Války a jejich příčiny

První světová válka

a její příčiny zahrnují řadu faktorů, které předcházely vypuknutí první světové války. Velkou roli hrál zejména militarismus (zvláště německý), vytvoření dvou znepřátelených mocenských bloků a nacionalismus, zahrnující francouzský revanšismus. Záminkou k vypuknutí první světové války byl atentát v Sarajevu na rakouského arcivévodu a následníka trůnu, Františka Ferdinanda d’Este, který byl spáchán 28. června 1914 srbským separatistou Gavrilo Principem.[1] Krize sama však nevzešla z prázdna, vyplynula z napětí mezi velmocemi, jež bylo způsobeno mocenskými spory již před rokem 1914. Tyto spory lze sledovat až ke změně rovnováhy sil v Evropě roku 1870.[2]

Přestože byla první světová válka vyvolána řetězcem událostí následujících atentát v Sarajevu, příčiny vedoucí k válce byly hlubší povahy. Tyto příčiny zahrnují zejména otázky politické, kulturní a ekonomické povahy a komplex spojenectví a rovnováhy sil, které se vyvinuly v 19. století, po porážce Napoleona I. v roce 1815 a na následujícím Vídeňském kongresu.

Válka podle Lenina vypukla jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Nejagresivněji postupovalo Německo, které se k dělení kořisti dostalo později po sjednocení (1871) a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí – Velké Británie a Francie. Neustále vzrůstal i spor rakousko-uhersko ruský o sféru vlivu na Balkáně.

Německo došlo už na konci prvního desetiletí 20. století k závěru, že je na válku připraveno, že je lépe vyzbrojené než ostatní mocnosti, a že čím dříve válka vypukne, tím lépe pro Německo. Sami začít válku se však Němci z vnitropolitických i vnějších politických důvodů neodvážili. Obzvlášť německá sociálně-demokratická strana vystupovala proti. Vhodná záminka se německým vládnoucím kruhům naskytla v červnu 1914, kdy rakousko-uherská armáda uskutečnila v Bosně velké vojenské manévry. Obyvatelé Bosny a Hercegoviny se nechtěli smířit s nedávným připojením svého území k Rakousko-Uhersku a jejich odboj podporovalo Srbsko. Manévry se provokativně konaly při srbských hranicích. Následník trůnu František Ferdinand d’Este jako vrchní inspektor rakousko-uherské armády přijel na manévry a na jejich závěr okázale navštívil Sarajevo, hlavní město Bosny.

Druhá světová válka

byl globální vojenský konflikt, jehož se zúčastnila většina států světa a jenž se stal s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva. Příčiny války bývají hledány v důsledcích Versailleské smlouvy, která podle některých historiků prohloubila pocit ponížení v poražených státech, zvláště v Německu, a velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let. Tato krize zásadním způsobem oslabila mnoho evropských států, čímž umožnila vzestup nacismu (pod vedením Adolfa Hitlera) a jiných totalitárních režimů v celé Evropě.

Za první ozbrojený střet na území Evropy v předvečer druhé světové války je považován tzv. Jablunkovský incident, což byla německo-polská přestřelka v Mostech u Jablunkova, která se odehrála v noci z 25. na 26. srpna 1939.[1]Asii je za počátek druhé světové války považováno přepadení Číny Japonskem, které začalo již 7. července 1937.

Obecně přijímaným datem začátku války v Evropě je 1. září 1939, kdy nacistické Německo napadlo Polsko. Krátce poté vyhlásily Francie, Velká Británie a státy Commonwealthu Německu válku, avšak prvních osm měsíců poté nebyly na západní frontě vedeny větší bojové operace (drôle de guerre). 17. září 1939, tedy šestnáct dní později, zahájil Sovětský svaz (SSSR) invazi do Polska na východě tehdejšího polského území.

Sovětský svaz nejprve uzavřel s Německem smlouvu o neútočení (tzv. Pakt Ribbentrop-Molotov), podepsanou 24. srpna 1939 (avšak datovanou o jeden den dříve, tedy 23. srpna 1939). Tímto paktem si tyto dva státy – mimo jiných ustanovení – rozdělily sféry vlivu. V důsledku toho byl de facto uvolněn prostor pro vojenskou expanzi obou států. V dalším průběhu událostí byl však 22. června 1941 Sovětský svaz sám přepaden Německem a jeho spojenci (tzv. Operace Barbarossa).

Spojené státy americké, které už dříve poskytovaly některým Spojencům v počínající válce pomoc, vstoupily aktivně do války 7. prosince 1941 poté, co Japonsko udeřilo na jejich námořní základnu v Pearl Harboru. Konec války v Evropě nastal 8. května 1945 kapitulací Německa. Po americkém svržení atomových bomb na města Hirošima a Nagasaki kapitulovalo Japonsko 2. září téhož roku.

Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané míře zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a nehumánní zacházení s válečnými zajatci. Oproti všem dosavadním konfliktům bylo průběhem bojů podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Příkladem genocidy se stal holocaust, kterému na základě nacistické rasové ideologie padlo za oběť šest milionů evropských Židů. Dalším příkladem bylo systematické vyhlazování slovanského obyvatelstva na okupovaných územích východní fronty, kde bylo na 8 milionů civilních obětí. Většina civilních obětí podlehla nemocem a hladu vyvolanými válečnými operacemi německé armády a masakrům nebo genocidě páchanými speciálními německými komandy. Válečné úsilí pohlcovalo veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů, lze tak hovořit o vedení totální války. Taktéž pohled na „civilizované metody válčení“ se v mnoha ohledech výrazně proměnil, neboť zatímco v roce 1940 demokratické státy v čele s Velkou Británií a USA odmítaly plošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim samy uchýlily.

V samotném závěru války byla ustavena Organizace spojených národů, jejímž ústředním cílem byla prevence vzniku jakéhokoli dalšího podobného konfliktu. Po vítězství Spojenců se zrodily dvě vedoucí světové supervelmoci: Sovětský svaz a Spojené státy americké. Jejich stále větší vzájemný antagonismus vedl k bipolárnímu rozdělení světa a k počátku studené války, když Josif Stalin spustil napříč evropským kontinentem železnou oponu, která od sebe oddělila svobodný západní světkomunistické státy ve Východní Evropě poddané Sovětům. Vedlejším efektem války byl také vzrůst požadavků na právo na sebeurčení mezi národy ovládanými koloniálními mocnostmi, což vedlo k akceleraci dekolonizačních hnutí v Asii a v Africe.

Napsat komentář

„Pes, kterého uzdravíš, tě nikdy nekousne. To je hlavní rozdíl mezi zvířetem a člověkem.“ Mark Twain