Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa 1968

převzato Wikipedie

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj) byl vojenský vpád vojsk pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla Komunistické strany Československa. Dále se jej účastnila vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR), ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů).[5][6] Země Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením svérázného diktátora Nicolae Ceauşesca.

Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi (poměrem 7 : 4 hlasům). [7] Československá armáda, která měla na starosti obranu hranic, nepodnikla skoro žádné kroky k obraně. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, čímž zabránila provedení původních plánů k ustanovení otevřeně kolaborantské tzv. Dělnicko-rolnické vlády. Spontánní odpor proti okupaci de fakto v očích světové veřejnosti zdiskreditoval socialismus Sovětského typu. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií.[8] Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. Pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Masové spontánní protesty trvaly cca 7 dní. Vojska SSSR zde zůstala až do roku 1991.

Průběh

Informační leták Svobodného vysílače ÚV KSČ, legální orgán legální vlády

Barikády, a hořící sovětské tanky.

Pražané s vlajkou, v pozadí hořící invazní tank.
Tanky invazních sil obklopené davem demonstrantů

V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť, že začala invaze. Československá armáda měla od iniciátorů rozkaz pustit vojska do země. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo v poměru 7 : 4 rezoluci odsuzujíci okupaci (dva členové ÚV KSČ Jan Piller a Frantíšek Barbírek se na poslední chvíli přiklonili na stranu A. Dubčeka). Soukromé osoby začaly šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR a později i dramatické scény se střelbou na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlklo za zvuků střelby sovětské pěchoty.[9] Rozhlas následně přešel do ilegality a od 11 hodin pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Podařilo se obnovit i televizní vysílání z improvizovaných studií.[10] Například pracovníci Československé televize, kteří byli okupanty vyhnáni z rozstřílených televizních studií, nalezli azyl v areálu ČKD Praha a mohli vysílat alespoň zvukem díky rozhlasovému vysílači, krátce předtím zkompletovanému v blízkém podniku Tesla Hloubětín. Po informaci, že velká část ÚV KSČ byla internována, se prohlásili za „Svobodný vysílač ÚV KSČ“ a na symbolickou podporu Dubčekovu vedení komunistické strany přijali slogan „Jsme s Vámi – buďte s námi!“

V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů.[11]

Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence. Invazní pruhy byly poprvé použity během 2. světové války, například i během operace Overlord.

Ztráty

Zahraniční ohlasy

Sebeupálení Ryszarda Siwce.

Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN.[13] Sovětský zástupce Jakov Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně.[13] Rezoluci připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.[13] Spojené státy americké na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc.

Zahraniční protesty

Za vaši i naši svobodu – transparent z protestu osmi sovětských občanů na Rudém náměstí v Moskvě

Protiokupační manifestace v Helsinkách, srpen 1968

Proti invazi protestovaly západní státy, ze socialistických pak Rumunsko a Jugoslávie.

Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla k demonstraci skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalja Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo.[14][15] Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech.

Dalším protestujicím v tehdejším Sovětském svazu byl Gruzínec Revaz Cincadze, který předsedovi Rady ministrů Alexeji N. Kosyginovi napsal 14. března 1970 dopis, který zahájil slovy: Vyjadřuji svůj rozhodný, rozhněvaný protest v souvislosti s náhlým, sprostým, ničím neodůvodněným vpádem sovětských vojsk na území Československa. Proti nám a proti této věrolomnosti povstal celý svět. Za napsání tohoto dopisu byl zatčen a podroben psychiatrickému vyšetření. Kvůli údajné schizofrenii byl držen v psychiatrické léčebně v Kazani, propuštěn byl až po téměř dvou letech.[16]

Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec.[14] Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel. I když jeho čin viděly tisíce lidí, režimu se podařilo přesvědčit veřejnost, že se jednalo o duševně narušeného jedince, takže pravý motiv jeho sebeupálení vyšel najevo až po roce 1989.

Pobyt vojsk na československém území

Pamětní deska v Liberci

Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády Polska, NDR, MLR a BLR. Sovětská armáda po okupaci zůstala na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob[17] v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová, Josefov ) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy, vojenská nemocnice v Josefově ). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty.

Ilegální rozhlasové vysílání

Reference

 

Píšu paměti, mám čisté svědomí a ničeho nelituji, vzkazuje Vasil Biľak [online]. Mediafax.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.

 

Literatura

  • Blažek, Petr, Kamiński, Łukasz, Vévoda, Rudolf (editoři): Polsko a Československo v roce 1968 : Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Varšava, 4. – 5. září 2003, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Dokořán (2006), Praha, ISBN 80-7285-070-9 (ÚSD AV ČR), ISBN 80-7363-103-2 (Dokořán)
  • FIDLER, Jiří. 21. 8. 1968: Okupace Československa: Bratrská agrese. Praha : Havran, 2003. 195 s. ISBN 80-86515-35-4.
  • Pelikán, Jan: Jugoslávie a Pražské jaro, Univerzita Karlova, Praha 2008.
  • Zahradníček, Tomáš: Zvláštní výprava na jih: Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků, Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1, 2008, s. 37–39, ISSN 0418-5129

Související články

Napsat komentář

„Láska vdaných žen je nejcennější na světě, manželé o tom ovšem nevědí.“ Oscar Wilde