socialismus

 převzato z Wikipedie

Socialismus (z latinského socialis družný, společenský) je myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na společném vlastnictví. Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revolucí (tzv. revoluční socialismus). Socialismus si obecně klade tyto cíle: změna majetkových a právních vztahů ve společnosti, změna struktury hospodářství, boj proti výsadám ve vzdělání a změna státního zřízení.

Socialismus je ucelený myšlenkový systém, který vznikl jako reakce na industrializaci. Samotný termín podléhá době a místu užití, kdy může znamenat velmi odlišné postupy. Oxfordský slovník světové politiky ho dělí na sociálně-demokratický, marxistický a utopický (komunistický).

V širším smyslu jde zaprvé o ekonomický systém charakterizovaný společným vlastnictvím výrobních prostředků, kolektivismem, intervencionismem a v tzv. reálně socialistických státech, vycházejících z totalitního pojetí řízení hospodářství, i v některých demokratických zemích určitou mírou plánovaného hospodářství. V ekonomickém smyslu je protiváhou kapitalismu.

Zadruhé o politickou ideologii, kdy je tradičně spolu s liberalismem a konzervatismem považován za jednu ze tří nejvýznamnějších ideologií. Pojem poté zahrnuje různé levicové myšlenkové směry jako Demokratický socialismus, Křesťanský socialismus, Komunální socialismus, Národní socialismus nebo Sociální demokracie.

Historický vývoj socialismu

Původ slova socialismus je datován do počátku 19. století a spojován se jmény myslitelů, jako byly Pierre Leroux, Marie Roch Louis Reybaud a Robert Owen. Za autora termínu je považován Henri de Saint-Simon, který ho měl použít jako protiváhu k tehdejšímu pojetí liberalismu.

Raný socialismus

Kořeny socialismu jsou však mnohem starší, jisté náznaky se objevují již v Antice, například u Peršana jménem Mazdak. Ve starověkém Řecku poté v části učení filozofů Platóna a Aristotela. Platón například věřil ve společné vlastnictví, a to nejen majetku, ale i žen a dětí.

Již Platón psal své pohledy jako ideje ideálního státu, ve stejném duchu v období raného novověku pokračovali, později pojmenovaní, utopičtí socialisté. Prvním byl angličan Thomas More, renesanční humanista, který sepsal dílo Utopie. Za základní buňku svobodného státu považoval rodinu. V jeho ideálním pojetí práce trvá pouze šest hodin, zbylý čas je věnován vědám a umění.

Brzy ho následoval Ital Tommaso Campanella, který ve své knize „Sluneční stát“ (1602) zveřejňuje utopii o ideální společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví, kde společná práce je zárukou hojnosti, kde však existuje přísná reglementace způsobu života a autokratická vláda kněží, která je v podstatě teokratická.

Prvky utopického socialismu lze ovšem najít již dříve u středověkých “kacířů” (bogomilové, valdenští, sestry svobodného ducha, bekyně), v programech některých rolnických povstání za feudalismu, v husitství (táborité), u Thomase Münzera (vůdce selské války v Německu, který vyzýval povstavší rolníky k nastolení “království božího na zemi”). Revoluční směr utopického socialismu potom vyvrcholil v babeufismu, pojmenovaném jménem jeho vůdce a nejdůležitějšího teoretika Graccha Babeufa – šlo o revoluční hnutí ve Francii 18. století, usilující o “Republiku rovných” – jednotnou, z jednoho centra řízenou celonárodní komunu, v roce 1796 hnutí zorganizovalo “Spiknutí rovných”, které však bylo odhaleno.

Prvním moderním obhájcem socialismu byl francouzský hrabě Henri de Saint-Simon, který navíc obhajoval formu vlády zvanou meritokracie a kladl důraz na byrokracii a industrializaci. Na tyto tradice dále navázali socialisté Charles Fourier a Robert Owen. Robert Owen si představoval budoucí beztřídní společnost jako svobodnou federaci samosprávných komun. Sám se je neúspěšně pokoušel zorganizovat. Dále pak Pierre-Joseph Proudhon, Louis Blanc nebo Charles Hall.

K předchůdcům socialismu se rovněž řadí Jean Jacques Rousseau a frakce zběsilých velké francouzské revoluce, která také přinesla nový pohled na lidská práva.

Vědecký socialismus

V době průmyslových revolucí 19. století se socialistická ideologie vytvářela ve Francii, Velké Británii a Německu. Pojem vědecký socialismus pochází od starých anglických a francouzských socialistů.[3] Pierre-Joseph Proudhon považoval svou podobu socialismu (tzv. mutualismus) za vědecký socialismus.[4] K vědeckému socialismu se hlásili také svým učením Karl Marx a Friedrich Engels. Jejich materialisticky zaměřená teorie s tzv. marxistickou periodizací dějin předpokládala, že dělnická třída, nositel třídního boje, převezme moc v socialistické revoluci, kterou zapříčiní nerovnováha mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Mimo marxismus stály teorie družstevnictví (navržené Ferdinandem Lassallem) či anarchistická filosofie. Tyto prvky ovšem socialismus také silně ovlivnily.

Organizace socialistických hnutí začala již ve 30. letech 19. století vznikem Svazu spravedlivých (následně Svazu komunistů). Mezinárodní význam měla Internacionála.

V 80. letech došlo v Německu ke sjednocení marxistů a zastánců družstevnictví. Tím byla vytvořena sociálnědemokratická strana s tzv. Gothajským programem.

V 90. letech začíná další štěpení sociální demokracie.

  1. ortodoxní marxismus: Karl Kautsky
  2. revizionismus: Eduard Bernstein. Poukazoval na to, že ekonomické a politické předpovědi marxismu se nepotvrdily. Požadoval dosáhnout cíle socialismu parlamentní cestou.
  3. revoluční (marxismus)
    1. demokratický: Rosa Luxemburgová
    2. komunistický: Vladimir Iljič Lenin. Revoluci musí zorganizovat malá hrstka předvoje dělnické třídy.

Po první světové válce došlo kvůli přetrvávajícím rozporům k faktickému rozštěpení socialistického hnutí. Zatímco radikální socialistická platforma dala vzniknout komunistickým stranám, z umírněného sociálnědemokratického směru se vytvořily strany blízké levostředové orientaci.

Sporná otázka nacismu

Podrobnější informace naleznete v článku Nacismus.

Nacismus je tradičně řazen mezi ultrapravicové směry, což zastával například i Hitlerův současník Konrád Heiden,[5] v druhé polovině 20. století ho však někteří neoliberálové, začali řadit na levici jako radikální vyústění socialismu, a to pro jeho komunitarismus a intervencionismus. Prvně tak, ale učinil obhájce klasického liberalismu Friedrich August von Hayek v roce 1944.

Teorie socialismu

Od 19. století se slovo socialismus široce rozšířilo a bylo používáno různě na různých místech a v různých dobách jak jedinci a skupinami, kteří se považovali za socialisty, tak jejich oponenty. I když jsou rozdíly mezi jednotlivými skupinami socialistů velké, téměř všechny se shodují na tom, že mají své kořeny v zápasech dělníků v devatenáctém a dvacátém století a že jednají podle principů solidarity a obhajují sociálně-spravedlivou rovnostářskou společnost s centrálně řízenou ekonomikou, která se vyznačuje upřednostňováním kolektivních práv a zájmů před individuálními a společenským pojetím práce – socialisté usilují o zespolečenštění výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd. Dle jejich názoru bude takový model řízení společnosti přinášet prospěch všem bez rozdílu, nikoliv jen malé skupině.

Podle marxismu-leninismu je socialismus první fáze komunistické společenské formace; společnost, která vznikne, když socialistická revoluce porazí kapitalismus. Po vybudování beztřídní společnosti nastane druhá fáze komunistické společenské formace.

Hledisko ekonomie

Socialismus je proud, který usiluje o vytvoření rovnostářské společnosti na základě společného (družstevního) nebo společenského vlastnictví, případně centrálního řízení se zachováním soukromého vlastnictví. V pojetí Karla Marxe byl kapitalismus založen na soukromém vlastnictví, zatímco komunismus se měl opírat o společenské vlastnictví.

Citáty

  • Skutečným účelem socialismu je překonat predátorskou fázi lidského vývoje. Albert Einstein
  • Socialismus je ze všech ideologií nejrozsáhlejší a zahrnuje širokou škálu teorií a tradic. Když se mluví o společném ideologickém dědictví komunistických revolucionářů, afrických nacionalistů, západních sociálních demokratů i některých fašistů, jmenovitě nacionálních socialistů, je asi lépe hovořit o „socialismech“ než o „socialismu“. Nebylo nic neobvyklého, když ve snaze o „pravý“ socialismus se tyto tradice a proudy socialismu k sobě chovaly mnohem nepřátelštěji, než k jiným ideologiím. Andrew Heywood: Politické ideologie
  • Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa, elbow-room, jak říkají Amerikáni. Humanita, to není bývalá filantropie; filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialismus tož dobrá. TGM
  • … neblahé dědictví selektivních a tendenčních přístupů předlistopadové éry – vnesly do výuky dějepisu spíše než otevřenou korektní informaci postmodernistické relativizující přístupy a z nich plynoucí hodnotové zmatení. A tak i dnes jsme často svědky, že mnozí příslušníci zmíněných generací mimoděčně směšují pojmy socialismus, komunismus a stalinismus, boj za sociální a politická práva dělnictva s úsilím o nastolení „diktatury proletariátu“ … Josef Tomeš: Historie ČSSD
  • Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je naproti tomu vlastní jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy. Winston Churchill

Napsat komentář