Archiv autora: administrator

Miloš Zeman

Miloš Zeman portrét
Prezidentský portrét

(* 28. září 1944 Kolín) je český politik, ekonom, prognostik a třetí prezident České republiky. Úřadu se ujal složením slibu dne 8. března 2013.

V období 1993–2001 působil jako předseda České strany sociálně demokratické. V letech 1996–1998 zastával funkci předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a následující čtyři roky byl předsedou sociálnědemokratické vlády menšinového charakteru, jejíž existence byla umožněna na základě tzv. „opoziční smlouvy“ s Občanskou demokratickou stranou.

Po neúspěšné kandidatuře na prezidenta České republiky v roce 2003 odešel na sedm let z politiky. V březnu 2010 se stal předsedou nově založené Strany Práv Občanů ZEMANOVCI. Na funkci rezignoval po parlamentních volbách 2010, ve kterých se strana nedostala do sněmovny.[1]

přímé volbě v roce 2013 byl zvolen třetím prezidentem České republiky. První kolo vyhrál se ziskem 24,21 % platných hlasů a v rozhodujícím druhém kole porazil tehdejšího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga se ziskem 54,80 % platných hlasů. Stal se zároveň historicky prvním českým prezidentem zvoleným přímou volbou.

Obsah

Život

Dětství a mládí

Narodil se 28. září 1944 v Kolíně. Jeho matka, Marie Zemanová (1917–1997),[2] byla učitelka, otec byl poštovní úředník. Rodiče se v jeho dvou letech rozvedli, dále vyrůstal jen s matkou a babičkou.[3] Otec, se kterým se nestýkal, zemřel, když mu bylo třináct let.[4]

Studium a povolání

V roce 1963 dostudoval střední ekonomickou školu v Kolíně. Přitom hrozilo, že mu bude odepřena možnost složit maturitu, a to kvůli referátu, ve kterém oslavoval knihu Karla Čapka Hovory s T. G. Masarykem, která byla komunistickým režimem zakázána.[zdroj?] Nakonec byl připuštěn k maturitě, ale nebylo mu vystaveno doporučení ke studiu na vysoké škole.[zdroj?] Zeman z tohoto postupu později obvinil svou učitelku českého jazyka, ta vinu odmítla. Poté pracoval v účtárně v závodu Tatra Kolín. Jeho spolupracovníci později vzpomínali, že ho toto zaměstnání nebavilo a k ostatním byl přezíravý.[5] Díky praxi v závodu Tatra po dvou letech získal doporučení k dalšímu studiu. Navíc kvůli srdeční vadě získal tzv. modrou knížku a nemusel absolvovat základní vojenskou službu. V roce 1965 začal dálkově studovat Národohospodářskou fakultu VŠE v Praze, kde studoval obor národohospodářského plánování, o dva roky později přešel na denní studium, které zakončil roku 1969. Během studia bydlel na koleji Jarov. Také spoluzaložil diskusní Studentský futurologický klub a byl pomocnou vědeckou silou profesora Pavla Hrubého. Svou diplomovou práci napsal u profesora Věňka Šilhána. Jeho tehdejší známí ho považovali za nadaného studenta, a také namyšleného samotáře.[4]

Rodinný život

Z prvního manželství (1971–1978) s Blankou Zemanovou, která byla jeho středoškolskou spolužákyní, má syna MUDr. Ing. Davida Zemana, Ph.D. (* 1971), který pracuje jako lékař v oborech klinické biochemie a neurologie. Podruhé uzavřel sňatek v červenci 1993 se svou asistentkou Ivanou Bednarčíkovou (* 29. dubna 1965). Do manželství se 1. ledna 1994 narodila dcera Kateřina Zemanová. Se svou druhou ženou se Zeman seznámil v roce 1990, kdy jí nabídl práci asistentky. Ta kvůli tomuto zaměstnání nakonec nedostudovala romanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzityBrně. Po mateřské dovolené pracovala v několika firmách včetně Mold Vin CZ, kterou vede Zemanův známý Zdeněk Zbytek. Také pracovala na ředitelství pražského Výstaviště či na ministerstvu kultury ČR. Později, až do dubna 2012, byla zaměstnána jako kulturní referentka ve Správě Pražského hradu.[6]

Od roku 2002 až do svého zvolení prezidentem České republiky v lednu 2013 trávil Zeman svůj čas převážně ve svém bytě v historické tvrzi v Novém Veselí (okres Žďár nad Sázavou), jejímž je spolumajitelem. Mezi jeho zájmy patří pěší a lyžařská turistika, četba nejrůznější literatury (mj. science fiction) a hra v šachy.[7]

Politická činnost

Před rokem 1989

Během Pražského jara (1968) vstoupil do KSČ, ze které byl v roce 1970 kvůli nesouhlasu s okupací vojsk Varšavské smlouvy vyloučen. V letech 1971 až 1984 pracoval v tělovýchovném podniku Sportpropag v oddělení komplexního modelování. Také se účastnil přednášek Vědeckotechnické společnosti. Poté byl až do roku 1989 zaměstnán v podniku Agrodat, kde se zabýval simulačními modely zemědělských systémů.[4]

Od 31. ledna 1984 vedla Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky (součást Státní bezpečnosti) Miloše Zemana jako prověřovanou osobu.[8] Není jasné, co bylo důvodem sledování. Svazek byl skartován na začátku prosince roku 1989.[9]

V srpnu 1989 vyšel jeho článek Prognostika a přestavba v Technickém magazínu,

Emil Hácha

Emil Dominik Josef Hácha (12. července 1872 v Trhových Svinech[2]27. června 1945 v Praze) byl český právník a politik. Během let 1925–1938 působil jako předseda Nejvyššího správního soudu. V listopadu 1938 byl zvolen prezidentem tzv. pomnichovské Československé republiky (19381939). Po rozbití zbytku Československa a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava nacistickým Německem ke dni 15. března 1939 byl učiněn protektorátním státním prezidentem[p 1] a zůstal jím až do zániku Protektorátu v květnu 1945. Méně známá je jeho činnost právně-teoretická, literární a překladatelská.

Život

Právník

Narodil se v Trhových Svinech jako Emil Dominik Josef Hácha[2] do rodiny berního úředníka Josefa Emanuela Háchy (1832–1884) a jeho manželky Marie Karolíny Pavlíny Háchové, roz. Klausové (1837–1914). Následně absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích. V roce 1895 promoval na Univerzitě Karlově v Praze a v roce 1898 nastoupil k Českému místodržitelství v Praze. Další právnické zkušenosti získal jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni mezi lety 1916–1918.

Po vzniku Československa v roce 1918 se stal členem Nejvyššího správního soudu, který spolu s Ferdinandem Pantůčkem pomáhal založit. V roce 1920 obhájil svoji habilitační práci na Právnické fakultě UK, kde jako docent působil mezi lety 1924 a 1929. Po smrti Pantůčka byl v roce 1925 prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem jmenován druhým prezidentem NSS.

Jako právník se stal ceněným pro svoje znalosti anglosaského zvykového práva a mezinárodního práva. V Československu byl člen legislativní rady vlády ČSR, člen České akademie a České učené společnosti. Jako uznání Háchových hodnot lze považovat členství u haagského rozhodčího soudu.[3]

Prezident

Velkou změnu pro Háchu přinesl rok 1938. Toho roku zemřela Marie Háchová, jeho žena, se kterou prožil harmonické manželství, a také se rozvedla jeho dcera. Druhá změna přišla po abdikaci Edvarda Beneše v důsledku mnichovské dohody a po přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na nátlak svého okolí 30. listopadu 1938 přijal funkci prezidenta Česko-Slovenské republiky.[p 2] Důvody pro jeho volbu tkví v jeho dosavadní neutralitě a ve zkušenosti s vedením větší instituce (NSS).[4]

Hácha v Berlíně 15. března 1939

Představitelé ľudové strany, která se zmocnila vlády na Slovensku tajně vyjednávali s nacisty o vyhlášení slovenské nezávislosti, proto v noci na 10. března Emil Hácha vyhlásil stanné právo a sesadil slovenskou autonomní vládu v čele s Jozefem Tisem a moc na Slovensku převzala s Háchovým souhlasem československá armáda.

14. března 1939 byl pozván do Berlína na jednání se špičkami Německé říše, na kterém byl násilím a výhrůžkami přinucen k souhlasu se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Hácha se mylně domníval, že nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech svého působení ve funkci státního prezidenta byl velmi aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v mnoha případech úspěšně. Byl iniciátorem vzniku Národního souručenství, které mělo být zastřešující organizací českého obyvatelstva protektorátu.

Hácha v doprovodu členů protektorátní vlády rozmlouvá s Hitlerem 9. června 1942 v Berlíně u příležitosti pohřbu Reinharda Heydricha. Hitler během rozhovoru Háchovi vyhrožoval, že v případě dalších incidentů v protektorátu je připraven vysídlit český národ ještě v průběhu války.

Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 a zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše se Hácha dostal pod zvýšený tlak okupantů. Osudovým zlomem v jeho životě se stal atentát na Reinharda Heydricha, který v květnu 1942 provedli českoslovenští výsadkáři. Terorizování českého národa a osobní nátlak nacistů v čele s Karlem Hermannem Frankem a ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem podlomily zdravotní a duševní stav státního prezidenta.

Od této chvíle nacisté zlomeného Háchu využívali jako symbol propagovaného „protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše“. Nejvyšší úrovně dosáhlo toto zneužití po atentátu na Heydricha a jeho smrti, přičemž tyto události vyšly do stejného období jako státní oslavy Háchových 70. narozenin. V rozhlasovém projevu ze dne 30. května 1942 ostře odsoudil jak atentát, tak i činnost Benešovy exilové vlády.[5] V době, kdy nacisté vypálili Lidice a Ležáky a občané na masových shromážděních vyjadřovali svou podporu Německé říši, přijal Hácha osobní dar Adolfa Hitlera – luxusní automobil Mercedes – a vyšla obsáhlá publikace Jihočech Emil Hácha (její obrazovou část vytvořil významný reportér Karel Hájek, grafickou úpravu vytvořil Jiří Trnka).[6]

Háchovo zdraví se vlivem pokračující arteriosklerózy rychle zhoršovalo, proto přestal být pro nacisty zajímavý. Hácha ztratil nejen důvěru domácího odboje a londýnské exilové vlády, ale i okupantů a jejich přisluhovačů.

13. května 1945 byl Emil Hácha na příkaz Václava Noska zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel. Někdy se jako datum úmrtí mylně označuje 1. červen.

Odkaz

Busta a pamětní deska na rodném domě Emila Háchy v Trhových Svinech

Velká část Háchovy literární pozůstalosti a fotografická dokumentace o něm jsou dnes uchovány v Archivu Kanceláře prezidenta republiky.

Výbor díla

Odkazy

Poznámky

 

  • Výraz „státní prezident“ byl převzat z němčiny (Staatspräsident), ve které je běžně užíván pro všechny prezidenty států.

úřad fakticky vykonával; podle nálezu 55/1995 Sb. byla zpochybněna demise předchozího presidenta Edvarda Beneše: „… Dne 18. prosince 1942 uplyne sedmileté volební období dosavadního prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše, jenž byl řádně zvolen prezidentem republiky ve schůzi Národního shromáždění dne 18. prosince 1935. Prezident dr. Edvard Beneš se vzdal své prezidentské funkce dne 5. října 1938, avšak vláda československá ve shodě s věrnými občany československého státu nikdy nepokládala tuto rezignaci za platnou, neboť byla protiprávně vynucena.“

 

Reference

 

 

  1. Petr Vilgus: Fotografie v období protektorátu Čechy a Morava, 1998

Literatura

převzato WIKI

Václav Klaus

Václav Klaus

(* 19. června 1941 Praha) je český politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda. V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory parlamentu a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky.

Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 19921997 byl předsedou vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu své funkce premiéra některé pravomoci prezidenta republiky.

Po pádu jím vedené vlády na podzim roku 1997 nakrátko ztratil rozhodující politický vliv, ale do vysoké politiky se vrátil již po volbách na jaře 1998, kdy se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (19982002). Po parlamentních volbách roku 2002, které ODS prohrála, se opět na krátký čas stáhl z vrcholné politiky. V únoru 2003 zvítězil v prezidentské volbě poprvé a na druhé pětileté období byl znovuzvolen prezidentem České republiky v roce 2008. Po odchodu z prezidentského úřadu v březnu 2013 již nezastává žádnou politickou funkci, k tématům jak vnitřní, tak zahraniční politiky se však často vyjadřuje.

Život do roku 1989

Rod Klausů pochází ze západočeské obce Mileč.[1] Otec Václava Klause Václav (1901–1974) byl povoláním účetní.[2] Jeho matka Marie rozená Kailová (1914–2006) pracovala jako pokladní a průvodkyně turistů a byla také příležitostnou autorkou básní.[3] Rodina byla duchovně spřízněna s Církví československou husitskou.[4][5]

Klausovi rodiče kladli důraz na jeho dobré výsledky ve škole a mimoškolní aktivity. Mimo jiné Václav Klaus působil několik let v Dětském pěveckém sboru Československého rozhlasu, později byl juniorským i dorosteneckým reprezentantem Československa v basketbalu, což mu umožnilo získat zkušenosti z pobytů v zahraničí, a téměř deset let hrál celostátní první ligu v tomto sportu.[6] Ve sportovním oddíle Dukla Praha pak také strávil povinnou vojenskou službu.[7]

Václav Klaus studoval v letech 1958–1963 ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze.[8] Jako ekonomy, kteří ovlivnili jeho ekonomické uvažování, později uvedl Friedricha Hayeka[9], Miltona Friedmana[10], Ludwiga von Misese[11], Paula Samuelsona[12] a Josefa Schumpetera[13]. Při studiu se seznámil se svou pozdější manželkou Livií, která pochází z Oravy na Slovensku. Mají dva syny, Václava (* 10. září 1969)[14] a Jana (* 2. září 1974) a pět vnoučat.

Po vysoké škole a úspěšném konkursu nastoupil Klaus na místo v Ekonomickém ústavu ČSAV. V šedesátých letech absolvoval dva studijní pobyty na Západě, roku 1966 na Università degli Studi Federico II v italské Neapoli a roku 1969 na Cornellově univerzitě ve Spojených státech amerických. V roce 1968 získal titul kandidát ekonomických věd.[15] Angažoval se v reformních periodikách TvářLiterární noviny, kde publikoval sloupky pod pseudonymem Dalimil.[16]

Po Pražském jaru byl Klaus podle svých slov z politických důvodů nucen opustit vědeckou kariéru a v roce 1970 odešel do Státní banky československé (SBČS), kde pracoval na různých pozicích až do roku 1987.[17] Od roku 1979 pořádal pravidelné semináře o ekonomických otázkách. Seminářů se zúčastňovala řada budoucích politiků.[pozn. 1] Kvůli seminářům začala Klause sledovat Státní bezpečnost (StB),[19] která semináře považovala za „pravicové“.[20][21] Založila na něj a vedla svazek pod krycím jménem Kluk,[22][20][21] nasadila na Klause své agenty, odposlouchávala jeho telefony, tajně mu prohledala kancelář a nasadila do ní odposlouchávací zařízení.[21] V roce 1986 StB pořádání dalších seminářů znemožnila a svazek 11. srpna t. r. uzavřela.[23][24][20]

V roce 1987 se Klaus vrátil k akademické činnosti jako analytik v Prognostickém ústavu ČSAV. StB na něj v dubnu 1988 založila další svazek pod krycím jménem Rek.[25][26] Není jasné, co bylo důvodem obnoveného zájmu StB o Klause, svazek byl 9. prosince 1989 skartován.[27] V té době již Klaus cestoval do zahraničí včetně nekomunistických zemí a vystupoval v západních médiích.[28]

V centru vládnutí (1989–1997)

Několik dní po 17. listopadu 1989 se Václav Klaus dostal na doporučení Rity Klímové do centra Občanského fóra (OF),[29] kde byl jednou z prvních osobností z jiného okruhu než disidentského a uměleckého.

Již 10. prosince 1989 se stal československým ministrem financí ve vládě Mariána Čalfy, nominovaným za Občanské fórum. Od června 1990 pokračoval na stejném postu pod Čalfovým vedením také ve federální vládě ČSFR a v říjnu 1991 byl jmenován i jejím místopředsedou. V červenci 1992 byl jmenován předsedou české vlády.

Od konce roku 1989 až do demise své vlastní druhé vlády v roce 1997 tak Klaus nepřetržitě byl jedním z klíčových členů vlády, od roku 1992 tím zdaleka nejvlivnějším. Mimo jiné se směrodatně podílel na přeměně socialistické ekonomiky v kapitalistickou, na rozdělení Československa i na formování politické scény transformací Občanského fóra a vytvořením pravicové Občanské demokratické strany.[30]

Přeměna Občanského fóra a vznik Občanské demokratické strany

Občanské fórum vzniklo jako názorově široce rozkročené nehierarchické hnutí se slabými strukturami, což omezovalo jeho akceschopnost.[31] Již na jaře 1990 se v něm začaly projevovat spory o jeho směřování. Václav Klaus se do nich zapojil několik měsíců po parlamentních volbách, konaných v červnu 1990.[32] Zastával názor, že OF je potřeba přeměnit na jasně definovaný politický subjekt s pevnější hierarchií, který by byl schopen prosadit potřebné reformy.[33] Protože již před volbami z OF odešly některé levicové skupiny včetně sociální demokracie, hnutí se posunulo politicky doprava.[34] Po vítězných volbách v OF zesílilo napětí a postupně se vyhranily tři názorové frakce: Klausem vedená pravice, centristé z řad bývalých disidentů (Pavel Rychetský, Jiří Dienstbier, Petr Pithart a další) a levice zastoupená hlavně členy klubu Obroda.[35] Kongres OF v září 1990 nedokázal o budoucnosti hnutí přesvědčivě rozhodnout, což umožnilo Klausově skupině radikálních reformátorů, aby se pokusila OF převzít.[36]

Klaus problém transformace Občanského fóra představil jako střet mezi pravicí a levicí. Dne 10. října 1990 vytvořilo 57 pravicových poslanců OF Meziparlamentní klub demokratické pravice a 13. října byl Václav Klaus zvolen předsedou OF.[37] Tím na dlouhou dobu získal rozhodující vliv na českou politiku a převzal politickou základnu, již doposud ovládal Václav Havel.[38] Brzy poté se pravice neúspěšně pokusila vyloučit levicovou frakci z OF.[39]

V prosinci 1990 Václav Klaus navrhl, aby se Občanské fórum změnilo v politickou stranu s jasnou strukturou a disciplínou. Kongres OF, konaný 12. a 13. ledna 1991, tento návrh schválil hlasy 126 delegátů ze 175 a přijal prozápadní a protisocialistický program.[40] Středoví a levicoví politici OF však chtěli přeměně hnutí v pravicovou stranu zabránit, a tak se rozkol v OF vyhrotil.[41] Na schůzce u prezidenta Havla v Lánech 8. února 1991 se obě křídla dohodla, že alespoň do voleb, plánovaných na červen 1992, bude OF existovat jako koalice dvou skupin: pravicové strany vedené Klausem a centristického hnutí kolem bývalých disidentů.[42] Napětí však pokračovalo a vedlo ke svolání mimořádného kongresu na 23. února. Ten schválil dohodu z Lán a v jejím duchu přeměnil Občanské fórum. To se nadále skládalo z dvou kolektivních členů, z pravicové strany a z hnutí tvořeného Klausovými oponenty. Oba členové měli samostatně působit pod jinými jmény a rozdělit si majetek OF, zatímco Občanské fórum samo mělo zůstat v politice jen do příštích voleb jako název společné poslanecké frakce.[43] Pravice si vybrala jméno Občanská demokratická strana (ODS) a měla podporu zejména v dosavadních krajských organizacích OF, zatímco centristé, zahrnující většinu předklausovského vedení OF, si dali název Občanské hnutí.[44][45]

Přípravný výbor ODS s Klausem v čele se ustavil 14. března 1991 a 20.–21. dubna pak v Olomouci proběhl ustavující kongres, jenž zvolil Klause prvním předsedou strany.[46] ODS se definovala jako pravicová strana s konzervativním programem a přijala programové prohlášení Cesta k prosperitě .[47] Vytvořením ODS si Klaus zajistil pevnou mocenskou základnu a zároveň pomohl k rychlému ustavení politického spektra, jaké je běžné v západních zemích.[48] V parlamentních volbách v červnu 1992 pak ODS v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou s velkým náskokem zvítězila – bylo to nejvýraznější Klausovo volební vítězství vůbec – zatímco Občanské hnutí zůstalo pod pětiprocentním ziskem, nutným ke vstupu do parlamentu, a po několika letech zaniklo.[49]

Ekonomická transformace

V době pádu komunismu mělo Československo centrálně plánované hospodářství a drtivá většina podniků byla v rukou státu. Nové ekonomické vedení, v němž převažovali bývalí pracovníci Prognostického ústavu ČSAV, se shodovalo na nutnosti zavedení tržní ekonomiky. Představy o způsobu a rychlosti transformace se ovšem lišily. Václav Klaus patřil mezi zastánce co nejrychlejší privatizace a uvolnění cen (tzv. radikály).[50] Zasazoval se za trh „bez přívlastků“, což podle něj znamená tržní hospodářství s doplňkovou sociální politikou, ale nikoliv sociální trh.[51] Klaus v roce 1990 věřil, že dosavadní hospodářský systém zkolaboval, a je tedy třeba rychle vytvořit nový.[52] Také se podle svých slov obával, že státní podniky vytunelují jejich bývalí komunističtí manažeři.[53] Dostal se tím do sporu s místopředsedou federální vlády Valtrem Komárkem, ekonomickými poradci českého premiéra Petra Pitharta a dalšími zastánci pozvolnějšího zavádění trhu (tzv. gradualisty[50]).[54] Kromě toho narážely jeho snahy o rychlou transformaci ekonomiky na omezenou akceschopnost Občanského fóra a narůstající napětí ve vztazích se slovenskou politickou reprezentací.[55]

První podrobnější plán ekonomických reforem, vytvořený i s Klausovou účastí, byl uveřejněn 14. května 1990. Časový rámec a rozsah použití jednotlivých metod privatizace však tehdy ještě nebyl přesně dohodnut.[56] Již na jaře 1990 začal Klaus hovořit o kupónové privatizaci jako metodě, kterou by se měla privatizovat největší část podniků.[57]

Naopak restitucím, tedy navracení majetku zabaveného komunisty původním majitelům nebyl Klaus nakloněn, podle Jiřího Peheho snad z obavy, že by mohly zpomalit a zkomplikovat proces privatizace.[58] Projevilo se to později i ve vztahu k restitucím církevního majetku, které ODS v roce 1993 na dvě desetiletí zablokovala a Klaus obvinil katolickou církev, že se pokouší hrát ve společnosti roli, která jí nepřísluší.[59]

První transformační zákony v oblasti ekonomiky byly přijaty na konci dubna 1990.[60] Když Valtr Komárek po červnových volbách 1990 odešel z vlády, zesílil vliv Klausova křídla radikálních reformátorů.[61][50] V září vláda předložila Federálnímu shromáždění scénář reforem.[62][50] V říjnu 1990 byl přijat zákon o malé privatizaci, podle kterého se dražily menší provozy.[63] Zásadní reformy hospodářství, zejména uvolňování cen, protiinflační opatření a zavádění vnitřní konvertibility měny, začaly počátkem roku 1991.[64][65] Ceny zprvu skokově vzrostly,[66] ale koncem roku byla již inflace pod kontrolou a nezaměstnanost v České republice se dostala jen na asi 4 %, zatímco na Slovensku, postiženém útlumem zbrojního průmyslu, to bylo asi 12 %.[67] V únoru 1991 byl schválen zákon o velké privatizaci a po bouřlivých debatách také druhý restituční zákon.[68]

V malé privatizaci bylo formou aukcí s upřednostněním domácích kupců do konce roku 1993 prodáno nebo pronajato 24 359 ekonomických jednotek v celkové tržní hodnotě 31 miliard korun.[69] Když se objevila kritika toho, že v aukcích perou špinavé peníze představitelé minulého režimu a různé mafie (tj. organizované, zčásti i zločinecké skupiny), odmítal Václav Klaus návrhy, aby kupci museli prokazovat původ svého majetku; v médiích se objevila dokonce citace, podle které on „nezná rozdíl mezi čistými a špinavými penězi“.[70] Klaus se totiž zřejmě obával, že přezkoumávání majetku kupců by privatizaci zbrzdilo. Privatizace přitom nebyla jen ekonomický, ale i naléhavý politický úkol, který měl zemi navždy vymanit z rukou „starých struktur“.[71]

Velká privatizace začala v únoru 1992 a do konce září 1994 jí prošlo 3 400 největších podniků v účetní hodnotě přes 912 miliard korun.[69] Postupovalo se na základě předložených privatizačních projektů přímým prodejem, veřejnou soutěží, aukcí, bezúplatným převodem, prodejem na akciovém trhu nebo kupónovou metodou,[72] při níž si za poplatek 1000 Kčs mohl každý dospělý Čechoslovák opatřit vlastnický podíl ve vybraných firmách.[73] Konaly se dvě vlny kupónové privatizace, první roku 1991 a druhá 1993. Vedle rychlosti měla kupónová metoda v Klausových očích tu přednost, že rozdávání státního majetku občanům mu pomáhalo získat podporu před volbami 1992.[74] Podpora kupónové privatizace vycházela z jejího chápání jako pokusu o spravedlivé rozdělení majetku mezi občany,[75] i když podle Jiřího Peheho ve skutečnosti byla naděje běžných účastníků na zbohatnutí iluzorní.[76]

Z iniciativy podnikatelů, jako byli Viktor Kožený a Pavel Tykač, vznikly investiční privatizační fondy a shromáždily akcie od občanů.[77] Z celkové hodnoty 333 miliard korun v akciích z kupónové privatizace shromáždily fondy 226 miliard.[78] Tyto fondy však nebyly dostatečně regulovány a své podílníky často okrádaly.[79][80] Rychlá ekonomická transformace, kterou prosazoval Klaus, tak předběhla vývoj právního systému, což mělo za následek rozsáhlou ekonomickou kriminalitu. Dodnes se vede spor, zda byla privatizace přes všechny problémy úspěšná, či zda šlo o rozkrádání, které „nemá v českých dějinách obdoby“.[81] Václav Klaus sám tvrdí, že případné chyby byly důsledkem složitosti celého transformačního projektu a toho, že ve hře bylo mnoho různých sil, takže nemohl řídit celý proces;[82] v každém případě sám některé kontroverzní osoby podporoval, prohlásil například, že Česko potřebuje „více Kožených“.[83]

Dalším problémem velké privatizace bylo, že velké banky zůstaly v majetku státu a podílely se na financování privatizačních projektů nebo vlastnily investiční fondy, takže stát přes ně fakticky dál podniky ovládal.[84][85] Navíc banky poskytovaly úvěry i na některé pochybné projekty, často na popud politiků na celostátní i regionální úrovni.[86] Také akciový trh vznikl až se zpožděním. Tento nezdravý stav ekonomiky 90. let se označuje jako bankovní socialismus[87] a může souviset i s Klausovou snahou privatizovat českým namísto zahraničním zájemcům, jak tvrdí například Joseph Stiglitz.[88] Klausův obraz thatcheristy až „tržního fundamentalisty“[89][90][91][92] tak kontrastuje s názorem, který vyslovil např. Jan Macháček, že Klaus pouze používal tržní rétoriku, zatímco v praxi většinu protržních reforem od roku 1994 spíše brzdil.[92] Přes značné výhrady však byla privatizace celkově úspěšná a již koncem roku 1993 vytvářel soukromý sektor přes 50 % HDP, přičemž o čtyři roky dříve byl jeho podíl zanedbatelný.[93]

Rozdělení Československa

Československá federace vznikla roku 1969 a státoprávně byla poměrně složitá: existovaly tři vlády (federální a dvě republikové), dvoukomorové Federální shromáždění a dva jednokomorové republikové parlamenty. Do roku 1989 však fungovala hladce, protože všechna důležitá rozhodnutí přijímalo jediné mocenské centrum, vedení komunistické strany. Po zániku vedoucí úlohy strany v listopadu 1989 však moc přešla na státní orgány, a ty o ni začaly soutěžit. Napětí rychle rostlo zejména mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, protože mnozí slovenští politici požadovali větší autonomii pro svou republiku.[94]

Pozice federální vlády postupně slábla a Václav Klaus si již roku 1990 začal aktivně a úspěšně budovat politickou základnu v České republice.[95] Slovensko pro něj jako federálního ministra financí představovalo problém. Již roku 1990 jej a Vladimíra Dlouhého obvinil slovenský premiér Vladimír Mečiar, že nerespektují potřeby Slovenska.[96] Mečiarova slovenská vláda pak privatizaci záměrně zpomalovala a narušovala.[97]

Zatímco Václav Havel a Petr Pithart se snažili najít kompromis se Slováky a federaci udržet, Václav Klaus zřejmě někdy na podzim 1991 došel k názoru, že je potřeba prosadit rychlé reformy i za cenu možného rozpadu společného státu.[98] Snažil se sice působit i na Slovensku a ODS budoval jako celostátní federalistickou stranu.[99] Ekonomická transformace však na Slovensko dopadla tvrději a Václav Klaus tam byl značně nepopulární, což kontrastovalo s jeho tehdejší oblibou u českého obyvatelstva.[100]

Další napětí do česko-slovenských vztahů vnesly parlamentní volby v červnu 1992. V Česku vyhrála pravicová reformní koalice vedená ODS, zatímco na Slovensku uspěly levicovější národně orientované strany v čele s Mečiarovým HZDS. To znemožňovalo jakákoli významnější rozhodnutí na federální úrovni.[101] Prezident Havel sice pověřil Klause sestavením federální vlády, ODS ho však nominovala na předsedu české vlády.[102] Také Mečiar odmítl svou účast ve federální vládě.[103] Klaus a Mečiar usedli do čela republikových vlád a do federálních struktur nominovali jen málo významných politiků.[104] Vliv federální vlády Jana Stráského se výrazně zmenšil,[100] stejně jako vliv prezidenta Havla,[105] který s volebním neúspěchem Občanského hnutí přišel o významné politické spojence, jakými byli Petr Pithart, Pavel Rychetský a Jiří Dienstbier.[102]

Již první povolební setkání Klause s Mečiarem ukázala, že společný stát je vážně ohrožen.[106] Rozhodující otázkou bylo, zda se Slovensko může stát suverénní jednotkou, subjektem mezinárodního práva, a přitom zůstat ve federaci. ODS preferovala pokračování federace, zatímco HZDS požadovalo konfederaci. Oba politici se dohodli na konání referenda o budoucím uspořádání státu, nestanovili však žádné datum, a tak se referendum nikdy neuskutečnilo.[107] ODS a HZDS se 16. června 1992 v Bratislavě dohodly, že chtějí situaci vyřešit do konce září.[108]

K dalšímu vyhrocení došlo, když 3. července Federální shromáždění pro nesouhlas slovenských poslanců s Havlem poprvé v dějinách státu nezvolilo prezidenta a 17. července Slovenská národní rada přijala deklaraci svrchovanosti, načež dosavadní prezident Havel okamžitě rezignoval.[109]

Dne 8. července 1992 se Klaus s Mečiarem na setkání v brněnské vile Tugendhat dohodli na rozdělení Československa.[110] Mečiar počátkem srpna dohodu zpochybnil a opět navrhl konfederaci, to však Klaus odmítl.[111] Při další schůzce tamtéž 26. srpna 1992 stvrdili původní dohodu a chvíli před půlnocí oznámili veřejnosti shodu na rozdělení Československa k 1. lednu 1993.[102][112]

Další komplikace nastaly 1. září, když Slovensko přijalo vlastní ústavu, ačkoli ještě platila ústava federální, a 1. října, když Federální shromáždění odmítlo schválit Klausem a Mečiarem předjednaný ústavní zákon umožňující zánik federace a místo toho na návrh Miloše Zemana přijalo rezoluci, podporující vznik česko-slovenské unie. Klaus to odmítl a prohlásil, že stát se rozpadne tak jako tak.[113] Zároveň probíhaly ostré spory s Mečiarem a jeho spojenci o dělení majetku. Politická nestabilita způsobila i výrazný pokles zahraničních investic do Československa.[114] Na setkání v Jihlavě 6. a 7. října však Klaus a Mečiar rozdělení Československa stvrdili podpisy a dojednali vznik společných komisí pro dělení majetku. Na pozdějších jednáních se pak shodli i na podobě budoucích vztahů mezi oběma státy a dalších otázkách.[115]

Pokus 18. listopadu rozpustit federaci ústavním zákonem ve Federálním shromáždění neprošel, opozice trvala na konání referenda. V podstatě stejný zákon však byl přijat na opakovaném hlasování o týden později, 25. listopadu. Přispěl k tomu zřejmě i slib českým poslancům, že po zániku Federálního shromáždění budou převzati do nově vzniklého Senátu, což však nebylo dodrženo.[116] Tím byl učiněn rozhodující právní krok k zániku federace, i když se poté obě strany na různých úrovních ještě mnohokrát setkaly k projednání řady dílčích otázek, zejména ohledně dělení majetku.[117] Československo tak mírovou cestou zaniklo 31. prosince 1992 a rozdělilo se na dva následnické státy, jež se ihned vzájemně v duchu mezinárodního práva uznaly a spořádaně si rozdělily majetek a závazky.[118]

Zatímco např. Stroehlein a kolektiv uváděli jako hlavní příčinu rozdělení federace neschopnost Klause a Mečiara dohodnout se o ekonomických a ústavních záležitostech společného státu,[119] sám Klaus to přičítal naplnění snah slovenského národa po samostatnosti.[100] Jiří Pehe soudí, že Klaus v roce 1992 vyhodnotil situaci realisticky a rychlým rozdělením federace zabránil tomu, aby pokračovala paralýza centrálních institucí nebo aby dokonce napětí eskalovalo v násilné střety, jako se to stalo v Jugoslávii.[120]

První Klausova vláda

Po vyhraných volbách se 2. července 1992 Václav Klaus stal předsedou vlády České republiky. Sestavil koalici, která kromě Klausovy ODS a KDS, jež kandidovaly v koalici, zahrnovala ještě ODA a KDU-ČSL.[100]

Již v předvolební kampani hrála osoba Václava Klause jako předsedy ODS velkou roli, stal se její tváří jako symbol ekonomické transformace a kuponové privatizace. I díky předchozímu vládnímu angažmá byl jednou z nejvýraznějších osobností tehdejší politické scény, což spolu se ziskem téměř 30 % volebních hlasů pro ODS představovalo základ jeho silné pozice ve vládě.[121] Kolář, Syllová a Pecháček takovou vládu definovali jako koaliční kabinet s dominancí premiéra, blížící se ve svém vládnutí ke kancléřskému modelu,[122] kdy Klausova síla ve vládě vycházela zejména z jeho dominantního postavení ve vlastní straně a z nadpolovičního zastoupení ministrů ODS ve vládě.[121]

Po rozdělení Československa 1. ledna 1993 vláda Václava Klause převzala roli vlády samostatného státu. Přestože k rozdělení došlo proti přání většiny obyvatel (Stroehlein uvádí, že podle průzkumu veřejného mínění z roku 1991 se vyslovilo pro vznik nezávislých států jen 9 % Čechů a 15 % Slováků[119]), pozice české vlády s Klausem v čele zůstala poměrně silná po celé funkční období, až do roku 1996.[100] V lednu 1996 vláda také navázala na asociační dohodu s Evropským společenstvím z roku 1991 a podala přihlášku ke vstupu do Evropské unie.[100]

Uvnitř ODS měl Klaus od počátku velmi silnou pozici. Na stranických kongresech v letech 1992, 1993 i 1994 neměl při volbě předsedy žádného protikandidáta a ačkoli se postupně objevila a sílila oponentura místopředsedy Josefa Zieleniece, i v roce 1995 byl Klaus s velkou převahou zvolen.[121] Na jaře 1996 došlo ke sloučení ODS s koaliční KDS,[123] přičemž Václav Klaus zůstal nadále v čele výsledného subjektu, který si ponechal název Občanská demokratická strana.

Druhá Klausova vláda

V roce 1996 ODS opět vyhrála volby se ziskem téměř 30 % hlasů, ale úspěch ČSSD pod vedením Miloše Zemana a redukce počtu menších parlamentních stran jí umožnily sestavit pouze menšinovou vládu. Do koalice s ní šly opět KDU-ČSL a ODA. Opoziční ČSSD vyměnila toleranci vlády za některé ústavní funkce.[100][124]

Kampaň ODS před samotnými volbami na přelomu května a června 1996 byla opět postavena na osobě Václava Klause a na volebním hesle, které údajně sám vybral: „Dokázali jsme, že to dokážeme“. Setkala se však s menším účinkem, byla i hůře organizovaná, Klaus v průběhu obměnil volební tým a kampaň se za pochodu přizpůsobovala jeho požadavkům, se zdůrazněním prezentace jeho osoby.[124] Ačkoli strana získala téměř stejný volební výsledek jako v roce 1992 a Klaus osobně obdržel také nejvíc preferenčních bodů, jeho zisk byl téměř 4× nižší než v předchozích volbách a také nižší než preferenční body lídra ČSSD Miloše Zemana.[124]

Už v srpnu 1996 tak čelil Klaus vnitrostranické kritice zejména od Josefa Zieleniece, ale i Miroslava Macka, který byl na prosincovém kongresu zvolen rovněž místopředsedou ODS. Klaus byl opět potvrzen v předsednické volbě bez protikandidáta, avšak menším poměrem hlasů než v minulosti.[124] V následujícím roce se zhoršená komunikace s vedením strany projevila mimo jiné při vyjednávání Česko-německé deklarace, kdy předseda nerespektoval usnesení stranického grémia, na vlastní pěst jednal se Zemanem o dodatečném prohlášení k deklaraci, což vedení ODS ostře odsoudilo a Klaus pak musel ustoupit.[124]

Druhou vládu Václava Klause popsali Kolář a kolektiv jako koaliční kabinet s dominancí premiéra, nyní ovšem i se silnější pozicí vicepremiérů, a tedy i menších koaličních stran.[122] Pozici předsedy oslabovalo jednak paritní zastoupení koaličních stran ve vládě, ODS tedy měla právě polovinu a ostatní strany se dělily o druhou polovinu míst. Dále jeho manévrovací prostor omezoval článek 3 koaliční dohody, který stanovoval, že všechna zásadní rozhodnutí budou přijímána až po vzájemné dohodě všech koaličních partnerů, takže premiér nemohl obcházet partnery silovým prohlasováním za pomoci opozice, jak k tomu docházelo v předchozím období.[124]

V době Klausova druhého premiérského období, v listopadu 1996 proběhly také vůbec první volby do nově ustavené horní komory parlamentu. Ačkoli se vedly úvahy o společných kandidátkách vládní koalice, ODS se nakonec rozhodla postavit své vlastní kandidáty. V prvním kole voleb strana výrazně uspěla. Když se však před druhým kolem snažil Klaus přesvědčit neúspěšné kandidáty ostatních koaličních stran k podpoře kandidátů ODS, setkal se s ostrým protestem vedení obou stran a KDU-ČSL se dokonce spojila s opoziční ČSSD, což ODS značně poškodilo. Předseda KDU-ČSL a současně vicepremiér v Klausově vládě Josef Lux tehdy deklaroval nebezpečí dominance ODS v Senátu, což ovšem nebyl první ani poslední spor obou politiků.[124]

Ekonomika země začala na jaře 1997 zpomalovat, což vedlo k propadu příjmů státního rozpočtu a Klausova vláda přijala řadu rozpočtových škrtů[124], označovaných jako „úsporné balíčky“. Došlo také k měnovému otřesu.[100] Müller-Rommel s Mansfeldovou popsali, že politika ekonomického neoliberalismu nebyla tak úspěšná, jak se v první polovině desetiletí mohlo zdát,[125] a nastalá ekonomická situace se stala zdrojem řady rozporů ve vládní koalici. Klaus ovšem nepochyboval o správnosti zvoleného způsobu transformace a z ekonomických potíží vinil především úrokovou politiku[zdroj?] České národní banky.[124]

Nicméně došlo k prudkému propadu oblíbenosti vlády a zejména ODS u obyvatelstva a Klaus byl nucen po bouřlivých koaličních vyjednáváních[pozn. 2] přikročit v červnu 1997 k personálním obměnám, jimiž ztratil dva názorově blízké, proreformní stoupence: ministra financí Ivana Kočárníka a ministra obchodu a průmyslu Vladimíra Dlouhého.[124][100] Klaus s obměněnou vládou požádal 10. července poslaneckou sněmovnu o opětovné vyslovení důvěry a získal ji nejnižší možnou většinou díky někdejšímu poslanci ČSSD Jozefu Wagnerovi, a to výměnou za slib, že privatizace bank bude probíhat pod kontrolou sněmovny.[126]

Aféra ODS, demise a úřednická vláda

Již v průběhu roku 1996 a zejména pak v roce 1997 čelila ODS obviněním z nejasného financování,[124] např. pomocí darů od podnikatelů účastnících se privatizace, které měly být poukázány přes nastrčené nebo smyšlené osoby. Původ několikamilionových příspěvků z roku 1995 se straně nedařilo přesvědčivě vysvětlit.[124] Spekulace v těchto souvislostech se objevily i kolem samotné Klausovy osoby. Především šlo o tzv. švýcarské konto, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, o kterém měl Klaus údajně vědět, a o jím údajně vlastněnou vilu ve Švýcarsku. Zpráva o vile, již přinesla televize Nova, se posléze ukázala jako nepravdivá.[127][128] Informace o švýcarském kontu ODS byla poprvé zveřejněna v Mladé frontě DNES v listopadu 1997. Existenci konta ve švýcarské bance Credit Suisse, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, potvrdilo Švýcarské státní zastupitelství v roce 2000.[129][130]

Václav Klaus čelil vnitrostranické kritice, např. poslanec Jan Klas a ministr vnitra Jan Ruml žádali svolání mimořádného kongresu ODS a uvažovali o vytvoření názorové frakce uvnitř strany. Eskalace sporů mezi Klausem a Zieleniecem vedla k Zieleniecovu srpnovému vzdání se poslaneckého mandátu a 23. října též k odchodu z vlády a rezignaci na místopředsednický post ve straně.[124] Dne 7. listopadu 1997 odešel z vlády také ministr vnitra Ruml a 28. listopadu spolu s místopředsedou ODS Ivanem Pilipem vyzval Klause k odstoupení z funkce předsedy strany.[124][126] Sám Klaus byl v té době v Sarajevu, pročež později získal tento akt přezdívku „Sarajevský atentát“.

Následujícího dne podali své rezignace ministři za KDU-ČSL a vzápětí i ministři za ODA.[124] Strany to zdůvodnily zejména finančními skandály ODS, osobnostní rovinu však dokumentuje postoj lidovců, kteří uvažovali o setrvání ve vládní koalici, pokud by premiérem nebyl Klaus.[131] Premiér podal 30. listopadu 1997 demisi z funkce předsedy vlády s dodatkem, že jde o demisi celé vlády. Prezident Havel ji přijal a další politická jednání vedl předseda KDU-ČSL Josef Lux.[126] Dne 17. prosince 1997 prezident pověřil Josefa Tošovského, dosavadního guvernéra České národní banky, sestavením poloúřednické vlády. Nová vláda, složená zčásti z členů koaličních stran a zčásti z nestraníků, byla jmenována 2. ledna 1998.[126]

Václav Klaus obvinění z účasti na korupci odmítal a na mimořádném kongresu své strany v Poděbradech v prosinci 1997 získal hlasy většiny delegátů pro pokračování ve funkci předsedy strany. Jeho protikandidátem byl Jan Ruml, který však ve volbě neuspěl. Také došlo k obměně vedení strany, přičemž noví místopředsedové byli na Klausově straně.[124][pozn. 3] Vnitrostranická opozice proti Klausovi vytvořila odštěpeneckou platformu, která další měsíc vstoupila do vznikající Unie svobody (US). Události kolem pádu vlády a rozštěpení ODS vedly k propadu popularity ODS u voličů[132] a určitému odlivu členů této strany.[133]

Ostatní činnost

V roce 1991 se Václav Klaus habilitoval na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy jako docent ekonomie. V tomtéž roce 1991 založil Nadaci Václava Klause, ze které se v roce 1993 stal Nadační fond Václava Klause, podporující mimo jiné vzdělávání občanů České republiky v politických, sociálních a ekonomických vědách.[134] V roce 1995 byl Klaus jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické.

Opoziční smlouva (1998–2002)

V následujících předčasných volbách (1998) získala ODS pod Klausovým vedením a po kampani, založené do značné míry na varování před nástupem levice k vládě, necelých 28 %. Po neúspěšném vyjednávání s předsedou Unie svobody Janem Rumlem sestavil vládu předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman za podpory ODS, a to po sepsání tzv. „opoziční smlouvy“. V rámci rozdělení funkcí podle této smlouvy byl Václav Klaus zvolen do funkce předsedy Poslanecké sněmovny.[pozn. 4] Pragmatické řešení rozdělení moci a kontrast s předcházející výrazně protilevicovou kampaní ODS se staly předmětem ostré kritiky z nejrůznějších stran. To vedlo k nespokojenosti části veřejnosti, vyjádřené například iniciativou „Děkujeme, odejděte!“ (listopad 1999), která bezvýsledně požadovala odchod Klause a Zemana z politiky (prosinec 1999).

V roce 1999 Klaus založil občanské sdružení Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a působil jako první předseda jeho správní rady.[135]

Během krize v České televizi v prosinci 2000, která nastala poté, co byl zvolen novým generálním ředitelem Jiří Hodač, se Klaus postavil na stranu nového vedení v čele s Hodačem a jím jmenované ředitelky zpravodajství Jany Bobošíkové.

V roce 2002 na 13. kongresu Občanské demokratické strany vystřídal Václava Klause ve vedení ODS nově zvolený předseda Mirek Topolánek, který v nadsázce nazval ideologii strany v době Klausova předsednictví „klausismus”.[136] Autor Klausovy biografie Lubomír Kopeček později popsal doktrínu klausismu jako soubor různých představ a myšlenek zahrnujících národní stát jako jediný myslitelný rámec demokracie, preferenci politických stran, liberální obhajobu trhu bez deformací a redistribuce či konzervativní pohled na společnost.[137]

V roce 2002 se Klaus během letu do New Yorku seznámil s Klárou Lohniskou, letuškou ČSA.[138] V létě 2002 potom bulvární deník Blesk uveřejnil jejich společnou fotografii.[139][140] Aféra však Klausův manželský život nerozvrátila.[141] V březnu 2008 se v médiích objevila jména jiných dvou žen, se kterými měl Klaus údajně mít poměr.[142][143]

Prezident republiky (2003–2013)

První období

Setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v roce 2006

V dalších poslaneckých volbách v roce 2002 opět zvítězila ČSSD a došlo k posílení levice, což bylo vnímáno jako neúspěch ODS i Klause. Vedení ODS dalo následně své funkce k dispozici. Klaus se později rozhodl nekandidovat znovu na předsedu strany a oznámil úmysl kandidovat na funkci prezidenta republiky. Jako svého nástupce doporučil Petra Nečase,[144] ale předsedou ODS byl zvolen Mirek Topolánek a Václav Klaus se stal čestným předsedou strany. Této funkce se vzdal 6. prosince 2008.[145]

Klausova prezidentská kandidatura byla úspěšná, když byl 28. února 2003 ve třetím kole opakované volby zvolen 142 hlasy z 281 prezidentem České republiky. Ve společném hlasování Senátu a Poslanecké sněmovny se prosadil nejen díky podpoře ODS, ale i kvůli rozporům v tehdejší vládní koalici, vnitřnímu boji v ČSSD a podpoře části KSČM. Do funkce byl uveden 7. března 2003.[pozn. 5]

V roce 2003 Václav Klaus založil s manželkou Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových, jehož posláním je „podpora humanitárních aktivit právnických a fyzických osob, zejména se zaměřením na podporu projektů a aktivit zdravotně sociálního charakteru a projektů a aktivit v oblasti vzdělávání“.[146] Fond měl v roce 2014 šest projektů: Senioři komunikují, Jazykové kurzy, Stipendia, Kroužky, Podpora dětských obětí dopravních nehod a Řidičské průkazy.[147]

V roce 2005 Klaus obdržel anticenu Zelená perla za výrok „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností. A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat.“,[148] který měl podle deníku Právo pronést 12. 7. 2005 na semináři CEP s názvem Postdemokracie: hrozba, nebo naděje? jako komentář k příspěvku ředitele české pobočky Greenpeace Jiřího Tuttera.[149]

Klausovo první funkční období vypršelo 7. března 2008.

Druhé období

V

roce 2008 byl Klausovým soupeřem v první prezidentské volbě ekonom Jan Švejnar, kterého podporoval i bývalý prezident Václav Havel.[89] Volba proběhla 8. a 9. února a nepřinesla vítěze, i když Václavu Klausovi stačilo ke zvolení ve třetím kole získat jediný hlas navíc.[150] V druhé volbě 15. února 2008 byl Klaus ve třetím kole prezidentem zvolen, když získal 141 hlasů. Ke zvolení mu pomohly hlasy tří tehdejších členů a poslanců ČSSD, a to Miloše Melčáka, Michala PohankyEvžena Snítilého.

K takzvanému „chilskému incidentu“ došlo 4. dubna 2011, během státní návštěvy v Chile. Prezident Klaus si zde vzal a vložil do kapsy protokolární pero vyrobené z modrého polodrahokamu lapis lazuli.[151][152][153] Tuto situaci natočila Česká televize a záznam také odvysílala. Ten měl (především na internetu) několik milionů shlédnutí a vzbudil značný ohlas v Česku i v zahraničí.[154]

V únoru 2012 Václav Klaus spolu se svými syny a kancléřem Jiřím Weiglem založil studijní a výzkumnou obecně prospěšnou společnost s názvem „Institut Václava Klause“, jejímiž cíly jsou „dokumentace, výzkum a propagace života, díla a myšlenek prezidenta republiky Václava Klause“ a „shromažďování literatury a propagace idejí a témat souvisejících s veřejným působením Václava Klause“. Kromě zakladatelů se na její činnosti účastní např. Ladislav Jakl a europoslanec Ivo Strejček.[155]

Od roku 1990 je Václav Klaus aktivním členem Montpelerinské společnosti, sdružení liberálních ekonomů.[156] Vystupuje s projevy na jejích konferencích[157][158][159][160][161][162][163] a v září 2012 se na jeho pozvání konalo valné shromáždění této společnosti na Pražském hradě, kde Klaus prohlásil, že demokracii a tržní ekonomiku ohrožují mimo jiné ztráta tradičních hodnot, populismus demokratických politiků a rostoucí moc soudů, neziskových organizací a médií.[164][165]

Klaus při setkání s polským prezidentem Bronisławem Komorowskim na Sněžce (2010)

Dne 28. září 2012 v Chrastavě na Liberecku došlo k útoku na Václava Klause neškodnou airsoftovou zbraní.[166][167] Klaus utrpěl oděrky na lokti.[168] Útočník chtěl upozornit na špatný stav politické scény v ČR.[169] Za útok byl potrestán šesti měsíci odnětí svobody podmíněně.[170]

Senát PČR dne 4. března 2013, tedy ke konci Klausova funkčního období, schválil podání ústavní žaloby na něj pro velezradu. Šlo o první žalobu na prezidenta v historii ČR. Pro podání žaloby Ústavnímu soudu hlasovalo 38 přítomných senátorů a senátorek, 30 bylo proti a 13 se hlasování zdrželo nebo nezúčastnilo.[171][172] V ústavní žalobě bylo uvedeno pět důvodů. Byla to především Klausova kontroverzní novoroční amnestie roku 2013 a jeho otálení s podpisem dodatku k Evropské sociální chartě. Dále to, že nerozhodl o jmenování Petra Langra, jednoho ze soudních čekatelů, ačkoliv mu to bylo podle žaloby uloženo soudem. Dalším bodem bylo nepodepsání doplňku Lisabonské smlouvy o novém záchranném fondu eurozóny i přes jeho schválení parlamentem. Klaus podle žaloby také ohrozil fungování Ústavního soudu České republiky tím, že téměř jeden rok nejmenoval žádného nového ústavního soudce a nenavrhl Senátu nové kandidáty s výjimkou dvou – senátem zamítnutých – pokusů.[173] Podle tehdejšího premiéra Petra Nečase (ODS) bylo schválení žaloby útokem na pověst celé České republiky, motivovaný „osobní nesnášenlivostí“.[172] Ústavní soud projednal žalobu přednostně, a to v plénu pod sp. zn. Pl. ÚS 17/13. Řízení však bylo bez věcného projednání zastaveno se zdůvodněním, že Václav Klaus již v té době nebyl ve funkci prezidenta republiky.[174]

Před prezidentskými volbami 2013 Klaus vyjádřil podporu kandidatury svého tajemníka Ladislava Jakla tím, že sám podepsal jeho nominační petici.[175] Ke své podpoře Miloše Zemana uvedl později v rozhovoru pro Lidové noviny, že ze všech zájemců o prezidentský post je Zeman jediným politikem. „Tak proč bych ho nemohl nepřímo podpořit?“[176]

Domácí politika

Zákonodárství

Související informace naleznete také v článku Seznam prezidentských vet Václava Klause.

Václav Klaus dříve kritizoval Václava Havla za časté používání prezidentského veta, sám však jako prezident právo veta často používal.[177][178]

Během prvního prezidentského období vetoval celkem 34 zákonů. V únoru 2006 například návrh zákona o registrovaném partnerství, protože byl podle něj špatný a rozšiřoval oblast státních zásahů do lidských životů.[179] Za tento krok byl kritizován např. Jiřím Hromadou z Gay iniciativy[179] a premiérem Jiřím Paroubkem.[180] O měsíc později Poslanecká sněmovna veto nejtěsnější většinou přehlasovala a zákon začal platit.[181] Když pak parlament v červnu 2008 schválil novelu zákona, prezident Klaus ji nechal projít bez svého podpisu.[182][183]

Během druhého prezidentského období využil Václav Klaus prezidentské veto celkem 29krát. Mimo jiné vetoval v květnu 2008 tzv. antidiskriminační zákon, o kterém prohlásil, že „je zbytečný a kontraproduktivní“.[184][185] Sněmovnou byl však přehlasován.[186]

Milosti

Ve srovnání s praxí Václava Havla omezil Václav Klaus udělování prezidentské milosti.[187] Mezi udělenými milostmi je však několik kontroverzních případů.[188] Nejznámější jsou udělení milosti podnikateli a sponzorovi ODS Zdeňku Kratochvílovi (2008),[189] úplatné policistce (2010),[190][191] spolupracovníkům zavražděného podnikatele Františka Mrázka (2010),[192] jinému podnikateli, odsouzenému za půlmiliardový podvod (2011)[193] a bývalé ředitelce Metropolitní univerzity Praha Anně Benešové, odsouzené za podplácení a zpronevěru (2012).[194] Kromě toho byl odložen nástup do vězení dalšímu spolupracovníkovi podnikatele Mrázka (2012).[195]

Amnestie

Podrobnější informace naleznete v článku Amnestie Václava Klause.

Při příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky prezident Klaus vyhlásil 1. ledna 2013 dílčí amnestii. Prezident prominul nebo zahladil roční a kratší nepodmíněné tresty všem odsouzeným a obviněným osobám. Amnestie se vztahovala i na ty osoby, které měly strávit ve vězení dva roky, ale nikoho nezabily, vážně nezranily a ani neznásilnily. Také téměř všem vězňům starším než 75 let byly jejich tresty prominuty. Prezident se také rozhodl zastavit i vleklá trestní stíhání, pokud od jejich zahájení uplynulo přes osm let a týkaly se maximálně desetiletých trestů, Byla to jediná amnestie, kterou ve svém úřadu Václav Klaus vyhlásil.[196]

Velmi kontroverzním se ukázal být článek o zastavení vleklých trestních stíhání. Z amnestie tak profitovali mj. bývalý předseda Českomoravského fotbalového svazu František Chvalovský nebo manažeři zbankrotovaného H-Systemu.[197][198] Amnestie byla díky tomu velmi kritizována, snahy o zrušení zmíněné kontroverzní části však byly Ústavním soudem odmítnuty.[199] Kritiku amnestie připomněl např. Jan Vávra ve svém příspěvku pro Český rozhlas 6.[200]

Ostatní prezidentské akty

V březnu 2005 Klaus odmítl jmenovat několik justičních čekatelů navržených ministrem spravedlnosti do úřadu soudce, což odůvodnil jejich nízkým věkem (méně než 30 let).[201] Někteří z nich se bránili správní žalobou,[202][203][204] v soudním řízení však vytrval jen jeden z nich, Petr Langer, v jehož případě Městský soud v Praze shledal Klausovo jednání nezákonným a uložil mu justičního čekatele soudcem jmenovat, nebo jeho nejmenování řádně zdůvodnit, což potvrdil i Nejvyšší správní soud.[205][206][207] Podle dostupných informací však tak Václav Klaus neučinil.[208]

V říjnu 2005 Klaus odmítl jmenovat prezidenta České lékařské komory (ČLK) Davida Ratha, který byl členem a poslancem ČSSD, do funkce ministra zdravotnictví ve vládě Jiřího Paroubka. Podle Klause by se Rath díky svému předsednictví ČLK dostal do střetu zájmů.[209] Rath nakonec 2. listopadu 2005 z funkce prezidenta ČLK abdikoval[210] a Klaus jej 4. listopadu jmenoval do funkce ministra zdravotnictví.[211]

Zahraniční politika

Evropská unie

Přístupovou smlouvu k Evropské unii podepsal Václav Klaus spolu s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou 16. dubna 2003 v Aténách.[212][213][214] Smlouvu o Ústavě pro Evropu jménem prezidenta Klause za Českou republiku podepsali 29. října 2004 v Římě tehdejší premiér Stanislav Gross a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda.[215]

Václav Klaus však poté vystupoval jako kritik evropské integrace a fungování Evropské unie. Byl pro ekonomické svobody, ale odmítal bruselský politický centralismus i politickou integraci, která by podle Klause byla možná jen za cenu války.[144] Demokratická kontrolovatelnost výkonné moci není podle něho možná v ničem větším, než v národním státě.[216] Ve své knize Česká republika na rozcestí – Čas rozhodnutí z roku 2013 došel až k názoru, že nejlépe by pro Českou republiku bylo, pokud by z „antidemokratické“ Evropské unie vystoupila.[217]

Klausův „euroskepticismus[218] či „eurorealismus“[219] bývá kritizován, například Daniel Esperza z Palackého univerzity v Olomouci považuje (2010) Klausův euroskepticismus ze hlavní příčinu náhlého odmítnutí České republiky na mezinárodní scéně. Podle jeho názoru se Klaus ideologicky inspiroval britským euroskepticismem, což je ale v rozporu s politickou realitou České republiky, jež nemá velmocenské postavení ani alternativu v podobě Commonwealthu jako Velká Británie. Klausův euroskepticismus či eurorealismus je v rozporu s realitou a nelze jej vysvětlit, tak jako v britském případě teorií racionální volby, míní Esperza, když se ptá, nakolik Česká republika z Klausova euroskepticismu zahraničně-politicky profitovala a co je vlastně jeho politickým cílem. Propast mezi ideologií a realitou ukazuje dle autora na to, že Klaus je „idealista, jenž slepě věří ve svoji vlastní ideologii, kterou prezentoval jako výjimečný způsob řešení současné politické krize EU“.[220] Esperza vysvětluje tento euroskeptismus Klausovým srovnáním kritických postojů k EU s Janem Husem a jeho kritikou církve a Klausovou sebestylizací v disidenta v rámci EU, které odrážejí v Esterzově interpretaci jeden ze základních národních mýtů českého národa – husitské stigma a představu o národní výjimečnosti.[221]

Václav Klaus byl kritikem Lisabonské smlouvy. Po nálezu Ústavního soudu, který ji neshledal protiústavní, však smlouvu podepsal,[222][223] i když prý v souvislosti s tím zvažoval možnost, že se vzdá prezidentského úřadu.[224]

V souvislosti s evropskou měnovou krizí roku 2011 Klaus vyjádřil nesouhlas se vstupem České republiky do eurozóny (s opuštěním koruny a přijetím eura). Vycházel přitom z přesvědčení, „že nemáme takovou ekonomickou výkonnost jako Německo a že nepracujeme tak tvrdě jako lidé v této zemi.“[225][226]

Koncem roku 2012 odmítl Klaus za ČR podepsat doplněk Lisabonské smlouvy, který by umožnil vznik nového záchranného fondu eurozóny – Evropského stabilizačního mechanismu (ESM, též Euroval). Klaus tento fond označil za „zrůdnou, hroznou věc“.[227] Dodatek nakonec podepsal až Klausův nástupce Miloš Zeman.[228]

ně Evropské unie

Václav Klaus byl odpůrcem vojenského zásahu Severoatlantické aliance (NATO) proti Jugoslávii vedené prezidentem Slobodanem Miloševičem (tzv. Operace Spojenecká síla)[zdroj?] a proti uznání samostatnosti státu Kosovo[zdroj?].

V roce 2010 hostil Václav Klaus na Pražském hradě schůzku mezi americkým prezidentem Barackem Obamou a jeho ruským protějškem Dmitrijem Medveděvem, při které byla podepsána smlouva START o snižování počtu jaderných zbraní.[229][230]

Společenské působení

Prague Pride

V srpnu 2011 se Václav Klaus zastal svého mluvčího Petra Hájka a vysvětlil svůj postoj k tzv. homosexualismu poté, co Hájek označil homosexualitu za deviaci a odsoudil průvod gay hrdosti Prague Pride 2011. Klaus uvedl: „Pražská „Prague Pride“ není projevem homosexuality, ale homosexualismu, kterého se – stejně jako řady dalších módních „ismů“ – velmi obávám. Přesně toto je ostatně postoj, který jsem veřejně zastával v roce 2006 při svém vetu zákona o registrovaném partnerství.“[231]

Akce D.O.S.T. a Ladislav Bátora

Dva Klausovi blízcí spolupracovníci v prezidentském období a jeho ideologičtí zastánci, ředitel politického odboru Ladislav Jakl a zástupce vedoucího kanceláře pro oblast komunikace a kultury Petr Hájek se stali signatáři petice a aktivními účastníky radikálně konzervativní iniciativy Akce D.O.S.T.[232][233][234][pozn. 6] Ta s Václavem Klausem sdílela odpor k antidiskriminačnímu zákonu, multikulturalismu, „homosexualismu“ či Lisabonské smlouvě[233][237] a její představitelé spojovali motivaci k vlastnímu angažmá mimo jiné se svou nespokojeností s vývojem ODS po Klausově odchodu.[234][238] Iniciativa uspořádala 3. října 2009 na podporu jeho odmítání ratifikace Lisabonské smlouvy tzv. „Pochod na Hrad“, jenž jí posloužil jako jeden z aktivizačních momentů.[234] Klaus převzal petici a v proslovu k účastníkům mimo jiné uvedl: „Čtu vaše hesla, já jim rozumím. Já to cítím podobně jako vy, ale jako prezident to říkám možná slabší terminologií.“ Na podzim téhož roku vystoupila na obranu prezidenta v protiakci při demonstraci Klausových odpůrců.[237]

V únoru 2011 zamýšlel ministr školství Josef Dobeš (VV) jmenovat předsedu Akce D.O.S.T Ladislava Bátoru svým náměstkem, údajně na doporučení „lidí z okolí prezidenta“.[233][239] Záměr však vyvolal značnou kritiku a protesty, zejména s poukazy na Bátorovy údajně extremistické názory[240][241][242] a jeho vedení kandidátky nacionalistické Národní strany v roce 2006.[238] Proti Bátorovu jmenování se tehdy postavil i premiér Petr Nečas,[239] ale prezident Klaus se stal jedním z jeho hlavních obhájců,[234] když se ho v článku pro Právo 28. února zastal, přihlásil se k řadě jeho názorů a protesty přirovnal k hilsneriádě.[233][237][243][244] To vyvolalo další bouřlivé reakce některých osobností a sdružení.[245][246][247][pozn. 7] Dne 8. července 2011 pak prezident přijal Bátoru a další představitele Akce D.O.S.T. na Hradě při oficiálním setkání,[234] přičemž Česká televize informovala o blízkosti některých členů ke krajní pravici.[239] Na konci Klausova prezidentství se tato iniciativa postavila na jeho stranu ve sporech o prezidentskou amnestii, zejména proti „ideovému táboru kolem Karla Schwarzenberga“.[234]

Environmentalismus

Václav Klaus byl od počátku své politické dráhy kritikem environmentalismu, který považuje za levicovou ideologii.[248][249] Za své názory obdržel třikrát (v letech 1995, 2005 a 2007; výrok v roce 2005 se netýkal ekologie) v anketě „antiekologický výrok roku“ cenu nazvanou „Zelená perla roku[148] a v roce 1993 za postoj k dostavbě Temelína také název Ropák roku.[250]

Environmentalismus označuje za současné největší ohrožení svobody. V odpovědi na otázky amerického Kongresu uvedl: „Komunismus vystřídalo nebezpečí ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie vzývá zemi a přírodu a pod hesly o jejich ochraně – podobně jako staří marxisté – se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva jakýmsi centrálním (nyní globálním) plánováním celého světa.[251] Prohlásil například, že ekologičtí aktivisté představují větší globální hrozbu než teroristé z Al-Káidy.[252][253]

V rozhovoru pro HN řekl, že „environmentalismus je inkarnace novodobého levičáctví“.[254] Tento názor zopakoval v diskuzi se čtenáři Financial Times: „Environmentalismus – nikoli ochrana přírody (a životního prostředí) – je levicová ideologie.[255]

Václav Klaus patří k hlasitým kritikům názoru, že globální oteplování je způsobeno člověkem. Své názory na boj proti globálnímu oteplování shrnul ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta. Existenci globálních změn klimatu nezpochybňuje, je však hlasitým kritikem boje proti nim. Globální změny klimatu jsou podle jeho názoru přirozeného původu a boj proti nim tak bezvýznamný. Rovněž argumentuje tím, že oteplování nemusí mít jen negativní dopady. Řešení problému spatřuje v adaptaci a technologickém pokroku: „Namísto marných pokusů s ním bojovat bychom se měli připravit na jeho důsledky. I kdyby se atmosféra oteplovala, negativní dopady nemusí převážit.[251]

Rovněž dlouhodobě kritizuje panel IPCC jako zpolitizovaný a jednostranně zaměřený. Staví se proti termínu vědecký konsenzus, který je podle něho „vždy dosahován hlasitou menšinou, nikoli tichou většinou“.[256]

Hodnocení prezidentství

Václav Klaus na Národní třídě v Praze při vzpomínkové slavnosti dne 17. listopadu 2006

V souvislosti s odchodem Václava Klause z funkce prezidenta zhodnotil americký novinář James Kirchick pro anglickou edici německého časopisu Der Spiegel prezidentské období Václava Klause. Podle jeho názoru Klaus měl určitě významnou roli v české historii, ale „jeho dědictví bude zřejmě poškozeno kontroverzními postoji k Evropské unii, klimatické změně a populismem“.[257] Kirchick si všímá Klausovy záliby v -ismech a zvláště potom jeho posledního užití pojmu havlismus v rozhovoru pro polský týdeník Rzeczy, jehož styl považuje u Václava Klause za rutinu, která je „zlomyslná, hysterická a přezíravá… k V. Havlovi“.[258] Podle Kirchicka byla prezidentská dekáda Václava Klause charakteristická častým testováním ústavních omezení funkce a kontroverzemi v záležitostech počínaje homosexuály a konče globálním oteplením. Klaus za sebou jako nejvýznamnější politik polistopadového období po V. Havlovi ponechává „diskutabilní dědictví“, míní Kirchick. Konkrétně si všímá také Klausova opožděného podpisu Lisabonské smlouvy a kritiky Evropské unie.[258] Autor připomíná roli Václava Klause v českých prezidentských volbách a jeho podporu Miloše Zemana, která byla podle Kirchickovy analýzy projevem Klausových sklonů k populismu. Podpora Zemana proti Karlu Schwarzenbergovi odpovídala podle Kirchicka Klausově osobnímu politickému stylu. Schwarzenberg představoval v protikladu ke Klausovi mezinárodní a kosmopolitní názor na politiku a byl především přítelem Václava Havla. Kirchick si dále všiml pragmatického vztahu Václava Klause k Rusku a napsal: „Za jeho 25 let v politice je těžké najít jediný geopolitický problém, na který by měl Klaus jiný názor než Rusko…[259] V závěru svého článku Kirchick připomněl, že Klaus byl i přes své kontroverzní výroky v České republice populární a důvěryhodný. Nicméně se pozastavuje nad jeho „překvapivou“ amnestií z 1. ledna 2013, která „pravděpodobně může být nejtrvalejším aspektem Klausova dědictví“.[260]

Ze strany názorových oponentů i ze zahraničí, např. europoslance Othmara Karase v roce 2009, byly kritizovány i Klausovy osobní vlastnosti, a sice jeho údajná politická nevypočitatelnost, ješitnost a sebestřednost.[261][262] Podle Vladimíry Dvořákové (2011) popularitu Václava Klause snižují také názory a vystupování jeho poradce Ladislava Jakla a ředitele tiskového odboru prezidentské kanceláře Hájka.[263][pozn. 8]

Britský týdeník The Economist v srpnu 2011 zařadil Václava Klause v souvislosti se způsobem prezentace jeho názorů mezi kontroverzní východoevropské politiky, kteří vyhledávají špatnou publicitu a údajně tím škodí vlastním zemím, které potřebují investice. Podle týdeníku má tato skupina sklon opovrhovat konvenční diplomacií a publicitou. „Například Václav Klaus obvykle odmítá hovořit se zahraničními novináři, pokud mu neslíbí, že otisknou celé jeho odpovědi,“ citoval The Economist server iHNed.cz.[268][269]

Uměleckou formou svůj názor na prezidenta Klause vyjádřil Michal Viewegh v knihách Báječná léta s Klausem a Mráz přichází z Hradu.[270][271]

Exprezident (2013–)

V březnu 2013 se stal členem amerického libertariánského think tanku Cato Institute.[272] V roce 2014 institut spolupráci ukončil kvůli Klausovým názorům na válku na východní Ukrajině.[273]

V předčasných volbách roku 2013 výslovně podpořil stranu Jany Bobošíkové, která se za účelem soustředit „klausovské síly“ přejmenovala na Hlavu vzhůru – volební blok. Osobně vystoupil na několika mítincích[274] a objevil se i na předvolebních billboardech.[275] Strana pak získala celkem 21 241 hlasů, což činilo 0,42 %, a nezískala tak žádný mandát.[276] Klaus za hlavního viníka neúspěchu označil Stranu svobodných občanů, která se projektu odmítla zúčastnit (sama získala 122 564 hlasů, tedy 2,46 %).[277]

V roce 2014 nevyloučil, že by se zúčastnil volby prezidenta v roce 2018, a to v případě, že by se na tento post rozhodl kandidovat kněz Tomáš Halík, s nímž má Klaus dlouhodobé spory.[278]

Ministr školství Marcel Chládek (ČSSD) 24. října 2014 uvedl, že by měl Václav Klaus zasednout v čele Národní rady pro vzdělávání, jejíž vznik byl naplánován v souvislosti s novelou školského zákona od roku 2015.[279][280] Téhož dne ministra vyzvali představitelé protikorupčních iniciativ Vraťte nám stát!, Veřejnost proti korupci a Nadační fond proti korupci, aby jej nejmenoval předsedou ani řadovým členem rady, a to s poukazem – krom jiného – na „politické a obchodní zájmy Václava Klause mladšího“.[281] Výběr kritizovala také společnost EDUin, zabývající se vzděláním.[282] Ministr Chládek později téhož dne uvedl, že by Klaus neměl být v samotné radě, nýbrž jen ve výboru, který by měl připravit podklady k ukotvení rady v zákoně. Dne 26. října pak ministr uvedl, že v radě nezasedne žádný aktivní ani bývalý politik a že Václav Klaus nezasedne ani v přípravném výboru.[282][283]

V seriálu České století, mapujícím české dějiny 20. století, se vyskytuje postava Klause v dílech věnovaných Sametové revoluci a rozdělení Československa. Klause ztvárnil herec Jaroslav Plesl.[284]

Od 19. března 2015 se Václav Klaus zařadil mezi komentátory pořadu Jak to vidí na Dvojce Českého rozhlasu.[285]

Vyznamenání a veřejná ocenění

Během politické kariéry byla Václavu Klausovi udělena řada vyznamenání a čestných akademických titulů v Česku i v zahraničí.[286][287] Například dne 14. září 1997, u příležitosti 60. výročí úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka, obdržel spolu s Petrem Pithartem a Milošem Zemanem v Rudolfinu Čestnou medaili T. G. Masaryka, kterou uděluje Masarykovo demokratické hnutí. 27. prosince 2007 převzal od velvyslance Ruské federace Puškinovu medaili, kterou mu udělil ruský prezident Vladimir Putin.[288] 10. května 2009 obdržel z rukou bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo Romana Herzoga ve Freiburgu v Breisgau Mezinárodní cenu Nadace Friedricha Augusta von Hayeka za své neúnavné angažmá pro věc svobodného tržního hospodářství a blízkost k principům, které Hayek ve svých vědeckých dílech zastával.[289]

Dílo

Václav Klaus je autorem více než třiceti titulů. Jeho nejúspěšnější knihou je Modrá, nikoli zelená planeta, která byla přeložena do osmnácti jazyků. Mezi další známá díla patří Evropská integrace bez iluzí s pěti cizojazyčnými mutacemi a kniha Zápisky z cest.[290]

Politická literatura, ekonomie

Prezident republiky k Lisabonské smlouvě (autogramiáda knihy)
  • 1969: Marxova politická ekonomie a ekonomická teorie[291]
  • 1991: A Road to Market Economy
  • 1991: Ekonomická teorie a ekonomická reforma
  • 1992: Dismantling Socialism: A Road to Market Economy II.
  • 1994: Česká cesta
Eseje a projevy
  • 1998: Tak pravil Václav Klaus
  • 1999: Země, kde se již dva roky nevládne
  • 2004: Rok první – projevy, články, eseje
  • 2005: Rok druhý – projevy, články, eseje
  • 2006: Rok třetí – projevy, články, eseje
  • 2007: Rok čtvrtý – projevy, články, eseje
  • 2008: Rok pátý – projevy, články, eseje
  • 2009: Rok šestý – projevy, články, eseje
  • 2010: Rok sedmý – projevy, články, eseje
  • 2011: Rok osmý – projevy, články, eseje
  • 2012: Rok devátý – projevy, články, eseje
  • 2013: Rok desátý – projevy, články, eseje
Ostatní
  • 2007: Modrá, nikoli zelená planeta
  • 2009: Modrá planeta v ohrožení
  • 2009: Kde začíná zítřek
  • 2010: Zápisky z cest
  • 2011: Evropská integrace bez iluzí
  • 2012: Zápisky z nových cest
  • 2013: My, Evropa a svět

Literatura

Rozhovory

Václav Havel

Václav Havel

Václav Havel (5. října 1936 Praha18. prosince 2011 VlčiceHrádeček) byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).

Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době kromě dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).

Po vypuknutí Sametové revoluce v listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dva samostatné státy, Českou republiku a Slovenskou republiku. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1. července 1991) a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999. Havel výrazně prosazoval také přijetí České republiky do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004 po jeho odchodu z funkce prezidenta.

Jako literát se Václav Havel světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokraciejazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zabýval filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Václav Havel se věnoval také experimentální poezii; jeho sbírka Antikódy obsahuje básně psané především v 60. letech 20. století.

Život

Mládí

Václav Havel se narodil v Praze ve známé pražské podnikatelské a intelektuálské rodině Václava M. Havla (1897–1979) a jeho manželky Boženy, roz. Vavrečkové (1913–1970). Jeho bratrem je vědec Ivan M. Havel. Byl vnukem československého diplomata Huga Vavrečky. Po osvobození Československa v roce 1945 navštěvoval elitní internátní školu v Poděbradech (spolu s Milošem Formanem a bratry Mašínovými). Po ukončení základní školní docházky měl Václav Havel v komunistickém režimu kvůli svému „buržoaznímu“ původu potíže získat umístění na střední škole podle vlastní volby. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a na střední škole studoval večerně. Maturitu na gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze složil roku 1954.[3][4]

Jako literát debutoval Havel v roce 1955 v časopise Květen. Až do roku 1969, kdy mu bylo v Československu zakázáno publikovat, své texty uveřejňoval v časopisech Divadelní noviny, Divadlo, Host do domu, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu (Sešity pro literaturu a diskusi), Tvář a Zítřek.[5]

kádrových důvodů nebyl Václav Havel přijat na žádnou vysokou školu humanitního zaměření, a proto v letech 1955–1957 studoval na ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického. Pokusil se přestoupit na filmovou fakultu Akademie múzických umění, byl však odmítnut a nebyl přijat zpět na České vysoké učení technické.[6]

V roce 1956 vystoupil s kritickým projevem na konferenci Svazu spisovatelů v Dobříši. Po skončení základní vojenské služby (1957–1959) Václav Havel pracoval jako jevištní technik nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 ve stejné pozici v Divadle Na zábradlí. Roku 1959 napsal svou první divadelní hru, jednoaktovku Rodinný večer. 3. prosince 1963 Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho druhou hru, Zahradní slavnost. V 60. letech zároveň pracoval jako asistent režie Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských. Dálkově studoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, kterou absolvoval roku 1966, a stal se posléze dramaturgem divadla Na zábradlí.[6]

9. července 1964 se Václav Havel po osmileté známosti oženil s Olgou Šplíchalovou. Roku 1965 se stal členem redakční rady literárního měsíčníku Tvář a v Divadle Na zábradlí uvedl hru Vyrozumění. Roku 1966 vydal svou první knihu Protokoly, jež vedle her Zahradní slavnost a Vyrozumění obsahovala sbírku typogramů a dva eseje.[7]

Pražské jaro

Skutečně, dnešní chvíle je nejméně vhodná k tomu, abychom si lhali do kapsy: naší jedinou možností je vyvodit z toho, co se stalo, všechny patřičné konsekvence, zbavit se všech iluzí a jednoznačně se rozhodnout, co vlastně chceme a co pro to musíme dělat; nenamlouvat si přitom, že to, co děláme, je něčím víc, než čím to je, ale tím víc se o to prakticky, denně, houževnatě a s jasným vědomím všech rizik bít; a hlavně neukolébávat se sebelichotivými a sebeobelhávajícími řečmi o své národní inteligenci, moudrosti, kultuře, o kráse svých minulých činů a fatálně nám souzené tíze našeho národního údělu.
— Z eseje Český úděl?, Tvář 1969

Během Pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v předvečer Pražského jara, když v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů.[7]

V březnu 1968 se Václav Havel připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků, adresovanému ÚV KSČ. V dubnu téhož roku se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran.[7] V témže měsíci se v Divadle Na zábradlí konala premiéra hry Ztížená možnost soustředění.

Na podzim 1968 se Václav Havel stal členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, kde zůstal až do rozpuštění svazu roku 1970.[8] Svaz spisovatelů, v jehož čele stál Jaroslav Seifert, ještě v červnu 1969 na svém sjezdu protestoval proti okupační politice a cenzuře, byl však brzy na to komunistickou mocí potlačen a jeho čelní představitelé ztratili možnost publikovat. V únoru 1969 se Václav Havel v časopise Tvář zapojil do polemiky s článkem Milana Kundery Český úděl z prosince předchozího roku a v opozici proti Kunderově odkazu na minulé národní hrdinství nastolil program aktivního, do budoucnosti zaměřeného boje za trvalé humánní a kulturní hodnoty.[9]

Působení v disentu

Po potlačení Pražského jara musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. Byl však již autorem uznávaným i v zahraničí – již roku 1968 obdržel Velkou rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie za hry Vyrozumění (1969) a Ztížená možnost soustředění (1970).[10] To pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.

K prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vyšla petice Deset bodů ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní důsledky. Václav Havel byl spolu s ostatními prominentními signatáři policií vyšetřován a později obviněn z „podvracení republiky“. Ještě koncem roku 1969 však byl uveřejněn Havlem uspořádaný sborník prací osmnácti autorů Podoby 2.[11]

V roce 1972 Václav Havel podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických vězňů. Roku 1974 devět měsíců pracoval v trutnovském pivovaru jako dělník. V následujícím roce založil samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu Edice Expedice a uveřejnil otevřený dopis prezidentu Husákovi, ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné strachu, zbavené svobody a sebereflexe.[12] V listopadu 1975 proběhla premiéra další Havlovy hry Žebrácká opera, kterou bez uvedení jména autora nastudovalo amatérské divadlo Na tahu v režii Andreje Kroba.[13]

V roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z nezávislé rockové scény. Čtyři nekonformní umělci z okolí skupiny The Plastic People of the Universe byli uvězněni a Václav Havel se spolu s Jiřím Němcem a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv, jež své první prohlášení datovala k 1. lednu 1977. Václav Havel se – spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem – stal jedním z prvních mluvčích Charty. Následkem toho strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978.[14]

V dubnu 1978 se Václav Havel stal spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který v Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění. Téhož roku uveřejnil esej Moc bezmocných, analýzu fungování komunistického režimu a zároveň program nenásilného odporu vůči němu. Byl tehdy také jedním ze signatářů prohlášení Sto let českého socialismu, podle něhož československý režim, který se označoval jako socialistický, nedostál požadavkům dělnického hnutí formulovaným před sto lety.[15] V květnu 1979 byl Havel spolu s ostatními členy VONS zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy Dopisy Olze, vydané roku 1983. V říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupa Václava Malého tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v New Yorku, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i všichni ostatní

členové skupiny.[16] Od podzimu 1982 trpěl opakovanými zápaly plic. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen,[17] poté byl ještě v domácím vězení.[18]

Celkem asi pět let pobytu v komunistickém vězení trvale zhoršilo jeho zdraví, zároveň však mezinárodní vlna solidarity zvýšila jeho prestiž doma i v zahraničí. Havlův blízký přítel Ivan Martin Jirous uvítal Havlovo propuštění příležitostnou básní, ve které si povšiml časové shody a přihlásil Havla i sebe k odkazu Jaroslava Haška.[19]

V době normalizace nepřestával Václav Havel psát divadelní hry, které však tehdy mohly být uváděny pouze v západních zemích. Mezi jeho jevištní díla té doby patří například Horský hotel (1976), Largo desolato (1984) a Pokoušení (1985). Nadále aktivně podporoval samizdat; roku 1987 se podílel na vzniku samizdatových Lidových novin a zůstal jejich častým přispěvatelem a členem redakční rady.[20]

V roce 1988 se Václav Havel stal členem Českého helsinského výboru, který sledoval dodržování lidských práv, a 10. prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v období normalizace, která se u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv konala na pražském Škroupově náměstí. 16. ledna 1989 byl zatčen za účast na demonstraci během Palachova týdne a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení, po odvolání byl trest snížen na osm měsíců; podmíněně propuštěn byl již v květnu. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. V září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného Alexandra Vondru. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy na to však byl propuštěn na svobodu.[21]

Dne 15. října 1989 byla Václavu Havlovi v jeho nepřítomnosti udělena významná Mírová cena německých knihkupců. Slavnostního aktu v bývalém kostele sv. Pavla (Paulskirche) ve Frankfurtu nad Mohanem za účasti nejvyšších představitelů Spolkové republiky Německo se Havel nemohl zúčastnit. Jeho děkovnou řeč za něj přednesl filmový herec Maximilian Schell.

Na podzim 1989 se na oslavách 30. výročí divadla Semafor seznámil s Dagmar Veškrnovou, svou pozdější druhou manželkou. Seznámil je Jiří Suchý.[22]

Sametová revoluce

Podrobnější informace naleznete v článku Sametová revoluce.

21.výročí sametové revoluce – Václav Havel u památníku na Národní třídě (2010)

17. listopadu 1989 začala rozehnáním studentské demonstrace tzv. Sametová revoluce, která ukončila čtyřicet let komunistického režimu v Československu. Václav Havel se 19. listopadu zúčastnil založení Občanského fóra (OF), protitotalitního hnutí sdružujícího reformní a demokratické síly české části federace, a od počátku patřil k jeho nejvlivnějším představitelům. V úterý 21. listopadu pak Václav Havel z balkónu nakladatelství Melantrich poprvé promluvil jménem OF k demonstrantům, shromážděným na zcela zaplněném Václavském náměstí v Praze. O necelý týden později již komunistický režim pod stálým tlakem masových demonstrací zeslábl natolik, že tyto demonstrace a Havlovy projevy na nich mohla přenášet do celé země a do celého světa i Československá televize.

Když padla komunistická vláda Ladislava Adamce a prezident Gustáv Husák přislíbil svou abdikaci, bylo nutno hledat nového prezidenta republiky. Kromě Václava Havla připadal pro OF v úvahu ještě Alexander Dubček. 8. prosince se vedení OF definitivně shodlo na Havlově kandidatuře do funkce československého prezidenta. Pro Havla jako kandidáta OF se vyslovilo 37 členů rozšířeného krizového štábu, šest se zdrželo hlasování.[23] Dubčekovi se dostalo podpory jako budoucímu předsedovi Federálního shromáždění; k jeho následnému zvolení do této funkce bylo ovšem z formálních důvodů nutné prosadit jeho kooptaci jako poslance. Kandidatura Václava Havla na prezidenta republiky byla oznámena veřejnosti 10. prosince 1989. Poté OF zahájilo mohutnou celostátní volební kampaň pod heslem „Havel na Hrad“. Kombinací všelidového nátlaku a vyjednávání v poslaneckých kruzích, v němž se osvědčil zejména Marián Čalfa, se podařilo přesvědčit i komunistické poslance k volbě jejich nedávného úhlavního nepřítele. Tak byl Václav Havel 29. prosince 1989 ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně zvolen prezidentem Československé socialistické republiky, což byl stále ještě oficiální název státu.[24] Na volbu navázalo slavnostní Te Deum ve Svatovítské katedrále vedené kardinálem Tomáškem. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých demonstrací, byly odvolány stávky a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do normálního stavu.

Československý prezident

Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.
— Novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990[25]

V prvním funkčním období, kdy byl posledním prezidentem komunistického Československa, jež trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb, byl Václav Havel na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově.[26] Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu.[27] Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990.

Václav Havel (vlevo), princ Charles (vpravo) a Klaus Schwab na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 1992

Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu.[28] Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti, konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku přispěli k formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. pomlčková válka o pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací slovenské a české reprezentace, tak i nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve volbách 1992 zvítězila v Česku Klausova pravicová Občanská demokratická strana (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako Občanské hnutí, propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o Československu jako Unii (na popud Miloše Zemana), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 20. července 1992 poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období a bylo jasné, že konec Československa je nevyhnutelný.[28] Pak se na několik měsíců stáhl z veřejného života.

Přes tento zásadní vnitropolitický neúspěch se Havlovi jako prezidentovi podařilo Československo úspěšně vrátit do mezinárodní politiky a přispět k jeho západní orientaci. Nadstandardní vztahy se Západem ukazují i státní návštěvy z té doby. Již roku 1990 Československo navštívili papež Jan Pavel II. i prezident USA George Bush. Během únorové návštěvy v USA Havel vystoupil s projevem také na zvláštním společném zasedání obou komor Kongresu.[29] Ještě důležitější bylo vymanění se z vlivu Sovětského svazu, symbolizované odchodem sovětských vojenských posádek a zánikem politických struktur sovětského bloku. Stát pod Havlovým vedením pracoval na získání členství v západních organizacích. Sám byl od začátku 90. let členem Římského klubu.[30] Prezident Havel se také podílel na navázání vztahů mezi státy Střední Evropy na novém základě, zejména v rámci Visegrádské skupiny.

Český prezident

Václav Havel (uprostřed) a pozdější německý spolkový prezident Horst Köhler (vlevo) na Pražském hradě, 2000

Po vzniku samostatného českého státu se Václav Havel stal jeho prvním prezidentem a zůstal v této funkci dvě funkční období, tedy maximální ústavou povolenou dobu. Poprvé byl zvolen 26. ledna 1993, podruhé 20. ledna 1998. Svou funkci opustil 2. února 2003 a jeho nástupcem se stal Václav Klaus.

Za jeho prezidentství se Česká republika stala v roce 1999 členem Severoatlantické aliance (NATO) a do závěrečné fáze pokročilo přijímání za člena Evropské unie, kam bylo Česko přijato roku 2004. Tím se v zásadě naplnilo heslo Sametové revoluce „Zpátky do Evropy“ a Česká republika se integrovala do nejdůležitějších politických struktur Západu. Václav Havel mohl díky své prestiži působit na západní veřejné mínění i politické elity, obzvláště ve Spojených státech amerických, ve prospěch zapojení České republiky a ostatních středoevropských států do NATO a dalších organizací. Zvláštní pozornost věnoval česko-německým vztahům, poškozeným druhou světovou válkou a jejími následky. Česko-německá deklarace z roku 1997, v níž se obě strany omluvily za vzájemně způsobené bezpráví a deklarovaly společné demokratické hodnoty, byla vyvrcholením tohoto směru zahraniční politiky.

Václav Havel podporoval politiku NATO včetně vojenských operací jako bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. V této souvislosti je mu připisováno autorství fráze „humanitární bombardování“,[31] Podporoval také Operaci Trvalá svoboda, tedy intervenci USA a jejich spojenců v Afghánistánu od roku 2001.

Vnitropoliticky se Václav Havel opíral o menší středové strany a často se projevovalo napětí mezi ním a ODS vedenou Václavem Klausem. V době vnitropolitické krize a rozštěpení ODS koncem roku 1997 Havel podpořil protiklausovské křídlo ODS, z něhož vzešla Unie svobody. Měl velký podíl na sestavení poloúřednické vlády Josefa Tošovského bez Klausovy účasti. Nesoulad mezi prezidentem a předsedou ODS byl pak zřetelný až do konce Havlových dvou funkčních období.

Od půlky devadesátých let česká veřejnost ostře sledovala i Havlův soukromý život: úmrtí manželky Olgy 27. ledna 1996; vážné nemoci, které prezidenta několikrát ohrožovaly na životě; nový sňatek s herečkou Dagmar Veškrnovou 4. ledna 1997; spory se švagrovou Dagmar o Palác Lucerna a Barrandovské terasy,[32] restituované rodinné dědictví, jehož část Václav Havel prodal společnosti Chemapol Reality, jejímž předsedou představenstva byl Václav Junek.[33][34]

Václav Havel se s podporou obou svých manželek věnoval i charitativní činnosti. Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, do které vložil 50 milionů korun,[35] působí především v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní. Nadace Forum 2000 pořádá od roku 1997 v Praze každoroční setkání významných osobností z celého světa.

Po prezidentství

Po odchodu z úřadu se Václav Havel stále vyjadřoval k politice a podporoval Stranu zelených.[36][37][38][39] Pro tzv. zelenou politiku se vyslovoval už od 80. let 20. století,[40] kdy podporoval německou stranu Die Grünen.[41]

Po dlouhé přestávce napsal další divadelní hru Odcházení (premiéra 2008), inspirovanou vlastními zkušenostmi z politiky. Po vzoru amerických prezidentů založil Knihovnu Václava Havla, která pro veřejnost i badatele shromažďuje materiály vztahující se k Havlově tvorbě a politickému působení. Byl místopředsedou amerického neokonzervativního think tanku The Committee on the Present Danger.[42]

Ocenění

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam ocenění Václava Havla.

Václav Havel byl nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů.[43] 24. května 1997 obdržel na Pražském hradě jako první Čestnou medaili T.G. Masaryka za věrnost jeho odkazu a jeho uskutečňování od Masarykova demokratického hnutí, které v roce 1989 pomáhal založit. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy. Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka.[44][45]

Dne 19. prosince 2011 vláda ČR vypracovala návrh Zákona o zásluhách Václava Havla. Poslanci návrh zákona schválili 1. února 2012, senátoři 29. února 2012. Prezident Václav Klaus zákon podepsal 16. března 2012.

Václav Havel byl několikrát navržen na Nobelovu cenu míru.[46] Byl také čestným členem Římského klubu.[30]

Majetkové poměry

Václav Havel byl od roku 1967 majitelem venkovské usedlosti v Hrádečku u Trutnova, kterou zakoupil přes novinový inzerát.[47] Na počátku 90. let získal na základě restitučního zákona společně s bratrem Ivanem třetinu vily jejich děda Huga Vavrečky ve Zlíně, navržené architektem Vladimírem Karfíkem, a čtyři nemovitosti v Praze: Palác Lucerna na Václavském náměstí, činžovní dům na Rašínově nábřeží, vyhlídkovou restauraci Barrandovské terasy postavenou architektem Maxem Urbanem a vilu Miloše Havla od architekta Vladimíra Grégra.[48] Vilu Miloše Havla v roce 1993 společně s bratrem prodal společnosti Charouz Holding řízené Antonínem Charouzem, která v ní zřídila soukromý klub Playbon.[49] Tentýž rok společně se svou první ženou Olgou koupil vilu v Dělostřelecké ulici poblíž Pražského hradu.[48] Šestinu Vavrečkovy vily v roce 1996 daroval pod podmínkou využití ke vzdělávacím účelům městu Zlín.[47][50] V roce 1997 prodal svou polovinu Paláce Lucerna společnosti Chemapol Reality řízené Václavem Junkem. Svůj podíl v Barrandovských terasách tehdy převedl na svou druhou ženu Dagmar Havlovou, na kterou pak krátce před svou smrtí přepsal velkou část svého majetku, zejména všechny své nemovitosti.[47]

V roce 2000 si Václav Havel pořídil rezidenci v přímořském letovisku Olhos de Água u města Albufeira v Portugalsku,[48][51] kterou pak v roce 2005 prodal.[52] Do nadace Vize 97 při jejím vzniku vložil 50 milionů Kč,[35][53] do předchozích nadací stejného zaměření pak 9 milionů Kč. Celkem daroval v letech 1986–1997 na věci veřejného zájmu 85 milionů Kč.[35]

Úmrtí

Související informace naleznete také v článku Státní pohřeb Václava Havla.

Pietní akce na Václavském náměstí (18. prosince 2011)

Srdce pro Václava Havla, plastika vytvořená ze svíček z pietních míst

Václav Havel zemřel v neděli 18. prosince 2011 v 9:46 hodin po dlouhodobých zdravotních problémech. Zemřel ve spánku na oběhové selhání. Byly u něj jeho manželka Dagmar a jedna ze sester boromejek, které se o Havla v posledních měsících jeho života staraly.[54] Původním údajem pro čas smrti bylo 10:15 hod.,[55] Dagmar Havlová však v rozhovoru pro Lidové noviny dva roky poté upřesnila, že Václav Havel zemřel o téměř půl hodiny dříve, tedy v 9:46 hod.[56][57]

V posledních měsících svého života se Havel v důsledku svých dlouhotrvajících zdravotních komplikací veřejného života již spíše stranil. Odpočíval na své chalupě v Hrádečku u Trutnova a jezdil do lázní. Naposledy veřejně vystoupil týden před smrtí, kdy se setkal s tibetským dalajlámou u příležitosti jeho návštěvy v Praze. Havlovo úplně poslední veřejné vystoupení se odehrálo v pražské Galerii DOX 10. prosince 2011, kde převzal cenu slovenské Nadace Jána Langoše.[58]

Na úmrtí Václava Havla reagovali čeští i světoví politici,[59] ale také běžní lidé. Již v podvečer 18. prosince se lidé začali spontánně scházet, např. na Václavském náměstí v Praze, aby uctili jeho památku. Téhož dne v 18 hodin se také na popud arcibiskupa Dominika Duky rozezněly zvony po celé České republice. Prezident Václav Klaus vyslovil soustrast jeho vdově Dagmar Havlové a dal popud k ustavení výboru pro státní pohřeb Václava Havla.[60] Již od 10. hod. v pondělí 19. prosince 2011 byly v Rotmayerově sále Pražského hradu pod Štursovou mramorovou sochou T. G. Masaryka vystaveny pro veřejnost kondolenční knihy, do nichž zapsali jako první svou kondolenci představitelé státu a metropolita pražský a primas český arcibiskup Dominik Duka. Ve dnech 19. prosince a 20. prosince byla rakev s ostatky vystavena v prostorách odsvěceného kostela sv. Anny (sídlo kulturního centra „Pražská křižovatka“), kde se jí poklonily tisíce lidí.[61] Poté byly ostatky převezeny za účasti desetitisíců lidí v pohřebním průvodu přes Karlův most do Toskánského paláce a odtud na lafetě děla, na níž v úterý 21. září 1937 nastoupil svou poslední cestu T. G. Masaryk, a za doprovodu vojenské hudby do Vladislavského sálu Pražského hradu. Zde se ostatkům Václava Havla během středy a čtvrtka poklonilo 20 až 30 tisíc občanů.[62] Jejich květiny byly ve dnech 31. prosince 2011 až 2. ledna 2012 převezeny na lodích do Děčína, kde byly „odstrojeny“ a vypuštěny do Labe směrem k Severnímu moři. Státní pohřeb za účasti zahraničních hostí byl uspořádán v pátek 23. prosince 2011 v Katedrále Sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Česká vláda v reakci na úmrtí vyhlásila od 21. prosince třídenní státní smutek a navrhla přijmout zákon oceňující Havlovy zásluhy o svobodu a demokracii.[63] Pietním shromážděním ve velké aule Karolina uctila jeho památku i Univerzita Karlova.[64] Na den pohřbu vyhlásilo státní smutek také Slovensko.

Dílo

Literární dílo Václava Havla patří do tří žánrů. Hlavně z 60. let 20. století pochází poezie, především básně a strojopisné kaligramy (typogramy) ve sbírce Antikódy. Na světovou uměleckou scénu Havel pronikl svou dramatickou tvorbou; první významnou divadelní hru Zahradní slavnost uvedl roku 1963, poslední Odcházení napsal v roce 2006. V roce 2009 režíroval natáčení stejnojmenného filmu dle této hry, podle které napsal i scénář. Po celý tvůrčí život se Václav Havel věnoval esejistice, často politicky motivované; sem patří rovněž jeho epistolární tvorba, literární a divadelní kritika, projevy a další příležitostné texty.

Básně

Havlovy typogramy ze sbírky Antikódy formálně navazovaly na mezinárodní hnutí konkrétní či experimentální poezie 60. let, z českých autorů mají blízko k poezii Jiřího Koláře, jemuž je kniha věnována. Od většiny ostatních autorů tohoto směru se Havel odlišoval tím, že jeho experiment neprotestoval jen proti konvencím dosavadní poetiky, ale byl i „protestem sociálně kritickým a v neposlední řadě i jakousi artikulací absurdity tehdejších politických poměrů.“[65]

Některá čísla sbírky jsou spíše obrazy sestavené ze znaků psacího stroje, jako kříž vytvořený z paragrafů věnovaný Bedřichu Fučíkovi. Většinou však autor pracuje se slovy, která grafickými i gramatickými prostředky uvádí do nečekaných souvislostí. Mimo jiné se mu tím daří demaskovat lživost dobových politických frází, například zneužívání nacionalistického slovníku v básni Vzor lid:[66]

Divadelní hry

Havlovy divadelní hry jsou ovlivněny především tradicí absurdního divadla; mimochodem Samuel Beckett, jeden z jejích zakladatelů, uvězněnému Havlovi věnoval v roce 1982 hru Katastrofa. Není to ovšem jediný inspirační zdroj; například k Čechovovi se Havel sám odkazuje ve hře Odcházení (2007) citací motivu z Višňového sadu.

PERINA: Samozřejmě. Pondělí se v chorukoru řekne ilopagar, úterý ilopager, středa ilopagur, čtvrtek ilopagir, pátek ilopageur, sobota ilopagoor. Jak myslíte, že se řekne neděle? No? (Hlásí se jediný Kalous) Tak Kalous!KALOUS: (vstane) Ilopagor. (Usedne)PERINA: Správně, Kalous! Máte jedničku!
Vyrozumění, 11. obraz

Již první velká Havlova hra, Zahradní slavnost (1963), obsahuje klíčová témata Havlových her, problémy moci, byrokracie a jazyka. Její hrdina Hugo Pludek příslušností k absurdní byrokratické organizaci a přijetím jejího jazyka ztrácí vlastní identitu.[67]

Ve hře Vyrozumění (1965) je hlavním tématem odcizení jazyka. Umělé jazyky ptydepe a chorukor, které mají zpřesnit a usnadnit komunikaci mezi byrokraty, se ve skutečnosti ukazují jako její nepřekonatelná překážka. Byrokratickou aroganci a ničení přirozeného lidského světa kritizuje například hra Asanace (1987).

Některé Havlovy divadelní hry obsahují silný autobiografický prvek. Trojici her Audience, Vernisáž (obě 1975) a Protest (1978), jež jsou asi nejpřístupnější z celého Havlova dramatického díla,[68] spojuje postava disidenta Ferdinanda Vaňka, který pracuje v pivovaru podobně jako v té době sám Havel. Ferdinand Vaněk přitom hraje spíše „roli dramatického principu než postavy“:[69] sám toho dělá a říká málo, děj se spíše točí kolem toho, jak na Vaňkův pravdivý postoj k životu reagují druzí, kteří tak mohou demonstrovat svoji zbabělost, pokrytectví a kariérismus. Largo desolato (1984) je studií strachu pronásledovaného disidentského spisovatele o svou identitu. Hlavní postava Odcházení (2007), které Havel napsal po skončení své prezidentské funkce, prožívá situaci po ztrátě politické funkce a hra se dotýká problémů korupce nebo bulvárního tisku.

Po uvedení zfilmované verze Odcházení (kterou Havel i režíroval), Havel oznámil, že se chystá napsat poslední divadelní hru Sanatorium,[70] kterou rozepsal, ale už nestihl dokončit.[71]

Eseje, kritika, dopisy a projevy

Václav Havel 14. listopadu 2009 v Praze na konferenci Svoboda a její nepřátelé

Václav Havel začal psát literárně a divadelně kritické i úvahové texty již na počátku 60. let. Obecně známými se jeho projevy a eseje staly v době kolem Pražského jara 1968. Nejvýznamnější část jeho esejistického a epistolárního díla vznikla v dobách normalizace: Dopis Gustávu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Dopisy Olze (1983), Slovo o slovu (1989) a mnohé další. Nepřestal však psát esejistickou literaturu ani v době prezidentství, například Letní přemítání (1991).

I když Havel nechtěl být filozof a jeho výklad nepostupoval rigorózní cestou, ve svých textech se dotýkal řady zásadních filozofických témat, jako je svoboda, moc, morálka či transcendence, jakkoliv tak činil spíše eklektickým způsobem, bez snahy o vytvoření samostatné školy či směru. Navazuje na české myslitele, jako Tomáš Garrigue Masaryk, Emanuel Rádl, Josef Šafařík a především Jan Patočka, přes něhož přijal tradici fenomenologické filozofie (Edmund Husserl, Martin Heidegger a další).[72] V rámci tzv. Kampademie spolupracoval s filozofy Zdeňkem Neubauerem, Radimem Paloušem a dalšími;[73] jeho „myšlení o světě“ bylo ovlivněno i ranými texty Václava Bělohradského (Krize eschatologie neosobnosti, 1982). O kritické zhodnocení Havlovy (politické) filozofie se pokoušel v domácím prostředí zejména filozof Petr Rezek (Filosofie a politika kýče, 1991), ze zahraničních autorů pak např. neokonzervativec Aviezer Tucker (The Philosophy and Politics of Czech Dissidence from Patocka to Havel, 2001).

Pojmenování objektů po Václavu Havlovi

Ulička Václava Havla v Brně 18. prosince 2013.

Veřejná prostranství a instituce

Ještě za života Václava Havla byla po vzoru amerických prezidentských knihoven zřízena Knihovna Václava Havla.[74] V den pohřbu Václava Havla byla v Gdaňsku otevřena třída Václava Havla (aleja Vaclava Havla).[75] Od 18. ledna 2012 se Základní škola Na Valech v Poděbradech jmenuje Základní škola Václava Havla.[76]

Dne 21. března 2012 vláda odsouhlasila přejmenování pražského ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla Praha,[77] což se uskutečnilo 5. října 2012, v den jeho nedožitých 76. narozenin.[78]

V Brně byla po Václavu Havlovi pojmenována na popud uměleckého ředitele Divadla Husa na provázku Vladimíra Morávka ulička v centru města, jdoucí od tohoto divadla k Petrovu. Jde o starou uličku, která ale dosud neměla žádné jméno.[79]

Lavička Václava Havla

Lavička Václava Havla v areálu Jihočeské univerzity
Podrobnější informace naleznete v článku Lavička Václava Havla.

Na několika místech ve světě i v Česku vznikají Lavičky Václava Havla.[80] Jde o dvě židle (křesílka) pevně spojené se stolečkem, jehož středem prorůstá lípa. Autorem návrhu je Bořek Šípek, cena lavičky se pohybuje okolo 350 000 Kč.[81] Tato díla se v několika městech stala cílem vandalismu.[82][83] Zatím je 9 exemplářů:

Ocenění nesoucí jméno Václava Havla

Cenu Václava Havla za přínos občanské společnosti uděluje od roku 2011 Český filmový a televizní svaz FITES společně s městem Beroun.[84][85][86][87] Cenu Václava Havla za kreativní disent uděluje od roku 2012 Human Rights Foundation.[88][84][89]

Od roku 2013 je Radou Evropy udělována Cena Václava Havla za lidská práva, historicky prvním nositelem se 30. září 2013 běloruský aktivista Ales Bjaljacki.[90][91]

Dne 19. listopadu 2014 byla v budově amerického Kongresu odhalena Havlova busta. Stal se tak čtvrtým Evropanem, kterému se této cti dostalo.[92]

Kontroverze

Kontroverze vyvolal již jeden z prvních kroků, který Václav Havel vykonal v úřadu prezidenta republiky. Bylo jím vyhlášení rozsáhlé amnestie v roce 1990. Došlo k propuštění 23 000 vězňů z celkového počtu 31 000. Jednalo se o osoby odsouzené na maximálně 3 roky. Mezi propuštěnými však byli i pachatelé těžkých zločinů. Lze zmínit případ vraha Jozefa Slováka souzeného za vraždu jugoslávské občanky, který byl podmínečně propuštěn na základě amnestie. Slovák bývá zmiňován jako jedno z největších pochybení amnestie. V roce 1993 se do vězení vrátil, mezitím však zabil další čtyři lidi.[93][94][95] Ostatním vězňům byla odpuštěna třetina až polovina trestu. Taktéž bylo zastaveno stíhání osob, kterým hrozily nanejvýše 3 roky. Sám Havel amnestii hájil slovy: „Znalci říkají, že ta amnestie byla smysluplná. Samozřejmě, že v té pohnuté době vznikl bezpočet rozmanitých bludů – například, že kriminalita vinou této amnestie rapidně stoupla.“ Podle statistik se amnestovaní měli na celkové kriminalitě v roce 1990 podílet 9 %.[96]

Kritiku si vysloužily i některé milosti, které Havel udělil. Kontroverzní je například v roce 2001 udělená milost Zdeňku Růžičkovi, který byl obviněn z dvojnásobné vraždy. Milost byla zdůvodněna „vážným justičním omylem“. Růžička byl v roce 2003 odsouzen za vydírání k 17 letům vězení.[97] Kontroverze vzbudily i milosti udělené známému sportovci Radomíru Šimůnkovi, který způsobil automobilovou nehodu s následkem tří úmrtí či Martinu Odložilovi, který během hádky zabil svého otce. Matkou Odložila je Havlova přítelkyně Věra Čáslavská.[98]

Dalším kontroverzním krokem byla omluva sudetským Němcům v Mnichově v roce 1990. Za tento krok si Havel vysloužil kritiku části veřejnosti. Omluva zaskočila i funkcionáře Sudetoněmeckého krajanského sdružení.[99] Havlův přítel Jan Petránek později o Havlovi řekl: „Já si Havla vážím za obrovskou spoustu věcí, které vykonal, ale on je velmi necitlivý k tomu, co cítí veřejnost.“ Své tvrzení zdůvodnil právě omluvou sudetským Němcům a také Havlovým odporem k Rusku, který dle jeho názoru Česko stál mnoho obchodních příležitostí.[100]

Za kontroverzní také bývá považována[zdroj?] volba Havla prezidentem v roce 1998. Tehdy byl zvolen v druhém kole první volby, když získal 47 z 81 hlasů senátorů a 99 ze 197 hlasů poslanců. Republikánský poslanec Miroslav Sládek se neúspěšně pokusil napadnout[101] volbu u Ústavního soudu, protože byl v době volby ve vazbě a hlasování se nemohl zúčastnit. Při tehdejším rozložení politických sil by v případě Sládkovy účasti na volbě Havel nebyl pravděpodobně zvolen prezidentem již v druhém kole.[zdroj?]

Václav Havel bývá také kritizován za podporu bombardování Jugoslávie, při kterém byl poprvé použit pojem humanitární bombardování. Ten bývá často připisován právě Václavu Havlovi, který však odmítal, že by byl jeho autorem. Tento pojem vznikl na základě Havlova rozhovoru pro deník Le Monde ze dne 29. dubna 1999, ve kterém Havel sdělil, že aktuální nálety a bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem, ale jejich povaha je podle Havla vysloveně humanitární. Havel později podpořil i americkou invazi do Iráku v roce 2003. V té době řada politiků, včetně premiéra Špidly, s invazí nesouhlasila.[102][103]

Na Slovensku bývá Václav Havel obviňován z likvidace tamního zbrojního průmyslu, když po sametové revoluci došlo k zastavení zbrojařské výroby na Slovensku. Z toho jej obvinil i slovenský premiér Robert Fico.[104] Tato tvrzení však bývají zpochybňována, protože o útlumu slovenského zbrojního průmyslu bylo údajně rozhodnuto ještě před sametovou revolucí.[105][106][107]

02 274086 301069-original1-y0sq3 314440

V√°clav Havel na tiskov√© konferenci OF  23.11.1989 v Galerii u Ňėeńćick√Ĺch. ---Following a brutal police crackdown on peaceful march of students late November 17,  prominent members of Charter 77 and other dissident organizations, students and actors established the Civic Forum as a mass popular movement for reforms in Prague on November 19, 1989. Vaclav Havel during a press conference of the Civic Forum in Prague on November 21, 1989.   CTK Photo
V√°clav Havel na tiskov√© konferenci OF 23.11.1989 v Galerii u Ňėeńćick√Ĺch. —Following a brutal police crackdown on peaceful march of students late November 17, prominent members of Charter 77 and other dissident organizations, students and actors established the Civic Forum as a mass popular movement for reforms in Prague on November 19, 1989. Vaclav Havel during a press conference of the Civic Forum in Prague on November 21, 1989. CTK Photo

1130114-img-havel coe-havel-2 havel_foto JB3fdd9e_nef KOL3fedaa_Zln premiera_filmu_odchazeni_havel-cz-praha-film_a_tv-2011-03-22_23 ShowImage SPA3e2ca4_havel vaclav-havel vaclav-havel-3

FILE PHOTO: Czech playwright Vaclav Havel in March 1968. Vaclav Havel died on Sunday, Dec. 18, 2011, aged 75. Havel, a dissident playwright jailed by Communists, became Czechoslovak and than Czech president and a symbol of peace and freedom after bringing down communism in Czechoslovakia by leading bloodless "Velvet Revolution".  (CTK Photo/Pavel Vacha) (CTK via AP Images)
FILE PHOTO: Czech playwright Vaclav Havel in March 1968. Vaclav Havel died on Sunday, Dec. 18, 2011, aged 75. Havel, a dissident playwright jailed by Communists, became Czechoslovak and than Czech president and a symbol of peace and freedom after bringing down communism in Czechoslovakia by leading bloodless „Velvet Revolution“. (CTK Photo/Pavel Vacha) (CTK via AP Images)

vácha-ZAHRADNÍ-SLAVNOS_fmt V-clav-Havel--007

Petr Cibulka

Petr Cibulka

Wikipadia

(* 27. října 1950 Brno) je český aktivista a novinář.

Život

Volební lístek politické strany Pravý Blok s jejím extrémně dlouhým kompletním názvem

Je jedním ze signatářů Charty 77, byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a aktivistou Jazzové sekce Svazu hudebníků.

Před listopadem 1989 byl opakovaně vězněn. Z poslední vazby byl propuštěn těsně po sametové revoluci.

Již na počátku 90. let (1993) zveřejnil část seznamu agentů a spolupracovníků StB, známou jako „Cibulkovy seznamy“. Ty nejprve vycházely na pokračování v Necenzurovaných novinách (tzv. „Rudé Krávo“), poté vyšly knižně a později byly zveřejněny na internetu.

Jedná se o iniciátora a jednoho z hlavních zakladatelů politické strany Pravý Blok, předsedou této politické strany byl zvolen v roce 2000.

V roce 2003 neúspěšně kandidoval v doplňovacích senátní volbáchobvodu č. 58 – Brno-město.[1]

Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 kandidoval jako lídr strany Pravý blok[2], ale neuspěl (Pravý blok získal pouze 0,52 % hlasů a do EP se nedostal).

V komunálních volbách v roce 2014 kandidoval za Pravý blok do Zastupitelstva Hlavního města Prahy. Jakožto lídr kandidátky byl i kandidátem strany na post pražského primátora[3], strana však získala pouze 0,07% hlasů[4]

Dostal se do konfliktů s řadou osobností a svých vlastních příznivců.[5]

Osobní život

Je rozvedený. Má syna s bývalou političkou a předsedkyní Unie svobody JUDr. Hanou Marvanovou.

Politické názory

Petr Cibulka si myslí, že politiku v České republice ovládájí agenti KGB a GRU. Jako řešení této situace požaduje přímou demokracii, jako vzor má Švýcarsko a požaduje odvolatelnost politiků po vzoru některých amerických států. Požaduje, aby občané ovládali psychotronické minimum a užívali siderické informační kyvadlo, kterým rozpoznají ruské agenty.[6]

Dále byl dle Cibulky Václav Havel velice podezřelý ze spolupráce s KGB a v České republice se nachází necelých 178 000 agentů KGB.[zdroj?]

Dílo

  • 1989Petr Cibulka – vězeň svědomí (předmluva: Jaroslav Šabata; příspěvky: Věra Cibulková, Milan Uhde, Julie Blažková, Jan Šabata, Jana Soukupová, Iva Kotrlá, Petr Cibulka) – rukopis.
  • 1999Tak pravil Petr Cibulka: odpověď vládnoucímu komunistickému dobytku (rozhovor s Petrem Cibulkou vedli Tomáš Koudela a Petr Jüngling) – Votobia, Olomouc, ISBN 80-7198-395-0
  • 1999Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB – Votobia, Olomouc, ISBN 80-7198-391-8
  • 2000Cibulkovy seznamy spolupracovníků StB. 2., Organizovaný zločin – Votobia, Olomouc, ISBN 80-7198-423-X
  • od r. 2000Samizdatové hudební nahrávky (spolu s Rudolfem Růžičkou)

Cibulkovi seznamy

Kniha Jany Soukupové

Cibulka vyškrtl svou matku ze seznamů StB

26.01.2011 06:45 Původní zpráva

Jak se dostal k záznamům StB, nikdy neprozradil. Podle některých informací mu jejich část předal David Eleder, který po listopadu 1989 pracoval v občanské komisi ministerstva vnitra a za nevyjasněných okolností zahynul v roce 1993.

Cibulka se snaží pravidelně uspět ve volebních kláních. Občas se se svou stranou Pravý blok přehoupne přes předepsanou kvótu a dostane příspěvek za hlasy.

Dodatek webadmin:

Cibulkovi seznamy jsou jeden velký podvod. Zatím všichni označení v těchto seznamech byli po odvolání a projednání soudem z těchto seznamů vyškrtnuti. Je pro mne záhadou, že pečlivost STB se tolikrát mílila. Pravda bude asi někde jinde. Své by k tomuto tématu mohl dát nejeden politik, herec či snad i ……. .

 

http://www.cibulka.com/

Jiřina Švorcová

Jiřina Švorcová

(25. května 1928 Hradec KrálovéSlezské Předměstí8. srpna 2011 Praha) byla česká divadelní a filmová herečka a politička KSČ, po Sametové revoluci KSČM.

Kariéra

Absolvovala pražskou DAMU a v roce 1951[2] se stala členkou souboru Divadla na Vinohradech (působila zde až do roku 1990). Její úspěšnou hereckou kariéru a popularitu zásadním způsobem ovlivnila politická angažovanost po roce 1968, kdy se stala jednou z klíčových postav normalizační kultury. Už na počátku roku 1969 na sebe upozornila účastí na založení Leninského svazu mladých, který měl navázat na zaniklý ČSM. Zakládající schůze v tanečním sálu žižkovského hotelu Tichý sklidila velmi negativní veřejný ohlas a byla všeobecně vnímána jako provokativní akce konzervativních komunistů. Svaz neměl naději na existenci a jeho živoření skončilo v roce 1970 se vznikem SSM. Švorcové však tato akce přinesla punc vášnivě zapálené komunistky, ambivalentní postoje veřejnosti i zájem normalizační politické špičky.

Od počátku sedmdesátých let se Švorcová zapojuje na různých úrovních do probíhajícího procesu normalizace, cenzurnímu procesu přispívala například svým zasedáním v poradním sboru ústředního dramaturga Filmového studia Barrandov. V roce 1976 byla zvolena do ÚV KSČ a stala se také předsedkyní nově vzniklého Svazu českých dramatických umělců, kterou zůstala až do jeho zániku v roce 1990. Na rozdíl od většiny ostatních uměleckých svazů té doby se SČDU pod jejím vedením stal poměrně konstruktivní profesní organizací, která se nedopouštěla likvidačních excesů a vcelku pozitivně přispívala k rozvoji divadelního života. Svou veřejnou pověst však Švorcová poznamenala aktivní účastí na přípravě a prezentaci tzv. Anticharty v roce 1977.

Režim její činnost ocenil Řádem Vítězného února (1978) a titulem národní umělkyně (1984). Své postoje nezměnila ani po sametové revoluci, zůstala komunistkou.[3] Pokračovala v angažování se ve prospěch komunistické myšlenky, působila na kampaních a akcích KSČM jakožto recitátorka komunistické poezie. V roce 1996 neúspěšně kandidovala za KSČM do Senátu na Litoměřicku. V roce 2011 obdržela od TV Barrandov cenu Prominent roku.[4][5]

Zemřela po těžké nemoci v pražské léčebně dlouhodobě nemocných v Malvazinkách.[6]

Spor o TV portrét z cyklu „Po stopách hvězd“

Česká televize odmítla odvysílat pořad z cyklu „Po stopách hvězd“ o Jiřině Švorcové, jehož režisérem byl Marek Škarpa. Tiskový mluvčí ČT Ladislav Šticha to odůvodnil tvrzením, že dokument údajně působí jako obhajoba komunistické angažovanosti herečky v době minulého režimu. „Po zhlédnutí dílu o Jiřině Švorcové jsme museli bohužel konstatovat, že tento díl zcela vybočuje z žánru. Není to ani tak o kariéře Jiřiny Švorcové, ale o samoobhajobě některých z těch, kteří v díle hovoří. O době komunistické angažovanosti se v dokumentu hovoří jako o době velkých ideálů,“ uvedl Šticha.[7]

Státní vyznamenání

Divadelní role, výběr

Filmografie, výběr

651810-img-svorcova-hanicinec 211562261500011_svorcova jirina-svorcova-2 jirina-svorcova-zena-za-pultem Svorcova_Jirina7 VVR184b53_svorcovaANTI

Knihy

  • Býti Švorcovou (Jiřina Švorcová, 2001)
  • Z očí do očí (rozhovor, Miroslav Graclík, 2010)
  • Osobně – Zpověď Ženy za pultem (Miroslav Graclík, 2010)

Alba

  • Portrét herečky (1977)
  • Naše sny (2008)
  • Audiovzpomínky (2010)

Miroslav Štěpán

Miroslav Štěpán

Miroslav Štěpán (5. srpna 1945 Louny23. března 2014) byl český a československý politik Komunistické strany Československa, vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze a poslanec České národní rady a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Během sametové revoluce jeden ze symbolů normalizačního režimu. Po roce 1989 generální tajemník ultralevicové Strany československých komunistů.

Život

Původním povoláním byl zemědělský inženýr. Za normalizace v letech 19741977 působil jako tajemník Městského výboru Socialistického svazu mládeže v Praze. Od roku 1977 do roku 1986 vykonával funkci předsedy prorežimní organizace s názvem Mezinárodní svaz studentstva. Od roku 1986 pracoval jakožto tajemník a od dubna 1988 coby vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze. Působil též jako náčelník pražských Lidových milicí.[1][2][3]

9. dubna 1988 byl kooptován za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V období duben–říjen 1988 byl navíc členem sekretariátu ÚV KSČ a od října 1988 do listopadu 1989 členem předsednictva ÚV KSČ.[4]

Ve volbách roku 1976 byl zvolen do České národní rady.[5] Zasedal pak v nejvyšším zákonodárném sboru. Ve volbách roku 1981 usedl za KSČ do Sněmovny lidu (volební obvod č. 8 – Praha 6-jihozápad, hlavní město Praha). Mandát získal i ve volbách roku 1986 (obvod Praha 2Praha 4). Ve Federálním shromáždění setrval do prosince 1989, kdy rezignoval na svůj post v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci.[6][7][8]

Ve funkci vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze se profiloval jako dynamický, reformně orientovaný politik ovlivněný sovětskou perestrojkou, zároveň ale zastánce ostrého kurzu proti politické opozici. Jsou mu připisována rozhodnutí, která vedla k brutálnímu potlačování občanských demonstrací v roce 19881989 včetně té poslední ze dne 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze.[9] Pro českou veřejnost se stal symbolem násilnického způsobu vlády KSČ před listopadem 1989.[1] První prohlášení, které hned po svém vzniku 19. listopadu 1989 přijalo Občanské fórum, obsahovalo v jednom z bodů požadavek odchodu zkompromitovaných politiků a výslovně zmiňovalo Miroslava Štěpána.[10]

Během sametové revoluce se ještě zpočátku pokoušel o politické manévrování. 23. listopadu 1989 navštívil továrnu ČKD v Praze a před zaměstnanci vystoupil s projevem, v němž mimojiné prohlásil: „v žádné zemi, ani v rozvojové ani socialistické a kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo“. Posluchači ovšem jeho projev přerušovali skandováním a výkřiky: „my nejsme děti“. Projev musel být po necelých třech minutách ukončen.[1][11]

Koncem listopadu 1989 byl v důsledku politických změn donucen složit všechny své stranické funkce. Dne 7. prosince[10] 1989 byl vyloučen z tehdejší KSČ. Dne 22. prosince roku 1989 byl zatčen a posléze obviněn z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, kterého se dopustil tím, že v průběhu Palachova týdne nařídil použít proti demonstrantům vodní děla a slzný plyn. Odsouzen byl ke čtyřem letům vězení, tento trest mu byl ale později snížen na dva a půl roku.[12] V říjnu 1991 byl z vězení podmínečně propuštěn na svobodu.

V roce 1993 se vrátil do české politiky tím, že založil málo významné extrémní levicové uskupení Lidová unie národní a sociální záchrany. V roce 1995 se stal generálním tajemníkem ultralevicové extrémistické Strany československých komunistů, která se stále hlásí k ideám marxismu, leninismu a stalinismu. V letech 1996 a 1998 neúspěšně kandidoval do senátu na Bruntálsku.[13][14]

Zemřel ve věku 68 let na rakovinu v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.[15]