Na FreeHostingu Endora běží desítky tisíc webů. Přidejte se ještě dnes!

Vytvořit web zdarma

Na FreeHostingu Endora běží desítky tisíc webů. Přidejte se ještě dnes!

Vytvořit web zdarma

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 1968

převzato Wikipedie

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj) byl vojenský vpád vojsk pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla Komunistické strany Československa. Dále se jej účastnila vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR), ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů).[5][6] Země Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením svérázného diktátora Nicolae Ceauşesca.

Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi (poměrem 7 : 4 hlasům). [7] Československá armáda, která měla na starosti obranu hranic, nepodnikla skoro žádné kroky k obraně. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, čímž zabránila provedení původních plánů k ustanovení otevřeně kolaborantské tzv. Dělnicko-rolnické vlády. Spontánní odpor proti okupaci de fakto v očích světové veřejnosti zdiskreditoval socialismus Sovětského typu. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií.[8] Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. Pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Masové spontánní protesty trvaly cca 7 dní. Vojska SSSR zde zůstala až do roku 1991.

Průběh

Informační leták Svobodného vysílače ÚV KSČ, legální orgán legální vlády

Barikády, a hořící sovětské tanky.

Pražané s vlajkou, v pozadí hořící invazní tank.
Tanky invazních sil obklopené davem demonstrantů

V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť, že začala invaze. Československá armáda měla od iniciátorů rozkaz pustit vojska do země. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo v poměru 7 : 4 rezoluci odsuzujíci okupaci (dva členové ÚV KSČ Jan Piller a Frantíšek Barbírek se na poslední chvíli přiklonili na stranu A. Dubčeka). Soukromé osoby začaly šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR a později i dramatické scény se střelbou na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlklo za zvuků střelby sovětské pěchoty.[9] Rozhlas následně přešel do ilegality a od 11 hodin pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Podařilo se obnovit i televizní vysílání z improvizovaných studií.[10] Například pracovníci Československé televize, kteří byli okupanty vyhnáni z rozstřílených televizních studií, nalezli azyl v areálu ČKD Praha a mohli vysílat alespoň zvukem díky rozhlasovému vysílači, krátce předtím zkompletovanému v blízkém podniku Tesla Hloubětín. Po informaci, že velká část ÚV KSČ byla internována, se prohlásili za „Svobodný vysílač ÚV KSČ“ a na symbolickou podporu Dubčekovu vedení komunistické strany přijali slogan „Jsme s Vámi – buďte s námi!“

V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů.[11]

Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence. Invazní pruhy byly poprvé použity během 2. světové války, například i během operace Overlord.

Ztráty

Zahraniční ohlasy

Sebeupálení Ryszarda Siwce.

Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN.[13] Sovětský zástupce Jakov Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně.[13] Rezoluci připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.[13] Spojené státy americké na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc.

Zahraniční protesty

Za vaši i naši svobodu – transparent z protestu osmi sovětských občanů na Rudém náměstí v Moskvě

Protiokupační manifestace v Helsinkách, srpen 1968

Proti invazi protestovaly západní státy, ze socialistických pak Rumunsko a Jugoslávie.

Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla k demonstraci skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalja Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo.[14][15] Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech.

Dalším protestujicím v tehdejším Sovětském svazu byl Gruzínec Revaz Cincadze, který předsedovi Rady ministrů Alexeji N. Kosyginovi napsal 14. března 1970 dopis, který zahájil slovy: Vyjadřuji svůj rozhodný, rozhněvaný protest v souvislosti s náhlým, sprostým, ničím neodůvodněným vpádem sovětských vojsk na území Československa. Proti nám a proti této věrolomnosti povstal celý svět. Za napsání tohoto dopisu byl zatčen a podroben psychiatrickému vyšetření. Kvůli údajné schizofrenii byl držen v psychiatrické léčebně v Kazani, propuštěn byl až po téměř dvou letech.[16]

Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec.[14] Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel. I když jeho čin viděly tisíce lidí, režimu se podařilo přesvědčit veřejnost, že se jednalo o duševně narušeného jedince, takže pravý motiv jeho sebeupálení vyšel najevo až po roce 1989.

Pobyt vojsk na československém území

Pamětní deska v Liberci

Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády Polska, NDR, MLR a BLR. Sovětská armáda po okupaci zůstala na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob[17] v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová, Josefov ) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy, vojenská nemocnice v Josefově ). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty.

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo neobsahuje všechny důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Ilegální rozhlasové vysílání

Reference

 

Píšu paměti, mám čisté svědomí a ničeho nelituji, vzkazuje Vasil Biľak [online]. Mediafax.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.

 

Literatura

  • Blažek, Petr, Kamiński, Łukasz, Vévoda, Rudolf (editoři): Polsko a Československo v roce 1968 : Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Varšava, 4. – 5. září 2003, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Dokořán (2006), Praha, ISBN 80-7285-070-9 (ÚSD AV ČR), ISBN 80-7363-103-2 (Dokořán)
  • FIDLER, Jiří. 21. 8. 1968: Okupace Československa: Bratrská agrese. Praha : Havran, 2003. 195 s. ISBN 80-86515-35-4.
  • Pelikán, Jan: Jugoslávie a Pražské jaro, Univerzita Karlova, Praha 2008.
  • Zahradníček, Tomáš: Zvláštní výprava na jih: Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků, Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1, 2008, s. 37–39, ISSN 0418-5129

Související články

Napsat komentář