převzato Wikipedia

Ludvík Svoboda

(25. listopadu 1895 Hroznatín– 20. září 1979 Praha) byl československý generál a politik. Během druhé světové války vedl 1. československý armádní sbor na východní frontě. Poválečný ministr národní obrany 1945 až 1950. V letech 1968 až 1975 byl prezident Československé socialistické republiky

Mládí

Narodil se v Hroznatíně, okres Velké Meziříčí, dnes okres Třebíč na Českomoravské vysočině, do staré selské rodiny Jana (1862 – 1896) a Františky, roz. Chalupové (* 1868). Otec mu zemřel, když byl Ludvíkovi sotva jeden rok (9. prosince 1896), podle matriky na následky kopnutí „koňskou nohou do břicha“. Matka se v roce 1898 podruhé vdala za Františka Nejedlého (1862 – 1913). Ludvík tak vyrůstal se starším bratrem a sestrou z prvního manželství a třemi sourozenci z druhého manželství matky. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí, kde získal agronomické vzdělání, které si doplnil praxí ve vinařství v Rakousku. V roce 1915 byli oba bratři Josef i Ludvík odvedeni do rakousko-uherské armády. Ludvík jako domobranec k pěšímu pluku č. 81. Starší sestra Marie byla již vdaná. Matka se třemi mladšími sourozenci zůstala po smrti druhého manžela na statku hospodařit sama.

První světová válka

V roce 1915 byl starší bratr Josef poslán na srbskou frontu, mladší Ludvík na ruskou. Ještě téhož roku 18. 9. přešel u Tarnopolu do zajetí. V Rusku nejdříve vstoupil do hasičského sboru města Kyjeva, kde absolvoval odborný výcvik. 5. srpna 1916 se přihlásil do československých legií. Bojoval ve slavných bitvách u Zborova, u Bachmače a zúčastnil se bojů o Sibiřskou magistrálu. V legiích byl jmenován poručíkem 6. 2. 1919, kapitánem 16. 8. 1919 s platností od 1. 5. 1919. Kurz poddůstojnické školy ukončil 26. 12. 1917. Kurz důstojnické školy absolvoval na jaře 1919. Do vlasti se vrátil s jedním z posledních lodních transportů přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a USA. V září 1920 se v hodnosti kapitána vrátil s 3. plukem Jana Žížky z Trocnova do jeho posádky v Kroměříži.

Meziválečné období

Po návratu z války okamžitě demobilizoval a ujal se rodného statku, protože starší bratr Josef, hospodář, byl v rakouské armádě odsouzen za neposlušnost k trestu španglemi („Krutým trestem, který v rakouské armádě přežíval z feudálních časů. Pověsili ho na palčivém slunci na několik hodin za ruce spoutané za zády. Bratr tu trýzeň nevydržel. Na následky překrvení mozku a úžehu zemřel.“^[7]). Byl pochován u srbského města Čačaku v bratrské mohyle. V souvislosti s pokusem excísaře Karla zmocnit se v Maďarsku trůnu byl znovu, jako mnozí legionáři, mobilizován. Tehdy byl získán, aby zůstal sloužit v nově se zakládající armádě. Hospodářství předal mladšímu bratru Františku Nejedlému a nastoupil u svého mateřského 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži. Zde se také v roce 1923 oženil s Irenou Stratilovou z mlynářské rodiny z nedalekých Cvrčovic.

V roce 1923 v hodnosti štábního kapitána nastoupil službu na Podkarpatské Rusi u 36. pluku. Tam setrval do roku 1931. Absolvoval řadu kurzů ke zvýšení kvalifikace: střelecký kurz v Milovicích (1927), stáž u dělostřeleckého pluku č. 12 v Užhorodě (1928), stáž u leteckého pluku v Piešťanech (1931). Naučil se maďarsky a složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na bratislavské univerzitě J. A. Komenského. Vzhledem k nedostatku pedagogů – důstojníků znalých maďarštiny, byl pověřen její výukou na Vojenské akademii v Hranicích v letech 1931–1934.

V roce 1934 byl povýšen na podplukovníka a převelen ke svému 3. pluku Jana Žižky v Kroměříži. Prošel řadou velitelských funkcí, byl velitelem náhradního praporu, instrukčních kurzů záložních důstojníků. Jako velitel náhradního praporu, byl v roce 1937 pověřen přípravou mobilizace. V roce 1938 odešel s mobilizovaným praporem do pohraničí – Kounice u Brna. 15. března 1939 musel předat kasárna v Kroměříži rakouskému plukovníkovi z nacistické německé armády, která okupovala Kroměříž.

V Kroměříži si Svobodovi v roce 1933 postavili dům, který jim umožnil, po záboru pohraničí, poskytnout azyl dvěma rodinám vyhnaným z pohraničí.

Druhá světová válka

Po rozbití Československa nacistickým Německem a okupací Čech a Moravy se zapojil do organizování vojenské odbojové organizace Obrana národa na Kroměřížsku. Začátkem června 1939 přešel ilegálně do Polska. Důstojníků jeho věku a hodnosti, kteří by zanechali doma rodinu v nejistotě a nebezpečí, nebylo mnoho. V Polsku, jako nejstarší a nejvyšší důstojník, velel vojenské skupině ve vojenském táboře v Krakově – Malých Bronowicích. Přes tento tábor procházely stovky emigrujících mladších důstojníků. Během tří měsíců bylo vypraveno do Francie 1200 letců. Ti vojáci, kteří v Polsku zůstali, měli vytvořit čs. vojenskou jednotku na území Polska.

Polský prezident povolil čs. vojenskou jednotku s nazváním „Legion český a slovenský“ až třetí den (3.9.1939) po napadení Polska Německem. Ten mohl jen málo zasáhnout do bojů. Po porážce Polska v září 1939, převedl L. Svoboda skupinu více než 700 důstojníků a vojáků do azylu do SSSR. Únik skupiny do Rumunska byl vyloučen, hrozilo, že by ji Rumuni předali Němcům. V SSSR se skupina ihned přejmenovala na „Východní skupinu čs. armády“. Skupina přešla beze zbraní a v civilu jako vojenský útvar se souhlasem čs. vyslance v Polsku Juraje Slávika, a po dojednání se sovětskými diplomatickými orgány na území Polska. Aby se jako civilní emigranti nerozptýlili po Sovětském svazu, který měl v té době s Německem dohodu, byli vojáci od veřejnosti izolováni v internačních táborech, v nichž vedli život podle předpisů čs. armády. Tyto internační tábory nebyly ani zajatecké, ani pracovní, ani gulagy.

V době internace „Čs. vojenské skupiny východní“ byla postupně v následujících místech: Kamenec Podolský, Olchovce, Jarmolince, Oranky, Suzdal). Na území SSSR nebylo čs. diplomatické zastoupení a pplk. Ludvík Svoboda vedl po dva roky diplomatická jednání se sovětskými orgány, aby mohla být tato vojenská skupina udržena v celku, aby byla materiálně podporována a aby větší část důstojníků a poddůstojníků této skupiny byla přepravena do zemí, kde se bojovalo proti Německu (do Francie, po jejím pádu do Anglie a později na Střední východ). Celkem bylo vypraveno za pomoci Sovětů 12 transportů, tj. 662 mužů, 12 žen a 6 dětí.^[12] V té době, čs. politické vedení v emigraci v čele s prezidentem Benešem, nebylo našimi předmnichovskými spojenci – Anglií a Francií – uznáváno, ještě neprohlásili mnichovskou dohodu a protektorátní hranice za neplatné. Naši letci museli ve Francii až do jejího napadení Německem, sloužit ve francouzské cizinecké legii, jejich hodnosti jim byly sníženy nebo neuznány.

Měsíc po napadení SSSR Německem byla našimi politickými představiteli 18. července 1941 podepsána dohoda se Sovětským svazem o obnově diplomatických styků a vzájemné spolupráci ve válce proti Německu. Dohoda umožňovala organizovat v Sovětském svazu samostatnou československou vojenskou jednotku. Pplk. Ludvík Svoboda se významně podílel na přípravě této vojenské dohody a rovněž na podmínkách pro spolupráci sovětských a československých zpravodajských služeb (plk. Heliodor Píka). Kvůli tomu několikrát opustil SSSR a odjel do Istanbulu. V Moskvě byla již na jaře 1941 ustanovena tajná čs. vojenská mise, jejímž velitelem byl plk. Heliodor Píka a jeho zástupcem pplk. Ludvík Svoboda.

Na přelomu května a června 1941 Ludvík Svoboda, spolu se zpravodajským důstojníkem Hieke-Stojem kontaktovali L. Krna, zástupce vyslance Slovenského státu v Moskvě. Hieke-Stoj přemluvil diplomata ke spolupráci. V souvislosti s touto akcí byl Svoboda zadržen sovětskou kontrarozvědkou a obviněn ze spolčení s nepřítelem Sovětského svazu a ze špionáže. Nedorozumění se vysvětlilo a Svoboda byl obvinění zproštěn. Podle spekulativních úvah některých historiků se tehdy L. Svoboda „zavázal ke spolupráci se sovětskou tajnou službou, v níž pak setrval až do konce svého života. Pro toto tvrzení však nebyly nalezeny důkazy.“ Ve Svobodově deníku se k této záležitosti vztahuje zápis, který objasňuje důvod jeho zadržení a obvinění ze špionáže. Vedoucí mise plk. Píka opomenul oznámit kontakty jeho a dalších členů mise s diplomatem dr. Krnem ze Slovenska. Tímto opomenutím „… přivedl misi, zejména sebe a mě, do velmi nepříjemné situace a tím jeho i moje postavení v SSSR se značně zhoršilo a důvěra byla otřesena. Mám za to, že toto bylo důvodem, že byl od nás požadován šifrovací klíč a byla zostřena kontrola nad radioprovozem.“

Činnost L. Svobody po celé další období války byla spojena s organizací čs. vojska v SSSR a jeho velením. Pplk. Svoboda spolu se skupinou 93 důstojníků a poddůstojníků, které během internace připravoval (Oranská skupina), zorganizoval z dobrovolníků – československých občanů, kteří se přihlásili ze všech konců SSSR, samostatný polní prapor. Samostatný polní prapor, který však organizačně mohl být zařazen do struktury sovětského vojska. Do jednotky vstoupili Češi, Slováci i Rusíni z Podkarpatské Rusi, Židé, krajané žijící na území SSSR, ale i němečtí a maďarští antifašisté – čsl. občané.^[20] L. Svoboda přijal do armády ženy, i když to bylo proti řádu čs. armády.^[21][22] Příchodem dalších dobrovolníků, zejména Rusínů, kteří přišli z gulagů a Slováků, kteří přešli do zajetí se prapor postupně rozrostl na samostatnou smíšenou brigádu a posléze na armádní sbor – největší československou vojenskou jednotku v zahraničí. Československé vojsko v SSSR působilo na frontách druhé světové války nejdéle ze všech jednotek našeho zahraničního vojska.

Před odchodem na frontu – 30. ledna 1943 – byl Ludvík Svoboda povýšen na plukovníka. Plk. Svoboda velel praporu, který se vyznamenal u Sokolova (v boji proti odvetné operaci německé armády za Stalingrad a Charkov). Velel brigádě, která sehrála významnou úlohu, při osvobození hlavního města Ukrajiny Kyjeva a při bojích o západní Ukrajinu. V prosinci 1943 po osvobození Kyjeva byl jmenován brigádním generálem. Brigáda pod jeho velením osvobozovala města Rudu, Bílou Cerkev, a řadu dalších. U Žaškova se brigáda zúčastnila Korsuň – ševčenkovské operace.

Dne 18.5.1944 byl jmenován velitelem 1.čs. armádního sboru v SSSR brigádní generál Jan Kratochvíl . Pod jeho velením byl Sbor nasazen v Karpatsko-Dukelské operaci. „Dňa 10.9.1944 velenie nad 1.čs.zborom prevzal od brigadneho generala Kratochvíla Jana brigádny generál Svoboda Ludvík (na základe rozkazu veliteľa 1.ukrajinskeho frontu maršála ZSSR Koneva). Zmena veliteľa súvisela s neúspešným začatím operácie dňa 9.10.1944.“ J. Bílek hodnotí odvolání Kratochvíla jako „neoprávněné“. J. Bystrický cituje hodnocení čs. Ministerstva národní obrany v Londýně, které uznalo důvody Koněvova rozhodnutí.

Sbor byl organizován na základě příchodu dalších dobrovolníků, zejména Volyňských Čechů. Sbor se vyznamenal v Karpatsko-Dukelské operaci – největší horské operaci 2. světové války, a největší operaci čs. armády v její historii. Dělostřelci armádního sboru se zúčastnili mohutné dělostřelecké přípravy v Jaselské operaci, směřující k osvobození Krakova a východního Polska. Armádní sbor osvobozoval Slovensko a východní Moravu. Po mobilizaci Slováků a zapojením místních partyzánů vzrostl počet vojáků zhruba na 50 000. 3. dubna 1945 velení nad Sborem převzal generál Karel Klapálek. Ostravsko-opavské operace se zúčastnila čs. tanková brigáda spolu se smíšenou leteckou divizí.

V lednu 1945, po vstupu sboru na slovenské území, na přímou žádost gen. L.Z. Mechlise, člena vojenské rady 4. ukrajinského frontu, který koordinoval činnost zpravodajské služby frontu, L. Svoboda zřídil při armádním sboru vojenské obranné zpravodajství (OBZ). Generál Svoboda původně chtěl vedením OBZ pověřit mjr. Františka Sedláčka. Gen. Mechlis však prosadil npor. B. Reicina.^[29][30]

Dne 4. dubna 1945 jmenoval prezident Beneš tzv. Košickou vládu. Ludvík Svoboda byl jmenován jako nestraník ministrem národní obrany a velením armádního sboru pověřil generála Klapálka. Generál Klapálek, spolu s dalšími několika generály a řadou mladších důstojníků přišli na vyžádání z Anglie. Tito důstojníci posílili velitelský sbor jednotky. Někteří přišli již k brigádě před Kyjevem, někteří až ke sboru a zúčastnili se osvobození Slovenska a východní Moravy.

Na divizního generála byl Ludvík Svoboda povýšen 10. května 1945. Armádním generálem se stal 1. srpna 1945.

Osud jeho rodiny v okupované vlasti

Irena Svobodová, po odchodu manžela do emigrace, spolupracovala s Obranou národa a pomohla, mimo jiné, několika skupinám důstojníků a poddůstojníků odejít za hranice. Na podzim roku 1941 poskytla ve svém domě v Kroměříži azyl skupině čs. parašutistů s vysílačkou. Výsadek S1/R byl vyslán čs. vojenskou misí ze SSSR. Irena Svobodová i její rodina spolupracovala s parašutisty do té doby, než gestapo přišlo na jejich stopu a celou skupinu v listopadu 1941 zatklo.

Při bojích na Dukle se Ludvík Svoboda dozvěděl, že jeho syn Miroslav byl ve svých necelých 18 letech zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen. Tam byli popraveni i oba bratři Ireny Svobodové Jaroslav a Eduard a synovec Jan Doležal. V koncentračním táboře Ravensbrück byla zavražděna Anežka Stratilová, maminka Ireny Svobodové.

Irena Svobodová s dcerou Zoe unikly zatčení a od listopadu 1941 do května 1945 se skrývaly u statečných a obětavých lidí na Moravě (mimo jiné s jejich ukrýváním pomáhal katolický kněz Jan Dokulil,působící v Uhřínově-švagr katolického básníka a spisovatele Jana Zahradníčka), z toho v l.1943-1945 v obci Džbánice (blízko Moravského Krumlova-VIZ). Dalších 15 členů z obou rodin manželů Svobodových bylo 3 roky vězněno v internačním táboře ve Svatobořicích na Moravě.

Poválečné období

L. Svoboda byl ministrem národní obrany od svého jmenování členem Košické vlády 4. dubna 1945 do odvolání 25. dubna 1950. Funkci převzal po Janu Masarykovi. Armáda se budovala podle Košického vládního programu ze všech složek protinacistického domácího i zahraničního odboje. Již v ustanoveních Košického vládního programu se promítala skutečnost, že velmoci přisoudily Československu místo v sovětské sféře vlivu. Armáda měla být budována podle vzoru a zkušeností sovětské armády. Budování armády bylo poznamenáno bojem o získání politické převahy ve společnosti, který vyústil v únoru 1948 v ustanovení nedílné vlády komunistické strany a nastoupení budování sovětského modelu socialismu. Do armády vstoupila, na rozdíl od předválečné apolitické armády, stranická politika. Důstojníci i vojáci mohli být členy politických stran a zúčastnit se stranického života. Velitelská místa se začala obsazovat nejen podle odbornosti, ale i podle stranické příslušnosti. Politický (stranický) profil armády postupně kopíroval politickou situaci ve společnosti.

Nebyla výzbroj ani výstroj, využívalo se ukořistěného německého materiálu. Armáda se podílela na obnově národního hospodářství. Likvidovala skupiny banderovců přicházející z Ukrajiny přes Polsko, které terorizovaly obyvatelstvo na Slovensku.

Ve volbách 1946 KSČ spolu se sociálními demokraty výrazně vyhráli, samotný Svoboda ztrácel důvěru jak KSČ, tak SSSR. Počátkem roku 1948 se rostoucí politické napětí vyvinulo v otevřenou krizi. Dne 20. února 1948 dvanáct nekomunistických ministrů, členů národně socialistické, lidové a slovenské demokratické strany, podalo demisi, kterou prezident Beneš přijal. Tito ministři spoléhali, že prezident ji nepřijme a že je podpoří vojenské jednotky s nimi sympatizujících velitelů. Do ulic vyšly desetitisíce ozbrojených pracujících podpořených Lidovými milicemi, nelegálními polovojenskými jednotkami, založenými 23. února 1948 jako ozbrojená stráž průmyslových podniků, ovládanými ministerstvem vnitra. Armáda zůstala neutrální v souladu se stanoviskem prezidenta i ministra zahraničí Jana Masaryka. K vystoupení armády by „muselo dát povel armádní velení, konkrétně ministr L. Svoboda a prezident Beneš (…) Oba zastávali princip nevměšování armády do vnitropolitických sporů. K protikomunistickému odporu se tak mohly odhodlat – ať již izolovaně nebo v koordinaci – jen jednotlivé útvary z vlastní iniciativy důstojníků. Armádní velení by pak muselo reagovat na neplnění jeho rozkazu o neplnění neutrality. A konečně je tu ještě jeden, byť hypotetický otazník, jak by odpovědělo komunistické vedení a K. Gottwald jako předseda vlády na Stalinovo doporučení použít pomoci sovětské armády„.

Demokratické strany vyklidily pozice a komunistická strana se přestala dělit o moc s ostatními stranami. Parlamentní demokracie byla nahrazena „vedoucí úlohou strany“. Slibovaná specifická československá cesta socialismu se měnila v kopii sovětského modelu v ekonomice i politice.

Členství v KSČ

Dne 11. 10. 1948 L. Svoboda vstoupil do komunistické strany. Někteří autoři tvrdí, že byl tajným členem KSČ už od roku 1942. Historik Karel Kaplan však uvádí: „V seznamu tajných členů není. Pokud jsem jej měl, tam je několik desítek jmen, ale Svoboda tam není. A také oficiálně vstoupil do KSČ v září, nebo v říjnu 1948.“

Čistky v armádě

Po roce 1948 L. Svoboda dále prosazoval představu, že armáda bude budována s respektováním legionářských tradic, jako národní a lidová armáda. V armádě byli zkušení velitelé ze zahraničního i domácího odboje a legionáři. Boj o armádu gradoval a armáda prošla radikální kádrovou „očistou“.

Jaroslav Procházka, náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty, v dopise K. Gottwaldovi již v říjnu 1947 obviňuje generála Svobodu z „politické nespolehlivosti, kolísání a žádá ho, aby neprodleně učinil nápravu“. Hned po únoru byla zatčena řada důstojníků, mezi nimi Jindřich Macháček, plk. Karel Střelka, ing. arch. Jan Jeník, kteří byli vyšetřováni kvůli L. Svobodovi.

Podle některých autorů nesl Ludvík Svoboda politickou zodpovědnost za tehdejší čistky ve velitelském sboru.

Nad „očistou“ armády dohlížel Armádní poradní sbor (APS), jehož členem byl za Ústřední akční výbor Národní Fronty Rudolf Slánský, a z armády generálové Svoboda, Klapálek, Boček, Procházka, Hasal, Drgáč a plk. B. Reicin. „Návrhy na propouštění vypracovávaly orgány OBZ vyšších vojenských velitelství. (…) Konečné návrhy posuzoval plk. Bedřich Reicin a osobně je předkládal na jednáních APS. (…) Při projednávání návrhů v APS se Reicin dostával často do sporu s gen. Svobodou a někdy i s dalšími členy APS, generály Klapálkem, Bočkem a Drgáčem. K tomu (Reicin) uvádí: „Svoboda bral v ochranu nespolehlivé důstojníky, přičemž o jedněch se vyjadřoval, že jsou ještě mladí a že se dají převychovat, o druhých říkal, že jejich reakční výroky nelze brát vážně, další hájil, odvolávaje se na jejich odborné schopnosti a konečně bral systematicky v ochranu různé reakční legionáře a zahraniční vojáky, se kterými byl osobně spřátelen. V jiných případech se stavěli proti propuštění nespolehlivých důstojníků i generálové Klapálek, Boček a později gen. Drgáč.““

Ke dni 15. února 1948(? spíš-1949) bylo celkem propuštěno z armády 2 965 důstojníků z celkového počtu 13 366 vojáků. „Drtivá většina propuštěných se ničím neprovinila a dokonce ani verbálně nevyjádřila nesouhlas s novým režimem.“

„V průběhu „očisty“ na jaře a v létě 1948 dochází k podstatným změnám také na nejvyšších místech v armádě. Na podzim 1948 Slánský prosadil vytvoření funkce náměstka ministra obrany pro věci osobní a zřízení kádrového odboru MNO. Slánský zároveň navrhl gen. Svobodovi, aby tuto funkci vykonával plk. Bedřich Reicin. S tím Svoboda nesouhlasil. „Vznesl jsem námitky proti Reicinovi a žádal, aby mi strana dala na tuto funkci někoho jiného, že Reicin je zapracován v obranném zpravodajství, aby mu toto bylo ponecháno. Znal jsem ho a Slánského jsem upozornil, že nemá dobrý poměr k lidem, že lidé se ho bojí, nemají ho rádi, že je to diktátor a zlý a mstivý člověk. Slánský mi to vymlouval, že Reicina zná, že se mýlím, že takový není, ale že o tom bude ještě uvažovat a že to sdělí ve straně. Asi za dva dny přišel Slánský a sdělil mi, že Reicin bude mým náměstkem, abych neměl obav, že bude vše v pořádku.“^[48] Reicin byl ustaven do funkce náměstka ministra NO pro věci osobní dne 15. listopadu 1948. Reicin, s vědomím a podporou Gottwalda a Slánského, tak ve svých rukou soustředil obrovskou, fakticky ničím a nikým nekontrolovatelnou moc. V době působení Reicina na funkci náměstka o personálním obsazení významnějších míst v armádě rozhodovali pouze Bedřich Reicin, Rudolf Slánský, Jaroslav Procházka a Karel Šváb. Gen. Ludvík Svoboda přesto, že zastával funkci ministra národní obrany, musel akceptovat jejich návrhy. „V případech, kdy Ludvík Svoboda vznášel námitky vůči některým návrhům Reicina, odpovídal Reicin, že strana o tom ví, případně, že návrhy již projednal s prezidentem republiky. Ve výjimečných případech telefonoval Svoboda Gottwaldovi, který mu vždy potvrdil, že je o návrhu informován a že s ním souhlasí.“

Někteří historici Svobodovi vyčítají, že se nezastal ani svých spolubojovníků. „Nepostavil se proti čistkám ve velitelském sboru armády ani v případech, kdy se jednalo o jeho dlouholeté bojové druhy a přátele.“ Podle jiných pramenů Svoboda již v roce 1947 zastavil neoprávněné penzionování některých generálů a důstojníků. Intervenoval ve prospěch pplk. Františka Skokana.

Reicin po svém zatčení při výpovědi označil L. Svobodu za „hlavní brzdu“ tzv. očisty armády. „Stejně tak hodnotil Reicin vztah Svobody k dalším opatřením, které prosazovalo vedení KSČ v armádě na doporučení sovětských činitelů. Otevřeně vyjádřil Svoboda pochybnosti v případě zavedení útvarových organizací KSČ do armády. „Svoboda byl velmi znepokojen, když se v armádě začaly ustanovovat první útvarové organizace KSČ. V rozhovoru s námi vyslovoval neustálé obavy, že to bude znamenat úpadek kázně a konec principu vojenské podřízenosti. Každý příklad, kdy se takové zjevy skutečně projevily, neopomenul zaznamenat kritickými připomínkami,“ uvádí Reicin.“

Ve svých výpovědích a rozhovorech z roku 1956 „Svoboda dále uvádí, že mu nebylo nic známo ani o vyšetřování důstojníků ve vězeních OBZ po únoru 1948. Na jednání Armádního poradního sboru se podle jeho slov dozvěděl, že tamtoho nebo onoho zavřeli. „To bylo v r. 1948 až 1950. Jinak (Reicin) říkal, že všichni zatčení jsou předáváni státní bezpečnosti a já neměl ani ponětí, že je u nás někdo vyšetřován.“

Odvolání z funkce ministra národní obrany

Nedůvěra KSČ se obrátila i proti Svobodovi, nepomohlo ani to, že vstoupil v říjnu 1948 do KSČ. Během krátké doby se Reicinovi – s podporou K. Gottwalda (předsedy vlády) a R. Slánského (generální tajemník KSČ) podařilo vyměnit celé vedení ministerstva národní obrany, generálního štábu i jednotlivých útvarů. Do Moskvy šla udání o Svobodově nedůvěryhodnosti. Rudolf Slánský charakterizoval Svobodu v lednu 1951 pro poradu v Moskvě „(…)obklopoval se důstojníky jako Drgač, Drnec, Klapálek, Novák, Bulandr, kteří byli staří legionáři a odchovanci západních vojenských doktrín, neměli kladný poměr k sovětské vojenské doktríně(…) Naší chybou bylo, že jsme Svobodu a jeho chráněnce ponechali tak dlouho na klíčových pozicích v armádě a že teprve na naléhavou radu soudruha Stalina jsme je odstranili.“

Dne 25. dubna 1950 byl odvolán z funkce ministra národní obrany a byl jmenován náměstkem předsedy vlády pověřeného vedením Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Dne 8. září 1951 byl odvolán i z této funkce a byl mu nabídnut „důchod z milosti“, který Svoboda odmítl. Dne 22. listopadu 1952, byl v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským zatčen na základě materiálu, který proti němu připravoval B. Reicin. Dva dny před Svobodou, 20. listopadu, byl zatčen i generál Klapálek. Díky intervenci z Moskvy byl vyslýchán pouze pro sabotáž Košického vládního programu a sabotáže výstavby čs. armády podle sovětského vzoru. Propuštěn byl v prosinci 1952. Do řádného důchodu byl dán začátkem roku 1953.

Jeho zatčení využilo okresní vedení KSČ, aby vysídlilo jeho nevlastního bratra s rodinou i s jeho maminkou z Hroznatína na státní statek v nedaleké Lhotce. JZD, které pomáhal založit a rozvíjet v rodné obci Hroznatín hodnotilo okresní vedení KSČ jako kulacké. Vysídleni byli i další čtyři sedláci – zakládající členové družstva. Všichni se vrátili domů po třech letech.

Svoboda po propuštění z vazby intenzivně pomáhal družstvu, rodáci ho zvolili čestným předsedou JZD. Některé zdroje uvádí, že zde byl zaměstnán ve funkci účetního. Dle jiných zdrojů v JZD zaměstnán nebyl a nepobíral plat ani důchod.

Rehabilitace

Úmrtí Stalina a Gottwalda v roce 1953, odhalení Berii a 20. sjezd KSSS předznamenaly konec politiky padesátých let. Ludvík Svoboda byl rehabilitován v roce 1954, díky Chruščovovi. Do politiky se nevrátil, byť mu to bylo nabízeno. Přijal funkci odbornou, náčelníka Vojenské akademie Klementa Gottwalda, velitelského zaměření, kterou vykonával v letech 1955 – 1958.

Od května 1948 až do zvolení prezidentem v r. 1968 byl poslancem Národního shromáždění postupně na Žďársku, Velkomeziříčsku a Třebíčsku. Byl místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství. Věnoval se práci na pamětech ve Vojenském historickém ústavu. Zde napsal své vzpomínkové knihy Z Buzuluku do Prahy a Cestami života. Věnoval se intervencím ve prospěch rehabilitací neprávem perzekvovaných vojáků (generálů K. Klapálka, B. Bočka a jeho syna Zdeňka, F. Nosála, Z. Nováka, Š. Drgáče, V. Drnka, R. Bulandra, A. Ressla, plk. J. Knopa, pplk. Bohumila Pelikána, plk. Ing. A. Holba, plk. F. Hieke-Stoje, revize rozsudku pplk. F. Skokana, studenta J. Procházky z Kroměříže) Absolvoval mnoho projevů a přednášek v českých zemích i na Slovensku, besedoval se školní mládeži a vojáky o druhé světové válce. Byl ochráncem zájmů poddukelského kraje, který dlouho nesl mimořádné důsledky války. Zastával mírové řešení mezinárodních konfliktů a účastnil se mezinárodního mírového hnutí. V letech 1954 až 1964 byl členem předsednictva Národního shromáždění.

Prezidentské období

Podrobnější informace naleznete v článku Pražské jaro 1968.

Dne 30. března 1968 během Pražského jara byl Ludvík Svoboda, po abdikaci Antonína Novotného, na návrh Dubčeka, který se opíral o návrh Svazu protifašistických bojovníků, zvolen prezidentem. Byl prvním z komunistických prezidentů volený tajnou volbou a ne aklamací. Pro L. Svobodu bylo odevzdáno 282 hlasů ze 288. Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů T.G. Masaryka i E. Beneše, tak i na Gottwaldův a Zápotockého. Navštívil Památník osvobození na Vítkově, kde vzdal úctu legionářům 1. světové války i bojovníkům druhé světové války. Dne 6. dubna jmenoval novou vládu, v níž převládali stoupenci reformy. Ludvík Svoboda byl až do svého zvolení poslancem parlamentu a v letech 1968 až 1976 byl členem předsednictva ÚV KSČ.

Funkce prezidenta byla bez přímého vlivu na vnitřní politiku. L. Svoboda svou autoritou prezidenta podporoval reformní program Dubčekova vedení komunistické strany směřující k demokratizaci v politice i ekonomice a za odstranění deformací socialismu. Činil tak na četných veřejných vystoupeních a setkáních v závodech a v družstvech. Zasazoval se o rehabilitace neprávem odsouzených v padesátých letech, zejména odbojářů. Navázal tak na své úsilí z druhé poloviny 50. let, kdy se po smrti Stalina a Gottwalda sice s rehabilitacemi začalo, ale velmi liknavě. Měl bohaté kontakty s veřejností. První návštěva prezidenta Svobody vedla na Slovensko a během krátké doby navštívil všechny kraje.

President neměl přímý vliv ani na zahraniční politiku státu. Tak jako vnitřní politika, tak i zahraniční politika byla zcela v režii KSČ. Polednový politický vývoj v Československu vyvolával nedůvěru v zemích Varšavské smlouvy. Na schůzi delegací šesti stran Varšavské smlouvy 23. března v Drážďanech (které se prezident nezúčastnil), zazněla kritika na adresu vedení KSČ, že nečelí kontrarevolučním tendencím, že jejich politika vede k restauraci kapitalismu. Zejména byli v kritice nesmlouvaví delegáti Německa, Polska a Bulharska. Za necelé čtyři měsíce 14. července došlo k dalšímu zasedání představitelů Varšavské smlouvy, kterého se tentokrát naše delegace odmítla zúčastnit s odůvodněním, že dává přednost dvoustranným jednáním. Z tohoto zasedání byl československému vedení zaslán dopis pěti zúčastněných stran s rozsáhlou kritikou politiky československého vedení KSČ. Po dohodě došlo 28-29. července k jednání mezi sovětskou a československou delegací v Čierné při Čopu. Této dvoustranné schůzky se zúčastnil i prezident, nebyl však vedoucím delegace. Podle premiéra SSSR Kosygina varoval Sověty před vojenským zásahem, který by na dlouhá léta narušil dobré vztahy mezi našimi národy. Dne 3. 8. následovala další závažná schůze vedoucích představitelů komunistických stran šesti států Varšavské smlouvy v Bratislavě.

Informace ze všech jednání podával vedoucí tajemník KSČ Alexander Dubček a předseda vlády O.Černík, kteří „založili svá vystoupení na optimistickém hodnocení vývoje vztahů mezi KSČ a pětkou stran. Dávali najevo, že není čeho se bát, že máme před sebou periodu klidu a že hlavní je dokončit přípravy XIV. sjezdu.“

Dne 17. srpna se prezident dověděl od velvyslance SSSR, že v minulých dnech předal A. Dubčekovi závažný dopis k projednání kolektivem předsednictva ÚV KSČ a že na něj nedostal odpověď. Sám ho s obsahem dopisu seznámil. Obsah dopisu zněl jako „závažné varování, které vyžaduje okamžitou reakci, i když ho prezident nepochopil, jako poslední varování před vstupem vojsk, ale spíše, jako úvod k nové politické konfrontaci.“ Dopis do zasedání předsednictva 20. srpna nebyl projednán.

Srpen 1968

Podrobnější informace naleznete v článku Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Reformní proces byl přerušen neohlášeným vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území v noci na 21. srpna 1968. V ranních hodinách 21. srpna došlo k zadržení československých vedoucích představitelů ústavních, státních a stranických – A. Dubčeka, O. Černíka, J.Smrkovského, F. Kriegela, J.Špačka a B. Šimona, sovětskými orgány a následoval jejich únos a internace v SSSR.

Prezidentovi byl vstup vojsk Varšavské smlouvy oznámen velvyslancem SSSR Červoněnkem, v pozdních hodinách 20. srpna, když letadla již přistávala na Ruzyňském letišti. „President vyjádřil svůj protest, že k akci došlo bezprostředně po dopise sovětské strany, aniž byla dána vedení ČSSR možnost na něj reagovat. Konstatoval, že vojska nepozval, varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském Svazu a ostatních zúčastněných zemí.“ Prezident po té, když došel na zasedající předsednictvo ÚV KSČ, podepsal ještě v noci na 21. srpna spolu s nejvyššími volenými představiteli prohlášení odsuzující vojenskou intervenci, a na druhý den zveřejnil výzvu k občanům. Z vedoucích politických a státních činitelů zůstal prezident sám a podle Ústavy převzal dočasně zodpovědnost za řešení dané situace. Vojenský odpor byl nemyslitelný, vzhledem k obrovské početní převaze vojsk zemí varšavské smlouvy.

Prezident Svoboda odmítl uznat zbytek vlády, bez internovaného předsedy O. Černíka, za funkční. Dále kategoricky odmítl návrh předložený skupinou bývalých stranických funkcionářů, jmenovat novou revoluční dělnicko – rolnickou vládu, která by byla současně společným stranickým i státním orgánem a byla by vedená A. Indrou. Dále odmítl i druhou variantu tohoto návrhu, podle které měl vládu vést prezident. Všechny tyto návrhy by legalizovaly situaci vzniklou po odvlečení čs. politiků.

Prezident místo toho navrhl přímé jednání se sovětskými představiteli v Moskvě a požádal velvyslance o dojednání schůzky. Jeho prvním úsilím bylo navrátit politiky do svých funkcí a v Moskvě podmínil zasednutí za jednací stůl propuštěním zatčených politiků, jedině legitimních představitelů ČSSR a jejich začleněním do delegace. Jeho žádosti bylo vyhověno a postupně se, až na F. Kriegela, všichni internovaní politici připojili k delegaci. „Tak bylo obnoveno legální vedení strany a státu v podobě před 21. srpnem 1968. Svoboda tak dosáhl toho, na čem mu v prvé řadě záleželo. Nechtěl připustit, aby se právě bez tohoto vedení jednalo o čemkoliv při řešení krizové situace a zejména při volbě jakýchkoliv kroků do budoucna. Pak se úsilí delegace soustředilo nad práci nad závěrečným dokumentem, do níž se prezident meritorně nevměšoval. Přenechal ji odpovědnosti příslušných ústavních činitelů.“^[77] Sovětští představitelé museli tak jednat ne s vládou „dělnicko-rolnickou“, jak si představovali, ale s původní vládou a původními politiky. Delegace byla doplněna o některé další členy, kteří přiletěli z Prahy. Na závěr jednání byl podepsán tzv. Moskevský protokol. Po skončení jednání se prezident odmítl vrátit do Prahy bez Fr. Kriegla, předsedy Národní fronty, který odmítl podepsat Moskevský protokol. Ten byl pak přiveden přímo do letadla před odletem. L. Svoboda dosáhl svým jednáním toho, že „např. nedošlo již k tomu, aby soudní tribunál dělnicko – rolnické Indrovy vlády postavil před soud Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegla, Špačka, Šimona, atd., jak jim bylo oznámeno při jejich násilném odvlečení z Československa do Sovětského svazu.^[78] Druhou snahou prezidenta bylo zabránit krveprolití. Na území Československa vstoupilo více než 500.000 vojáků armád zemí Varšavské smlouvy plně vyzbrojených těžkou technikou. Někteří členové delegace se ohrazovali proti tomu, že podepsali na závěr jednání dokument, obsahující ústupky sovětské straně, pod nátlakem prezidenta. „Některé zásahy prezidenta Svobody během jednání v Moskvě nelze označit právě za šťastné. V mnoha okamžicích příliš prosazoval rychlé přijetí podmínek, diktovaných nám vedením KSSS v čele s Brežněvem.“ „Prezident Svoboda argumentoval přitom obavami z krveprolití k němuž mohlo dojít v okupované Praze…V dopise Ludvíku Svobodovi zaslaném do Moskvy Národním shromážděním, vládou a, XIV. vysočanským sjezdem byla pasáž, jež prezidenta opravňovala, žádat rychlé zakončení jednání.“ V tomto dopise z 23.8.1968 bylo „Napětí se neustále stupňuje…jen s krajním vypětím je udržován klid…Za záminku ke střelbě se používá cokoli. Okupačním orgánům se dosud nepodařilo získat nejmenší podporu obyvatelstva. Ta zvyšuje jejich nervozitu…Nebezpečným faktorem je stupňující se únava a nervové vypětí okupačních vojsk a našeho obyvatelstva. Napětí na obou stranách se nyní zvýšilo…(10, V.Šilhán,s. 33-34)“

Ke vstupu vojsk došlo za tichého souhlasů zemí NATO, byť formálně protestovaly, např. na půdě OSN. Z širšího mezinárodního hlediska primárním problémem vztahů USA se SSSR bylo jednání o paritě strategických zbraní (jednání Brežněv – Johnson o základech mírového soužití zemí s různými společenskými zřízeními). USA neměly zájem na eskalaci československého problému v širší vojenský konflikt, ani na intervenci proti invazi vojsk Varšavské smlouvy ve prospěch Československa.

Invaze do Československa tak neměla pouze ideologický důvod, ale i vojensko-strategické aspekty. Sovětské armádní velení již dříve vyvíjelo snahu umístit v rámci Varšavské smlouvy na čs. západní hranice vojska, jako připravený druhý sled, obdobně jak tomu bylo v Německu a v Polsku.

Normalizace

Po přijetí moskevského protokolu byl L. Svoboda přesvědčen, že se mohou, i když ne v plné míře, realizovat představy ozdravění socializmu ve prospěch společnosti. K posílení pracovního kolektivu Kanceláře prezidenta, L. Svoboda přizval jako své poradce proreformní odborníky z oblasti ekonomie, práva, mezinárodních vztahů i kultury, profesory Miroslava Kadlece, Miroslava Tučka, Karla Svobodu, pro kulturu Vladislava Stanovského a diplomata Miloše Parise.

Projev prezidenta k padesátému výročí 28. října byl v duchu Pražského jara, hovořil o vzniku Československa, zhodnotil zásluhy zakladatelů Republiky T.G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. Připomenul Masarykovo poučení pro politiku státu naší polohy i velikosti. „O naší budoucnosti jak o sudbách všech národu, rozhodují přirozené a historické reality, nikoli fantastické plány a přání nesoudných politik, a proto je úkolem politiků vzdělaných, úkolem státníků, jasně si uvědomit naši situaci a vývoj náš a našich sousedů stále a bedlivě stopovat a podle toho vystupovat. Můžeme si říci, že v řadě národů nejsme v Evropě nejmenší, ale v každém případě naše postavení ve středu Evropy a naše nepočetnost nutí nás k politice bdělé a opatrné: nikoli chytrácké – doby politického chytrákování minuly a nikdy nepřinesly skutečného užitku“

Dne 27. října 1968 Národní shromáždění schválilo zákon o federalizaci. L. Svoboda federalizaci podporoval, vyjádřila vývoj, který dosáhlo Slovensko po 50 letech od založení společného státu. 30. října 1968 prezident ztvrdil federalizaci svým podpisem v Bratislavě na Hradě. Dne 9. ledna 1969, po prvé ve federalizovaném státě, přijal prezident v odděleném slyšení vládu českou a slovenskou. Po plénu ÚV KSČ 14. listopadu 1968 došlo ke změně ve vedení strany i v aparátě. Změna byla ve prospěch protireformních dogmatiků a v neprospěch politiků Pražského jara. Začaly se vytvářet podmínky pro návrat starých praktik. To se dělo pod dohledem Sovětů, ale i pod nepřímým vlivem vzájemných vztahů mezi velmocemi USA a SSSR. V prosinci 1968 navštívil Československo americký kongresman Charles Vanik, který vyjádřil své obavy z neurovnaných vztahů Československa se SSSR a zdůraznil, že prioritou USA je zachování rovnováhy sil se SSSR.

Dne 16. ledna 1969 spáchal student Jan Palach sebevraždu upálením. Žádal zrušit cenzuru a zakázat šíření sovětské tiskoviny „Zprávy“. Žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku. Pokud by nebyly požadavky do 21. ledna 1969 splněny, měly vzplanout „další pochodně“. V rozhlasovém vystoupení k tomuto tragickému činu prezident řekl: „… Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha, jako prezident i občan naší republiky však nemohu skrýt, že nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje. Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk (Josef Hlavatý). Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali,vás žádám, zastavte tyto strašlivé činy. Já už jsem často hleděl smrti do tváře. Za největší povinnost občana, však považuji dát své vlasti každou hodinu, každý den svého života.“

L. Svoboda po srpnu pokračoval ve své prezidentské aktivitě, navštěvoval pracoviště na závodech, setkával se s představiteli různých oborů, a veřejného života. Podporoval řadu projektů ,,které považoval jako impuls pro rozvoj ekonomiky, na př. stavbu metra, rozvoj družstevního bytového stavebnictví, aby se řešila bytová nouze, otevření cesty pro přidruženou výrobu zemědělských družstev. Navštívil řadu míst v celé republice. Zejména věnoval pozornost a účinnou pomoc východnímu Slovensku, které svůj vzájemný vztah s prezidentem vyjádřilo v osmdesátých letech odhalením sochy L. Svobody ve Svidníku. Aby republika neupadla do izolace, vykonal návštěvu Íránu, Finska, Japonska a rovněž přijal návštěvy řady cizích hlav státu.

V přetrvávající rozjitřené situaci byl na Plenárním zasedání ÚV KSČ 17. dubna 1969 odvolán z funkce 1. tajemník A. Dubček a místo něho zvolen G. Husák. L. Svoboda podpořil tuto změnu, viděl v G. Husákovi „ energického člověka, racionálně uvažujícího, zapáleného stoupence nezbytných opatření.“ kromě toho, z hlediska L. Svobody, který měl v živé paměti 50 léta, „bylo pro něho důležité, že G. Husák poznal nezákonnosti padesátých let osobně na vlastní kůži a dalo se předpokládat, že bude mít dosti vůle, aby usiloval, alespoň část reformních snah realizovat, a že bude stoupencem dokončení rehabilitací lidí v padesátých letech nespravedlivě odsouzených.(…) jako bývalý politický vězeň bude zárukou, že nedojde k novým politickým procesům. (…) obava, aby se vývoj nezvrtl tímto nežádoucím směrem, tady v podvědomí stále byla.“

„Brzy se ukázalo, že pro Ludvíka Svobodu přinesla tato změna postupně umrtvení jeho dosavadního politického vlivu a vykázání jeho působení do limitů ústavně vytyčených pravomocí. Vztahy mezi oběma muži postupně ochabovaly, zvláště když Husák začal energicky uplatňovat ústavně zakotvenou vedoucí úlohu strany ve všech směrech. Své ambice hrát v Československu prim prosazoval natolik, že prezident republiky se stal druhořadým, podřízeným partnerem.“ Na pokyn G. Husáka, na začátku roku 1970 byl rozpuštěn dokonce prezidentův poradní sbor, který si ustanovil z předních odborníků. Normalizace „systematicky pohřbívala jednu obrodnou vymoženost za druhou. Když byly počátkem roku 1970 zahájeny stranické a pracovní prověrky, byli již hlavní představitelé demokratizačního programu zbaveni všech funkcí a řídících postavení. Prověrkovým komisím nestačilo potrestat reformní elitu, dokázaly vyloučit, nebo vyškrtnout ze strany přes 400 000 dalších komunistů, politicky angažovaných a odborně vyspělých lidí. Ani Husák si původně takový kádrový masakr nepřál. Také L. Svoboda, dotčený masovou likvidací intelektuálních elit, neuspěl ve snaze někoho z postižených uchránit.“ Podle některých autorů byl L. Svoboda spoluzodpovědným za normalizaci. Dle jiných prezident Svoboda nemohl proces normalizace ovlivnit i když byl formálně přizván do politbyra KSČ. Ideologičtí fundamentalisté opět začali střežit „čistotu“ zveřejňovaných názorů. Neobstály ani paměti prezidenta, bylo zakázáno nové vydání prvního dílu a do stoupy přišel i připravovaný druhý díl Cestami života.

Druhé volební období

Dne 22. března 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta. Již předtím, 18. 6. 1972, ho postihla mozková příhoda. Zdravotní potíže se opakovaly a 25. dubna 1974 byl postižen infarktem plic (plicní embolie) a následně měl několik mozkových příhod. Úřad prezidenta vykonávat nemohl. Dle některých historiků a publicistů L. Svoboda lpěl na své funkci a nechtěl rezignovat^[95][96] Dle vzpomínek jeho dcery Zoe Klusákové – Svobodové však G. Husák nechtěl přijmout jeho demisi. Zdůvodňoval, že není jasné, kdo by mohl být jeho nástupcem, a že společnost není na změnu prezidenta připravena a přijala by ji s nedůvěrou. Prezidentské funkční období bylo předčasně ukončeno až na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb. v roce 1975.

Prezidentem byl zvolen G. Husák. Funkce hlavy státu byla opět spojena s nejvyšší funkcí v KSČ. „Do té doby bylo v ústavě zakotveno, že „nemůže-li prezident svůj úřad vykonávat, přísluší výkon prezidentských funkcí vládě“, která tím pověří ministerského předsedu a nikoliv generálního tajemníka strany. Došlo tak opět ke kumulaci obou nejvyšších funkcí – stranické a státní, v roce 1968 tolik kritizované.

Důchod

Zbytek svého života žil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v Praze – Břevnově, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20. září 1979. Irena Svobodová ho následovala za deset měsíců 17. července 1980.

Pohřeb byl státní, vojenský, rakev byla vezena na dělové lafetě z Hradu na konec Letenské pláně, kde byla přeložena do pohřebního vozu za zvuku vojenské písně 1. armádního sboru v SSSR „Směr Praha“ a odvezena do krematoria. Na rozdíl od pohřbů předcházejících prezidentů, účast veřejnosti nebyla organizována, přesto L. Svobodu doprovázely tisíce občanů, které se s ním přišly rozloučit.

Vyznamenání

Československé řády a dekorace:

• Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1965)
• Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1970)
• Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1975)
• Řád Bílého lva „Za vítězství“ Hvězda 1. třídy (1945)
• Řád Slovenského národního povstání I. stupně
• Řád Sokola s meči
• Řád krále Karla IV.
• Řád M. R. Štefánika

• Československý válečný kříž 1914-1918 – čtyři
• Čs. Revoluční medaile se štítkem Zborov
• Spojenecká medaile Za vítězství
• Zborovská pamětní medaile
• Bachmačská pamětní medaile
• Pamětní medaile čs. obce dobrovolecké z let 1918–19 ( odznak)
• Pamětní odznak čs.dobrovolníka 1918–1919 (kříž)

• Pamětní medaile 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova
• Pamětní medaile 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého
• Pamětní medaile 5. střeleckého pluku T. G. Masaryka
• Pamětní medaile 6. střeleckého hanáckého pluku

• Pamětní medaile 9. střeleckého pluku K.H. Borovského
• Pamětní medaile 10. střeleckého pluku J. S. Koziny z Hrádku
• Pamětní medaile 21. střeleckého pluku terronského
• Pamětní medaile 30. pěšího pluku A. Jiráska
• Pamětní kříž 1. jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa
• Pamětní kříž 2. jízdního pluku Ruských legií (Nitranských kozáků-Sibiřského)
• Pamětní medaile dělostřelectva čs. vojska na Rusi
• Pamětní medaile strojírenské samostatné roty dopravní vlakové dílny čs. vojska na Rusi
• Pamětní medaile čs. dobrovoleckého sboru v Itálii 1918–1948
• Štefánikův pamětní odznak

• Československý válečný kříž 1939 – tři
• Čs. medaile „Za chrabrost“ (1945)
• Čs. medaile „Za zásluhy“ I. stupně
• Čs. vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR (1945)
• Dukelská pamětní medaile
• Sokolovská pamětní medaile

• Čestný odznak polního pilota letce čs. armády
• Čestný odznak Československého vojenského pilota
• Odznak čs. partyzána
• Pamětní medaile II. národního odboje
• Čestná medaile zasloužilého bojovníka proti fašizmu I. stupně.

Ruské dekorace z 1. světové války

• Kříž Svatého Jiřího IV. stupeň za statečnost
• Kříž Svatého Jiřího III. stupeň za statečnost

Sovětské řády a dekorace

• Zlatá hvězda Hrdiny SSSR (1965)
• Leninův řád (1943)
• Suvorovův řád I. třídy
• Suvorovův řád II. třídy
• Medaile „Za vítězství nad Německem“ ve Velké vlastenecké válce
• Medaile „Za osvobození Prahy“

Polské řády a dekorace:

• Vojenský řád „Virtuti Militari“ – velkokříž na velkostuze a hvězda (1947).
• Řád „Polonia Restituta“ – velkokříž na velkostuze a hvězda (1969).
• Řád Grunwaldského kříže I. třídy (1948).
• Polský válečný kříž – 1944
• Grunwaldský odznak
• Medaile za vítězství a svobodu
• Medaile za Varšavu 1939 – 1945
• Medaile za Odru a Nisu a Balt

Jugoslávské řády a dekorace:

• Řád národního hrdiny Jugoslavie (Orden narodnog heroja)
• Řád zásluhy za národ I. stupně (Orden zasluge za narod)
• Čestný odznak Jugoslávské armády

Maďarské řády a dekorace:

• Řád za zásluhy I. třídy – hvězda (1950).
• Řád praporu I. třídy
• Kříž za zásluhy 1946

Rumunský řád a dekorace

• Řád Obrany vlasti I. třídy (1960)
• Příležitostný odznak veteránů protifašistického odboje

Řád a dekorace Francie:

• Řád Čestné legie – velkodůstojník (Grand Officier de la Legion d¨Honneur)
• Válečný kříž 1939–1940

Řád Velké Británie:

• Lázeňský řád II. třídy – velitelský – (Knight Commander of the Order of the Bath)

Řád USA:

• Řád Legie cti – velitelský stupeň (Legion of Merit degree of Commander)(1945)

Hodnocení Ludvíka Svobody

Předválečné hodnocení

Kloboučník, pplk.,velitel dělostřeleckého pluku 12. 12. září 1928. Škpt. Ludvík Svoboda, pěšího pluku 36, byl přidělen na zkušené u dělostřeleckého pluku 12 od 21/6 do 31/ 8 1928, k velitelství oddílu 1/12. Prokázal zvýšený zájem a snahu. Své zkušené u dělostřelectva využil plně a správně k důkladnému seznámení se s činností této zbraně. Zvláště jeho pilnost a vytrvalost byla vzorná. Škpt. Svoboda je výborný důstojník, vyspělé čestné povahy, iniciativní, sebevědomý, přesný, velmi inteligentní, bezvadného a vzorného chování ve službě i mimo ní. Celkový výsledek služební činnosti velmi dobrý.^[99]

Velitel leteckého pluku 3 v Piešťanech. (podpis nečitelný) 19.července 1931. Ludvík Svoboda „během zkušené (15/6 – 15/7 1931) byl seznámen se zařízeními letky, chodem služby u letky, hlavně pak s taktickou činností letectva. Vykonal celkem 10 letů s krátkými úlohami pěch. a děl. pozorovatele s velmi dobrým výsledkem a během těchto letů natolik seznal let. pozorovatele, takže u své zbraně (části) bude dobrým informátorem, jaké úlohy se mohou od letce požadovati. Výkonnou službu leteckou – pozorovatele – vykonával rád iniciativně – v letounu pracoval klidně, rozvážně, takže docílil velmi dobrých výsledků. Ve službě i mimo službu, jeho chování bylo bezvadné.^[100]

B. Beneš, plukovník pěchoty, velitel 3. pluku J. Ž. z Trocnova. Listopad 1938. Závěrečný posudek, kvalifikační listina. „Dobrý psycholog a vychovatel. Snadno si získává oddanost podřízených. Dosáhl po stránce mravní a výcvikové, velmi dobrých výsledků. Pro výchovu pořízených důstojníků velmi dobře způsobilý.“^[101]

Josef Zmek, brig. gen., velitel divize. 14. prosince 1938. Závěrečný posudek, kvalifikační listina. „Výborný důstojník, značných vojenských vědomostí, pracovitý spolehlivý, společenský. Stupeň kvalifikace výtečná.^[102]

Za války

J. Kratochvíl, brig. gen, velitel 1.čs .sboru v SSSR 1943-1944 Válečná vložka ke kvalifikační listině :„Je to zkušený velitel, který svoji brigádu za všech okolností vede naprosto spolehlivě, inteligentní, má široký všeobecný i vojenský rozhled. Osobně chrabrý, klidný, má velmi dobré vystoupení, a velmi dobrý vzhled. Má velmi dobrý vliv a pro svoji čestnost všeobecně oblíben. Výtečný důstojník a velitel.“^[103]

Poválečné

Václav Černý (literární vědec a spisovatel) hodnotí Ludvíka Svobodu ve svých Pamětech přísně: „Na rozdíl od celého národa jsem nikdy ani minimum národní naděje nespojil s osobou generála Svobody, věděl jsem od února, že postrádá mravní přímosti, má myšlenkový obzor a potenciál podřízeného velitele střední vojenské jednotky; národní neinformovanost, žijící z legend, proměnila ho v symbol národní brannosti, a on pouze sám uvěřil kolektivnímu omylu, vzal za bernou minci metály na svém kabátě a funkce, jimiž ho postupem doby ověsili.“^[104]

Poválečné vzpomínky spolubojovníků

Ve sborníku vzpomínek mužů a žen, vojáků, kteří se s Ludvíkem Svobodou za války osobně setkali a zažili ho jako velitele a nadřízeného je L. Svoboda hodnocen jako výjimečný velitel, s upřímnou starostí o své vojáky, který se často pohyboval v přední linii.

Generálporučík v.v. MUDr. František Engel

„Podplukovník Svoboda věděl, že prapor musí být na frontu dobře připraven. Proto – přes obrovskou různorodost vojáků – trval na velmi důkladném výcviku. Cvičilo se vše, co v té válečné době, která kladla na vojáky velké nároky, bylo potřeba. Dlouhé denní a noční pochody za každého počasí a s plným zatížením byly na denním pořádku. (…) Když únava byla už nesnesitelná, postavil se velitel do čela, aby vojáky povzbudil svým osobním příkladem. Proto se snažili udržet s ním krok, nechtěli se nechat starým pánem zahanbit. Na něm nikdy nebyla únava znát, tak ji uměl ignorovat. Od samého začátku byl podplukovník Svoboda nesmírně starostlivý velitel. Výtečně znal psychologii vojáka, věděl co mu může – kromě té těžké vojenské služby – život ztěžovat a ztrpčovat. Podle toho jednal. (…) Náš velitel to všechno prodělával se svými vojáky. Nehřál se v teple, nevysvětloval plamennými slovy od zeleného stolu, že vydržet se dá všechno. Ostatní ho pak následovali, vydávali ze sebe skutečně vše. Velel tenkrát na začátku jen malinké jednotce, takže si dnes snad nikdo nedokáže představit, jaké s ní byly obrovské starosti. Byl si plně vědom toho, že zatím existuje jen jeden jediný prapor, prostě jedináček. A jako s jedináčkem se s ním piplal. Málokdo jiný by to byl dokázal.“^[105]

Generálmajor v z. Alfréd Ressel, velitel dělostřelectva 1.čs. armádního sboru „Voják pozná velmi rychle, zda jeho velitel má srdce – jestli pro něj představuje člověka, anebo je degradován na pouhý nástroj, součást, která pro něj neznamená nic víc, než prostředek k dosažení určitých cílů. (…) Generál Ludvík Svoboda patřil mezi lidi k nímž jsem získal rychle plnou důvěru pro jeho humanistický přístup k člověku. Všichni vojáci ho proto měli rádi pro jeho přímost, otevřenost a citlivost.“^[106] „Je známo, že Svoboda často chodil do předních linií, i tam, kam ani nemusel. (…) Sám nevím, proč to vlastně dělal, ale myslím, že chodíval záměrně tam, kde bylo zle, kde věděl, že lidé trpí. Nebylo to od něho žádné reklamní hrdinství. Myslím, že stále hledal kontakt s člověkem. Věděl, že svou přítomností může člověku pomoci tam, kde mu není dobře. Proto téměř nikdy, kdy k tomu měl možnost, nevynechal návštěvu obvaziště a polních nemocnic, kde mluvil s raněnými (…) Byl jsem mnohokrát jako velitel dělostřelectva sboru přítomen přípravám, (…) „A jak je konkrétně zajištěna pomoc, záloha?“ tázal se tehdy pravidelně Svoboda – jako člověk, hospodář, kterému jde celý souhrn, výsledek i jeho cena k součtu. Znal své lidi a dovedl se jich také zastat.“