Archiv autora: administrator

Vasil Biľak

Vasil Biľak

Vasil Biľak (11. srpna 1917, Krajná Bystrá6. února 2014, Bratislava) byl slovenský komunistický politik rusínského původu, nechvalně proslulý jako přední neostalinista, kolaborant se sovětskou invazí, normalizátor a ultrakonzervativní ideolog KSČ.

Mládí

Byl rusínského původu (v komunistické éře tak uváděl národnost ukrajinskou,[3] jelikož samostatná rusínská identita byla potlačována). Narodil se v malé obci Krajná Bystrá na severovýchodní hranici Slovenska jako Vasil Gyula.[4] Otec zemřel, když Biľakovi byly tři roky, matka v jedenácti; z jeho sedmi sourozenců přežil jen starší bratr Dimitrij.[5] Po základní škole se vyučil krejčím v Hradci Králové u Františka Rouska;[6] za normalizace o něm kolovala anekdota, že ve výučním listu měl napsáno „na saka nepouštět“ (nebo dokonce slovensky „nepúšťať na saká“), to je ovšem zcela nedoloženo.[zdroj?] Od roku 1936 byl krejčovským dělníkem v Bratislavě.

Uváděl, že se účastnil SNP, i to však bylo někdy popíráno:

Kdysi to v rozhovoru pro Reflex líčil „ekonom pražského jara“ Bohumil Šimon, jeden ze zástupců KSČ, kteří po 21. srpnu jednali v Moskvě: „Brežněv chtěl, abychom Biľaka zviditelnili. Oponoval jsem a tvrdil, že jakmile Biľaka někam delegujeme, na schůzi nikdo nepřijde. Nevěřil a vyprávěl mi legendu: za války v Karpatech našla Rudá armáda vysíleného chlapce, ale pušku držel tak pevně, že mu ji nemohli vyrvat, ale když se zotavil, šel s rudoarmejci až do Prahy. A to byl Vasil Biľak. Geroj! Vše bylo ale jinak, což jsem tehdy nevěděl. Sám Vasil, který tu historku nesnášel, mi později řekl, že za války pracoval jako krejčí u Nehery v Hradci Králové.“[7]

Politická kariéra

Biľak při setkání s Ceauşescem v roce 1977

V roce 1936 Biľak vstoupil do komunistických Rudých odborů, v roce 1945 do KSČ. Od roku 1950 v rámci náboru dělnických kádrů začal dělat rychlou kariéru. Pracoval na krajském výboru KSS v Bratislavě a roku 1953 absolvoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ; později tak používal akademický titul RSDr.. Působil pak jako vedoucí oddělení ÚV KSS, tajemník a vedoucí tajemník KV KSS v Prešově (1953–58). Ve volbách 28. listopadu 1954 (prvních po roce 1948) byl zvolen do Slovenské národní rady[8] a znovu ve volbách roku 1960.[9] V roce 1960 byl zároveň zvolen do Národního shromáždění; po volbách 1964 už působil jen v něm, respektive od r. 1969 ve Federálním shromáždění. Po většinu doby byl i členem předsednictva všech těchto orgánů, pokud právě neměl významnější exekutivní funkce.

X. sjezd KSČ v červnu 1954 zvolil Biľaka členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ), jímž zůstal až do roku 1989; po následujícím sjezdu Komunistické strany Slovenska byl v letech 19551968 a 19691971 členem ÚV KSS.

8. prosince 1958 Biľak ve 12. Sboru pověřenců nahradil předchozího pověřence pro školství a kulturu.[10] Pověřencem zůstal i poté, co ústava ČSSR z července 1960 Sbor pověřenců coby kolektivní orgán zrušila a plně začlenila pověřence do Slovenské národní rady; do července 1963 zastával post pověřence a předsedy komise SNR pro školství a kulturu.[11] Zároveň s tím se stal ministrem (bez portfeje) v československé vládě, a to do přelomu let 1962/3.

V letech 19631968 byl tajemníkem ÚV KSS a od ledna do srpna 1968 prvým tajemníkem; od dubna 1968 do prosince 1988 členem předsednictva ÚV KSČ. Od listopadu 1968 do prosince 1988 byl tajemníkem ÚV KSČ pro otázky zahraniční politiky a ideologie.

Rok 1968 a poté

V událostech Pražského jara, jež vrcholily 21. srpna 1968 invazí do Československa, hrál Vasil Biľak významnou roli. Patřil k vedoucím představitelům konzervativních sil v KSČ. Byl jedním ze signatářů tzv. zvacího dopisu vojskům Varšavské smlouvy. Od začátku vystupoval proti reformnímu proudu v KSČ a podněcoval sovětskou intervenci. Později se významně podílel na likvidaci výsledků „pražského jara“. Podle jeho vlastních slov bylo velkou chybou, že lidé kolem Alexandra Dubčeka nebyli včas izolováni, a že internacionální pomoc byla pro uhájení socialismu nezbytná.[12]

U Mrázovky 1986/17

Vpravo bílá funkcionalistická vila Jaroslava Preisse Na Cihlářce čp. 2575/15, Praha-Smíchov, kterou za normalizace obývali Vasil Biľak a Jan Fojtík[13]

V 70. a 80. letech byl Vasil Biľak hlavním exponentem brežněvovského vedení v Československu. Měl rozhodující vliv na aparát KSČ v zahraničněpolitické a ideologické sféře. Byl reprezentantem neostalinského dogmatismu a posléze odpůrce gorbačovovské přestavby.

Ke jmenování Čalfovy vlády národního usmíření 12. prosince 1989 Biľak rezignoval z předsednictva FS; o týden později, 19., i na mandát.[3][14][15] Mimořádný sjezd XVIII. sjezd KSČ 21. prosince 1989 pozastavil členství 23 normalizátorům[16] a jediného Biľaka vyloučil ze strany[17] „jako představitele sil, které podnítily intervenci cizích armád 21. 8. 1968“ (už předtím byli vyloučeni Milouš Jakeš a Miroslav Štěpán).

Poté žil Biľak v Bratislavěpálffyovské vile, levně koupené od státu, v Timravině ulici spolu se svou dcerou a zetěm Jozefem Ševcem (* 1948), předsedou ultrakonzervativní Komunistickej strany Slovenska v letech 1998–2006. Byl spolu s dalšími autory zvacího dopisu a aktivními kolaboranty se sovětskými vojsky trestně stíhán za vlastizradu, ale svůj podpis na dopisu popřel, k dispozici byla pouze kopie poskytnutá Borisem Jelcinem 1992 a slovenská justice stíhání zahájené r. 2000 zastavila v lednu 2011 s tím, že nelze získat potřebné svědky z ČR. Zemřel 6. února 2014 v Bratislavě ve věku 96 let.[18]

Vzpomínky

Koncem 80. let Biľak napsal vzpomínky, v nichž se podrobně zabýval zejména lety 1967–1970. Přestože tak činil z „pravověrného“ stanoviska a zásadně se neodchýlil od oficiální historie, vyšlo jen několik ukázek časopisecky a vydání celé knihy stranické orgány nepovolily ať proto, že by příliš jitřilo společenskou situaci, nebo kvůli osobním resentimentům ostatních činitelů, že by na sebe Biľak strhl příliš velkou pozornost. Rukopis unikl a začal kolovat mezi lidmi, roku 1988 vydávaly ukázky samizdatové Lidové noviny. Po revoluci jej roku 1991 proti Biľakově vůli, respektive za jeho popření autorství, vydal senzacechtivý bývalý redaktor Rudého práva RSDr. Vlastimil Svoboda (Agentura Cesty; později Ottovo nakladatelství) pod názvem „Miľníky môjho života“, v českém překladu „Paměti Vasila Biľaka (ve dvou brožovaných dílech).

Antonín Kapek

Antonín Kapek

muž, který vyvodil důsledky

(6. června 1922 v Roudnici nad Labem23. května 1990 ve Svinné u Hlohovic) byl český komunistický politik a funkcionář KSČ, jeden z pěti lidí, kteří podepsali roku 1968 tzv. zvací dopis, a jeden ze strůjců následné normalizace, původním povoláním strojní inženýr.

Od roku 1958 až do roku 1989 byl členem Ústředního výboru KSČ, tedy více jak 30 let, od roku 1970 až do roku 1988 byl členem jeho předsednictva. V letech 19651968 vykonával funkci generálního ředitele pražského koncernu ČKD. Od roku 1964 až do roku 1989 působil také jako poslanec, nejprve v Národním shromáždění ČSSR, posléze ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění ČSSR. Působil také ve funkci vedoucího tajemníka městské organizace KSČ v hlavním městě Praze.

V roce 1968 byl jedním z kolaborantů, kteří podepsali a odeslali generálnímu tajemníkovi KSSS Leonidu Brežněvovi jeden z tzv. zvacích dopisů, jednalo se tedy o čin, který by mohl být posuzován jakožto trestný čin vlastizrady, za tento svůj čin nebyl nikdy jakkoliv potrestán.[zdroj?]

V roce 1989 byl nucen odstoupit ze všech svých stranických a veřejných funkcí, v únoru 1990 byl vyloučen z tehdejší KSČ. Svůj život ukončil sebevraždou oběšením na své chalupě.[1]

Zajímavost

  • Byl považován za oblíbence prezidenta ČSSR a zároveň 1. tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného
  • Jakožto vedoucímu tajemníkovi Městské organizace KSČ v Praze je mu připisována přímá odpovědnost za bezdůvodné zbourání budovy nádraží Praha-Těšnov, což byla novorenesanční stavební památka 1. kategorie.[2]
Antonín Kapek - Foto: Archiv Českého rozhlasu

Antonín KapekFoto: Archiv Českého rozhlasu

S blížícím se výročím 21. srpna se naskýtá otázka stejná rok co rok: lze ještě k události, která poznamenala zásadně naše moderní dějiny, něco nového dodávat?

Možná přece jen lze – inspirací k úvahám tentokrát byl také zvukový záznam z pražské Lucerny z 10. listopadu 1970, tedy s odstupem více než dvou a čtvrt roku od osudné okupační noci.

To byla dost dlouhá doba na to, aby se definitivně vybrousily charaktery a ukázalo se, jak se kdo vypořádal s tou takzvanou „bratrskou pomocí“, jak zněl termín, který se už tehdy zcela bez ostychu ve veřejném prostoru objevoval.

Pravidelná oslava okupačního aktu v rámci tzv. Měsíce československo-sovětského přátelství, která se každoročně odehrávala v Lucerně za potlesku té nejhrubší stranické spodiny, ovšem nebyla přece jen na přelomu 60. a 70. let úplným stranickým mainstreamem.

Antonín Kapek při projevu cituje v pražské Lucerně 10. listopadu 1970 starý Gottwaldův výrok o tom, že komunisté se jezdí učit do Moskvy, jak zakroutit buržoazii krk.

Tím spíš udivilo, když se při takové příležitosti na tribuně prezentoval činitel z nejvyššího patra KSČ, a byl dokonce ochoten citovat starý Gottwaldův výrok o tom, že komunisté se jezdí učit do Moskvy, jak zakroutit buržoazii krk.

Řečník se jmenoval Antonín Kapek a v roce 1970 už opět jako předseda pražské stranické organizace patřil ke špičkovým činitelům KSČ. Nebylo to tak vždy, na konci srpna 1968 Kapek totiž nečekaně vyhodnotil svou politickou situaci – byl jedním ze známých konzervativců v nejvyšším patře strany – a rezignoval na všechny své stranické i jiné funkce.

Tato sebereflexe ale neměla dlouhého trvání, už na podzim 1968 se Kapek otřepal a začal se sbližovat s extremistickou levicí v KSČ, tzv. Jodasovci, kteří začali nevybíravě útočit na tehdy ještě legální vedení strany, především Dubčeka a Smrkovského, a na svých schůzích, mj. v sále libeňského hostince Čechie, čím dál ostentativněji oslavovali sovětské okupanty.

Antonín Kapek se po návratu z Moskvy před mikrofonem poeticky rozpovídal na téma metro, sovětská architektura a sovětští spisovatelé. (Čs. rozhlas 20. 3. 1970).

Kapek se stal na čas jedním z patronů tohoto pomstychtivého stranického křídla, které nepostrádalo i komické prvky, viz. náš pořad Archiv Plus na toto téma 1968: ultras nejenom z Libně.

Vyučený zámečník a bývalý generální ředitel ČKD Antonín Kapek byl potom po celá 70. a 80. léta stranickým vládcem Prahy, a pochopitelně řečnil i při otevírání jednotlivých tras pražského metra.

V roce 1970, to ještě metro nebylo zdaleka hotové, se dokonce po návratu z Moskvy poeticky před mikrofonem rozpovídal na téma metro, sovětská architektura a sovětští spisovatelé.

Antonín Kapek ve svém projevu v pražské Lucerně 10. listopadu 1970 šťavnatě popisuje problémy roku 1968.

Vraťme se ale ke Kapkově vystoupení v Lucerně z listopadu téhož roku – problémy roku 68 tam popsal velmi šťavnatě, a vzhledem k tomu, že celý projev se nám do vysílání nevešel, si v přiložených audiích můžete poslechnout jeho nejdůležitější pasáže.

Ve druhé polovině 80. let se Antonín Kapek stal poněkud překvapivě jedním z těch, kdo se stavěli za určité dílčí ekonomické reformy, zařadil se tedy ke křídlu Lubomíra Štrougala i samotného Gustáva Husáka, jejichž polovičaté snahy modernizovat Československo – rozhodně ne politicky – se ovšem setkaly s odporem konzervativců typu Bilaka, Indry a dalších.

A tak se kompromisním kandidátem na generálního tajemníka stal Miloš Jakeš, Lubomíra Štrougala jako premiéra vystřídal Ladislav Adamec a samotný Kapek byl do půl roku po tzv. rozdělení funkcí „odejit“ a ve funkci šéfa pražské stranické organizace ho vystřídal Miroslav Štěpán.

Antonín Kapek ve svém projevu v pražské Lucerně 10. listopadu 1970 šťavnatě popisuje problémy roku 1968.

Závěr Kapkova života byl překvapivě radikální – po tzv. sametové revoluci se už 4. ledna 1990 pokusil o sebevraždu, ale přežil. Jeho vůle odejít ze života musela být ale silná – napodruhé už svůj čin dokonal 23. května 1990.

Velmi zajímavou, byť bohužel nepodloženou a nedokazatelnou hypotézu přinesl ve své knize Československo ve zvláštních službách publicista Karel Pacner – dostal se totiž při svých výzkumech a rozhovorech v 90. letech v USA k informaci, kterou mu ale americká strana odmítla potvrdit.

Kapek mohl být spojkou amerických tajných služeb, protože určitým zdrojem informací v nejvyšších patrech komunistické strany CIA údajně disponovala a členové politbyra jako jedni z mála straníků nesměli být nikým sledováni.

Antonín Kapek ve svém projevu v pražské Lucerně 10. listopadu 1970 šťavnatě popisuje problémy roku 1968.

Pokud by tomu tak bylo, přičemž pravdu se nejspíš hodně dlouho nedovíme, vrhalo by to na Kapkův život ještě další, zcela nečekané světlo. Protože ale nechceme být přáteli konspiračních teorií, musíme opakovat, že jde o pouhý dohad, který na podstatě Kapkových politických činů zvláště v roce 1968 nic podstatného nezmění.

Svým předčasným odchodem ze života se navždy vyhnul palčivým otázkám ohledně vlastizrádných zvacích dopisů, a to, že nakonec bez trestu odešli prakticky všichni tehdejší Brežněvovi signatáři, patři k paradoxům naší popřevratové historie.

Historická souprava metra EČS sovětské výroby. Vyučený zámečník a bývalý generální ředitel ČKD Antonín Kapek byl po celá 70. a 80. léta stranickým vládcem Prahy, a pochopitelně řečnil i při otevírání jednotlivých tras pražského metra - Foto:  Metroweb

Milouš Jakeš

převzato Wikipedia

Milouš Jakeš

(* 12. srpna 1922, České Chalupy), původním jménem Milouš, je bývalý československý státní politik české národnosti a člen KSČ. V letech 1987–1989 působil jako generální tajemník ÚV KSČ.

Život

Mládí a politické začátky

Narodil se 12. srpna 1922 v obci České Chalupy (okres Český Krumlov) do chudé rodiny drobného zemědělce. Od roku 1937 začal pracovat jako montér v Baťových závodech ve Zlíně (v letech 1949–1989 přejmenovaný na Gottwaldov), kde současně navštěvoval vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou.[1] V roce 1944 odmaturoval s vyznamenáním.[2]

Roku 1945 se stal členem KSČ, ve které začínal působit jako funkcionář ČSM. Roku 1947 začal pracovat v národních výborech, přičemž v letech 1950–1952 byl předsedou jednotného národního výboru v Gottwaldově.[2] Od roku 1952 do roku 1955 působil v Praze jako tajemník ÚV ČSM pro ideologii, kulturu a mezinárodní vztahy.[1]

V roce 1955 ho strana vyslala do Moskvy za účelem studia na Vysoké stranické škole při ÚV KSSZ. Ve stejném ročníku s ním studoval i Alexandr Dubček a jiní funkcionáři KSČ.[2]

Po návratu z Moskvy roku 1958 byl zařazen do aparátu ÚV KSČ jako referent v oddělení paliv a energetiky. Odtud byl však brzy přeřazen do oddělení státních orgánu. V roce 1963 se stal prvním náměstkem předsedy Ústřední správy pro rozvoj místního hospodářství. V letech 1966 až 1968 působil jako náměstek ministra vnitra Josefa Kudrny a zároveň jako člen Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Roku 1968 byl zvolen předsedou této komise.[1]

Pražské jaro a události kolem roku 1968

Při událostech Pražského jara 1968 zastával Milouš Jakeš funkci člena Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, kam ho zvolil v roce 1966 XIII. sjezd strany.[3] Tam také poprvé zazněly hlasy požadující reformaci starých přístupů dostávajících se do konfliktu s potřebami doby, zejména se volalo po opuštění administrativně direktivní metody řízení společnosti a ekonomiky. Tato situace spolu se sílícím tlakem Slováků na zvýšení jejich role při řízení státu vyústila v odvolání Novotného z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ.[4]

Jakeš sám byl stoupencem těchto tendencí, i když ho znepokojovala názorová nejednotnost strany a sílící protisocialistické trendy ve společnosti. Ze své funkce se osobně podílel na přípravě některých liberalizačních zákonů, například o lidských právech a svobodách (konkrétně zákon spolčovací a shromažďovací).[3]

Na zasedání ÚV KSČ v dubnu 1968, ke byl schválen akční program „socialismus s lidskou tváří[4], byl poté zvolen 36 hlasy ze 40 předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Jeho pracovní náplní bylo podrobovat revizi stanoviska strany a vyjadřovat se k nim. Do kompetencí komise patřil také dohled nad hospodařením KSČ a řízení práce na ministerstvu státní kontroly. Ve svých vyjádřeních často kritizoval nejednotnost strany a zaměňování liberalizační politiky za návrat před únor 1948.[3] Z této funkce se také účastnil jednání v Čiernej nad Tisou, kde došlo ke konfrontaci reformační politiky s názory ÚV KSSS a Bratislavského setkání, na němž bylo podepsáno prohlášení, že se Československo bude i nadále držet socialismu.[5]

Po intervenci vojsk Varšavské smlouvy 20. 8. 1968 odlétá 24. 8. spolu s ostatními z vedení strany vyjednávat do Moskvy.[4] Podle vlastních slov byl „přesvědčen, že přijetí protokolu je východiskem k řešení složité situace v zemi a předpokladem pro pokračování všeho zdravého z polednové politiky.“ Spolu ze všemi ostatními (s výjimkou na jednání právě nepřítomného Františka Kriegla) ho tedy podepsal.[5]

Po návratu z Moskvy se ze své pozice podílel na plnění tohoto protokolu (obnovení socialistických přístupů v hospodářství, upevnění spolupráce se SSSR), i když osobně vstup vojsk považoval za porážku českého národa a jeho podpis pod tzv. Zvacím dopisem nikdy nebyl.[3]

Normalizace

V roce 1971 byl zvolen členem Sněmovny lidu Federálního shromáždění (1981 – 1989 je členem jejího předsednictva), i nadále však setrvával i ve funkci předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Z této pozice se spolu s dalšími z komise zabýval bývalými členy strany, jež byli vyloučeni po prověřovacích pohovorech v roce 1970 a odvolali se proti tomuto rozhodnutí. Rozhodoval o jejich opětovném přijetí do strany, popřípadě odpovídajícím pracovním zařazení. Dále měl v popisu práce kontrolu placení členských příspěvků. Byl také nadále zastáncem reforem v politice KSČ, zvláště pak změn cenové politiky a omezení těžkého průmyslu, jež mělo spolu s budováním jaderných elektráren zmírnit ekologickou zátěž naší země.[3]

Po odchodu z funkce roku 1977 byl kooptován za člena ÚV KSČ a jmenován jeho tajemníkem pro oblast zemědělství a potravinářství, čemuž se věnoval již v mládí při zakládání jednotných zemědělských družstev.[3] Za doby jeho působení započal proces omezování reglementace zemědělské výroby a hledaly se účinné ekonomické nástroje, které by měly zvýšit produkci tak, aby se vyrovnala té západní (především používání velkých dávek umělých hnojiv, což mělo za následek devastaci životního prostředí).[5] Bylo také zastaveno slučování jednotných zemědělských družstev. Jako dlouhodobý cíl byla vytyčena zemědělská soběstačnost Československa a zkvalitnění života na venkově.[3]

Roku 1981 byl jmenován do předsednictva ÚV KSČ a změnilo se i jeho pracovní zařazení. Jeho nynějším zaměřením byla ekonomická oblast. Snažil se o částečné využití zbožně-peněžních vztahů v centrálně plánovaném socialistickém hospodářství. V této oblasti ale nezaznamenal kvůli odporu části strany valné úspěchy. Funkce od něj také vyžadovala účast na mnoha mezinárodních konferencích a zahraničních delegacích.[3] Roku 1987 se stal generálním tajemníkem ÚV KSČ.

Projev na Červeném Hrádku

Projev[6][7][8][pozn. 1] Miloše Jakeše na Červeném Hrádku, který se posléze stal terčem posměchu celého národa, přispěl svým způsobem ke konci komunismu. Ten byl v té době reprezentován Jakešovou osobou a jeho vystoupení delegitimizovalo celý režim.[10] Projev se uskutečnil 17. července 1989, tedy krátce po zveřejnění petice Několik vět, v kulturním domě v plzeňské části Červený Hrádek.

Jakeš se domníval, že je třeba mobilizovat kádry strany, a chtěl si promluvit s předsedy okresních výborů. Přítomni tehdy byli všichni pravověrní soudruzi z celého Plzeňska.[10] Jakeš dorazil na Červený Hrádek ze zasedání generálních tajemníků v Rumunsku. Podle svých slov ho k burcování stimulovalo chování Gorbačova, který na nic a nikoho neměl čas.[11] Nejdůležitější bylo podle Jakeše dobré plnění ročního plánu a příprava na úspěšný přechod do nových hospodářských podmínek. Během projevu otevíral témata, která byla do té doby tabu, například vztah strany k Dubčekovi, nebo rok 1968.[12] Jakeš se pokusil naznačit, že situace v Československu se musí změnit, jinak je konec nevyhnutelný. Změna však měla zůstat v komunistických rukou. Mluvil o demokratických řešeních i předkládání návrhů zákona všelidové diskuzi. Vyslovil také citát „demokracie je diskuze“ (jeho autora, T. G. Masaryka, však nezmínil). Poukázal také na to, jak se mají mnozí umělci dobře, čímž chtěl vyvolat ve společnosti závist (to bylo ostatně pro komunisty nejen v té době typické). „Ti umělci, kteří to podepsali. Žádnej z nás nebere takový platy, prostě, jako berou oni. Dostávám jednou ročně výpis… seznam těch umělců, kteří berou nad těch 100 tisíc korun.[pozn. 2] No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno… ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další ne 600, milión, dva milióny berou. Jandové a jiní každý rok. Ti náhodou neprotestovali.“[13] Z Jakešova projevu bylo možné vyčíst lítostivé přiznání tristní situace ve vedení strany, která si uvědomuje možný blížící se konec. To potvrzuje i výrok o tom, že strana se cítí „jako kůl v plotě.“[11] Na veřejnost se oficiálně dostaly jen některé citace: „To se neobejde bez řady problémů, které bude třeba za pochodu řešit. Lidé však musí vidět, že v čele tohoto zápasu stojí komunisté, že je to strana, která jako bojová síla orientuje společnost správným směrem. Aktivizace komunistů je také smyslem přípravy a průběhu výročních členských schůzí i celého období před XVIII. sjezdem KSČ. Ne slovy, ale konkrétními činy upevníme socialismus.“[10]

Na rozdíl od jeho předchozích veřejných projevů, které byly vždy připravené, mluvil Jakeš na Červeném Hrádku spatra. Věty postrádaly logiku i správnou větnou stavbu. Velmi chabý projev obsahoval mnoho negramotnosti, nesmyslů, nechtěného humoru a sebelítosti. Na to narážely odkazy na listopadových demonstracích. U občanů Jakešovo vystoupení jen zesílilo pocity zoufalství, bezmoci a studu. Projev měl původně běžet v přímém přenosu Československé televize, nakonec se však cenzoři rozhodli nahradit ho symfonickým orchestrem.[11] Na veřejnosti se však brzy objevil. Záznam se totiž dostal do rukou Alexandra Vondry, který ho odeslal do Svobodné Evropy. Lidi tehdy uslyšeli, že se komunisti cítí jako kůl v plotě. Přestali z nich mít strach, a to bylo pro revoluci blahodárné.[10] Mezi lidmi se šířila také obrovskou rychlosti kopie nahrávky. Pro posluchače to byla příležitost slyšet, jak mezi sebou komunisté mluví, což pro ně bylo osvobozující. Zároveň projev lidem potvrdil to, co si po mnoha letech úmorné normalizace o představitelích KSČ mysleli.[11] Obavy z komunistů rychle opadávaly a lidé se jim začali smát. Lidé si uvědomili, kdo jim vládne a komunisté tak ztratili poslední zbytky respektu.

Z kulturního domu, kde byl tento projev přednesen, se stal pomník totality. Ze sálu byla nejprve diskotéka, dnes je v pronájmu technického družstva. Jakeš se s odstupem času nechal slyšet, že za únikem nahrávky stojí StB. Podle něj vnitřní nepřátelé zneužili projevu ke zdiskreditování komunistické strany a na videonahrávku vybrali to, co se jim hodilo.[10]

Sametová revoluce, listopad 1989

17. listopad odstartoval poslední týden Miloše Jakeše ve funkci nejvýše postaveného komunisty ve státě – generálního tajemníka ÚV KSČ. Večer toho dne odjel Miloš Jakeš do rekreačního střediska na Orlíku. Tam se také za pár hodin dozvěděl o tom, co se stalo na Národní třídě. Nepřikládal tomu ale příliš zvýšenou pozornost, neboť Alojz Lorenc, tehdejší šéf StB[14], kterého dnes Miloš Jakeš označuje za jednoho z hlavních viníků listopadových událostí[15], mluvil tak, že se to jen „trošku zamotalo“ a že „k ničemu vážnému nedošlo“. V následujících dnech také na Orlík dorazila zpráva o dalších nepokojích v Praze a také o smrti Martina Šmída, studenta Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, která se ale ukázala jako nepravdivá.[16]

Na neděli 19. listopadu pak Jakeš na popud Miroslava Štěpána svolal jednání předsednictva, na kterém se diskutovalo o stávkách a shromážděních. Předsednictvo přijalo závěr, že má František Pitra vystoupit v televizi s prohlášením. Zatímco komunisté jednali, vznikalo v Činoherním klubu Občanské fórum, které přijalo své ustavující prohlášení s požadavkem rezignace Miloše Jakeše a spolu s ním i dalších komunistických pohlavárů.[14]

Následujícího dne – v pondělí 20. – publikovalo Rudé právo stanovisko Ústředního výboru: „V posledních dnech se různé skupiny osob snaží za aktivní podpory některých západních sdělovacích prostředků, zejména rozhlasových a televizních stanic, vyvolat konfrontaci se státní mocí, destabilizovat politickou situaci, navodit ovzduší společenského neklidu v naší zemi.“[14]

Ten samý den ale také odešel telegram z americké ambasády do USA. Bylo v něm napsáno, že z Jakeše se stal terč demonstrantů skandujících „Jakeše do koše“ či „Pryč s Jakešem“. Vedení KSČ se snažilo dostat z různých orgánů a organizací rezoluce, které by podporovaly a obhajovali páteční zásah na Národní třídě.[14] Rudolf Hegenbart, vedoucí oddělení státní administrativy (takzvaného 13. oddělení[17]), kterého dnes Jakeš uvádí jako jednoho z hlavních zrádců strany, neboť podle jeho slov požadoval urychlit přestavbu a chtěl proto svrhnout vedení KSČ[15], měl z videozáznamu z Národní třídy udělat sestřih, který by prokazoval útoky ze strany demonstrantů namířené proti příslušníkům SNB. Tento úkol však Hegenbart splnit nemohl, jelikož žádné takové záznamy nenašel.[14]

V úterý 21. listopadu si Miloš Jakeš naplánoval, že vystoupí v televizi, kde chtěl vyzvat národ k podpoře. Od ředitele televize mu však přišel dopis, že jeho projev se vysílat nebude, neboť to zaměstnanci odmítají. V jednání tedy byly různé další alternativy, kdo proslov odvysílá.[14]

V devět hodin večer potom Jakeš opravdu v televizi vystoupil.[14] Jeho proslov trval přibližně šest minut, a zatímco většina lidí od něj očekávala, že padne rozhodné slovo k pátečním událostem na Národní třídě, Jakešův vzkaz byl, že československá vláda bude i nadále socialistická a že pro naši zemi žádná jiná perspektiva neexistuje. Společnost varoval, aby nezapomínala na všechny výdobytky socialismu z minulých desetiletí. Připustil, že jsou potřeba určité reformy, ale že socialismus má zůstat nejvyšším cílem strany, potažmo vlády. Toho, co se stalo v pátek, se generální tajemník dotkl jen v nepatrné části svého mimořádného vystoupení, když pouze v jedné větě zopakoval, že se zásah prošetří. O policejní brutalitě však nemluvil vůbec.[18] Naopak, odsoudil „skupiny, které manipulují s mládeží a zneužívají její upřímný zájem, aby se věci pohnuly dopředu“.[19] Celý jeho proslov byl mimo realitu, neboť revoluce byla v plném proudu.[14]

Ve čtvrtek 23. listopadu se Jakeš sešel s několika horníky z podniku Severočeské hnědouhelné doly, kteří byli jednoznačně proti chystané generální stávce. Při odchodu z jednání totiž podtrhli, že mají strach, že současná situace vyvolá ekonomický chaos. Připustili, že některé stížnosti na páteční události jsou oprávněné, ale nebyli spokojení s tím, že na jejich názor se nikdo neptal. Miloš Jakeš si ze schůzky vyvodil jasnou podporu strany pracujícími.[20]

24. listopadu 1989 – tedy týden po zásahu bezpečnostních sil na pražské Národní třídě – nezbývalo Jakešovi nic jiného než rezignovat na funkci generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Když před desátou hodinou ranní přijel na mimořádné zasedání ÚV KSČ, které se toho dne se konalo v Praze ve Vokovicích v budově Vysoké školy politické, stále doufal, že se situace dá zachránit. Hovořil tehdy o přání, „aby ze sálu odešel ústřední výbor naprosto jednotný,“ nebo o tom, „aby strana získala vážnost a autoritu, kterou zejména v posledních dnech ztrácela“. V ten moment ale byla tato slova naprosto mimo mísu. Jak situaci posléze zhodnotil šéf Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita, v té době již přikloněný na stranu stávkujících studentů: „Celé jednání bylo bezvýchodné a zmatené.“ V sedm hodin večer Jakeš oznámil rezignaci svou i všech dalších členů předsednictva, sekretariátu i tajemníků ÚV KSČ. V osm hodin byl pak novým generálním tajemníkem zvolen Karel Urbánek, ale ani on už neměl šanci zachránit rozpadající se vládní režim.[14]

28. listopadu pak Husák uvolnil Jakeše i z jeho funkce předsedy Rady obrany státu. Následovala Jakešova rezignace z postu předsedy ÚV Národní fronty 3. prosince[14] a 7. prosince byl spolu s Miroslavem Štěpánem zbaven členství ve straně.[21]

Jméno

I přesto, že v občanském průkazu je Jakeš oficiálně Miloušem, sám upřednostňuje jméno Miloš, neboť to mu chtěli dát jeho rodiče a měl ho i celý život na všech vysvědčeních a nejrůznějších legitimacích a používal ho i po celou dobu své politické kariéry. Farář, který ho křtil, ale do křestního listu zapsal Milouš a tvrdil, že je to lepší. Občanský průkaz se pak vystavoval podle rodného listu, a proto je v něm zapsán jako Milouš. Toto křestní jméno se později na veřejnost dostalo skrze bývalého ministra vnitra Sokola, kterému se Jakeš legitimoval při výslechu.[15]

_jakes 345526 1932396_milos-jakes-komunista-smrt-vnuk-praha-petr-jakes 2030296-img-milous-jakes ELE52e9a5_094115_632880 jakes1 SK4ae493_bf2k0053

Gustáv Husák

převzato Wikipedia

Gustáv Husák

(původním křestním jménem Augustín, 10. ledna 1913 Dúbravka, dnes část Bratislavy18. listopadu 1991 Bratislava) byl československý komunistický politik a posléze prezident republiky.

Životopis

Narodil se do rodiny Nikodéma Husáka (18811962) a jeho manželky Magdalény roz. Fratričové (18821914). Jeho původní křestní jméno bylo Augustín.[2] Jeho otec pracoval jako dělník v kamenolomu a sezonní zemědělský dělník, avšak v první světové válce utrpěl těžší zranění a poté se živil jako rolník; krátce zastával i post starosty Dúbravky. Gustáv Husák svoji matku nepoznal, neboť zemřela na tuberkulózu, když mu byl jeden rok. Jeho otec se znovu oženil. Od roku 1929 pobýval Husák v bratislavských internátech. Během práce ve studentském hnutí poznal v roce 1935 svoji budoucí první manželku Magdu Lokvencovou. 1. září 1938 se s ní oženil. Měli spolu syny Vladimíra (* 23. října 1944 Moskva) a Jána (19462004). Jeho první manželství skončilo rozvodem v roce 1960.[3] Magda Husáková Lokvencová zemřela v roce 1966.

Po smrti své první ženy se Husák seznámil v roce 1966Vierou Millerovou, rozenou Čáslavskou, která byla o deset roků mladší než on. Viera Husáková zahynula 20. října 1977 při havárii vrtulníku na bratislavském letišti.

Studia

V letech 19251933 studoval na Masarykově (dnešním Grösslingově) gymnáziu, kde patřil mezi premianty. Maturoval s vyznamenáním. V roce 1929, jako šestnáctiletý, vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, měl vstoupit do Komunistické strany Československa. V roce 1937 absolvoval s vyznamenáním vysokoškolské studium. V roce 1938 byl promován a získal akademický titul JUDr. (doktor práv). Poté pracoval jako právnický koncipient v advokátní kanceláři Vladimíra Clementise.[3]

Později se uváděl i s titulem CSc. (kandidát věd).[4] Vědecký titul kandidáta věd (CSc.) získal v Ústavu státu a práva československé Akademie věd v Bratislavě.

Válečné období

Za druhé světové války byl Husák odpůrcem Tisova Slovenského státu, byl členem hnutí odporu, aktivně se účastnil Slovenského národního povstání. Stal se místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a významným členem tehdy vzniklého Sboru pověřenců. V 1. Sboru pověřenců2. Sboru pověřenců zastával během povstání post pověřence vnitra (společně s Ivanem Štefánikem).[5] Byl rovněž místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z léta 1944 se zachoval i Husákův dopis, v němž doporučoval, aby Slovensko bylo po válce zařazeno do svazku národů Sovětského svazu. V pozdější době zdůvodňoval Husák dopis tím, že se snažil jen vyvíjet tlak na čs. exilovou vládu v Londýně, aby uznala slovenské národní požadavky, a měl tedy již tenkrát zastávat stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa, byť má mít v  tomto svazku značnou autonomii.[6]

Období 1945 až 1948

Ve vrcholné politice setrval i po druhé světové válce. Ve 4. Sboru pověřenců a v 5. Sboru pověřenců byl opětovně pověřencem vnitra. V 6. Sboru pověřenců ustoupil na post pověřence dopravy a veřejných prací.[7]

V prvních poválečných parlamentních volbách v květnu roku 1946 zvítězila na Slovensku Demokratická strana, na rozdíl od českých zemí, kde zvítězili komunisté. Po podpisu třetí pražské dohody však všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhala schválení celostátní československé vlády. Husák sám se stal předsedou 7. Sboru pověřenců, tedy prakticky slovenské autonomní vlády. Na podzim roku 1947 Husák navíc vytlačil nátlakovými akcemi některé přední nekomunistické pověřence z jejich úřadů (8. Sbor pověřenců) a získal potom přímý vliv na řízení slovenské policie, jak pořádkové policie (Sboru národní bezpečnosti – SNB), tak tajné policie (StB). Po únoru 1948 navíc krátce zastával i post pověřence zemědělství.[8]

Věznění

Po komunistickém převratu v roce 1948 byl Husák zpočátku politicky úspěšný. Zůstal předsedou i poúnorového 9. Sboru pověřenců a zprvu také 10. Sboru pověřenců.[9]

Zlom nastal roku 1950, kdy byl spolu s Vladimírem Clementisem, Lacem Novomeským a mnoha dalšími obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu. V květnu 1950 ztratil post předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v sobotu 24. dubna 1954 byl v tzv. procesu s buržoazními nacionalisty, souzenými za velezradu, sabotáž a vyzvědačství,[10]odsouzen za velezradu[11] k doživotnímu trestu odnětí svobody.[12] Po odsouzení čekal na přesun do věznice v Leopoldově v tajné věznici StB v prostorách bývalého Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči.[13] Byl jedním z mála obžalovaných, kteří při procesu nedoznali žádnou vinu, což mu pravděpodobně zachránilo život. Kvůli tomu, že po každém mučení nakonec odvolal své přiznání, se rovněž protáhla příprava procesu. Rozsudek nad ním byl vynesen až po StalinověGottwaldově smrti, a to možná také přispělo k tomu, že Husák unikl trestu smrti.[14]

Rehabilitace

V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného Husák propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. V průběhu šedesátých let byl Husák zpočátku jednou z význačných osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara 1968 vystupoval jako stoupenec reforem. V dubnu roku 1968 se stal místopředsedou československé vlády, v níž pak byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky.

Husák na návštěvě Rumunska v roce 1977 zachycený společně s diktátorem Ceauşescem.

Gustáv Husák (uprostřed) na státní návštěvě NDR v roce 1971. Zleva: Erich Honecker, Husák a Walter Ulbricht.

Po roce 1968

Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968, kterých se zúčastnil jako člen československé delegace pod vedením prezidenta Ludvíka Svobody, zvolil Husák pragmatický přístup a stal se tím mužem, kterému posléze dal sovětský vůdce Leonid Brežněv přednost před ostatními komunistickými politiky v Československu, zvláště před Alexandrem Dubčekem. V dubnu 1969 se Husák dostal do čela KSČ. Do května roku 1971 byl formálně jejím prvním tajemníkem, poté se stal generálním tajemníkem KSČ. V této funkci setrval až do prosince 1987.[15]

Prezident ČSSR

Rovněž Rumunsko, fotografie pořízená během exkurze do továrny na vozy Dacia.

Husák se zapisuje do zlaté knihy návštěvníků Východního Berlína (1987).

Po odstranění prezidenta Ludvíka Svobody z funkce a tzv. volbách nového prezidenta v roce 1975 se Gustáv Husák stal na příštích čtrnáct let prezidentem Československé socialistické republiky (ČSSR).

Za Husákova vedení došlo počátkem sedmdesátých let k tzv. normalizaci ve všech oblastech politiky, kultury a hospodářství. V jejím rámci byly provedeny rozsáhlé personální čistky ve všech odvětvích společenského a hospodářského života. Místo dosavadních elit a odborníků nastoupili do státních a hospodářských funkcí často bezcharakterní kariéristé,[zdroj?] což vedlo k celkovému úpadku většinové společnosti. Hlavním kritériem se často stávala schopnost přetvářky a nedostatek občanské statečnosti.[zdroj?] Většina obyvatelstva již nebyla ochotna cokoliv udělat pro ideály, ke kterým se československá společnost hlásila koncem šedesátých let. Lidé, kteří se snažili proti režimu umírněně protestovat, se dostávali do izolace od většinové společnosti, která jejich úsilí často chápala jen jako zbytečnou provokaci. Naprostá většina obyvatelstva se víceméně „dobrovolně“ zúčastňovala[zdroj?]) naprosto nesvobodných a zmanipulovaných „voleb“. Lidé byli ochotní v rámci zachování svého dosavadního postavení podepsat prakticky jakékoliv prohlášení odsuzující či podporující cokoliv, a to výhradně podle vůle vládnoucí KSČ. Husákova normalizace se projevovala navenek mj. i opětným odstraňováním pomníků prezidenta Masaryka obnovených v letech 19681969.

Husák byl trojnásobným nositelem titulu Hrdina Československé socialistické republiky (Zlatou hvězdou Hrdiny ČSSR vyznamenán v roce 1969, 1973 a 1983) a titulu Hrdina Sovětského svazu.

Na přelomu 70. a 80. let se začal zhoršovat Husákův zdravotní stav. Byl až do smrti velmi silným kuřákem (na veřejnosti se však s cigaretou objevoval sporadicky), což se spolu s předchozím vězněním na jeho zdraví citelně podepsalo. Cukrovka omezovala možnost operovat šedý zákal (komplikovaný celoživotní těžkou krátkozrakostí), který postoupil natolik, že mohl číst jen na čtecím stroji. Přesto operaci (na tehdejší dobu poměrně těžký zákrok) podstoupil a i přes velmi silné brýle, které později nosil, se mu zrak vrátil do přijatelných mezí. V roce 1987 se vzdal funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kdy jej v této funkci vystřídal Milouš Jakeš. Funkci prezidenta republiky však vykonával dál.

Abdikace prezidenta

Po listopadových událostech roku 1989 Husák jmenoval 10. prosince téhož roku Čalfovuvládu národního porozumění“ a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky. V listopadových dnech byl jedním z tehdejších československých politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím[zdroj?], a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu.

Konec života

Dne 18. listopadu 1991 pak Gustáv Husák, jako soukromá, polozapomenutá osoba, zemřel. Jeho pohřbu se zúčastnil i tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský, což vyvolalo kritiku především v českých zemích, kde to bylo vnímáno jako gesto úcty k Husákovým nacionálním postojům. Šlo o součást eskalace problémů mezi Čechy a Slováky v tomto období. Přes proklamovaný ateismus jej krátce před smrtí navštívil římskokatolický kněz a Husák takzvaně „zemřel smířen s Bohem“. [16][17]

61125 120996 304333 898915_gustav-husak-limuzina-gaz-14-crop

1504037_sport-prezidenti-sportovci-gustav-husak 1508651_prezidenti

Generální tajemník ÚV KSČ, prezident ČSSR Gustáv Husák (vpravo) a vůdce libyjské revoluce plukovník Muammar Kaddáfí při přátelském setkání, které se uskutečnilo 8. září na Pražském hradě.

Generální tajemník Všeobecného lidového kongresu Libyjské arabské lidové socialistické džamáhiríje Muammar Kaddáfí (vpravo) a generální tajemník ÚV KSČ, prezident ČSSR Gustáv Husák během rozloučení na ruzyňském letišti.---***FILE PHOTO***Libyan leader Moammar Gadhafi (right) salutes with president of Czechoslovakia Gustav Husak (left) at the Prague Airport on archive picture on June 20, 1978. (CTK Photo/Jiri Karas)
(CTK Photo/Jiri Karas)
ADN-ZB Thieme 14.6.71 Berlin: VIII. Parteitag.  Delegation der KPTsch eingetroffen.  Die Delegation der Kommunistischen Partei der Tschechoslowakei unter der Leitung des Generalsekretärs des ZK, Dr. Gustav Husak (Mitte), traf am 14.6.71 auf dem Zentralflughafen Berlin-Schönefeld ein. Die Abordnung wurde herzlich empfangen von den Mitglidern des Politbüros des ZK der SED Erich Honecker (links), Erster Sekretär des ZK der SED, Walter Ulbricht (r.), Günter Mittag (2. V.r., halbverdeckt) und weiteren Mitgliedern der Parteiführung.
ADN-ZB Thieme 14.6.71 Berlin: VIII. Parteitag.
Delegation der KPTsch eingetroffen.
Die Delegation der Kommunistischen Partei der Tschechoslowakei unter der Leitung des Generalsekretärs des ZK, Dr. Gustav Husak (Mitte), traf am 14.6.71 auf dem Zentralflughafen Berlin-Schönefeld ein. Die Abordnung wurde herzlich empfangen von den Mitglidern des Politbüros des ZK der SED Erich Honecker (links), Erster Sekretär des ZK der SED, Walter Ulbricht (r.), Günter Mittag (2. V.r., halbverdeckt) und weiteren Mitgliedern der Parteiführung.

crop-319204-11 csr_2574_v hqdefault husak husak_g husak-hrob-gustava-husaka-nestandard1 JB2fde14_1989_jiri_krulis JB3d0859_FO00002710 JB487505_husak_sme_x MBB3f2fa5_FO00356051 o_husak-dubcek-tasr OB518e8b_image_gallery

Citáty

Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast… území od Aše až po Vladivostok.
— Gustáv Husák, 1944[18]

Ludvík Svoboda

 převzato Wikipedia

Ludvík Svoboda

(25. listopadu 1895 Hroznatín20. září 1979 Praha) byl československý generál a politik. Během druhé světové války vedl 1. československý armádní sbor na východní frontě. Poválečný ministr národní obrany 1945 až 1950. V letech 19681975 byl prezident Československé socialistické republiky

Mládí

Rodný dům Ludvíka Svobody v Hroznatíně

Narodil se v Hroznatíně, okres Velké Meziříčí, dnes okres Třebíč na Českomoravské vysočině, do staré selské rodiny Jana (18621896) a Františky, roz. Chalupové (* 1868). Otec mu zemřel, když byl Ludvíkovi sotva jeden rok (9. prosince 1896), podle matriky na následky kopnutí „koňskou nohou do břicha“. Matka se v roce 1898 podruhé vdala za Františka Nejedlého (18621913). Ludvík tak vyrůstal se starším bratrem a sestrou z prvního manželství a třemi sourozenci z druhého manželství matky. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí, kde získal agronomické vzdělání, které si doplnil praxí ve vinařství v Rakousku. V roce 1915 byli oba bratři Josef i Ludvík odvedeni do rakousko-uherské armády. Ludvík jako domobranec k pěšímu pluku č. 81. Starší sestra Marie byla již vdaná. Matka se třemi mladšími sourozenci zůstala po smrti druhého manžela na statku hospodařit sama.

První světová válka

V roce 1915 byl starší bratr Josef poslán na srbskou frontu, mladší Ludvík na ruskou. Ještě téhož roku 18. 9. přešel u Tarnopolu do zajetí. V Rusku nejdříve vstoupil do hasičského sboru města Kyjeva, kde absolvoval odborný výcvik. 5. srpna 1916 se přihlásil do československých legií. Bojoval ve slavných bitvách u Zborova, u Bachmače a zúčastnil se bojů o Sibiřskou magistrálu. V legiích byl jmenován poručíkem 6. 2. 1919, kapitánem 16. 8. 1919 s platností od 1. 5. 1919. Kurz poddůstojnické školy ukončil 26. 12. 1917. Kurz důstojnické školy absolvoval na jaře 1919. Do vlasti se vrátil s jedním z posledních lodních transportů přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a USA. V září 1920 se v hodnosti kapitána vrátil s 3. plukem Jana Žížky z Trocnova do jeho posádky v Kroměříži.

Meziválečné období

Po návratu z války okamžitě demobilizoval a ujal se rodného statku, protože starší bratr Josef, hospodář, byl v rakouské armádě odsouzen za neposlušnost k trestu španglemi („Krutým trestem, který v rakouské armádě přežíval z feudálních časů. Pověsili ho na palčivém slunci na několik hodin za ruce spoutané za zády. Bratr tu trýzeň nevydržel. Na následky překrvení mozku a úžehu zemřel.“[7]). Byl pochován u srbského města Čačaku v bratrské mohyle. V souvislosti s pokusem excísaře Karla zmocnit se v Maďarsku trůnu byl znovu, jako mnozí legionáři, mobilizován. Tehdy byl získán, aby zůstal sloužit v nově se zakládající armádě. Hospodářství předal mladšímu bratru Františku Nejedlému a nastoupil u svého mateřského 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži. Zde se také v roce 1923 oženil s Irenou Stratilovou z mlynářské rodiny z nedalekých Cvrčovic.

V roce 1923 v hodnosti štábního kapitána nastoupil službu na Podkarpatské Rusi u 36. pluku. Tam setrval do roku 1931. Absolvoval řadu kurzů ke zvýšení kvalifikace: střelecký kurz v Milovicích (1927), stáž u dělostřeleckého pluku č. 12 v Užhorodě (1928), stáž u leteckého pluku v Piešťanech (1931). Naučil se maďarsky a složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na bratislavské univerzitě J. A. Komenského. Vzhledem k nedostatku pedagogů – důstojníků znalých maďarštiny, byl pověřen její výukou na Vojenské akademii v Hranicích v letech 19311934.

V roce 1934 byl povýšen na podplukovníka a převelen ke svému 3. pluku Jana Žižky v Kroměříži. Prošel řadou velitelských funkcí, byl velitelem náhradního praporu, instrukčních kurzů záložních důstojníků. Jako velitel náhradního praporu, byl v roce 1937 pověřen přípravou mobilizace. V roce 1938 odešel s mobilizovaným praporem do pohraničí – Kounice u Brna. 15. března 1939 musel předat kasárna v Kroměříži rakouskému plukovníkovi z nacistické německé armády, která okupovala Kroměříž.

V Kroměříži si Svobodovi v roce 1933 postavili dům, který jim umožnil, po záboru pohraničí, poskytnout azyl dvěma rodinám vyhnaným z pohraničí.

Druhá světová válka

Pamětní deska na domě ve kterém rodina Svobodových žila

Po rozbití Československa nacistickým Německem a okupací Čech a Moravy se zapojil do organizování vojenské odbojové organizace Obrana národa na Kroměřížsku. Začátkem června 1939 přešel ilegálně do Polska. Důstojníků jeho věku a hodnosti, kteří by zanechali doma rodinu v nejistotě a nebezpečí, nebylo mnoho. V Polsku, jako nejstarší a nejvyšší důstojník, velel vojenské skupině ve vojenském táboře v Krakově – Malých Bronowicích. Přes tento tábor procházely stovky emigrujících mladších důstojníků. Během tří měsíců bylo vypraveno do Francie 1200 letců. Ti vojáci, kteří v Polsku zůstali, měli vytvořit čs. vojenskou jednotku na území Polska.

Polský prezident povolil čs. vojenskou jednotku s nazváním „Legion český a slovenský“ až třetí den (3.9.1939) po napadení Polska Německem. Ten mohl jen málo zasáhnout do bojů. Po porážce Polska v září 1939, převedl L. Svoboda skupinu více než 700 důstojníků a vojáků do azylu do SSSR. Únik skupiny do Rumunska byl vyloučen, hrozilo, že by ji Rumuni předali Němcům. V SSSR se skupina ihned přejmenovala na „Východní skupinu čs. armády“. Skupina přešla beze zbraní a v civilu jako vojenský útvar se souhlasem čs. vyslance v Polsku Juraje Slávika, a po dojednání se sovětskými diplomatickými orgány na území Polska. Aby se jako civilní emigranti nerozptýlili po Sovětském svazu, který měl v té době s Německem dohodu, byli vojáci od veřejnosti izolováni v internačních táborech, v nichž vedli život podle předpisů čs. armády. Tyto internační tábory nebyly ani zajatecké, ani pracovní, ani gulagy.

V době internace „Čs. vojenské skupiny východní“ byla postupně v následujících místech: Kamenec Podolský, Olchovce, Jarmolince, Oranky, Suzdal). Na území SSSR nebylo čs. diplomatické zastoupení a pplk. Ludvík Svoboda vedl po dva roky diplomatická jednání se sovětskými orgány, aby mohla být tato vojenská skupina udržena v celku, aby byla materiálně podporována a aby větší část důstojníků a poddůstojníků této skupiny byla přepravena do zemí, kde se bojovalo proti Německu (do Francie, po jejím pádu do Anglie a později na Střední východ). Celkem bylo vypraveno za pomoci Sovětů 12 transportů, tj. 662 mužů, 12 žen a 6 dětí.[12] V té době, čs. politické vedení v emigraci v čele s prezidentem Benešem, nebylo našimi předmnichovskými spojenci – Anglií a Francií – uznáváno, ještě neprohlásili mnichovskou dohodu a protektorátní hranice za neplatné. Naši letci museli ve Francii až do jejího napadení Německem, sloužit ve francouzské cizinecké legii, jejich hodnosti jim byly sníženy nebo neuznány.

Měsíc po napadení SSSR Německem byla našimi politickými představiteli 18. července 1941 podepsána dohoda se Sovětským svazem o obnově diplomatických styků a vzájemné spolupráci ve válce proti Německu. Dohoda umožňovala organizovat v Sovětském svazu samostatnou československou vojenskou jednotku. Pplk. Ludvík Svoboda se významně podílel na přípravě této vojenské dohody a rovněž na podmínkách pro spolupráci sovětských a československých zpravodajských služeb (plk. Heliodor Píka). Kvůli tomu několikrát opustil SSSR a odjel do Istanbulu. V Moskvě byla již na jaře 1941 ustanovena tajná čs. vojenská mise, jejímž velitelem byl plk. Heliodor Píka a jeho zástupcem pplk. Ludvík Svoboda.

Na přelomu května a června 1941 Ludvík Svoboda, spolu se zpravodajským důstojníkem Hieke-Stojem kontaktovali L. Krna, zástupce vyslance Slovenského státu v Moskvě. Hieke-Stoj přemluvil diplomata ke spolupráci. V souvislosti s touto akcí byl Svoboda zadržen sovětskou kontrarozvědkou a obviněn ze spolčení s nepřítelem Sovětského svazu a ze špionáže. Nedorozumění se vysvětlilo a Svoboda byl obvinění zproštěn. Podle spekulativních úvah některých historiků se tehdy L. Svoboda „zavázal ke spolupráci se sovětskou tajnou službou, v níž pak setrval až do konce svého života. Pro toto tvrzení však nebyly nalezeny důkazy.“ Ve Svobodově deníku se k této záležitosti vztahuje zápis, který objasňuje důvod jeho zadržení a obvinění ze špionáže. Vedoucí mise plk. Píka opomenul oznámit kontakty jeho a dalších členů mise s diplomatem dr. Krnem ze Slovenska. Tímto opomenutím „… přivedl misi, zejména sebe a mě, do velmi nepříjemné situace a tím jeho i moje postavení v SSSR se značně zhoršilo a důvěra byla otřesena. Mám za to, že toto bylo důvodem, že byl od nás požadován šifrovací klíč a byla zostřena kontrola nad radioprovozem.

Činnost L. Svobody po celé další období války byla spojena s organizací čs. vojska v SSSR a jeho velením. Pplk. Svoboda spolu se skupinou 93 důstojníků a poddůstojníků, které během internace připravoval (Oranská skupina), zorganizoval z dobrovolníků – československých občanů, kteří se přihlásili ze všech konců SSSR, samostatný polní prapor. Samostatný polní prapor, který však organizačně mohl být zařazen do struktury sovětského vojska. Do jednotky vstoupili Češi, Slováci i Rusíni z Podkarpatské Rusi, Židé, krajané žijící na území SSSR, ale i němečtí a maďarští antifašisté – čsl. občané.[20] L. Svoboda přijal do armády ženy, i když to bylo proti řádu čs. armády.[21][22] Příchodem dalších dobrovolníků, zejména Rusínů, kteří přišli z gulagů a Slováků, kteří přešli do zajetí se prapor postupně rozrostl na samostatnou smíšenou brigádu a posléze na armádní sbor – největší československou vojenskou jednotku v zahraničí. Československé vojsko v SSSR působilo na frontách druhé světové války nejdéle ze všech jednotek našeho zahraničního vojska.

Generál Svoboda mezi obyvateli východoslovenské obce Vyšný Komárnik, během osvobozování Slovenska (říjen 1944).

Před odchodem na frontu – 30. ledna 1943 – byl Ludvík Svoboda povýšen na plukovníka. Plk. Svoboda velel praporu, který se vyznamenal u Sokolova (v boji proti odvetné operaci německé armády za Stalingrad a Charkov). Velel brigádě, která sehrála významnou úlohu, při osvobození hlavního města Ukrajiny Kyjeva a při bojích o západní Ukrajinu. V prosinci 1943 po osvobození Kyjeva byl jmenován brigádním generálem. Brigáda pod jeho velením osvobozovala města Rudu, Bílou Cerkev, a řadu dalších. U Žaškova se brigáda zúčastnila Korsuň – ševčenkovské operace.

Dne 18.5.1944 byl jmenován velitelem 1.čs. armádního sboru v SSSR brigádní generál Jan Kratochvíl . Pod jeho velením byl Sbor nasazen v Karpatsko-Dukelské operaci. „Dňa 10.9.1944 velenie nad 1.čs.zborom prevzal od brigadneho generala Kratochvíla Jana brigádny generál Svoboda Ludvík (na základe rozkazu veliteľa 1.ukrajinskeho frontu maršála ZSSR Koneva). Zmena veliteľa súvisela s neúspešným začatím operácie dňa 9.10.1944.“ J. Bílek hodnotí odvolání Kratochvíla jako „neoprávněné“. J. Bystrický cituje hodnocení čs. Ministerstva národní obrany v Londýně, které uznalo důvody Koněvova rozhodnutí.

Sbor byl organizován na základě příchodu dalších dobrovolníků, zejména Volyňských Čechů. Sbor se vyznamenal v Karpatsko-Dukelské operaci – největší horské operaci 2. světové války, a největší operaci čs. armády v její historii. Dělostřelci armádního sboru se zúčastnili mohutné dělostřelecké přípravy v Jaselské operaci, směřující k osvobození Krakova a východního Polska. Armádní sbor osvobozoval Slovensko a východní Moravu. Po mobilizaci Slováků a zapojením místních partyzánů vzrostl počet vojáků zhruba na 50 000. 3. dubna 1945 velení nad Sborem převzal generál Karel Klapálek. Ostravsko-opavské operace se zúčastnila čs. tanková brigáda spolu se smíšenou leteckou divizí.

V lednu 1945, po vstupu sboru na slovenské území, na přímou žádost gen. L.Z. Mechlise, člena vojenské rady 4. ukrajinského frontu, který koordinoval činnost zpravodajské služby frontu, L. Svoboda zřídil při armádním sboru vojenské obranné zpravodajství (OBZ). Generál Svoboda původně chtěl vedením OBZ pověřit mjr. Františka Sedláčka. Gen. Mechlis však prosadil npor. B. Reicina.[29][30]

Dne 4. dubna 1945 jmenoval prezident Beneš tzv. Košickou vládu. Ludvík Svoboda byl jmenován jako nestraník ministrem národní obrany a velením armádního sboru pověřil generála Klapálka. Generál Klapálek, spolu s dalšími několika generály a řadou mladších důstojníků přišli na vyžádání z Anglie. Tito důstojníci posílili velitelský sbor jednotky. Někteří přišli již k brigádě před Kyjevem, někteří až ke sboru a zúčastnili se osvobození Slovenska a východní Moravy.

Na divizního generála byl Ludvík Svoboda povýšen 10. května 1945. Armádním generálem se stal 1. srpna 1945.

Osud jeho rodiny v okupované vlasti

Irena Svobodová, po odchodu manžela do emigrace, spolupracovala s Obranou národa a pomohla, mimo jiné, několika skupinám důstojníků a poddůstojníků odejít za hranice. Na podzim roku 1941 poskytla ve svém domě v Kroměříži azyl skupině čs. parašutistů s vysílačkou. Výsadek S1/R byl vyslán čs. vojenskou misí ze SSSR. Irena Svobodová i její rodina spolupracovala s parašutisty do té doby, než gestapo přišlo na jejich stopu a celou skupinu v listopadu 1941 zatklo.

Při bojích na Dukle se Ludvík Svoboda dozvěděl, že jeho syn Miroslav byl ve svých necelých 18 letech zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen. Tam byli popraveni i oba bratři Ireny Svobodové Jaroslav a Eduard a synovec Jan Doležal. V koncentračním táboře Ravensbrück byla zavražděna Anežka Stratilová, maminka Ireny Svobodové.

Irena Svobodová s dcerou Zoe unikly zatčení a od listopadu 1941 do května 1945 se skrývaly u statečných a obětavých lidí na Moravě (mimo jiné s jejich ukrýváním pomáhal katolický kněz Jan Dokulil,působící v Uhřínově-švagr katolického básníka a spisovatele Jana Zahradníčka), z toho v l.1943-1945 v obci Džbánice (blízko Moravského Krumlova-VIZ). Dalších 15 členů z obou rodin manželů Svobodových bylo 3 roky vězněno v internačním táboře ve Svatobořicích na Moravě.

Poválečné období

L. Svoboda byl ministrem národní obrany od svého jmenování členem Košické vlády 4. dubna 1945 do odvolání 25. dubna 1950. Funkci převzal po Janu Masarykovi. Armáda se budovala podle Košického vládního programu ze všech složek protinacistického domácího i zahraničního odboje. Již v ustanoveních Košického vládního programu se promítala skutečnost, že velmoci přisoudily Československu místo v sovětské sféře vlivu. Armáda měla být budována podle vzoru a zkušeností sovětské armády. Budování armády bylo poznamenáno bojem o získání politické převahy ve společnosti, který vyústil v únoru 1948 v ustanovení nedílné vlády komunistické strany a nastoupení budování sovětského modelu socialismu. Do armády vstoupila, na rozdíl od předválečné apolitické armády, stranická politika. Důstojníci i vojáci mohli být členy politických stran a zúčastnit se stranického života. Velitelská místa se začala obsazovat nejen podle odbornosti, ale i podle stranické příslušnosti. Politický (stranický) profil armády postupně kopíroval politickou situaci ve společnosti.

Nebyla výzbroj ani výstroj, využívalo se ukořistěného německého materiálu. Armáda se podílela na obnově národního hospodářství. Likvidovala skupiny banderovců přicházející z Ukrajiny přes Polsko, které terorizovaly obyvatelstvo na Slovensku.

Ve volbách 1946 KSČ spolu se sociálními demokraty výrazně vyhráli, samotný Svoboda ztrácel důvěru jak KSČ, tak SSSR. Počátkem roku 1948 se rostoucí politické napětí vyvinulo v otevřenou krizi. Dne 20. února 1948 dvanáct nekomunistických ministrů, členů národně socialistické, lidové a slovenské demokratické strany, podalo demisi, kterou prezident Beneš přijal. Tito ministři spoléhali, že prezident ji nepřijme a že je podpoří vojenské jednotky s nimi sympatizujících velitelů. Do ulic vyšly desetitisíce ozbrojených pracujících podpořených Lidovými milicemi, nelegálními polovojenskými jednotkami, založenými 23. února 1948 jako ozbrojená stráž průmyslových podniků, ovládanými ministerstvem vnitra. Armáda zůstala neutrální v souladu se stanoviskem prezidenta i ministra zahraničí Jana Masaryka. K vystoupení armády by „muselo dát povel armádní velení, konkrétně ministr L. Svoboda a prezident Beneš (…) Oba zastávali princip nevměšování armády do vnitropolitických sporů. K protikomunistickému odporu se tak mohly odhodlat – ať již izolovaně nebo v koordinaci – jen jednotlivé útvary z vlastní iniciativy důstojníků. Armádní velení by pak muselo reagovat na neplnění jeho rozkazu o neplnění neutrality. A konečně je tu ještě jeden, byť hypotetický otazník, jak by odpovědělo komunistické vedení a K. Gottwald jako předseda vlády na Stalinovo doporučení použít pomoci sovětské armády„.

Demokratické strany vyklidily pozice a komunistická strana se přestala dělit o moc s ostatními stranami. Parlamentní demokracie byla nahrazena „vedoucí úlohou strany“. Slibovaná specifická československá cesta socialismu se měnila v kopii sovětského modelu v ekonomice i politice.

Členství v KSČ

Dne 11. 10. 1948 L. Svoboda vstoupil do komunistické strany. Někteří autoři tvrdí, že byl tajným členem KSČ už od roku 1942. Historik Karel Kaplan však uvádí: „V seznamu tajných členů není. Pokud jsem jej měl, tam je několik desítek jmen, ale Svoboda tam není. A také oficiálně vstoupil do KSČ v září, nebo v říjnu 1948.“

Čistky v armádě

Po roce 1948 L. Svoboda dále prosazoval představu, že armáda bude budována s respektováním legionářských tradic, jako národní a lidová armáda. V armádě byli zkušení velitelé ze zahraničního i domácího odboje a legionáři. Boj o armádu gradoval a armáda prošla radikální kádrovou „očistou“.

Jaroslav Procházka, náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty, v dopise K. Gottwaldovi již v říjnu 1947 obviňuje generála Svobodu z „politické nespolehlivosti, kolísání a žádá ho, aby neprodleně učinil nápravu“. Hned po únoru byla zatčena řada důstojníků, mezi nimi Jindřich Macháček, plk. Karel Střelka, ing. arch. Jan Jeník, kteří byli vyšetřováni kvůli L. Svobodovi.

Podle některých autorů nesl Ludvík Svoboda politickou zodpovědnost za tehdejší čistky ve velitelském sboru.

Nad „očistou“ armády dohlížel Armádní poradní sbor (APS), jehož členem byl za Ústřední akční výbor Národní Fronty Rudolf Slánský, a z armády generálové Svoboda, Klapálek, Boček, Procházka, Hasal, Drgáč a plk. B. Reicin. „Návrhy na propouštění vypracovávaly orgány OBZ vyšších vojenských velitelství. (…) Konečné návrhy posuzoval plk. Bedřich Reicin a osobně je předkládal na jednáních APS. (…) Při projednávání návrhů v APS se Reicin dostával často do sporu s gen. Svobodou a někdy i s dalšími členy APS, generály Klapálkem, Bočkem a Drgáčem. K tomu (Reicin) uvádí: „Svoboda bral v ochranu nespolehlivé důstojníky, přičemž o jedněch se vyjadřoval, že jsou ještě mladí a že se dají převychovat, o druhých říkal, že jejich reakční výroky nelze brát vážně, další hájil, odvolávaje se na jejich odborné schopnosti a konečně bral systematicky v ochranu různé reakční legionáře a zahraniční vojáky, se kterými byl osobně spřátelen. V jiných případech se stavěli proti propuštění nespolehlivých důstojníků i generálové Klapálek, Boček a později gen. Drgáč.““

Ke dni 15. února 1948(? spíš-1949) bylo celkem propuštěno z armády 2 965 důstojníků z celkového počtu 13 366 vojáků. „Drtivá většina propuštěných se ničím neprovinila a dokonce ani verbálně nevyjádřila nesouhlas s novým režimem.“

„V průběhu „očisty“ na jaře a v létě 1948 dochází k podstatným změnám také na nejvyšších místech v armádě. Na podzim 1948 Slánský prosadil vytvoření funkce náměstka ministra obrany pro věci osobní a zřízení kádrového odboru MNO. Slánský zároveň navrhl gen. Svobodovi, aby tuto funkci vykonával plk. Bedřich Reicin. S tím Svoboda nesouhlasil. „Vznesl jsem námitky proti Reicinovi a žádal, aby mi strana dala na tuto funkci někoho jiného, že Reicin je zapracován v obranném zpravodajství, aby mu toto bylo ponecháno. Znal jsem ho a Slánského jsem upozornil, že nemá dobrý poměr k lidem, že lidé se ho bojí, nemají ho rádi, že je to diktátor a zlý a mstivý člověk. Slánský mi to vymlouval, že Reicina zná, že se mýlím, že takový není, ale že o tom bude ještě uvažovat a že to sdělí ve straně. Asi za dva dny přišel Slánský a sdělil mi, že Reicin bude mým náměstkem, abych neměl obav, že bude vše v pořádku.“[48] Reicin byl ustaven do funkce náměstka ministra NO pro věci osobní dne 15. listopadu 1948. Reicin, s vědomím a podporou Gottwalda a Slánského, tak ve svých rukou soustředil obrovskou, fakticky ničím a nikým nekontrolovatelnou moc. V době působení Reicina na funkci náměstka o personálním obsazení významnějších míst v armádě rozhodovali pouze Bedřich Reicin, Rudolf Slánský, Jaroslav Procházka a Karel Šváb. Gen. Ludvík Svoboda přesto, že zastával funkci ministra národní obrany, musel akceptovat jejich návrhy. „V případech, kdy Ludvík Svoboda vznášel námitky vůči některým návrhům Reicina, odpovídal Reicin, že strana o tom ví, případně, že návrhy již projednal s prezidentem republiky. Ve výjimečných případech telefonoval Svoboda Gottwaldovi, který mu vždy potvrdil, že je o návrhu informován a že s ním souhlasí.“

Někteří historici Svobodovi vyčítají, že se nezastal ani svých spolubojovníků. „Nepostavil se proti čistkám ve velitelském sboru armády ani v případech, kdy se jednalo o jeho dlouholeté bojové druhy a přátele.“ Podle jiných pramenů Svoboda již v roce 1947 zastavil neoprávněné penzionování některých generálů a důstojníků. Intervenoval ve prospěch pplk. Františka Skokana.

Reicin po svém zatčení při výpovědi označil L. Svobodu za „hlavní brzdu“ tzv. očisty armády. „Stejně tak hodnotil Reicin vztah Svobody k dalším opatřením, které prosazovalo vedení KSČ v armádě na doporučení sovětských činitelů. Otevřeně vyjádřil Svoboda pochybnosti v případě zavedení útvarových organizací KSČ do armády. „Svoboda byl velmi znepokojen, když se v armádě začaly ustanovovat první útvarové organizace KSČ. V rozhovoru s námi vyslovoval neustálé obavy, že to bude znamenat úpadek kázně a konec principu vojenské podřízenosti. Každý příklad, kdy se takové zjevy skutečně projevily, neopomenul zaznamenat kritickými připomínkami,“ uvádí Reicin.“

Ve svých výpovědích a rozhovorech z roku 1956 „Svoboda dále uvádí, že mu nebylo nic známo ani o vyšetřování důstojníků ve vězeních OBZ po únoru 1948. Na jednání Armádního poradního sboru se podle jeho slov dozvěděl, že tamtoho nebo onoho zavřeli. „To bylo v r. 1948 až 1950. Jinak (Reicin) říkal, že všichni zatčení jsou předáváni státní bezpečnosti a já neměl ani ponětí, že je u nás někdo vyšetřován.“

Odvolání z funkce ministra národní obrany

Nedůvěra KSČ se obrátila i proti Svobodovi, nepomohlo ani to, že vstoupil v říjnu 1948 do KSČ. Během krátké doby se Reicinovi – s podporou K. Gottwalda (předsedy vlády) a R. Slánského (generální tajemník KSČ) podařilo vyměnit celé vedení ministerstva národní obrany, generálního štábu i jednotlivých útvarů. Do Moskvy šla udání o Svobodově nedůvěryhodnosti. Rudolf Slánský charakterizoval Svobodu v lednu 1951 pro poradu v Moskvě „(…)obklopoval se důstojníky jako Drgač, Drnec, Klapálek, Novák, Bulandr, kteří byli staří legionáři a odchovanci západních vojenských doktrín, neměli kladný poměr k sovětské vojenské doktríně(…) Naší chybou bylo, že jsme Svobodu a jeho chráněnce ponechali tak dlouho na klíčových pozicích v armádě a že teprve na naléhavou radu soudruha Stalina jsme je odstranili.“

Dne 25. dubna 1950 byl odvolán z funkce ministra národní obrany a byl jmenován náměstkem předsedy vlády pověřeného vedením Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Dne 8. září 1951 byl odvolán i z této funkce a byl mu nabídnut „důchod z milosti“, který Svoboda odmítl. Dne 22. listopadu 1952, byl v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským zatčen na základě materiálu, který proti němu připravoval B. Reicin. Dva dny před Svobodou, 20. listopadu, byl zatčen i generál Klapálek. Díky intervenci z Moskvy byl vyslýchán pouze pro sabotáž Košického vládního programu a sabotáže výstavby čs. armády podle sovětského vzoru. Propuštěn byl v prosinci 1952. Do řádného důchodu byl dán začátkem roku 1953.

Jeho zatčení využilo okresní vedení KSČ, aby vysídlilo jeho nevlastního bratra s rodinou i s jeho maminkou z Hroznatína na státní statek v nedaleké Lhotce. JZD, které pomáhal založit a rozvíjet v rodné obci Hroznatín hodnotilo okresní vedení KSČ jako kulacké. Vysídleni byli i další čtyři sedláci – zakládající členové družstva. Všichni se vrátili domů po třech letech.

Svoboda po propuštění z vazby intenzivně pomáhal družstvu, rodáci ho zvolili čestným předsedou JZD. Některé zdroje uvádí, že zde byl zaměstnán ve funkci účetního. Dle jiných zdrojů v JZD zaměstnán nebyl a nepobíral plat ani důchod.

Rehabilitace

Úmrtí Stalina a Gottwalda v roce 1953, odhalení Berii a 20. sjezd KSSS předznamenaly konec politiky padesátých let. Ludvík Svoboda byl rehabilitován v roce 1954, díky Chruščovovi. Do politiky se nevrátil, byť mu to bylo nabízeno. Přijal funkci odbornou, náčelníka Vojenské akademie Klementa Gottwalda, velitelského zaměření, kterou vykonával v letech 19551958.

Od května 1948 až do zvolení prezidentem v r. 1968 byl poslancem Národního shromáždění postupně na Žďársku, Velkomeziříčsku a Třebíčsku. Byl místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství. Věnoval se práci na pamětech ve Vojenském historickém ústavu. Zde napsal své vzpomínkové knihy Z Buzuluku do Prahy a Cestami života. Věnoval se intervencím ve prospěch rehabilitací neprávem perzekvovaných vojáků (generálů K. Klapálka, B. Bočka a jeho syna Zdeňka, F. Nosála, Z. Nováka, Š. Drgáče, V. Drnka, R. Bulandra, A. Ressla, plk. J. Knopa, pplk. Bohumila Pelikána, plk. Ing. A. Holba, plk. F. Hieke-Stoje, revize rozsudku pplk. F. Skokana, studenta J. Procházky z Kroměříže) Absolvoval mnoho projevů a přednášek v českých zemích i na Slovensku, besedoval se školní mládeži a vojáky o druhé světové válce. Byl ochráncem zájmů poddukelského kraje, který dlouho nesl mimořádné důsledky války. Zastával mírové řešení mezinárodních konfliktů a účastnil se mezinárodního mírového hnutí. V letech 1954 až 1964 byl členem předsednictva Národního shromáždění.

Prezidentské období

Podrobnější informace naleznete v článku Pražské jaro 1968.

Dne 30. března 1968 během Pražského jara byl Ludvík Svoboda, po abdikaci Antonína Novotného, na návrh Dubčeka, který se opíral o návrh Svazu protifašistických bojovníků, zvolen prezidentem. Byl prvním z komunistických prezidentů volený tajnou volbou a ne aklamací. Pro L. Svobodu bylo odevzdáno 282 hlasů ze 288. Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů T.G. Masaryka i E. Beneše, tak i na Gottwaldův a Zápotockého. Navštívil Památník osvobození na Vítkově, kde vzdal úctu legionářům 1. světové války i bojovníkům druhé světové války. Dne 6. dubna jmenoval novou vládu, v níž převládali stoupenci reformy. Ludvík Svoboda byl až do svého zvolení poslancem parlamentu a v letech 19681976 byl členem předsednictva ÚV KSČ.

Funkce prezidenta byla bez přímého vlivu na vnitřní politiku. L. Svoboda svou autoritou prezidenta podporoval reformní program Dubčekova vedení komunistické strany směřující k demokratizaci v politice i ekonomice a za odstranění deformací socialismu. Činil tak na četných veřejných vystoupeních a setkáních v závodech a v družstvech. Zasazoval se o rehabilitace neprávem odsouzených v padesátých letech, zejména odbojářů. Navázal tak na své úsilí z druhé poloviny 50. let, kdy se po smrti Stalina a Gottwalda sice s rehabilitacemi začalo, ale velmi liknavě. Měl bohaté kontakty s veřejností. První návštěva prezidenta Svobody vedla na Slovensko a během krátké doby navštívil všechny kraje.

President neměl přímý vliv ani na zahraniční politiku státu. Tak jako vnitřní politika, tak i zahraniční politika byla zcela v režii KSČ. Polednový politický vývoj v Československu vyvolával nedůvěru v zemích Varšavské smlouvy. Na schůzi delegací šesti stran Varšavské smlouvy 23. března v Drážďanech (které se prezident nezúčastnil), zazněla kritika na adresu vedení KSČ, že nečelí kontrarevolučním tendencím, že jejich politika vede k restauraci kapitalismu. Zejména byli v kritice nesmlouvaví delegáti Německa, Polska a Bulharska. Za necelé čtyři měsíce 14. července došlo k dalšímu zasedání představitelů Varšavské smlouvy, kterého se tentokrát naše delegace odmítla zúčastnit s odůvodněním, že dává přednost dvoustranným jednáním. Z tohoto zasedání byl československému vedení zaslán dopis pěti zúčastněných stran s rozsáhlou kritikou politiky československého vedení KSČ. Po dohodě došlo 28-29. července k jednání mezi sovětskou a československou delegací v Čierné při Čopu. Této dvoustranné schůzky se zúčastnil i prezident, nebyl však vedoucím delegace. Podle premiéra SSSR Kosygina varoval Sověty před vojenským zásahem, který by na dlouhá léta narušil dobré vztahy mezi našimi národy. Dne 3. 8. následovala další závažná schůze vedoucích představitelů komunistických stran šesti států Varšavské smlouvy v Bratislavě.

Informace ze všech jednání podával vedoucí tajemník KSČ Alexander Dubček a předseda vlády O.Černík, kteří „založili svá vystoupení na optimistickém hodnocení vývoje vztahů mezi KSČ a pětkou stran. Dávali najevo, že není čeho se bát, že máme před sebou periodu klidu a že hlavní je dokončit přípravy XIV. sjezdu.“

Dne 17. srpna se prezident dověděl od velvyslance SSSR, že v minulých dnech předal A. Dubčekovi závažný dopis k projednání kolektivem předsednictva ÚV KSČ a že na něj nedostal odpověď. Sám ho s obsahem dopisu seznámil. Obsah dopisu zněl jako „závažné varování, které vyžaduje okamžitou reakci, i když ho prezident nepochopil, jako poslední varování před vstupem vojsk, ale spíše, jako úvod k nové politické konfrontaci.“ Dopis do zasedání předsednictva 20. srpna nebyl projednán.

Srpen 1968

Podrobnější informace naleznete v článku Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Prezident Svoboda s další významnou osobností Pražského jara, Josefem Smrkovským.

Reformní proces byl přerušen neohlášeným vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území v noci na 21. srpna 1968. V ranních hodinách 21. srpna došlo k zadržení československých vedoucích představitelů ústavních, státních a stranických – A. Dubčeka, O. Černíka, J.Smrkovského, F. Kriegela, J.Špačka a B. Šimona, sovětskými orgány a následoval jejich únos a internace v SSSR.

Prezidentovi byl vstup vojsk Varšavské smlouvy oznámen velvyslancem SSSR Červoněnkem, v pozdních hodinách 20. srpna, když letadla již přistávala na Ruzyňském letišti. „President vyjádřil svůj protest, že k akci došlo bezprostředně po dopise sovětské strany, aniž byla dána vedení ČSSR možnost na něj reagovat. Konstatoval, že vojska nepozval, varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském Svazu a ostatních zúčastněných zemí.“ Prezident po té, když došel na zasedající předsednictvo ÚV KSČ, podepsal ještě v noci na 21. srpna spolu s nejvyššími volenými představiteli prohlášení odsuzující vojenskou intervenci, a na druhý den zveřejnil výzvu k občanům. Z vedoucích politických a státních činitelů zůstal prezident sám a podle Ústavy převzal dočasně zodpovědnost za řešení dané situace. Vojenský odpor byl nemyslitelný, vzhledem k obrovské početní převaze vojsk zemí varšavské smlouvy.

Prezident Svoboda odmítl uznat zbytek vlády, bez internovaného předsedy O. Černíka, za funkční. Dále kategoricky odmítl návrh předložený skupinou bývalých stranických funkcionářů, jmenovat novou revoluční dělnicko – rolnickou vládu, která by byla současně společným stranickým i státním orgánem a byla by vedená A. Indrou. Dále odmítl i druhou variantu tohoto návrhu, podle které měl vládu vést prezident. Všechny tyto návrhy by legalizovaly situaci vzniklou po odvlečení čs. politiků.

Prezident místo toho navrhl přímé jednání se sovětskými představiteli v Moskvě a požádal velvyslance o dojednání schůzky. Jeho prvním úsilím bylo navrátit politiky do svých funkcí a v Moskvě podmínil zasednutí za jednací stůl propuštěním zatčených politiků, jedině legitimních představitelů ČSSR a jejich začleněním do delegace. Jeho žádosti bylo vyhověno a postupně se, až na F. Kriegela, všichni internovaní politici připojili k delegaci. „Tak bylo obnoveno legální vedení strany a státu v podobě před 21. srpnem 1968. Svoboda tak dosáhl toho, na čem mu v prvé řadě záleželo. Nechtěl připustit, aby se právě bez tohoto vedení jednalo o čemkoliv při řešení krizové situace a zejména při volbě jakýchkoliv kroků do budoucna. Pak se úsilí delegace soustředilo nad práci nad závěrečným dokumentem, do níž se prezident meritorně nevměšoval. Přenechal ji odpovědnosti příslušných ústavních činitelů.“[77] Sovětští představitelé museli tak jednat ne s vládou „dělnicko-rolnickou“, jak si představovali, ale s původní vládou a původními politiky. Delegace byla doplněna o některé další členy, kteří přiletěli z Prahy. Na závěr jednání byl podepsán tzv. Moskevský protokol. Po skončení jednání se prezident odmítl vrátit do Prahy bez Fr. Kriegla, předsedy Národní fronty, který odmítl podepsat Moskevský protokol. Ten byl pak přiveden přímo do letadla před odletem. L. Svoboda dosáhl svým jednáním toho, že „např. nedošlo již k tomu, aby soudní tribunál dělnicko – rolnické Indrovy vlády postavil před soud Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegla, Špačka, Šimona, atd., jak jim bylo oznámeno při jejich násilném odvlečení z Československa do Sovětského svazu.[78] Druhou snahou prezidenta bylo zabránit krveprolití. Na území Československa vstoupilo více než 500.000 vojáků armád zemí Varšavské smlouvy plně vyzbrojených těžkou technikou. Někteří členové delegace se ohrazovali proti tomu, že podepsali na závěr jednání dokument, obsahující ústupky sovětské straně, pod nátlakem prezidenta. „Některé zásahy prezidenta Svobody během jednání v Moskvě nelze označit právě za šťastné. V mnoha okamžicích příliš prosazoval rychlé přijetí podmínek, diktovaných nám vedením KSSS v čele s Brežněvem.“ „Prezident Svoboda argumentoval přitom obavami z krveprolití k němuž mohlo dojít v okupované Praze…V dopise Ludvíku Svobodovi zaslaném do Moskvy Národním shromážděním, vládou a, XIV. vysočanským sjezdem byla pasáž, jež prezidenta opravňovala, žádat rychlé zakončení jednání.“ V tomto dopise z 23.8.1968 bylo „Napětí se neustále stupňuje…jen s krajním vypětím je udržován klid…Za záminku ke střelbě se používá cokoli. Okupačním orgánům se dosud nepodařilo získat nejmenší podporu obyvatelstva. Ta zvyšuje jejich nervozitu…Nebezpečným faktorem je stupňující se únava a nervové vypětí okupačních vojsk a našeho obyvatelstva. Napětí na obou stranách se nyní zvýšilo…(10, V.Šilhán,s. 33-34)“

Ke vstupu vojsk došlo za tichého souhlasů zemí NATO, byť formálně protestovaly, např. na půdě OSN. Z širšího mezinárodního hlediska primárním problémem vztahů USA se SSSR bylo jednání o paritě strategických zbraní (jednání Brežněv – Johnson o základech mírového soužití zemí s různými společenskými zřízeními). USA neměly zájem na eskalaci československého problému v širší vojenský konflikt, ani na intervenci proti invazi vojsk Varšavské smlouvy ve prospěch Československa.

Invaze do Československa tak neměla pouze ideologický důvod, ale i vojensko-strategické aspekty. Sovětské armádní velení již dříve vyvíjelo snahu umístit v rámci Varšavské smlouvy na čs. západní hranice vojska, jako připravený druhý sled, obdobně jak tomu bylo v Německu a v Polsku.

Normalizace

Ludvík Svoboda a Martin Dzúr, Československý ministr obrany, jednají v září roku 1968 s armádními veliteli o řešení okupační situace.

Po přijetí moskevského protokolu byl L. Svoboda přesvědčen, že se mohou, i když ne v plné míře, realizovat představy ozdravění socializmu ve prospěch společnosti. K posílení pracovního kolektivu Kanceláře prezidenta, L. Svoboda přizval jako své poradce proreformní odborníky z oblasti ekonomie, práva, mezinárodních vztahů i kultury, profesory Miroslava Kadlece, Miroslava Tučka, Karla Svobodu, pro kulturu Vladislava Stanovského a diplomata Miloše Parise.

Projev prezidenta k padesátému výročí 28. října byl v duchu Pražského jara, hovořil o vzniku Československa, zhodnotil zásluhy zakladatelů Republiky T.G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. Připomenul Masarykovo poučení pro politiku státu naší polohy i velikosti. „O naší budoucnosti jak o sudbách všech národu, rozhodují přirozené a historické reality, nikoli fantastické plány a přání nesoudných politik, a proto je úkolem politiků vzdělaných, úkolem státníků, jasně si uvědomit naši situaci a vývoj náš a našich sousedů stále a bedlivě stopovat a podle toho vystupovat. Můžeme si říci, že v řadě národů nejsme v Evropě nejmenší, ale v každém případě naše postavení ve středu Evropy a naše nepočetnost nutí nás k politice bdělé a opatrné: nikoli chytrácké – doby politického chytrákování minuly a nikdy nepřinesly skutečného užitku“

Dne 27. října 1968 Národní shromáždění schválilo zákon o federalizaci. L. Svoboda federalizaci podporoval, vyjádřila vývoj, který dosáhlo Slovensko po 50 letech od založení společného státu. 30. října 1968 prezident ztvrdil federalizaci svým podpisem v Bratislavě na Hradě. Dne 9. ledna 1969, po prvé ve federalizovaném státě, přijal prezident v odděleném slyšení vládu českou a slovenskou. Po plénu ÚV KSČ 14. listopadu 1968 došlo ke změně ve vedení strany i v aparátě. Změna byla ve prospěch protireformních dogmatiků a v neprospěch politiků Pražského jara. Začaly se vytvářet podmínky pro návrat starých praktik. To se dělo pod dohledem Sovětů, ale i pod nepřímým vlivem vzájemných vztahů mezi velmocemi USA a SSSR. V prosinci 1968 navštívil Československo americký kongresman Charles Vanik, který vyjádřil své obavy z neurovnaných vztahů Československa se SSSR a zdůraznil, že prioritou USA je zachování rovnováhy sil se SSSR.

Dne 16. ledna 1969 spáchal student Jan Palach sebevraždu upálením. Žádal zrušit cenzuru a zakázat šíření sovětské tiskoviny „Zprávy“. Žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku. Pokud by nebyly požadavky do 21. ledna 1969 splněny, měly vzplanout „další pochodně“. V rozhlasovém vystoupení k tomuto tragickému činu prezident řekl: „… Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha, jako prezident i občan naší republiky však nemohu skrýt, že nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje. Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk (Josef Hlavatý). Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali,vás žádám, zastavte tyto strašlivé činy. Já už jsem často hleděl smrti do tváře. Za největší povinnost občana, však považuji dát své vlasti každou hodinu, každý den svého života.“

L. Svoboda po srpnu pokračoval ve své prezidentské aktivitě, navštěvoval pracoviště na závodech, setkával se s představiteli různých oborů, a veřejného života. Podporoval řadu projektů ,,které považoval jako impuls pro rozvoj ekonomiky, na př. stavbu metra, rozvoj družstevního bytového stavebnictví, aby se řešila bytová nouze, otevření cesty pro přidruženou výrobu zemědělských družstev. Navštívil řadu míst v celé republice. Zejména věnoval pozornost a účinnou pomoc východnímu Slovensku, které svůj vzájemný vztah s prezidentem vyjádřilo v osmdesátých letech odhalením sochy L. Svobody ve Svidníku. Aby republika neupadla do izolace, vykonal návštěvu Íránu, Finska, Japonska a rovněž přijal návštěvy řady cizích hlav státu.

V přetrvávající rozjitřené situaci byl na Plenárním zasedání ÚV KSČ 17. dubna 1969 odvolán z funkce 1. tajemník A. Dubček a místo něho zvolen G. Husák. L. Svoboda podpořil tuto změnu, viděl v G. Husákovi „ energického člověka, racionálně uvažujícího, zapáleného stoupence nezbytných opatření.“ kromě toho, z hlediska L. Svobody, který měl v živé paměti 50 léta, „bylo pro něho důležité, že G. Husák poznal nezákonnosti padesátých let osobně na vlastní kůži a dalo se předpokládat, že bude mít dosti vůle, aby usiloval, alespoň část reformních snah realizovat, a že bude stoupencem dokončení rehabilitací lidí v padesátých letech nespravedlivě odsouzených.(…) jako bývalý politický vězeň bude zárukou, že nedojde k novým politickým procesům. (…) obava, aby se vývoj nezvrtl tímto nežádoucím směrem, tady v podvědomí stále byla.“

„Brzy se ukázalo, že pro Ludvíka Svobodu přinesla tato změna postupně umrtvení jeho dosavadního politického vlivu a vykázání jeho působení do limitů ústavně vytyčených pravomocí. Vztahy mezi oběma muži postupně ochabovaly, zvláště když Husák začal energicky uplatňovat ústavně zakotvenou vedoucí úlohu strany ve všech směrech. Své ambice hrát v Československu prim prosazoval natolik, že prezident republiky se stal druhořadým, podřízeným partnerem.“ Na pokyn G. Husáka, na začátku roku 1970 byl rozpuštěn dokonce prezidentův poradní sbor, který si ustanovil z předních odborníků. Normalizace „systematicky pohřbívala jednu obrodnou vymoženost za druhou. Když byly počátkem roku 1970 zahájeny stranické a pracovní prověrky, byli již hlavní představitelé demokratizačního programu zbaveni všech funkcí a řídících postavení. Prověrkovým komisím nestačilo potrestat reformní elitu, dokázaly vyloučit, nebo vyškrtnout ze strany přes 400 000 dalších komunistů, politicky angažovaných a odborně vyspělých lidí. Ani Husák si původně takový kádrový masakr nepřál. Také L. Svoboda, dotčený masovou likvidací intelektuálních elit, neuspěl ve snaze někoho z postižených uchránit.“ Podle některých autorů byl L. Svoboda spoluzodpovědným za normalizaci. Dle jiných prezident Svoboda nemohl proces normalizace ovlivnit i když byl formálně přizván do politbyra KSČ. Ideologičtí fundamentalisté opět začali střežit „čistotu“ zveřejňovaných názorů. Neobstály ani paměti prezidenta, bylo zakázáno nové vydání prvního dílu a do stoupy přišel i připravovaný druhý díl Cestami života.

Druhé volební období

Dne 22. března 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta. Již předtím, 18. 6. 1972, ho postihla mozková příhoda. Zdravotní potíže se opakovaly a 25. dubna 1974 byl postižen infarktem plic (plicní embolie) a následně měl několik mozkových příhod. Úřad prezidenta vykonávat nemohl. Dle některých historiků a publicistů L. Svoboda lpěl na své funkci a nechtěl rezignovat[95][96] Dle vzpomínek jeho dcery Zoe Klusákové – Svobodové však G. Husák nechtěl přijmout jeho demisi. Zdůvodňoval, že není jasné, kdo by mohl být jeho nástupcem, a že společnost není na změnu prezidenta připravena a přijala by ji s nedůvěrou. Prezidentské funkční období bylo předčasně ukončeno až na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb. v roce 1975.

Prezidentem byl zvolen G. Husák. Funkce hlavy státu byla opět spojena s nejvyšší funkcí v KSČ. „Do té doby bylo v ústavě zakotveno, že „nemůže-li prezident svůj úřad vykonávat, přísluší výkon prezidentských funkcí vládě“, která tím pověří ministerského předsedu a nikoliv generálního tajemníka strany. Došlo tak opět ke kumulaci obou nejvyšších funkcí – stranické a státní, v roce 1968 tolik kritizované.

Důchod

Zbytek svého života žil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v Praze – Břevnově, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20. září 1979. Irena Svobodová ho následovala za deset měsíců 17. července 1980.

Pohřeb byl státní, vojenský, rakev byla vezena na dělové lafetě z Hradu na konec Letenské pláně, kde byla přeložena do pohřebního vozu za zvuku vojenské písně 1. armádního sboru v SSSR „Směr Praha“ a odvezena do krematoria. Na rozdíl od pohřbů předcházejících prezidentů, účast veřejnosti nebyla organizována, přesto L. Svobodu doprovázely tisíce občanů, které se s ním přišly rozloučit.

Vyznamenání

Československé řády a dekorace:

  • Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1965)
  • Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1970)
  • Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1975)
  • Řád Bílého lva „Za vítězství“ Hvězda 1. třídy (1945)
  • Řád Slovenského národního povstání I. stupně
  • Řád Sokola s meči
  • Řád krále Karla IV.
  • Řád M. R. Štefánika
  • Československý válečný kříž 1914-1918 – čtyři
  • Čs. Revoluční medaile se štítkem Zborov
  • Spojenecká medaile Za vítězství
  • Zborovská pamětní medaile
  • Bachmačská pamětní medaile
  • Pamětní medaile čs. obce dobrovolecké z let 1918–19 ( odznak)
  • Pamětní odznak čs.dobrovolníka 1918–1919 (kříž)
  • Pamětní medaile 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova
  • Pamětní medaile 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého
  • Pamětní medaile 5. střeleckého pluku T. G. Masaryka
  • Pamětní medaile 6. střeleckého hanáckého pluku
  • Pamětní medaile 9. střeleckého pluku K.H. Borovského
  • Pamětní medaile 10. střeleckého pluku J. S. Koziny z Hrádku
  • Pamětní medaile 21. střeleckého pluku terronského
  • Pamětní medaile 30. pěšího pluku A. Jiráska
  • Pamětní kříž 1. jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa
  • Pamětní kříž 2. jízdního pluku Ruských legií (Nitranských kozáků-Sibiřského)
  • Pamětní medaile dělostřelectva čs. vojska na Rusi
  • Pamětní medaile strojírenské samostatné roty dopravní vlakové dílny čs. vojska na Rusi
  • Pamětní medaile čs. dobrovoleckého sboru v Itálii 1918–1948
  • Štefánikův pamětní odznak
  • Československý válečný kříž 1939 – tři
  • Čs. medaile „Za chrabrost“ (1945)
  • Čs. medaile „Za zásluhy“ I. stupně
  • Čs. vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR (1945)
  • Dukelská pamětní medaile
  • Sokolovská pamětní medaile
  • Čestný odznak polního pilota letce čs. armády
  • Čestný odznak Československého vojenského pilota
  • Odznak čs. partyzána
  • Pamětní medaile II. národního odboje
  • Čestná medaile zasloužilého bojovníka proti fašizmu I. stupně.

Ruské dekorace z 1. světové války

  • Kříž Svatého Jiřího IV. stupeň za statečnost
  • Kříž Svatého Jiřího III. stupeň za statečnost

Sovětské řády a dekorace

  • Zlatá hvězda Hrdiny SSSR (1965)
  • Leninův řád (1943)
  • Suvorovův řád I. třídy
  • Suvorovův řád II. třídy
  • Medaile „Za vítězství nad Německem“ ve Velké vlastenecké válce
  • Medaile „Za osvobození Prahy“

Polské řády a dekorace:

  • Vojenský řád „Virtuti Militari“ – velkokříž na velkostuze a hvězda (1947).
  • Řád „Polonia Restituta“ – velkokříž na velkostuze a hvězda (1969).
  • Řád Grunwaldského kříže I. třídy (1948).
  • Polský válečný kříž – 1944
  • Grunwaldský odznak
  • Medaile za vítězství a svobodu
  • Medaile za Varšavu 1939 – 1945
  • Medaile za Odru a Nisu a Balt

Jugoslávské řády a dekorace:

  • Řád národního hrdiny Jugoslavie (Orden narodnog heroja)
  • Řád zásluhy za národ I. stupně (Orden zasluge za narod)
  • Čestný odznak Jugoslávské armády

Maďarské řády a dekorace:

  • Řád za zásluhy I. třídy – hvězda (1950).
  • Řád praporu I. třídy
  • Kříž za zásluhy 1946

Rumunský řád a dekorace

  • Řád Obrany vlasti I. třídy (1960)
  • Příležitostný odznak veteránů protifašistického odboje

Řád a dekorace Francie:

  • Řád Čestné legie – velkodůstojník (Grand Officier de la Legion d¨Honneur)
  • Válečný kříž 1939–1940

Řád Velké Británie:

  • Lázeňský řád II. třídy – velitelský – (Knight Commander of the Order of the Bath)

Řád USA:

  • Řád Legie cti – velitelský stupeň (Legion of Merit degree of Commander)(1945)

Hodnocení Ludvíka Svobody

Předválečné hodnocení

Kloboučník, pplk.,velitel dělostřeleckého pluku 12. 12. září 1928. Škpt. Ludvík Svoboda, pěšího pluku 36, byl přidělen na zkušené u dělostřeleckého pluku 12 od 21/6 do 31/ 8 1928, k velitelství oddílu 1/12. Prokázal zvýšený zájem a snahu. Své zkušené u dělostřelectva využil plně a správně k důkladnému seznámení se s činností této zbraně. Zvláště jeho pilnost a vytrvalost byla vzorná. Škpt. Svoboda je výborný důstojník, vyspělé čestné povahy, iniciativní, sebevědomý, přesný, velmi inteligentní, bezvadného a vzorného chování ve službě i mimo ní. Celkový výsledek služební činnosti velmi dobrý.[99]

Velitel leteckého pluku 3 v Piešťanech. (podpis nečitelný) 19.července 1931. Ludvík Svoboda „během zkušené (15/6 – 15/7 1931) byl seznámen se zařízeními letky, chodem služby u letky, hlavně pak s taktickou činností letectva. Vykonal celkem 10 letů s krátkými úlohami pěch. a děl. pozorovatele s velmi dobrým výsledkem a během těchto letů natolik seznal let. pozorovatele, takže u své zbraně (části) bude dobrým informátorem, jaké úlohy se mohou od letce požadovati. Výkonnou službu leteckou – pozorovatele – vykonával rád iniciativně – v letounu pracoval klidně, rozvážně, takže docílil velmi dobrých výsledků. Ve službě i mimo službu, jeho chování bylo bezvadné.[100]

B. Beneš, plukovník pěchoty, velitel 3. pluku J. Ž. z Trocnova. Listopad 1938. Závěrečný posudek, kvalifikační listina. „Dobrý psycholog a vychovatel. Snadno si získává oddanost podřízených. Dosáhl po stránce mravní a výcvikové, velmi dobrých výsledků. Pro výchovu pořízených důstojníků velmi dobře způsobilý.“[101]

Josef Zmek, brig. gen., velitel divize. 14. prosince 1938. Závěrečný posudek, kvalifikační listina. „Výborný důstojník, značných vojenských vědomostí, pracovitý spolehlivý, společenský. Stupeň kvalifikace výtečná.[102]

Za války

J. Kratochvíl, brig. gen, velitel 1.čs .sboru v SSSR 1943-1944 Válečná vložka ke kvalifikační listině :„Je to zkušený velitel, který svoji brigádu za všech okolností vede naprosto spolehlivě, inteligentní, má široký všeobecný i vojenský rozhled. Osobně chrabrý, klidný, má velmi dobré vystoupení, a velmi dobrý vzhled. Má velmi dobrý vliv a pro svoji čestnost všeobecně oblíben. Výtečný důstojník a velitel.“[103]

Poválečné

Václav Černý (literární vědec a spisovatel) hodnotí Ludvíka Svobodu ve svých Pamětech přísně: „Na rozdíl od celého národa jsem nikdy ani minimum národní naděje nespojil s osobou generála Svobody, věděl jsem od února, že postrádá mravní přímosti, má myšlenkový obzor a potenciál podřízeného velitele střední vojenské jednotky; národní neinformovanost, žijící z legend, proměnila ho v symbol národní brannosti, a on pouze sám uvěřil kolektivnímu omylu, vzal za bernou minci metály na svém kabátě a funkce, jimiž ho postupem doby ověsili.“[104]

Poválečné vzpomínky spolubojovníků

Ve sborníku vzpomínek mužů a žen, vojáků, kteří se s Ludvíkem Svobodou za války osobně setkali a zažili ho jako velitele a nadřízeného je L. Svoboda hodnocen jako výjimečný velitel, s upřímnou starostí o své vojáky, který se často pohyboval v přední linii.

Generálporučík v.v. MUDr. František Engel

„Podplukovník Svoboda věděl, že prapor musí být na frontu dobře připraven. Proto – přes obrovskou různorodost vojáků – trval na velmi důkladném výcviku. Cvičilo se vše, co v té válečné době, která kladla na vojáky velké nároky, bylo potřeba. Dlouhé denní a noční pochody za každého počasí a s plným zatížením byly na denním pořádku. (…) Když únava byla už nesnesitelná, postavil se velitel do čela, aby vojáky povzbudil svým osobním příkladem. Proto se snažili udržet s ním krok, nechtěli se nechat starým pánem zahanbit. Na něm nikdy nebyla únava znát, tak ji uměl ignorovat. Od samého začátku byl podplukovník Svoboda nesmírně starostlivý velitel. Výtečně znal psychologii vojáka, věděl co mu může – kromě té těžké vojenské služby – život ztěžovat a ztrpčovat. Podle toho jednal. (…) Náš velitel to všechno prodělával se svými vojáky. Nehřál se v teple, nevysvětloval plamennými slovy od zeleného stolu, že vydržet se dá všechno. Ostatní ho pak následovali, vydávali ze sebe skutečně vše. Velel tenkrát na začátku jen malinké jednotce, takže si dnes snad nikdo nedokáže představit, jaké s ní byly obrovské starosti. Byl si plně vědom toho, že zatím existuje jen jeden jediný prapor, prostě jedináček. A jako s jedináčkem se s ním piplal. Málokdo jiný by to byl dokázal.“[105]

Generálmajor v z. Alfréd Ressel, velitel dělostřelectva 1.čs. armádního sboru „Voják pozná velmi rychle, zda jeho velitel má srdce – jestli pro něj představuje člověka, anebo je degradován na pouhý nástroj, součást, která pro něj neznamená nic víc, než prostředek k dosažení určitých cílů. (…) Generál Ludvík Svoboda patřil mezi lidi k nímž jsem získal rychle plnou důvěru pro jeho humanistický přístup k člověku. Všichni vojáci ho proto měli rádi pro jeho přímost, otevřenost a citlivost.“[106] „Je známo, že Svoboda často chodil do předních linií, i tam, kam ani nemusel. (…) Sám nevím, proč to vlastně dělal, ale myslím, že chodíval záměrně tam, kde bylo zle, kde věděl, že lidé trpí. Nebylo to od něho žádné reklamní hrdinství. Myslím, že stále hledal kontakt s člověkem. Věděl, že svou přítomností může člověku pomoci tam, kde mu není dobře. Proto téměř nikdy, kdy k tomu měl možnost, nevynechal návštěvu obvaziště a polních nemocnic, kde mluvil s raněnými (…) Byl jsem mnohokrát jako velitel dělostřelectva sboru přítomen přípravám, (…) „A jak je konkrétně zajištěna pomoc, záloha?“ tázal se tehdy pravidelně Svoboda – jako člověk, hospodář, kterému jde celý souhrn, výsledek i jeho cena k součtu. Znal své lidi a dovedl se jich také zastat.“

78 1306_38_04_1_ 71310 280250 676705_ludvik-svoboda-general-prezident-ceskoslovensko 1585485 BOS2a9ed7_ZJ001390 BRM42fdb1_svoboda2 HM4ac41c_Beznzvu_bmp HM4ac418_Beznzvu_bmp svoboda_l_sibir svobodaprojev Людвіг Свобода

Antonín Novotný

převzato Wikipedia

Antonín Josef Novotný

(10. prosince 1904 Letňany – 28. ledna 1975 Praha) byl třetí československý komunistický prezident a zároveň šestý prezident od vzniku Československa. Úřadoval v letech 1957 až 1968.

Život

Novotný pocházel z chudé rodiny zedníka Antonína Novotného (*1874) z Letňan a Barbory, roz. Hlaváčové (*1882) z Velkých Čakovic. Narodil se v Letňanech, tehdejší č. p. 28 (kde měli bydliště i jeho otec Antonín a děd Antonín) a 13. prosince dostal při křtu v kostele sv. Remigia ve farnosti Čakovice jména „Antonín Josef“.

Vyučil se strojním zámečníkem, poté pracoval jako dělník. V roce 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou. Podle zápisu v matrice v únoru 1921 vystoupil z církve a téhož roku vstoupil do KSČ, kde prošel řadou funkcí (v pražské organizaci), v letech 1937–1938 působil jako tajemník KV KSČ v Hodoníně. Po zákazu komunistické strany (1938) pracoval jako dělník ve vysočanské Včele.

Za druhé světové války se podílel na ilegální činnosti KSČ, v r. 1941 byl zatčen a až do r. 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen.

V letech 1945–1951 byl vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze. V letech 1946–1968, byl členem ÚV KSČ. V r. 1951 se stal členem předsednictva ÚV KSČ a v r. 1953 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ.

Jeho celoživotní zálibou byla karetní hra mariáš, kterou provozoval i ve své rezidenci na Orlíku. Značnou pozornost věnoval však i tělovýchovným vystoupením (československá spartakiáda).

Prezident ČSSR

Když zemřel Antonín Zápotocký čekalo se, že novým prezidentem bude Viliam Široký, v Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy. Československá komunistická reprezentace byla zrovna na návštěvě u Chruščova v Moskvě, ten ale rozhodl jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného. Ústřední výbor KSČ doporučení sovětského vedení akceptoval a navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta. Dne 19. listopadu 1957 se stal prezidentem Československa, když pro něj hlasovalo všech 353 poslanců. Do prezidentského křesla mu dopomohly pouze Chruščovovy osobní sympatie. Oba muži si totiž byli velmi podobní. Byli to nevzdělanci a ignoranti, kteří nerozuměli ničemu kromě stranické politiky a zákulisních bojů.[zdroj?] Oba se také proslavili více či méně skrytým buranstvím. Novotného jazyková kultura byla zdaleka nejhorší ze všech československých prezidentů. Neuměl vůbec mluvit a hlavně neuměl vyslovovat cizí slova. Běžně je však používal a směšně komolil. Pokud své projevy četl, museli mu všechna cizí slova přepisovat ve fonetické podobě. Sám o sobě a o svých schopnostech pochyboval. Svědectví jeho neteře z konce padesátých let 20.století popisuje, jak Novotný drží hlavu v dlaních a stěžuje si, že na funkci nestačí a nemůže v ní obstát. Styděl se před vzdělanými lidmi, a k inteligenci se proto choval tvrdě a přezíravě.

V době jeho působení v čele státu došlo postupně k značnému uvolnění a k částečné rehabilitaci většiny nespravedlivě odsouzených v 50. letech. Podle historika Jiřího Pernese Novotný trávil v prezidentském úřadě svá dopoledne v pondělí, ve středu a v pátek. Většinu času totiž nadále věnoval své důležitější funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Novotný byl první hlavou státu, která se nechávala oslovovat „soudruhu prezidente“, a po nástupu do funkce si nechal snížit plat.

V roce 1960 na zasedání tehdejšího ÚV KSČ 13.–14. ledna aktivně prosadil schválení návrhu nové ústavy, tzv. socialistické, nahrazující tzv. „Ústavu 9. května“ z roku 1948 (kterou tehdejší prezident Edvard Beneš odmítl podepsat). Krátce poté se sešlo Národní shromáždění, které 9. dubna 1960 schválilo novou územní organizaci státu, spočívající ve slučování okresů a snížení počtu krajů. 5.–7. července na celostátní konferenci KSČ Novotný v hlavním projevu konstatoval „vítězství socialismu“ (čímž myslel téměř úplnou likvidaci soukromého podnikání a vlastnictví výrobních prostředků) v ČSR a vznik údajně beztřídní společnosti. 11. července 1960 Národní shromáždění schválilo tuto novou, tzv. socialistickou ústavu. Tím byl tradiční název Československá republika změněn na Československá socialistická republika (ČSSR) a byl zaveden i nový státní znak. Pro Antonína Novotného byl slovenský problém hlavně v otázce řízení společnosti. Ve chvíli, kdy byla schválena ústava v roce 1960 a Československo se považovalo za socialistickou zemi, šlo v podstatě o centralistické řízení takzvaného demokratického centralismu. Antonín Novotný a jeho pragocentrický aparát velice silně zastával tuto teorii, ve které pro slovenské národní orgány a vůbec sebeuplatnění slovenského národa jak politicky tak kulturně nebylo žádné místo. Od představitelů Matice odmítl převzít dary, obvinil je z podpory separatismu. Při návštěvě Slovenska a Matice Slovenské zakázal vzít dary i své manželce se slovy: „Božka nic neber.“ Pak odjel do Prahy.

V šedesátých letech se však československá společnost postupně značně zliberalizovala. Byla zavedena tzv. Nová hospodářská soustava, vznikala malá divadla, česká nová vlna ve filmu, začaly být vydávány výrazně svobodomyslné Literární noviny atd.

Novotného se značně dotkly tzv. strahovské události na konci října 1967 a osobně se pokusil na Strahově v menze kolejí neúspěšně hledat se studenty řešení vzniklé nespokojenosti. Masarykovské názory studentů se dostávaly do přímého konfliktu s jeho názory. Studenti hovořili o svobodné vůli člověka, nepotřebnosti Lidových milicí, porušování akademické svobody Státní bezpečností, potlačování studentských nepokojů a také o možnostech drobného soukromého podnikání. Na podzim roku 1967, po pokusu Novotného omezit liberalizaci (bylo zastaveno vydávání oblíbených liberálních Literárních novin, zakázal např. promítání filmu „Bílá paní“, který tehdy zaplňoval československé biografy), vznikla politická krize, které využili jeho odpůrci. Stalinisté Biľak a Kolder a také Hendrych se spojili s reformními komunisty ve snaze odvolat Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, a to i přesto, že se za něj postavily Lidové milice, které poté při jeho únorovém projevu zcela zaplnily pražské Staroměstské náměstí. Jako řešení vzniklé patové situace on sám navrhl svého oblíbence slovenského komunistu Alexandra Dubčeka jako kompromisního kandidáta na funkci 1. tajemníka ÚV KSČ. Dubček byl 5. ledna 1968 zvolen do této významné funkce. Antonín Novotný byl pak prezidentem až do 22. března 1968,[5] kdy byl přinucen odstoupit i z úřadu prezidenta a zcela odejít z politického života.

Politické postoje

Nový státní znak, prosazený za vlády Antonína Novotného.

Antonín Novotný a rumunský premiér Gheorghe Gheorghiu-Dej. Fotografie z roku 1961.

Antonín Novotný nesouhlasil s umístěním sovětských vojsk na území Československa, nepodporoval nástup Brežněva k moci (přiklonil se na stranu jeho rivala Kosygina), umožnil postupnou liberalizaci. Jeho postoj ke Slovensku je často označován za problematický. Například Matici slovenskou pomluvil (což vyplývalo z jeho nedostatečného nejen historického vzdělání), omezil 5.–7. července 1960 pravomoci Slovenské národní rady a pomocí dalších orgánů zrušil sbor pověřenců – národní orgán moci vládní a výkonné na Slovensku. Tím pádem se Československo stalo de facto unitárním státem. Po krachu III. pětiletého plánu v roce 1963 získal pochybnosti o centrálním řízení československého hospodářství (vystoupení na Letné 9.5.1963). Zejména v roce 1965 připustil význam prezidentů T. G. Masaryka a Beneše na vzniku a obnově Československa. Při rehabilitacích nepřímo odsoudil neblahou roli obou svých bezprostředních předchůdců ve funkci prezidenta republiky. Jeho práva byla daná komunistickou ústavou (9. května, kterou tehdejší prezident Dr. Edvard Beneš však nepodepsal) z r. 1948. Později jeho vlastní ústavou z roku 1960.

73822996_novotny-novotna-moda-crop CZE-1512 fotobanka-ctk,-leonid-iljic-breznev-a-antonin-novotny,-1967-4af168aecbbe6 MTR2b7898_FO02116065 novotny-antonin

převzato Wikipedia

Antonín Zápotocký

Antonín Zápotocký

 

(19. prosince 1884 Zákolany – 13. listopadu 1957 Praha) byl československý komunistický politik a významný odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953.

Život

Mládí

Byl synem Ladislava Zápotockého (1852–1916), krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze.[1]

V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě.[1][2]

První republika

Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců,[3] devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka.

Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny.

Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. Po mnichovské dohodě byla Komunistická strana Československa rozpuštěna.

Zatčení a pobyt v koncentračním táboře

V dubnu 1939 se i s manželkou pokusil o emigraci do SSSR, ale byl zatčen při pokusu o přechod do Polska. Do února 1940 byl vězněn na Pankráci, pak v Drážďanské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Podle některých informací tam působil jako „kápo“ a měl tam týrat nizozemské vězně.[4][5] Historik Pavel Kourka uvádí jako prokázané, že byl táborovým funkcionářem. Sachsenhausen však byl, jak Kourka uvádí, specifický podílem komunistických vězňů na správě na tábora, přičemž je zastávaná pozice nechránila před další perzekucí včetně možnosti popravy. Vedle žádosti nizozemské vlády o Zápotockého vydání připomíná také možnou souvislost se snahou Ivana Herbena dehonestovat tehdejšího prezidenta v očích posluchačů Svobodné Evropy, kterou uvádí ve svých vzpomínkách spoluvězeň ze Sachsenhausenu Jiří Hájek.[6]

Poválečné politické působení

Po návratu z koncentračního tábora se stal v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva Ústředního výboru KSČ a poslancem Národního shromáždění. V létě 1946 předsedal Ústavodárnému národnímu shromáždění. 15. června 1948 byl jmenován předsedou vlády ČSR.

Prezident republiky

21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky.

1. června téhož roku provedlo Československo bez souhlasu Mezinárodního měnového fondu a předchozího informování vlastní veřejnosti měnovou reformu. Ta sice odstranila inflaci a šmelinu, avšak znehodnotila většinu úspor obyvatel republiky v poměru 5:1, pokud byly peníze uložené v národní bance. Jinak výměna byla 50:1 pro ty, kteří šetřili peníze doma. Tento vývoj vyvolal odpor obyvatel Československa, také proto, že prezident Zápotocký dva dny před reformou popřel, že se chystá. Tento odpor přerostl v Plzni v povstání, které potlačila Československá armáda spolu s Lidovými milicemi a Pohraniční stráží. Následovaly pochybné hromadné politické soudní procesy.[7][8] Prezident Zápotocký ve svém projevu zareagoval slovy, že „nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno.“[9]

V létě 1953 přednesl projev, v němž kritizoval násilnou kolektivizaci a ve kterém mimo jiné slíbil, že se „nikomu nebude bránit, pokud bude chtít z JZD vystoupit“. V důsledku této politiky vystoupilo z Jednotných zemědělských družstev v roce 1954 70 tisíc rolníků.[10] V následujících letech se však režimu podařilo tento trend obrátit a nastolit politiku omezování a zatlačování „kulactva“.[11]

Smrt a pohřeb

13. listopadu 1957 zemřel na infarkt a na jeho místo nastoupil Antonín Novotný.

Jeho tělo bylo v generálské uniformě uloženo do rakve a poté zpopelněno. Urna byla uložena do mramorového sarkofágu v Národním památníku na vrchu Vítkově v Praze 3. Po 17. listopadu 1989 byla urna přenesena do rodinného hrobu na hřbitově v pražských Strašnicích, kde byla již dříve uložena i urna s popelem jeho ženy Marie. Rodinný hrob Zápotockých patří na tomto hřbitově k nejskromnějším.

Hodnocení veřejnosti

Zápotocký v roce 1948, ještě jako premiér, přijímá rumunskou delegaci.

Je též velice zajímavé sledovat jeho roli při přípravě vykonstruovaných procesů se Slánským a spol. – Zápotocký se se Slánským nesnášel již od roku 1929, kdy vrcholil v Komunistické straně Československa proces bolševizace a kdy právě Slánský tvrdě prosazoval jeho vyloučení ze strany[zdroj?].

Jeho role v čele státu bývá často idealizována – bývá označován za tátu dělníků, za člověka z lidu, ale není to tak docela pravda. Události po měnové reformě v roce 1953 ukazují, že dokázal být právě vůči dělníkům, kteří dali najevo nesouhlas s komunistickou vládou, velmi tvrdý a nesmlouvavý. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru[zdroj?]. Fungování StB (státní policejní aparát v rukou strany) v době jeho vlády vykazuje prvky a metody policejních složek hitlerovského státu – mučení, popravy, psychologický teror.

Mezi lidmi měl přezdívku „Ušaté torpédo“.[12] Další přezdívka byla Tonda Zápotonda.[13]

Literární činnost

Vedle politické činnosti se věnoval i literatuře a publicistice. Ve svých dílech se věnoval především rozvoji revolučního dělnického hnutí, často se inspiroval životem svých rodičů – otce líčí jako cílevědomého člověka, který stál na počátku české sociální demokracie, matku jako milující, oddanou ženu, jež se dokázala vyrovnat s nelehkými životními podmínkami.

Díla jsou situována na Kladensko, do okolí Zákolan (kde strávil autor své dětství), popř. do Prahy.

Dvě z jeho děl (Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem) byla v 50. letech za jeho vlády zfilmována.

Díla

  • Rozbřesk, 1960, o zrodu sociální demokracie
  • Rudá záře nad Kladnem, 1953, děj se odehrává na sklonku roku 1917
  • Vstanou noví bojovníci, 1954, počátky „dělnického hnutí“ na Kladně
  • Barunka, 1960, vyprávění pro děti o starých časech a životě chudého lidu
  • Bouřlivý rok 1905, 1953, vliv revolučních událostí na život prostých lidí na Žižkově

Dokumenty ve kterých hrál prezident Antonín Zápotocký

Antonín Zápotocký hrál jen v jednom dokumentu, v režii Zdeňka Kopáče, krátce předtím než zemřel v roce 1957.

  • Týden mezi přáteli – 1957

202324249460002_02 takovi_zapotocky1_galerie-980 RKA3f8a12_zap1 MBB3fef9b_zapot_FO00225826 JB487502_zapotocky_vlcek_x 39934234107_gal_12 1508654_prezidenti 12860s 84

Komunistická drzost 20 let poté

Publikováno: 5.11.2009

Ilustrace

Drzost současných komunistů připomínat se veřejně zrovna v době dvacátého výročí konce Ústavou dané „vedoucí úlohy strany“ je neskutečná a ukazuje nám, jak málo jsme se z historie poučili.

V poslední době jsme byli svědky několikerého připomenutí existence, ba dokonce stupňování požadavků od KSČM – nereformované dědičky předsametové KSČ. Přestože se tváří státotvorně a umírněně, je to stále stejná strana, vychází ze stejných idejí (marxismus-leninismus), obdivuje a obhajuje stále stejné osoby (Lenin, Stalin, Gottwald), omlouvá a bagatelizuje zločiny, jichž se tady (a mnohde jinde) v dobách své neomezené vlády dopouštěla.

Například v červnu se komunisté ozvali s protestem proti ČT, která vysílala pořad o Miladě Horákové – V.Filip se vyjádřil, že jde o neobjektivní a před volbami do Evropského parlamentu komunisty poškozující dokument. Ve skutečnosti se jednalo o autentické záběry a dobové výpovědi, holt se komunistům nehodila syrová pravda do jejich aktuálního „umírněného“ image.

Smrt na hranicích, archiv PolicieV polovině září se místopředseda KSČM Dolejš v rozhovoru pro MFDnes vyjádřil, že komunisté páchali zlo s „dobrými úmysly udělat svět spravedlivějším“. V celém rozhovoru se snažil ukázat stranu jako mírumilovnou a moderní, která by stejné chyby jako dříve už nikdy neudělala. O pár dní později se provalil „loterijní skandál“, ve kterém měl tento milý mladý (oproti ostatním) komunista své významné místo. Tolik k těm ideálům.

A právě teď se dokonce komunistický místopředseda Luzar rozhodl žádat Českou televizi, aby citovala ve svých zprávách i jejich stranický plátek Haló noviny a též kritizuje výrok „demokratické strany“, užívaný jako běžné označení nekomunistických stran v našem Parlamentu. Stačí si vzpomenout na dobu před dvaceti lety, ze kterého sekretariátu byl určován obsah zpravodajství a o kom se mluvilo soustavně pejorativně. Vedoucí úlohu ve státě měli komunisté danou přímo v Ústavě a s nikým se o ni nedělili.

Vždycky když čtu nebo vidím jejich politické hry a stavění se za moderní demokratickou stranu, vzpomenu na našeho šéfa oddělení, kam jsem po vojně v osmdesátém sedmém nastoupil. Pozval si nás s kolegou do kanceláře a ještě než nám řekl co chce, po telefonu komusi důležitě vykládal, jak má právě u sebe dva nadějné adepty. Dělal totiž zároveň šéfa partajní buňky a zjevně potřeboval ulovit nové mladé dušičky. Dlouho se pak nemohl smířit s tím, že jsme ho oba odmítli a asi mu to u šéfů moc nepomohlo. Nehraju si na disidenta, jen pořád vidím tu nechutnou sebejistotu s jakou předpokládal, že dva mladí kluci budou snadnou kořistí.

zdroj aTeo.czA přesně stejnou drzou sebejistotu bez morálního oprávnění vidím i u současných komunistů. Přestože neodmítli nic ze své krvavé historie, přestože stojí na stále stejných základech a hlásí se ke stále stejným idejím, navenek se tváří jako lidumilové a obhájci lidských práv a chtějí se opět etablovat zpět u moci. Je jen k ostudě ČSSD, že jim to na krajské úrovni umožňuje (Karlovarský a Moravskoslezský kraj), případně že využívá jejich tichou podporu (Střední Čechy, Vysočina). A naprostým lidským selháním je Rathovo veřejně hlásané přesvědčení, že s nimi lze i vládnout. To jen posiluje komunistické přesvědčení, že mají plné právo vrátit se na výsluní a požadovat i na celostátní úrovni svůj díl moci.

Z toho všeho mi vyplývá jediný možný důsledek – ač je už dvacet let po sametu, jsme plně zakotveni v NATO a evropských strukturách (teď už i v pevném svazku Lisabonské smlouvy), hrozba návratu komunistů trvá a je potřeba jejich minulost a ideové základy neustále veřejně vystavovat, tyto informace vysvětlovat a předávat mladším generacím a nenechat se ukolébat falešným pocitem, že s komunisty je možné spolupracovat. Jako s jednotlivci snad ano, na místní či obecní úrovni, v oblastech, kde nejde o moc. Na krajské či celostátní úrovni však jsou jako čertík z krabičky, vždy když se otevře, tak vyskočí. Když už jsme jim nebyli schopni zlomit pérko, raději neotvírejme krabičku.

Národ, který se nepoučí ze své historie, je odsouzen si ji prožít znova. To opravdu chceme?

Napsal Milan Matyáš pro http://www.blog.idnes.cz

Klement Gottwald – masový vrah

Klement Gottwald

(23. listopadu 1896 Dědice u Vyškova – 14. března 1953 Praha)

byl československý komunistický politik, jenž od roku 1929 zastával úřad poslance Národního shromáždění, po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra ve své první a druhé vládě. Čtyři měsíce po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl zvolen prezidentem Československa. Je přímo odpovědný za smrt mnoha desítek svých odpůrců.

Život

Dětství a mládí

Klement Gottwald přišel na svět v Herolticích u Vyškova jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice Marie Gottwaldové. Jeho narození je ale zapsáno v rodné matrice pro Dědice a jako adresa narození je uvedeno Dědice 102. Před první světovou válkou se vyučil ve Vídni truhlářem, zároveň se zúčastňoval činnosti mezi sociálnědemokratickou mládeží.

Osobní život

Klement Gottwald byl ženatý s Martou Gottwaldovou, která podobně jako Klement Gottwald pocházela z chudé rodiny sedláka a byla také nemanželským dítětem. I když jeho žena při něm stála a byla jeho věrnou společnicí, nikdy nevstoupila do KSČ. Měli spolu dceru Martu, která nesla jméno po matce.

První světová válka

V letech 1915–1918 byl vojákem rakousko-uherské armády. Traduje se, že bojoval v bitvě u Zborova, což by znamenalo, že zde stál i proti budoucímu generálu a prezidentu Ludvíku Svobodovi, který bojoval na straně čs. legií. Podle vojenského historika Aleše Knížka to sice nelze vyloučit, ale ani potvrdit.[1] Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu označil Gottwaldovu účast u Zborova za legendu – Gottwald byl v době bitvy v nemocnici ve Vídni.[2] V létě roku 1918 Gottwald z rakouské armády dezertoval. Po vzniku samostatného Československa sloužil dva roky v Československé armádě. V letech 1920–1921 pracoval v Rousínově jako stolařský dělník.

Funkcionář tělovýchovy

Po roztržce ve Svazu dělnických tělovýchovných jednot (SDTJ) si komunisticky zaměřená část jednot vytvořila v roce 1921 novou organizaci, Federaci dělnických tělovýchovných jednot (FDTJ). Gottwald dokázal získat všechny jednoty svého okresu do nové organizace a byl starostou 20. okresu FDTJ. V červnu 1921 své jednoty přivedl na I. dělnickou spartakiádu v Praze na Maninách. V září 1921 z Rousínova odešel do Banské Bystrice, kde se stal redaktorem komunistického časopisu Hlas ludu. Zároveň začal se zakládáním jednot na okrese Banská Bystrica. V místní jednotě byl zároveň místostarostou. Byl jednatelem 47. okresu FDTJ, na listopadové konferenci slovenské FDTJ byl zvolen jednatelem XIII. župy se sídlem v Žilině a brzy poté se stal vedoucím redaktorem časopisu Spartakus. V roce 1922 se přestěhoval do Vrútek, kam se rozhodnutím ÚV KSČ přestěhovala redakce několika komunistických časopisů. Ve Vrútkách sídlila i župa FDTJ pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, jejíž byl jednatel. V roce 1924 byly redakce přestěhovány do Ostravy, přesídlil tam i Gottwald.

Počátky politické činnosti

Do roku 1926 byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku. V letech 1926–1929 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a podařilo se mu zformovat promoskevskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Kominterny, její exekutivy, tj. její výkonné složky.

V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem dostali do vedení strany.

Ve 2. polovině 30. let provedl v politice KSČ řadu změn podle změn zahraniční politiky Sovětského svazu, konkrétně politiky lidové fronty a obrany proti fašismu určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935. V září a říjnu roku 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.

Emigrace do SSSR

Po zákazu KSČ emigroval v listopadu roku 1938 do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939. Po napadení Sovětského svazu v roce 1941 bral vytváření protihitlerovské koalice jako svoji velkou příležitost prosadit se a začínal promýšlet pozdější převzetí moci v Československu.

V prosinci roku 1943 se dohodl s představitelem londýnské emigrace prezidentem Dr. Edvardem Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Po skončení války se mu pak podařilo zajistit komunistům zásadní vliv na poválečné uspořádání Československa.

Návrat do Československa

Podrobnější informace naleznete v článcích Třetí Československá republika a Únor 1948.

10. května roku 1945 se vrátil do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti byl zároveň předsedou KSČ. Po vítězství KSČ v prvních poválečných volbách roku 1946 byl pověřen sestavením vlády.

Na podzim roku 1947 už je zřejmé, že komunisti jsou hrozbou pro demokracii.[kdo?] V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty. Následně byla 11. března 1948, jeden den po úmrtí nestranického ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda, 9. května přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku a 30. května proběhly volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty.

Prezident

14. června roku 1948 byl po abdikaci prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat komunistickou Ústavu 9. května,[4] zvolen do funkce československého prezidenta. V zemi pak začali rozhodovat a fakticky vládnout sovětští poradci.[5] V ekonomice byla prosazena koncepce těžkého průmyslu a násilná kolektivizace zemědělství, byl zaveden monopol komunistické moci na školství, vědu a kulturu. Hlavní zájem poradců byl soustředěn hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu a soudy.

Za jeho vlády došlo na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, byl rozpoután politický teror: bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti,[6] přes sto tisíc občanů bylo odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením.[zdroj?] Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) prošly desítky tisíc „protistátních živlů“.[7] Nakonec poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským.

Okolnosti smrti

11. března 1953 se první dělnický prezident vrátil leteckým speciálem ze Stalinova pohřbu. Po přistání si postěžoval předsedovi vlády Antonínu Zápotockému, že mu není příliš dobře. Myslel si, že má jen chřipku, ale skutečnost byla vážnější. Ačkoliv to bylo přísně tajeno, byl závislý na alkoholu a trpěl syfilidou. Tyto problémy byly zřejmě příčinou aneurysmatu, tedy výdutě srdeční aorty, na jejíž následky o tři dny později, tj. 14. března 1953, zemřel.

Mumifikace

Jeho tělo bylo uloženo v mauzoleu v uzpůsobeném Národním památníku na pražském vrchu Vítkově. Tělo bylo v letech 1953 až 1962 vystavováno návštěvníkům podobně jako Leninovo. Tělo Klementa Gottwalda se na přelomu 50. a 60. let začalo (v důsledku mumifikace provedené příliš pozdě po smrti) pomalu rozpadat.[9] To se zpočátku řešilo výrobou náhražek příliš poškozených částí těla (nohy, ruce, trup) ve filmových ateliérech Barrandov, časem se však ukázalo, že se tělo nepodaří zachovat. Ke zpopelnění těla v roce 1962 vedle rozkladu přispělo i politické rozhodnutí související s kritikou kultu osobnosti v ČSSR.

Po Sametové revoluci byly jeho ostatky uloženy na Olšanských hřbitovech.

Zajímavosti

  • Dne 23. dubna 2007 byl posmrtně zbaven čestného občanství města Vyškova, což odhlasovalo 27členné městské zastupitelstvo. Dne 12. prosince 2012 rozhodlo o odebrání čestného občanství město Strakonice.
  • Klement Gottwald se ve skutečnosti možná narodil v Hošticích – Herolticích.[11] Jeho rodný domek v Dědicích u Vyškova byla naaranžovaná komunistická smyšlenka.
  • Podle Klementa Gottwalda dostalo název několik jednotek československých interbrigád ve Španělsku. Například četa Klementa Gottwalda, což byla první skutečně československá jednotka v interbrigádách.
  • Státní banka československá vydala dnem 1. října 1989 bankovky po 100 Kčs vzoru 1989. Na líci provedeném v odstínech zelené barvy byla podobizna Klementa Gottwalda.
  • Jeho sochy byly rozmístěné po celé republice. Po revoluci 1989 se staly terčem nenásilných negativních projevů. Ruce soch byly často potřeny červenou barvou na připomínku krve nevinných obětí z procesů 50. let, jindy měla socha na zádech velký batoh a na podstavci přibyl nápis „máš už sbaleno“. Gottwaldovy sochy byly postupně odstraněny.
  • KSČM se dodnes hlásí k odkazu Klementa Gottwalda a při shromáždění k výročí založení komunistické strany vedoucí představitelé kladou kytice na jeho hrob.