Archiv pro štítek: Prezidenti

Václav Klaus

Václav Klaus

(* 19. června 1941 Praha) je český politik, spoluzakladatel Občanské demokratické strany a mezi roky 1991–2002 její první předseda. V letech 1992–1998 působil jako předseda vlády svého prvního a druhého kabinetu. Poté se na čtyřleté období stal předsedou dolní komory parlamentu a v letech 2003–2013 zastával úřad prezidenta České republiky.

Před vstupem do politiky působil jako bankovní úředník a prognostik, po listopadu 1989 se stal ministrem financí ČSSR ve vládách národního porozumění a později národní oběti, v níž zastával i post vicepremiéra. V roce 1991 inicioval založení Občanské demokratické strany. V letech 19921997 byl předsedou vlády a od ledna až do února roku 1993 vykonával z titulu své funkce premiéra některé pravomoci prezidenta republiky.

Po pádu jím vedené vlády na podzim roku 1997 nakrátko ztratil rozhodující politický vliv, ale do vysoké politiky se vrátil již po volbách na jaře 1998, kdy se stal předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (19982002). Po parlamentních volbách roku 2002, které ODS prohrála, se opět na krátký čas stáhl z vrcholné politiky. V únoru 2003 zvítězil v prezidentské volbě poprvé a na druhé pětileté období byl znovuzvolen prezidentem České republiky v roce 2008. Po odchodu z prezidentského úřadu v březnu 2013 již nezastává žádnou politickou funkci, k tématům jak vnitřní, tak zahraniční politiky se však často vyjadřuje.

Život do roku 1989

Rod Klausů pochází ze západočeské obce Mileč.[1] Otec Václava Klause Václav (1901–1974) byl povoláním účetní.[2] Jeho matka Marie rozená Kailová (1914–2006) pracovala jako pokladní a průvodkyně turistů a byla také příležitostnou autorkou básní.[3] Rodina byla duchovně spřízněna s Církví československou husitskou.[4][5]

Klausovi rodiče kladli důraz na jeho dobré výsledky ve škole a mimoškolní aktivity. Mimo jiné Václav Klaus působil několik let v Dětském pěveckém sboru Československého rozhlasu, později byl juniorským i dorosteneckým reprezentantem Československa v basketbalu, což mu umožnilo získat zkušenosti z pobytů v zahraničí, a téměř deset let hrál celostátní první ligu v tomto sportu.[6] Ve sportovním oddíle Dukla Praha pak také strávil povinnou vojenskou službu.[7]

Václav Klaus studoval v letech 1958–1963 ekonomiku zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze.[8] Jako ekonomy, kteří ovlivnili jeho ekonomické uvažování, později uvedl Friedricha Hayeka[9], Miltona Friedmana[10], Ludwiga von Misese[11], Paula Samuelsona[12] a Josefa Schumpetera[13]. Při studiu se seznámil se svou pozdější manželkou Livií, která pochází z Oravy na Slovensku. Mají dva syny, Václava (* 10. září 1969)[14] a Jana (* 2. září 1974) a pět vnoučat.

Po vysoké škole a úspěšném konkursu nastoupil Klaus na místo v Ekonomickém ústavu ČSAV. V šedesátých letech absolvoval dva studijní pobyty na Západě, roku 1966 na Università degli Studi Federico II v italské Neapoli a roku 1969 na Cornellově univerzitě ve Spojených státech amerických. V roce 1968 získal titul kandidát ekonomických věd.[15] Angažoval se v reformních periodikách TvářLiterární noviny, kde publikoval sloupky pod pseudonymem Dalimil.[16]

Po Pražském jaru byl Klaus podle svých slov z politických důvodů nucen opustit vědeckou kariéru a v roce 1970 odešel do Státní banky československé (SBČS), kde pracoval na různých pozicích až do roku 1987.[17] Od roku 1979 pořádal pravidelné semináře o ekonomických otázkách. Seminářů se zúčastňovala řada budoucích politiků.[pozn. 1] Kvůli seminářům začala Klause sledovat Státní bezpečnost (StB),[19] která semináře považovala za „pravicové“.[20][21] Založila na něj a vedla svazek pod krycím jménem Kluk,[22][20][21] nasadila na Klause své agenty, odposlouchávala jeho telefony, tajně mu prohledala kancelář a nasadila do ní odposlouchávací zařízení.[21] V roce 1986 StB pořádání dalších seminářů znemožnila a svazek 11. srpna t. r. uzavřela.[23][24][20]

V roce 1987 se Klaus vrátil k akademické činnosti jako analytik v Prognostickém ústavu ČSAV. StB na něj v dubnu 1988 založila další svazek pod krycím jménem Rek.[25][26] Není jasné, co bylo důvodem obnoveného zájmu StB o Klause, svazek byl 9. prosince 1989 skartován.[27] V té době již Klaus cestoval do zahraničí včetně nekomunistických zemí a vystupoval v západních médiích.[28]

V centru vládnutí (1989–1997)

Několik dní po 17. listopadu 1989 se Václav Klaus dostal na doporučení Rity Klímové do centra Občanského fóra (OF),[29] kde byl jednou z prvních osobností z jiného okruhu než disidentského a uměleckého.

Již 10. prosince 1989 se stal československým ministrem financí ve vládě Mariána Čalfy, nominovaným za Občanské fórum. Od června 1990 pokračoval na stejném postu pod Čalfovým vedením také ve federální vládě ČSFR a v říjnu 1991 byl jmenován i jejím místopředsedou. V červenci 1992 byl jmenován předsedou české vlády.

Od konce roku 1989 až do demise své vlastní druhé vlády v roce 1997 tak Klaus nepřetržitě byl jedním z klíčových členů vlády, od roku 1992 tím zdaleka nejvlivnějším. Mimo jiné se směrodatně podílel na přeměně socialistické ekonomiky v kapitalistickou, na rozdělení Československa i na formování politické scény transformací Občanského fóra a vytvořením pravicové Občanské demokratické strany.[30]

Přeměna Občanského fóra a vznik Občanské demokratické strany

Občanské fórum vzniklo jako názorově široce rozkročené nehierarchické hnutí se slabými strukturami, což omezovalo jeho akceschopnost.[31] Již na jaře 1990 se v něm začaly projevovat spory o jeho směřování. Václav Klaus se do nich zapojil několik měsíců po parlamentních volbách, konaných v červnu 1990.[32] Zastával názor, že OF je potřeba přeměnit na jasně definovaný politický subjekt s pevnější hierarchií, který by byl schopen prosadit potřebné reformy.[33] Protože již před volbami z OF odešly některé levicové skupiny včetně sociální demokracie, hnutí se posunulo politicky doprava.[34] Po vítězných volbách v OF zesílilo napětí a postupně se vyhranily tři názorové frakce: Klausem vedená pravice, centristé z řad bývalých disidentů (Pavel Rychetský, Jiří Dienstbier, Petr Pithart a další) a levice zastoupená hlavně členy klubu Obroda.[35] Kongres OF v září 1990 nedokázal o budoucnosti hnutí přesvědčivě rozhodnout, což umožnilo Klausově skupině radikálních reformátorů, aby se pokusila OF převzít.[36]

Klaus problém transformace Občanského fóra představil jako střet mezi pravicí a levicí. Dne 10. října 1990 vytvořilo 57 pravicových poslanců OF Meziparlamentní klub demokratické pravice a 13. října byl Václav Klaus zvolen předsedou OF.[37] Tím na dlouhou dobu získal rozhodující vliv na českou politiku a převzal politickou základnu, již doposud ovládal Václav Havel.[38] Brzy poté se pravice neúspěšně pokusila vyloučit levicovou frakci z OF.[39]

V prosinci 1990 Václav Klaus navrhl, aby se Občanské fórum změnilo v politickou stranu s jasnou strukturou a disciplínou. Kongres OF, konaný 12. a 13. ledna 1991, tento návrh schválil hlasy 126 delegátů ze 175 a přijal prozápadní a protisocialistický program.[40] Středoví a levicoví politici OF však chtěli přeměně hnutí v pravicovou stranu zabránit, a tak se rozkol v OF vyhrotil.[41] Na schůzce u prezidenta Havla v Lánech 8. února 1991 se obě křídla dohodla, že alespoň do voleb, plánovaných na červen 1992, bude OF existovat jako koalice dvou skupin: pravicové strany vedené Klausem a centristického hnutí kolem bývalých disidentů.[42] Napětí však pokračovalo a vedlo ke svolání mimořádného kongresu na 23. února. Ten schválil dohodu z Lán a v jejím duchu přeměnil Občanské fórum. To se nadále skládalo z dvou kolektivních členů, z pravicové strany a z hnutí tvořeného Klausovými oponenty. Oba členové měli samostatně působit pod jinými jmény a rozdělit si majetek OF, zatímco Občanské fórum samo mělo zůstat v politice jen do příštích voleb jako název společné poslanecké frakce.[43] Pravice si vybrala jméno Občanská demokratická strana (ODS) a měla podporu zejména v dosavadních krajských organizacích OF, zatímco centristé, zahrnující většinu předklausovského vedení OF, si dali název Občanské hnutí.[44][45]

Přípravný výbor ODS s Klausem v čele se ustavil 14. března 1991 a 20.–21. dubna pak v Olomouci proběhl ustavující kongres, jenž zvolil Klause prvním předsedou strany.[46] ODS se definovala jako pravicová strana s konzervativním programem a přijala programové prohlášení Cesta k prosperitě .[47] Vytvořením ODS si Klaus zajistil pevnou mocenskou základnu a zároveň pomohl k rychlému ustavení politického spektra, jaké je běžné v západních zemích.[48] V parlamentních volbách v červnu 1992 pak ODS v koalici s Křesťanskodemokratickou stranou s velkým náskokem zvítězila – bylo to nejvýraznější Klausovo volební vítězství vůbec – zatímco Občanské hnutí zůstalo pod pětiprocentním ziskem, nutným ke vstupu do parlamentu, a po několika letech zaniklo.[49]

Ekonomická transformace

V době pádu komunismu mělo Československo centrálně plánované hospodářství a drtivá většina podniků byla v rukou státu. Nové ekonomické vedení, v němž převažovali bývalí pracovníci Prognostického ústavu ČSAV, se shodovalo na nutnosti zavedení tržní ekonomiky. Představy o způsobu a rychlosti transformace se ovšem lišily. Václav Klaus patřil mezi zastánce co nejrychlejší privatizace a uvolnění cen (tzv. radikály).[50] Zasazoval se za trh „bez přívlastků“, což podle něj znamená tržní hospodářství s doplňkovou sociální politikou, ale nikoliv sociální trh.[51] Klaus v roce 1990 věřil, že dosavadní hospodářský systém zkolaboval, a je tedy třeba rychle vytvořit nový.[52] Také se podle svých slov obával, že státní podniky vytunelují jejich bývalí komunističtí manažeři.[53] Dostal se tím do sporu s místopředsedou federální vlády Valtrem Komárkem, ekonomickými poradci českého premiéra Petra Pitharta a dalšími zastánci pozvolnějšího zavádění trhu (tzv. gradualisty[50]).[54] Kromě toho narážely jeho snahy o rychlou transformaci ekonomiky na omezenou akceschopnost Občanského fóra a narůstající napětí ve vztazích se slovenskou politickou reprezentací.[55]

První podrobnější plán ekonomických reforem, vytvořený i s Klausovou účastí, byl uveřejněn 14. května 1990. Časový rámec a rozsah použití jednotlivých metod privatizace však tehdy ještě nebyl přesně dohodnut.[56] Již na jaře 1990 začal Klaus hovořit o kupónové privatizaci jako metodě, kterou by se měla privatizovat největší část podniků.[57]

Naopak restitucím, tedy navracení majetku zabaveného komunisty původním majitelům nebyl Klaus nakloněn, podle Jiřího Peheho snad z obavy, že by mohly zpomalit a zkomplikovat proces privatizace.[58] Projevilo se to později i ve vztahu k restitucím církevního majetku, které ODS v roce 1993 na dvě desetiletí zablokovala a Klaus obvinil katolickou církev, že se pokouší hrát ve společnosti roli, která jí nepřísluší.[59]

První transformační zákony v oblasti ekonomiky byly přijaty na konci dubna 1990.[60] Když Valtr Komárek po červnových volbách 1990 odešel z vlády, zesílil vliv Klausova křídla radikálních reformátorů.[61][50] V září vláda předložila Federálnímu shromáždění scénář reforem.[62][50] V říjnu 1990 byl přijat zákon o malé privatizaci, podle kterého se dražily menší provozy.[63] Zásadní reformy hospodářství, zejména uvolňování cen, protiinflační opatření a zavádění vnitřní konvertibility měny, začaly počátkem roku 1991.[64][65] Ceny zprvu skokově vzrostly,[66] ale koncem roku byla již inflace pod kontrolou a nezaměstnanost v České republice se dostala jen na asi 4 %, zatímco na Slovensku, postiženém útlumem zbrojního průmyslu, to bylo asi 12 %.[67] V únoru 1991 byl schválen zákon o velké privatizaci a po bouřlivých debatách také druhý restituční zákon.[68]

V malé privatizaci bylo formou aukcí s upřednostněním domácích kupců do konce roku 1993 prodáno nebo pronajato 24 359 ekonomických jednotek v celkové tržní hodnotě 31 miliard korun.[69] Když se objevila kritika toho, že v aukcích perou špinavé peníze představitelé minulého režimu a různé mafie (tj. organizované, zčásti i zločinecké skupiny), odmítal Václav Klaus návrhy, aby kupci museli prokazovat původ svého majetku; v médiích se objevila dokonce citace, podle které on „nezná rozdíl mezi čistými a špinavými penězi“.[70] Klaus se totiž zřejmě obával, že přezkoumávání majetku kupců by privatizaci zbrzdilo. Privatizace přitom nebyla jen ekonomický, ale i naléhavý politický úkol, který měl zemi navždy vymanit z rukou „starých struktur“.[71]

Velká privatizace začala v únoru 1992 a do konce září 1994 jí prošlo 3 400 největších podniků v účetní hodnotě přes 912 miliard korun.[69] Postupovalo se na základě předložených privatizačních projektů přímým prodejem, veřejnou soutěží, aukcí, bezúplatným převodem, prodejem na akciovém trhu nebo kupónovou metodou,[72] při níž si za poplatek 1000 Kčs mohl každý dospělý Čechoslovák opatřit vlastnický podíl ve vybraných firmách.[73] Konaly se dvě vlny kupónové privatizace, první roku 1991 a druhá 1993. Vedle rychlosti měla kupónová metoda v Klausových očích tu přednost, že rozdávání státního majetku občanům mu pomáhalo získat podporu před volbami 1992.[74] Podpora kupónové privatizace vycházela z jejího chápání jako pokusu o spravedlivé rozdělení majetku mezi občany,[75] i když podle Jiřího Peheho ve skutečnosti byla naděje běžných účastníků na zbohatnutí iluzorní.[76]

Z iniciativy podnikatelů, jako byli Viktor Kožený a Pavel Tykač, vznikly investiční privatizační fondy a shromáždily akcie od občanů.[77] Z celkové hodnoty 333 miliard korun v akciích z kupónové privatizace shromáždily fondy 226 miliard.[78] Tyto fondy však nebyly dostatečně regulovány a své podílníky často okrádaly.[79][80] Rychlá ekonomická transformace, kterou prosazoval Klaus, tak předběhla vývoj právního systému, což mělo za následek rozsáhlou ekonomickou kriminalitu. Dodnes se vede spor, zda byla privatizace přes všechny problémy úspěšná, či zda šlo o rozkrádání, které „nemá v českých dějinách obdoby“.[81] Václav Klaus sám tvrdí, že případné chyby byly důsledkem složitosti celého transformačního projektu a toho, že ve hře bylo mnoho různých sil, takže nemohl řídit celý proces;[82] v každém případě sám některé kontroverzní osoby podporoval, prohlásil například, že Česko potřebuje „více Kožených“.[83]

Dalším problémem velké privatizace bylo, že velké banky zůstaly v majetku státu a podílely se na financování privatizačních projektů nebo vlastnily investiční fondy, takže stát přes ně fakticky dál podniky ovládal.[84][85] Navíc banky poskytovaly úvěry i na některé pochybné projekty, často na popud politiků na celostátní i regionální úrovni.[86] Také akciový trh vznikl až se zpožděním. Tento nezdravý stav ekonomiky 90. let se označuje jako bankovní socialismus[87] a může souviset i s Klausovou snahou privatizovat českým namísto zahraničním zájemcům, jak tvrdí například Joseph Stiglitz.[88] Klausův obraz thatcheristy až „tržního fundamentalisty“[89][90][91][92] tak kontrastuje s názorem, který vyslovil např. Jan Macháček, že Klaus pouze používal tržní rétoriku, zatímco v praxi většinu protržních reforem od roku 1994 spíše brzdil.[92] Přes značné výhrady však byla privatizace celkově úspěšná a již koncem roku 1993 vytvářel soukromý sektor přes 50 % HDP, přičemž o čtyři roky dříve byl jeho podíl zanedbatelný.[93]

Rozdělení Československa

Československá federace vznikla roku 1969 a státoprávně byla poměrně složitá: existovaly tři vlády (federální a dvě republikové), dvoukomorové Federální shromáždění a dva jednokomorové republikové parlamenty. Do roku 1989 však fungovala hladce, protože všechna důležitá rozhodnutí přijímalo jediné mocenské centrum, vedení komunistické strany. Po zániku vedoucí úlohy strany v listopadu 1989 však moc přešla na státní orgány, a ty o ni začaly soutěžit. Napětí rychle rostlo zejména mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, protože mnozí slovenští politici požadovali větší autonomii pro svou republiku.[94]

Pozice federální vlády postupně slábla a Václav Klaus si již roku 1990 začal aktivně a úspěšně budovat politickou základnu v České republice.[95] Slovensko pro něj jako federálního ministra financí představovalo problém. Již roku 1990 jej a Vladimíra Dlouhého obvinil slovenský premiér Vladimír Mečiar, že nerespektují potřeby Slovenska.[96] Mečiarova slovenská vláda pak privatizaci záměrně zpomalovala a narušovala.[97]

Zatímco Václav Havel a Petr Pithart se snažili najít kompromis se Slováky a federaci udržet, Václav Klaus zřejmě někdy na podzim 1991 došel k názoru, že je potřeba prosadit rychlé reformy i za cenu možného rozpadu společného státu.[98] Snažil se sice působit i na Slovensku a ODS budoval jako celostátní federalistickou stranu.[99] Ekonomická transformace však na Slovensko dopadla tvrději a Václav Klaus tam byl značně nepopulární, což kontrastovalo s jeho tehdejší oblibou u českého obyvatelstva.[100]

Další napětí do česko-slovenských vztahů vnesly parlamentní volby v červnu 1992. V Česku vyhrála pravicová reformní koalice vedená ODS, zatímco na Slovensku uspěly levicovější národně orientované strany v čele s Mečiarovým HZDS. To znemožňovalo jakákoli významnější rozhodnutí na federální úrovni.[101] Prezident Havel sice pověřil Klause sestavením federální vlády, ODS ho však nominovala na předsedu české vlády.[102] Také Mečiar odmítl svou účast ve federální vládě.[103] Klaus a Mečiar usedli do čela republikových vlád a do federálních struktur nominovali jen málo významných politiků.[104] Vliv federální vlády Jana Stráského se výrazně zmenšil,[100] stejně jako vliv prezidenta Havla,[105] který s volebním neúspěchem Občanského hnutí přišel o významné politické spojence, jakými byli Petr Pithart, Pavel Rychetský a Jiří Dienstbier.[102]

Již první povolební setkání Klause s Mečiarem ukázala, že společný stát je vážně ohrožen.[106] Rozhodující otázkou bylo, zda se Slovensko může stát suverénní jednotkou, subjektem mezinárodního práva, a přitom zůstat ve federaci. ODS preferovala pokračování federace, zatímco HZDS požadovalo konfederaci. Oba politici se dohodli na konání referenda o budoucím uspořádání státu, nestanovili však žádné datum, a tak se referendum nikdy neuskutečnilo.[107] ODS a HZDS se 16. června 1992 v Bratislavě dohodly, že chtějí situaci vyřešit do konce září.[108]

K dalšímu vyhrocení došlo, když 3. července Federální shromáždění pro nesouhlas slovenských poslanců s Havlem poprvé v dějinách státu nezvolilo prezidenta a 17. července Slovenská národní rada přijala deklaraci svrchovanosti, načež dosavadní prezident Havel okamžitě rezignoval.[109]

Dne 8. července 1992 se Klaus s Mečiarem na setkání v brněnské vile Tugendhat dohodli na rozdělení Československa.[110] Mečiar počátkem srpna dohodu zpochybnil a opět navrhl konfederaci, to však Klaus odmítl.[111] Při další schůzce tamtéž 26. srpna 1992 stvrdili původní dohodu a chvíli před půlnocí oznámili veřejnosti shodu na rozdělení Československa k 1. lednu 1993.[102][112]

Další komplikace nastaly 1. září, když Slovensko přijalo vlastní ústavu, ačkoli ještě platila ústava federální, a 1. října, když Federální shromáždění odmítlo schválit Klausem a Mečiarem předjednaný ústavní zákon umožňující zánik federace a místo toho na návrh Miloše Zemana přijalo rezoluci, podporující vznik česko-slovenské unie. Klaus to odmítl a prohlásil, že stát se rozpadne tak jako tak.[113] Zároveň probíhaly ostré spory s Mečiarem a jeho spojenci o dělení majetku. Politická nestabilita způsobila i výrazný pokles zahraničních investic do Československa.[114] Na setkání v Jihlavě 6. a 7. října však Klaus a Mečiar rozdělení Československa stvrdili podpisy a dojednali vznik společných komisí pro dělení majetku. Na pozdějších jednáních se pak shodli i na podobě budoucích vztahů mezi oběma státy a dalších otázkách.[115]

Pokus 18. listopadu rozpustit federaci ústavním zákonem ve Federálním shromáždění neprošel, opozice trvala na konání referenda. V podstatě stejný zákon však byl přijat na opakovaném hlasování o týden později, 25. listopadu. Přispěl k tomu zřejmě i slib českým poslancům, že po zániku Federálního shromáždění budou převzati do nově vzniklého Senátu, což však nebylo dodrženo.[116] Tím byl učiněn rozhodující právní krok k zániku federace, i když se poté obě strany na různých úrovních ještě mnohokrát setkaly k projednání řady dílčích otázek, zejména ohledně dělení majetku.[117] Československo tak mírovou cestou zaniklo 31. prosince 1992 a rozdělilo se na dva následnické státy, jež se ihned vzájemně v duchu mezinárodního práva uznaly a spořádaně si rozdělily majetek a závazky.[118]

Zatímco např. Stroehlein a kolektiv uváděli jako hlavní příčinu rozdělení federace neschopnost Klause a Mečiara dohodnout se o ekonomických a ústavních záležitostech společného státu,[119] sám Klaus to přičítal naplnění snah slovenského národa po samostatnosti.[100] Jiří Pehe soudí, že Klaus v roce 1992 vyhodnotil situaci realisticky a rychlým rozdělením federace zabránil tomu, aby pokračovala paralýza centrálních institucí nebo aby dokonce napětí eskalovalo v násilné střety, jako se to stalo v Jugoslávii.[120]

První Klausova vláda

Po vyhraných volbách se 2. července 1992 Václav Klaus stal předsedou vlády České republiky. Sestavil koalici, která kromě Klausovy ODS a KDS, jež kandidovaly v koalici, zahrnovala ještě ODA a KDU-ČSL.[100]

Již v předvolební kampani hrála osoba Václava Klause jako předsedy ODS velkou roli, stal se její tváří jako symbol ekonomické transformace a kuponové privatizace. I díky předchozímu vládnímu angažmá byl jednou z nejvýraznějších osobností tehdejší politické scény, což spolu se ziskem téměř 30 % volebních hlasů pro ODS představovalo základ jeho silné pozice ve vládě.[121] Kolář, Syllová a Pecháček takovou vládu definovali jako koaliční kabinet s dominancí premiéra, blížící se ve svém vládnutí ke kancléřskému modelu,[122] kdy Klausova síla ve vládě vycházela zejména z jeho dominantního postavení ve vlastní straně a z nadpolovičního zastoupení ministrů ODS ve vládě.[121]

Po rozdělení Československa 1. ledna 1993 vláda Václava Klause převzala roli vlády samostatného státu. Přestože k rozdělení došlo proti přání většiny obyvatel (Stroehlein uvádí, že podle průzkumu veřejného mínění z roku 1991 se vyslovilo pro vznik nezávislých států jen 9 % Čechů a 15 % Slováků[119]), pozice české vlády s Klausem v čele zůstala poměrně silná po celé funkční období, až do roku 1996.[100] V lednu 1996 vláda také navázala na asociační dohodu s Evropským společenstvím z roku 1991 a podala přihlášku ke vstupu do Evropské unie.[100]

Uvnitř ODS měl Klaus od počátku velmi silnou pozici. Na stranických kongresech v letech 1992, 1993 i 1994 neměl při volbě předsedy žádného protikandidáta a ačkoli se postupně objevila a sílila oponentura místopředsedy Josefa Zieleniece, i v roce 1995 byl Klaus s velkou převahou zvolen.[121] Na jaře 1996 došlo ke sloučení ODS s koaliční KDS,[123] přičemž Václav Klaus zůstal nadále v čele výsledného subjektu, který si ponechal název Občanská demokratická strana.

Druhá Klausova vláda

V roce 1996 ODS opět vyhrála volby se ziskem téměř 30 % hlasů, ale úspěch ČSSD pod vedením Miloše Zemana a redukce počtu menších parlamentních stran jí umožnily sestavit pouze menšinovou vládu. Do koalice s ní šly opět KDU-ČSL a ODA. Opoziční ČSSD vyměnila toleranci vlády za některé ústavní funkce.[100][124]

Kampaň ODS před samotnými volbami na přelomu května a června 1996 byla opět postavena na osobě Václava Klause a na volebním hesle, které údajně sám vybral: „Dokázali jsme, že to dokážeme“. Setkala se však s menším účinkem, byla i hůře organizovaná, Klaus v průběhu obměnil volební tým a kampaň se za pochodu přizpůsobovala jeho požadavkům, se zdůrazněním prezentace jeho osoby.[124] Ačkoli strana získala téměř stejný volební výsledek jako v roce 1992 a Klaus osobně obdržel také nejvíc preferenčních bodů, jeho zisk byl téměř 4× nižší než v předchozích volbách a také nižší než preferenční body lídra ČSSD Miloše Zemana.[124]

Už v srpnu 1996 tak čelil Klaus vnitrostranické kritice zejména od Josefa Zieleniece, ale i Miroslava Macka, který byl na prosincovém kongresu zvolen rovněž místopředsedou ODS. Klaus byl opět potvrzen v předsednické volbě bez protikandidáta, avšak menším poměrem hlasů než v minulosti.[124] V následujícím roce se zhoršená komunikace s vedením strany projevila mimo jiné při vyjednávání Česko-německé deklarace, kdy předseda nerespektoval usnesení stranického grémia, na vlastní pěst jednal se Zemanem o dodatečném prohlášení k deklaraci, což vedení ODS ostře odsoudilo a Klaus pak musel ustoupit.[124]

Druhou vládu Václava Klause popsali Kolář a kolektiv jako koaliční kabinet s dominancí premiéra, nyní ovšem i se silnější pozicí vicepremiérů, a tedy i menších koaličních stran.[122] Pozici předsedy oslabovalo jednak paritní zastoupení koaličních stran ve vládě, ODS tedy měla právě polovinu a ostatní strany se dělily o druhou polovinu míst. Dále jeho manévrovací prostor omezoval článek 3 koaliční dohody, který stanovoval, že všechna zásadní rozhodnutí budou přijímána až po vzájemné dohodě všech koaličních partnerů, takže premiér nemohl obcházet partnery silovým prohlasováním za pomoci opozice, jak k tomu docházelo v předchozím období.[124]

V době Klausova druhého premiérského období, v listopadu 1996 proběhly také vůbec první volby do nově ustavené horní komory parlamentu. Ačkoli se vedly úvahy o společných kandidátkách vládní koalice, ODS se nakonec rozhodla postavit své vlastní kandidáty. V prvním kole voleb strana výrazně uspěla. Když se však před druhým kolem snažil Klaus přesvědčit neúspěšné kandidáty ostatních koaličních stran k podpoře kandidátů ODS, setkal se s ostrým protestem vedení obou stran a KDU-ČSL se dokonce spojila s opoziční ČSSD, což ODS značně poškodilo. Předseda KDU-ČSL a současně vicepremiér v Klausově vládě Josef Lux tehdy deklaroval nebezpečí dominance ODS v Senátu, což ovšem nebyl první ani poslední spor obou politiků.[124]

Ekonomika země začala na jaře 1997 zpomalovat, což vedlo k propadu příjmů státního rozpočtu a Klausova vláda přijala řadu rozpočtových škrtů[124], označovaných jako „úsporné balíčky“. Došlo také k měnovému otřesu.[100] Müller-Rommel s Mansfeldovou popsali, že politika ekonomického neoliberalismu nebyla tak úspěšná, jak se v první polovině desetiletí mohlo zdát,[125] a nastalá ekonomická situace se stala zdrojem řady rozporů ve vládní koalici. Klaus ovšem nepochyboval o správnosti zvoleného způsobu transformace a z ekonomických potíží vinil především úrokovou politiku[zdroj?] České národní banky.[124]

Nicméně došlo k prudkému propadu oblíbenosti vlády a zejména ODS u obyvatelstva a Klaus byl nucen po bouřlivých koaličních vyjednáváních[pozn. 2] přikročit v červnu 1997 k personálním obměnám, jimiž ztratil dva názorově blízké, proreformní stoupence: ministra financí Ivana Kočárníka a ministra obchodu a průmyslu Vladimíra Dlouhého.[124][100] Klaus s obměněnou vládou požádal 10. července poslaneckou sněmovnu o opětovné vyslovení důvěry a získal ji nejnižší možnou většinou díky někdejšímu poslanci ČSSD Jozefu Wagnerovi, a to výměnou za slib, že privatizace bank bude probíhat pod kontrolou sněmovny.[126]

Aféra ODS, demise a úřednická vláda

Již v průběhu roku 1996 a zejména pak v roce 1997 čelila ODS obviněním z nejasného financování,[124] např. pomocí darů od podnikatelů účastnících se privatizace, které měly být poukázány přes nastrčené nebo smyšlené osoby. Původ několikamilionových příspěvků z roku 1995 se straně nedařilo přesvědčivě vysvětlit.[124] Spekulace v těchto souvislostech se objevily i kolem samotné Klausovy osoby. Především šlo o tzv. švýcarské konto, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, o kterém měl Klaus údajně vědět, a o jím údajně vlastněnou vilu ve Švýcarsku. Zpráva o vile, již přinesla televize Nova, se posléze ukázala jako nepravdivá.[127][128] Informace o švýcarském kontu ODS byla poprvé zveřejněna v Mladé frontě DNES v listopadu 1997. Existenci konta ve švýcarské bance Credit Suisse, které mělo sloužit k nelegálnímu financování ODS, potvrdilo Švýcarské státní zastupitelství v roce 2000.[129][130]

Václav Klaus čelil vnitrostranické kritice, např. poslanec Jan Klas a ministr vnitra Jan Ruml žádali svolání mimořádného kongresu ODS a uvažovali o vytvoření názorové frakce uvnitř strany. Eskalace sporů mezi Klausem a Zieleniecem vedla k Zieleniecovu srpnovému vzdání se poslaneckého mandátu a 23. října též k odchodu z vlády a rezignaci na místopředsednický post ve straně.[124] Dne 7. listopadu 1997 odešel z vlády také ministr vnitra Ruml a 28. listopadu spolu s místopředsedou ODS Ivanem Pilipem vyzval Klause k odstoupení z funkce předsedy strany.[124][126] Sám Klaus byl v té době v Sarajevu, pročež později získal tento akt přezdívku „Sarajevský atentát“.

Následujícího dne podali své rezignace ministři za KDU-ČSL a vzápětí i ministři za ODA.[124] Strany to zdůvodnily zejména finančními skandály ODS, osobnostní rovinu však dokumentuje postoj lidovců, kteří uvažovali o setrvání ve vládní koalici, pokud by premiérem nebyl Klaus.[131] Premiér podal 30. listopadu 1997 demisi z funkce předsedy vlády s dodatkem, že jde o demisi celé vlády. Prezident Havel ji přijal a další politická jednání vedl předseda KDU-ČSL Josef Lux.[126] Dne 17. prosince 1997 prezident pověřil Josefa Tošovského, dosavadního guvernéra České národní banky, sestavením poloúřednické vlády. Nová vláda, složená zčásti z členů koaličních stran a zčásti z nestraníků, byla jmenována 2. ledna 1998.[126]

Václav Klaus obvinění z účasti na korupci odmítal a na mimořádném kongresu své strany v Poděbradech v prosinci 1997 získal hlasy většiny delegátů pro pokračování ve funkci předsedy strany. Jeho protikandidátem byl Jan Ruml, který však ve volbě neuspěl. Také došlo k obměně vedení strany, přičemž noví místopředsedové byli na Klausově straně.[124][pozn. 3] Vnitrostranická opozice proti Klausovi vytvořila odštěpeneckou platformu, která další měsíc vstoupila do vznikající Unie svobody (US). Události kolem pádu vlády a rozštěpení ODS vedly k propadu popularity ODS u voličů[132] a určitému odlivu členů této strany.[133]

Ostatní činnost

V roce 1991 se Václav Klaus habilitoval na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy jako docent ekonomie. V tomtéž roce 1991 založil Nadaci Václava Klause, ze které se v roce 1993 stal Nadační fond Václava Klause, podporující mimo jiné vzdělávání občanů České republiky v politických, sociálních a ekonomických vědách.[134] V roce 1995 byl Klaus jmenován profesorem pro obor financí na Vysoké škole ekonomické.

Opoziční smlouva (1998–2002)

V následujících předčasných volbách (1998) získala ODS pod Klausovým vedením a po kampani, založené do značné míry na varování před nástupem levice k vládě, necelých 28 %. Po neúspěšném vyjednávání s předsedou Unie svobody Janem Rumlem sestavil vládu předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman za podpory ODS, a to po sepsání tzv. „opoziční smlouvy“. V rámci rozdělení funkcí podle této smlouvy byl Václav Klaus zvolen do funkce předsedy Poslanecké sněmovny.[pozn. 4] Pragmatické řešení rozdělení moci a kontrast s předcházející výrazně protilevicovou kampaní ODS se staly předmětem ostré kritiky z nejrůznějších stran. To vedlo k nespokojenosti části veřejnosti, vyjádřené například iniciativou „Děkujeme, odejděte!“ (listopad 1999), která bezvýsledně požadovala odchod Klause a Zemana z politiky (prosinec 1999).

V roce 1999 Klaus založil občanské sdružení Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) a působil jako první předseda jeho správní rady.[135]

Během krize v České televizi v prosinci 2000, která nastala poté, co byl zvolen novým generálním ředitelem Jiří Hodač, se Klaus postavil na stranu nového vedení v čele s Hodačem a jím jmenované ředitelky zpravodajství Jany Bobošíkové.

V roce 2002 na 13. kongresu Občanské demokratické strany vystřídal Václava Klause ve vedení ODS nově zvolený předseda Mirek Topolánek, který v nadsázce nazval ideologii strany v době Klausova předsednictví „klausismus”.[136] Autor Klausovy biografie Lubomír Kopeček později popsal doktrínu klausismu jako soubor různých představ a myšlenek zahrnujících národní stát jako jediný myslitelný rámec demokracie, preferenci politických stran, liberální obhajobu trhu bez deformací a redistribuce či konzervativní pohled na společnost.[137]

V roce 2002 se Klaus během letu do New Yorku seznámil s Klárou Lohniskou, letuškou ČSA.[138] V létě 2002 potom bulvární deník Blesk uveřejnil jejich společnou fotografii.[139][140] Aféra však Klausův manželský život nerozvrátila.[141] V březnu 2008 se v médiích objevila jména jiných dvou žen, se kterými měl Klaus údajně mít poměr.[142][143]

Prezident republiky (2003–2013)

První období

Setkání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem v roce 2006

V dalších poslaneckých volbách v roce 2002 opět zvítězila ČSSD a došlo k posílení levice, což bylo vnímáno jako neúspěch ODS i Klause. Vedení ODS dalo následně své funkce k dispozici. Klaus se později rozhodl nekandidovat znovu na předsedu strany a oznámil úmysl kandidovat na funkci prezidenta republiky. Jako svého nástupce doporučil Petra Nečase,[144] ale předsedou ODS byl zvolen Mirek Topolánek a Václav Klaus se stal čestným předsedou strany. Této funkce se vzdal 6. prosince 2008.[145]

Klausova prezidentská kandidatura byla úspěšná, když byl 28. února 2003 ve třetím kole opakované volby zvolen 142 hlasy z 281 prezidentem České republiky. Ve společném hlasování Senátu a Poslanecké sněmovny se prosadil nejen díky podpoře ODS, ale i kvůli rozporům v tehdejší vládní koalici, vnitřnímu boji v ČSSD a podpoře části KSČM. Do funkce byl uveden 7. března 2003.[pozn. 5]

V roce 2003 Václav Klaus založil s manželkou Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových, jehož posláním je „podpora humanitárních aktivit právnických a fyzických osob, zejména se zaměřením na podporu projektů a aktivit zdravotně sociálního charakteru a projektů a aktivit v oblasti vzdělávání“.[146] Fond měl v roce 2014 šest projektů: Senioři komunikují, Jazykové kurzy, Stipendia, Kroužky, Podpora dětských obětí dopravních nehod a Řidičské průkazy.[147]

V roce 2005 Klaus obdržel anticenu Zelená perla za výrok „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností. A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat.“,[148] který měl podle deníku Právo pronést 12. 7. 2005 na semináři CEP s názvem Postdemokracie: hrozba, nebo naděje? jako komentář k příspěvku ředitele české pobočky Greenpeace Jiřího Tuttera.[149]

Klausovo první funkční období vypršelo 7. března 2008.

Druhé období

V

roce 2008 byl Klausovým soupeřem v první prezidentské volbě ekonom Jan Švejnar, kterého podporoval i bývalý prezident Václav Havel.[89] Volba proběhla 8. a 9. února a nepřinesla vítěze, i když Václavu Klausovi stačilo ke zvolení ve třetím kole získat jediný hlas navíc.[150] V druhé volbě 15. února 2008 byl Klaus ve třetím kole prezidentem zvolen, když získal 141 hlasů. Ke zvolení mu pomohly hlasy tří tehdejších členů a poslanců ČSSD, a to Miloše Melčáka, Michala PohankyEvžena Snítilého.

K takzvanému „chilskému incidentu“ došlo 4. dubna 2011, během státní návštěvy v Chile. Prezident Klaus si zde vzal a vložil do kapsy protokolární pero vyrobené z modrého polodrahokamu lapis lazuli.[151][152][153] Tuto situaci natočila Česká televize a záznam také odvysílala. Ten měl (především na internetu) několik milionů shlédnutí a vzbudil značný ohlas v Česku i v zahraničí.[154]

V únoru 2012 Václav Klaus spolu se svými syny a kancléřem Jiřím Weiglem založil studijní a výzkumnou obecně prospěšnou společnost s názvem „Institut Václava Klause“, jejímiž cíly jsou „dokumentace, výzkum a propagace života, díla a myšlenek prezidenta republiky Václava Klause“ a „shromažďování literatury a propagace idejí a témat souvisejících s veřejným působením Václava Klause“. Kromě zakladatelů se na její činnosti účastní např. Ladislav Jakl a europoslanec Ivo Strejček.[155]

Od roku 1990 je Václav Klaus aktivním členem Montpelerinské společnosti, sdružení liberálních ekonomů.[156] Vystupuje s projevy na jejích konferencích[157][158][159][160][161][162][163] a v září 2012 se na jeho pozvání konalo valné shromáždění této společnosti na Pražském hradě, kde Klaus prohlásil, že demokracii a tržní ekonomiku ohrožují mimo jiné ztráta tradičních hodnot, populismus demokratických politiků a rostoucí moc soudů, neziskových organizací a médií.[164][165]

Klaus při setkání s polským prezidentem Bronisławem Komorowskim na Sněžce (2010)

Dne 28. září 2012 v Chrastavě na Liberecku došlo k útoku na Václava Klause neškodnou airsoftovou zbraní.[166][167] Klaus utrpěl oděrky na lokti.[168] Útočník chtěl upozornit na špatný stav politické scény v ČR.[169] Za útok byl potrestán šesti měsíci odnětí svobody podmíněně.[170]

Senát PČR dne 4. března 2013, tedy ke konci Klausova funkčního období, schválil podání ústavní žaloby na něj pro velezradu. Šlo o první žalobu na prezidenta v historii ČR. Pro podání žaloby Ústavnímu soudu hlasovalo 38 přítomných senátorů a senátorek, 30 bylo proti a 13 se hlasování zdrželo nebo nezúčastnilo.[171][172] V ústavní žalobě bylo uvedeno pět důvodů. Byla to především Klausova kontroverzní novoroční amnestie roku 2013 a jeho otálení s podpisem dodatku k Evropské sociální chartě. Dále to, že nerozhodl o jmenování Petra Langra, jednoho ze soudních čekatelů, ačkoliv mu to bylo podle žaloby uloženo soudem. Dalším bodem bylo nepodepsání doplňku Lisabonské smlouvy o novém záchranném fondu eurozóny i přes jeho schválení parlamentem. Klaus podle žaloby také ohrozil fungování Ústavního soudu České republiky tím, že téměř jeden rok nejmenoval žádného nového ústavního soudce a nenavrhl Senátu nové kandidáty s výjimkou dvou – senátem zamítnutých – pokusů.[173] Podle tehdejšího premiéra Petra Nečase (ODS) bylo schválení žaloby útokem na pověst celé České republiky, motivovaný „osobní nesnášenlivostí“.[172] Ústavní soud projednal žalobu přednostně, a to v plénu pod sp. zn. Pl. ÚS 17/13. Řízení však bylo bez věcného projednání zastaveno se zdůvodněním, že Václav Klaus již v té době nebyl ve funkci prezidenta republiky.[174]

Před prezidentskými volbami 2013 Klaus vyjádřil podporu kandidatury svého tajemníka Ladislava Jakla tím, že sám podepsal jeho nominační petici.[175] Ke své podpoře Miloše Zemana uvedl později v rozhovoru pro Lidové noviny, že ze všech zájemců o prezidentský post je Zeman jediným politikem. „Tak proč bych ho nemohl nepřímo podpořit?“[176]

Domácí politika

Zákonodárství

Související informace naleznete také v článku Seznam prezidentských vet Václava Klause.

Václav Klaus dříve kritizoval Václava Havla za časté používání prezidentského veta, sám však jako prezident právo veta často používal.[177][178]

Během prvního prezidentského období vetoval celkem 34 zákonů. V únoru 2006 například návrh zákona o registrovaném partnerství, protože byl podle něj špatný a rozšiřoval oblast státních zásahů do lidských životů.[179] Za tento krok byl kritizován např. Jiřím Hromadou z Gay iniciativy[179] a premiérem Jiřím Paroubkem.[180] O měsíc později Poslanecká sněmovna veto nejtěsnější většinou přehlasovala a zákon začal platit.[181] Když pak parlament v červnu 2008 schválil novelu zákona, prezident Klaus ji nechal projít bez svého podpisu.[182][183]

Během druhého prezidentského období využil Václav Klaus prezidentské veto celkem 29krát. Mimo jiné vetoval v květnu 2008 tzv. antidiskriminační zákon, o kterém prohlásil, že „je zbytečný a kontraproduktivní“.[184][185] Sněmovnou byl však přehlasován.[186]

Milosti

Ve srovnání s praxí Václava Havla omezil Václav Klaus udělování prezidentské milosti.[187] Mezi udělenými milostmi je však několik kontroverzních případů.[188] Nejznámější jsou udělení milosti podnikateli a sponzorovi ODS Zdeňku Kratochvílovi (2008),[189] úplatné policistce (2010),[190][191] spolupracovníkům zavražděného podnikatele Františka Mrázka (2010),[192] jinému podnikateli, odsouzenému za půlmiliardový podvod (2011)[193] a bývalé ředitelce Metropolitní univerzity Praha Anně Benešové, odsouzené za podplácení a zpronevěru (2012).[194] Kromě toho byl odložen nástup do vězení dalšímu spolupracovníkovi podnikatele Mrázka (2012).[195]

Amnestie

Podrobnější informace naleznete v článku Amnestie Václava Klause.

Při příležitosti 20. výročí vzniku samostatné České republiky prezident Klaus vyhlásil 1. ledna 2013 dílčí amnestii. Prezident prominul nebo zahladil roční a kratší nepodmíněné tresty všem odsouzeným a obviněným osobám. Amnestie se vztahovala i na ty osoby, které měly strávit ve vězení dva roky, ale nikoho nezabily, vážně nezranily a ani neznásilnily. Také téměř všem vězňům starším než 75 let byly jejich tresty prominuty. Prezident se také rozhodl zastavit i vleklá trestní stíhání, pokud od jejich zahájení uplynulo přes osm let a týkaly se maximálně desetiletých trestů, Byla to jediná amnestie, kterou ve svém úřadu Václav Klaus vyhlásil.[196]

Velmi kontroverzním se ukázal být článek o zastavení vleklých trestních stíhání. Z amnestie tak profitovali mj. bývalý předseda Českomoravského fotbalového svazu František Chvalovský nebo manažeři zbankrotovaného H-Systemu.[197][198] Amnestie byla díky tomu velmi kritizována, snahy o zrušení zmíněné kontroverzní části však byly Ústavním soudem odmítnuty.[199] Kritiku amnestie připomněl např. Jan Vávra ve svém příspěvku pro Český rozhlas 6.[200]

Ostatní prezidentské akty

V březnu 2005 Klaus odmítl jmenovat několik justičních čekatelů navržených ministrem spravedlnosti do úřadu soudce, což odůvodnil jejich nízkým věkem (méně než 30 let).[201] Někteří z nich se bránili správní žalobou,[202][203][204] v soudním řízení však vytrval jen jeden z nich, Petr Langer, v jehož případě Městský soud v Praze shledal Klausovo jednání nezákonným a uložil mu justičního čekatele soudcem jmenovat, nebo jeho nejmenování řádně zdůvodnit, což potvrdil i Nejvyšší správní soud.[205][206][207] Podle dostupných informací však tak Václav Klaus neučinil.[208]

V říjnu 2005 Klaus odmítl jmenovat prezidenta České lékařské komory (ČLK) Davida Ratha, který byl členem a poslancem ČSSD, do funkce ministra zdravotnictví ve vládě Jiřího Paroubka. Podle Klause by se Rath díky svému předsednictví ČLK dostal do střetu zájmů.[209] Rath nakonec 2. listopadu 2005 z funkce prezidenta ČLK abdikoval[210] a Klaus jej 4. listopadu jmenoval do funkce ministra zdravotnictví.[211]

Zahraniční politika

Evropská unie

Přístupovou smlouvu k Evropské unii podepsal Václav Klaus spolu s tehdejším premiérem Vladimírem Špidlou 16. dubna 2003 v Aténách.[212][213][214] Smlouvu o Ústavě pro Evropu jménem prezidenta Klause za Českou republiku podepsali 29. října 2004 v Římě tehdejší premiér Stanislav Gross a tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda.[215]

Václav Klaus však poté vystupoval jako kritik evropské integrace a fungování Evropské unie. Byl pro ekonomické svobody, ale odmítal bruselský politický centralismus i politickou integraci, která by podle Klause byla možná jen za cenu války.[144] Demokratická kontrolovatelnost výkonné moci není podle něho možná v ničem větším, než v národním státě.[216] Ve své knize Česká republika na rozcestí – Čas rozhodnutí z roku 2013 došel až k názoru, že nejlépe by pro Českou republiku bylo, pokud by z „antidemokratické“ Evropské unie vystoupila.[217]

Klausův „euroskepticismus[218] či „eurorealismus“[219] bývá kritizován, například Daniel Esperza z Palackého univerzity v Olomouci považuje (2010) Klausův euroskepticismus ze hlavní příčinu náhlého odmítnutí České republiky na mezinárodní scéně. Podle jeho názoru se Klaus ideologicky inspiroval britským euroskepticismem, což je ale v rozporu s politickou realitou České republiky, jež nemá velmocenské postavení ani alternativu v podobě Commonwealthu jako Velká Británie. Klausův euroskepticismus či eurorealismus je v rozporu s realitou a nelze jej vysvětlit, tak jako v britském případě teorií racionální volby, míní Esperza, když se ptá, nakolik Česká republika z Klausova euroskepticismu zahraničně-politicky profitovala a co je vlastně jeho politickým cílem. Propast mezi ideologií a realitou ukazuje dle autora na to, že Klaus je „idealista, jenž slepě věří ve svoji vlastní ideologii, kterou prezentoval jako výjimečný způsob řešení současné politické krize EU“.[220] Esperza vysvětluje tento euroskeptismus Klausovým srovnáním kritických postojů k EU s Janem Husem a jeho kritikou církve a Klausovou sebestylizací v disidenta v rámci EU, které odrážejí v Esterzově interpretaci jeden ze základních národních mýtů českého národa – husitské stigma a představu o národní výjimečnosti.[221]

Václav Klaus byl kritikem Lisabonské smlouvy. Po nálezu Ústavního soudu, který ji neshledal protiústavní, však smlouvu podepsal,[222][223] i když prý v souvislosti s tím zvažoval možnost, že se vzdá prezidentského úřadu.[224]

V souvislosti s evropskou měnovou krizí roku 2011 Klaus vyjádřil nesouhlas se vstupem České republiky do eurozóny (s opuštěním koruny a přijetím eura). Vycházel přitom z přesvědčení, „že nemáme takovou ekonomickou výkonnost jako Německo a že nepracujeme tak tvrdě jako lidé v této zemi.“[225][226]

Koncem roku 2012 odmítl Klaus za ČR podepsat doplněk Lisabonské smlouvy, který by umožnil vznik nového záchranného fondu eurozóny – Evropského stabilizačního mechanismu (ESM, též Euroval). Klaus tento fond označil za „zrůdnou, hroznou věc“.[227] Dodatek nakonec podepsal až Klausův nástupce Miloš Zeman.[228]

ně Evropské unie

Václav Klaus byl odpůrcem vojenského zásahu Severoatlantické aliance (NATO) proti Jugoslávii vedené prezidentem Slobodanem Miloševičem (tzv. Operace Spojenecká síla)[zdroj?] a proti uznání samostatnosti státu Kosovo[zdroj?].

V roce 2010 hostil Václav Klaus na Pražském hradě schůzku mezi americkým prezidentem Barackem Obamou a jeho ruským protějškem Dmitrijem Medveděvem, při které byla podepsána smlouva START o snižování počtu jaderných zbraní.[229][230]

Společenské působení

Prague Pride

V srpnu 2011 se Václav Klaus zastal svého mluvčího Petra Hájka a vysvětlil svůj postoj k tzv. homosexualismu poté, co Hájek označil homosexualitu za deviaci a odsoudil průvod gay hrdosti Prague Pride 2011. Klaus uvedl: „Pražská „Prague Pride“ není projevem homosexuality, ale homosexualismu, kterého se – stejně jako řady dalších módních „ismů“ – velmi obávám. Přesně toto je ostatně postoj, který jsem veřejně zastával v roce 2006 při svém vetu zákona o registrovaném partnerství.“[231]

Akce D.O.S.T. a Ladislav Bátora

Dva Klausovi blízcí spolupracovníci v prezidentském období a jeho ideologičtí zastánci, ředitel politického odboru Ladislav Jakl a zástupce vedoucího kanceláře pro oblast komunikace a kultury Petr Hájek se stali signatáři petice a aktivními účastníky radikálně konzervativní iniciativy Akce D.O.S.T.[232][233][234][pozn. 6] Ta s Václavem Klausem sdílela odpor k antidiskriminačnímu zákonu, multikulturalismu, „homosexualismu“ či Lisabonské smlouvě[233][237] a její představitelé spojovali motivaci k vlastnímu angažmá mimo jiné se svou nespokojeností s vývojem ODS po Klausově odchodu.[234][238] Iniciativa uspořádala 3. října 2009 na podporu jeho odmítání ratifikace Lisabonské smlouvy tzv. „Pochod na Hrad“, jenž jí posloužil jako jeden z aktivizačních momentů.[234] Klaus převzal petici a v proslovu k účastníkům mimo jiné uvedl: „Čtu vaše hesla, já jim rozumím. Já to cítím podobně jako vy, ale jako prezident to říkám možná slabší terminologií.“ Na podzim téhož roku vystoupila na obranu prezidenta v protiakci při demonstraci Klausových odpůrců.[237]

V únoru 2011 zamýšlel ministr školství Josef Dobeš (VV) jmenovat předsedu Akce D.O.S.T Ladislava Bátoru svým náměstkem, údajně na doporučení „lidí z okolí prezidenta“.[233][239] Záměr však vyvolal značnou kritiku a protesty, zejména s poukazy na Bátorovy údajně extremistické názory[240][241][242] a jeho vedení kandidátky nacionalistické Národní strany v roce 2006.[238] Proti Bátorovu jmenování se tehdy postavil i premiér Petr Nečas,[239] ale prezident Klaus se stal jedním z jeho hlavních obhájců,[234] když se ho v článku pro Právo 28. února zastal, přihlásil se k řadě jeho názorů a protesty přirovnal k hilsneriádě.[233][237][243][244] To vyvolalo další bouřlivé reakce některých osobností a sdružení.[245][246][247][pozn. 7] Dne 8. července 2011 pak prezident přijal Bátoru a další představitele Akce D.O.S.T. na Hradě při oficiálním setkání,[234] přičemž Česká televize informovala o blízkosti některých členů ke krajní pravici.[239] Na konci Klausova prezidentství se tato iniciativa postavila na jeho stranu ve sporech o prezidentskou amnestii, zejména proti „ideovému táboru kolem Karla Schwarzenberga“.[234]

Environmentalismus

Václav Klaus byl od počátku své politické dráhy kritikem environmentalismu, který považuje za levicovou ideologii.[248][249] Za své názory obdržel třikrát (v letech 1995, 2005 a 2007; výrok v roce 2005 se netýkal ekologie) v anketě „antiekologický výrok roku“ cenu nazvanou „Zelená perla roku[148] a v roce 1993 za postoj k dostavbě Temelína také název Ropák roku.[250]

Environmentalismus označuje za současné největší ohrožení svobody. V odpovědi na otázky amerického Kongresu uvedl: „Komunismus vystřídalo nebezpečí ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie vzývá zemi a přírodu a pod hesly o jejich ochraně – podobně jako staří marxisté – se snaží nahradit svobodný spontánní vývoj lidstva jakýmsi centrálním (nyní globálním) plánováním celého světa.[251] Prohlásil například, že ekologičtí aktivisté představují větší globální hrozbu než teroristé z Al-Káidy.[252][253]

V rozhovoru pro HN řekl, že „environmentalismus je inkarnace novodobého levičáctví“.[254] Tento názor zopakoval v diskuzi se čtenáři Financial Times: „Environmentalismus – nikoli ochrana přírody (a životního prostředí) – je levicová ideologie.[255]

Václav Klaus patří k hlasitým kritikům názoru, že globální oteplování je způsobeno člověkem. Své názory na boj proti globálnímu oteplování shrnul ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta. Existenci globálních změn klimatu nezpochybňuje, je však hlasitým kritikem boje proti nim. Globální změny klimatu jsou podle jeho názoru přirozeného původu a boj proti nim tak bezvýznamný. Rovněž argumentuje tím, že oteplování nemusí mít jen negativní dopady. Řešení problému spatřuje v adaptaci a technologickém pokroku: „Namísto marných pokusů s ním bojovat bychom se měli připravit na jeho důsledky. I kdyby se atmosféra oteplovala, negativní dopady nemusí převážit.[251]

Rovněž dlouhodobě kritizuje panel IPCC jako zpolitizovaný a jednostranně zaměřený. Staví se proti termínu vědecký konsenzus, který je podle něho „vždy dosahován hlasitou menšinou, nikoli tichou většinou“.[256]

Hodnocení prezidentství

Václav Klaus na Národní třídě v Praze při vzpomínkové slavnosti dne 17. listopadu 2006

V souvislosti s odchodem Václava Klause z funkce prezidenta zhodnotil americký novinář James Kirchick pro anglickou edici německého časopisu Der Spiegel prezidentské období Václava Klause. Podle jeho názoru Klaus měl určitě významnou roli v české historii, ale „jeho dědictví bude zřejmě poškozeno kontroverzními postoji k Evropské unii, klimatické změně a populismem“.[257] Kirchick si všímá Klausovy záliby v -ismech a zvláště potom jeho posledního užití pojmu havlismus v rozhovoru pro polský týdeník Rzeczy, jehož styl považuje u Václava Klause za rutinu, která je „zlomyslná, hysterická a přezíravá… k V. Havlovi“.[258] Podle Kirchicka byla prezidentská dekáda Václava Klause charakteristická častým testováním ústavních omezení funkce a kontroverzemi v záležitostech počínaje homosexuály a konče globálním oteplením. Klaus za sebou jako nejvýznamnější politik polistopadového období po V. Havlovi ponechává „diskutabilní dědictví“, míní Kirchick. Konkrétně si všímá také Klausova opožděného podpisu Lisabonské smlouvy a kritiky Evropské unie.[258] Autor připomíná roli Václava Klause v českých prezidentských volbách a jeho podporu Miloše Zemana, která byla podle Kirchickovy analýzy projevem Klausových sklonů k populismu. Podpora Zemana proti Karlu Schwarzenbergovi odpovídala podle Kirchicka Klausově osobnímu politickému stylu. Schwarzenberg představoval v protikladu ke Klausovi mezinárodní a kosmopolitní názor na politiku a byl především přítelem Václava Havla. Kirchick si dále všiml pragmatického vztahu Václava Klause k Rusku a napsal: „Za jeho 25 let v politice je těžké najít jediný geopolitický problém, na který by měl Klaus jiný názor než Rusko…[259] V závěru svého článku Kirchick připomněl, že Klaus byl i přes své kontroverzní výroky v České republice populární a důvěryhodný. Nicméně se pozastavuje nad jeho „překvapivou“ amnestií z 1. ledna 2013, která „pravděpodobně může být nejtrvalejším aspektem Klausova dědictví“.[260]

Ze strany názorových oponentů i ze zahraničí, např. europoslance Othmara Karase v roce 2009, byly kritizovány i Klausovy osobní vlastnosti, a sice jeho údajná politická nevypočitatelnost, ješitnost a sebestřednost.[261][262] Podle Vladimíry Dvořákové (2011) popularitu Václava Klause snižují také názory a vystupování jeho poradce Ladislava Jakla a ředitele tiskového odboru prezidentské kanceláře Hájka.[263][pozn. 8]

Britský týdeník The Economist v srpnu 2011 zařadil Václava Klause v souvislosti se způsobem prezentace jeho názorů mezi kontroverzní východoevropské politiky, kteří vyhledávají špatnou publicitu a údajně tím škodí vlastním zemím, které potřebují investice. Podle týdeníku má tato skupina sklon opovrhovat konvenční diplomacií a publicitou. „Například Václav Klaus obvykle odmítá hovořit se zahraničními novináři, pokud mu neslíbí, že otisknou celé jeho odpovědi,“ citoval The Economist server iHNed.cz.[268][269]

Uměleckou formou svůj názor na prezidenta Klause vyjádřil Michal Viewegh v knihách Báječná léta s Klausem a Mráz přichází z Hradu.[270][271]

Exprezident (2013–)

V březnu 2013 se stal členem amerického libertariánského think tanku Cato Institute.[272] V roce 2014 institut spolupráci ukončil kvůli Klausovým názorům na válku na východní Ukrajině.[273]

V předčasných volbách roku 2013 výslovně podpořil stranu Jany Bobošíkové, která se za účelem soustředit „klausovské síly“ přejmenovala na Hlavu vzhůru – volební blok. Osobně vystoupil na několika mítincích[274] a objevil se i na předvolebních billboardech.[275] Strana pak získala celkem 21 241 hlasů, což činilo 0,42 %, a nezískala tak žádný mandát.[276] Klaus za hlavního viníka neúspěchu označil Stranu svobodných občanů, která se projektu odmítla zúčastnit (sama získala 122 564 hlasů, tedy 2,46 %).[277]

V roce 2014 nevyloučil, že by se zúčastnil volby prezidenta v roce 2018, a to v případě, že by se na tento post rozhodl kandidovat kněz Tomáš Halík, s nímž má Klaus dlouhodobé spory.[278]

Ministr školství Marcel Chládek (ČSSD) 24. října 2014 uvedl, že by měl Václav Klaus zasednout v čele Národní rady pro vzdělávání, jejíž vznik byl naplánován v souvislosti s novelou školského zákona od roku 2015.[279][280] Téhož dne ministra vyzvali představitelé protikorupčních iniciativ Vraťte nám stát!, Veřejnost proti korupci a Nadační fond proti korupci, aby jej nejmenoval předsedou ani řadovým členem rady, a to s poukazem – krom jiného – na „politické a obchodní zájmy Václava Klause mladšího“.[281] Výběr kritizovala také společnost EDUin, zabývající se vzděláním.[282] Ministr Chládek později téhož dne uvedl, že by Klaus neměl být v samotné radě, nýbrž jen ve výboru, který by měl připravit podklady k ukotvení rady v zákoně. Dne 26. října pak ministr uvedl, že v radě nezasedne žádný aktivní ani bývalý politik a že Václav Klaus nezasedne ani v přípravném výboru.[282][283]

V seriálu České století, mapujícím české dějiny 20. století, se vyskytuje postava Klause v dílech věnovaných Sametové revoluci a rozdělení Československa. Klause ztvárnil herec Jaroslav Plesl.[284]

Od 19. března 2015 se Václav Klaus zařadil mezi komentátory pořadu Jak to vidí na Dvojce Českého rozhlasu.[285]

Vyznamenání a veřejná ocenění

Během politické kariéry byla Václavu Klausovi udělena řada vyznamenání a čestných akademických titulů v Česku i v zahraničí.[286][287] Například dne 14. září 1997, u příležitosti 60. výročí úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka, obdržel spolu s Petrem Pithartem a Milošem Zemanem v Rudolfinu Čestnou medaili T. G. Masaryka, kterou uděluje Masarykovo demokratické hnutí. 27. prosince 2007 převzal od velvyslance Ruské federace Puškinovu medaili, kterou mu udělil ruský prezident Vladimir Putin.[288] 10. května 2009 obdržel z rukou bývalého prezidenta Spolkové republiky Německo Romana Herzoga ve Freiburgu v Breisgau Mezinárodní cenu Nadace Friedricha Augusta von Hayeka za své neúnavné angažmá pro věc svobodného tržního hospodářství a blízkost k principům, které Hayek ve svých vědeckých dílech zastával.[289]

Dílo

Václav Klaus je autorem více než třiceti titulů. Jeho nejúspěšnější knihou je Modrá, nikoli zelená planeta, která byla přeložena do osmnácti jazyků. Mezi další známá díla patří Evropská integrace bez iluzí s pěti cizojazyčnými mutacemi a kniha Zápisky z cest.[290]

Politická literatura, ekonomie

Prezident republiky k Lisabonské smlouvě (autogramiáda knihy)
  • 1969: Marxova politická ekonomie a ekonomická teorie[291]
  • 1991: A Road to Market Economy
  • 1991: Ekonomická teorie a ekonomická reforma
  • 1992: Dismantling Socialism: A Road to Market Economy II.
  • 1994: Česká cesta
Eseje a projevy
  • 1998: Tak pravil Václav Klaus
  • 1999: Země, kde se již dva roky nevládne
  • 2004: Rok první – projevy, články, eseje
  • 2005: Rok druhý – projevy, články, eseje
  • 2006: Rok třetí – projevy, články, eseje
  • 2007: Rok čtvrtý – projevy, články, eseje
  • 2008: Rok pátý – projevy, články, eseje
  • 2009: Rok šestý – projevy, články, eseje
  • 2010: Rok sedmý – projevy, články, eseje
  • 2011: Rok osmý – projevy, články, eseje
  • 2012: Rok devátý – projevy, články, eseje
  • 2013: Rok desátý – projevy, články, eseje
Ostatní
  • 2007: Modrá, nikoli zelená planeta
  • 2009: Modrá planeta v ohrožení
  • 2009: Kde začíná zítřek
  • 2010: Zápisky z cest
  • 2011: Evropská integrace bez iluzí
  • 2012: Zápisky z nových cest
  • 2013: My, Evropa a svět

Literatura

Rozhovory

Václav Havel

Václav Havel

Václav Havel (5. října 1936 Praha18. prosince 2011 VlčiceHrádeček) byl český dramatik, esejista, kritik komunistického režimu a později politik. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).

Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem Pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době kromě dalších divadelních her také napsal vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).

Po vypuknutí Sametové revoluce v listopadu 1989 se Václav Havel stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dva samostatné státy, Českou republiku a Slovenskou republiku. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1. července 1991) a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999. Havel výrazně prosazoval také přijetí České republiky do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004 po jeho odchodu z funkce prezidenta.

Jako literát se Václav Havel světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokraciejazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zabýval filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Václav Havel se věnoval také experimentální poezii; jeho sbírka Antikódy obsahuje básně psané především v 60. letech 20. století.

Život

Mládí

Václav Havel se narodil v Praze ve známé pražské podnikatelské a intelektuálské rodině Václava M. Havla (1897–1979) a jeho manželky Boženy, roz. Vavrečkové (1913–1970). Jeho bratrem je vědec Ivan M. Havel. Byl vnukem československého diplomata Huga Vavrečky. Po osvobození Československa v roce 1945 navštěvoval elitní internátní školu v Poděbradech (spolu s Milošem Formanem a bratry Mašínovými). Po ukončení základní školní docházky měl Václav Havel v komunistickém režimu kvůli svému „buržoaznímu“ původu potíže získat umístění na střední škole podle vlastní volby. Proto nastoupil v roce 1951 do učebního oboru jako chemický laborant a na střední škole studoval večerně. Maturitu na gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze složil roku 1954.[3][4]

Jako literát debutoval Havel v roce 1955 v časopise Květen. Až do roku 1969, kdy mu bylo v Československu zakázáno publikovat, své texty uveřejňoval v časopisech Divadelní noviny, Divadlo, Host do domu, Literární noviny, Sešity pro mladou literaturu (Sešity pro literaturu a diskusi), Tvář a Zítřek.[5]

kádrových důvodů nebyl Václav Havel přijat na žádnou vysokou školu humanitního zaměření, a proto v letech 1955–1957 studoval na ekonomické fakultě Českého vysokého učení technického. Pokusil se přestoupit na filmovou fakultu Akademie múzických umění, byl však odmítnut a nebyl přijat zpět na České vysoké učení technické.[6]

V roce 1956 vystoupil s kritickým projevem na konferenci Svazu spisovatelů v Dobříši. Po skončení základní vojenské služby (1957–1959) Václav Havel pracoval jako jevištní technik nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 ve stejné pozici v Divadle Na zábradlí. Roku 1959 napsal svou první divadelní hru, jednoaktovku Rodinný večer. 3. prosince 1963 Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho druhou hru, Zahradní slavnost. V 60. letech zároveň pracoval jako asistent režie Alfréda Radoka v Městských divadlech pražských. Dálkově studoval divadelní fakultu Akademie múzických umění, kterou absolvoval roku 1966, a stal se posléze dramaturgem divadla Na zábradlí.[6]

9. července 1964 se Václav Havel po osmileté známosti oženil s Olgou Šplíchalovou. Roku 1965 se stal členem redakční rady literárního měsíčníku Tvář a v Divadle Na zábradlí uvedl hru Vyrozumění. Roku 1966 vydal svou první knihu Protokoly, jež vedle her Zahradní slavnost a Vyrozumění obsahovala sbírku typogramů a dva eseje.[7]

Pražské jaro

Skutečně, dnešní chvíle je nejméně vhodná k tomu, abychom si lhali do kapsy: naší jedinou možností je vyvodit z toho, co se stalo, všechny patřičné konsekvence, zbavit se všech iluzí a jednoznačně se rozhodnout, co vlastně chceme a co pro to musíme dělat; nenamlouvat si přitom, že to, co děláme, je něčím víc, než čím to je, ale tím víc se o to prakticky, denně, houževnatě a s jasným vědomím všech rizik bít; a hlavně neukolébávat se sebelichotivými a sebeobelhávajícími řečmi o své národní inteligenci, moudrosti, kultuře, o kráse svých minulých činů a fatálně nám souzené tíze našeho národního údělu.
— Z eseje Český úděl?, Tvář 1969

Během Pražského jara se Václav Havel stal jednou z důležitých postav liberálního, nekomunistického křídla podporovatelů reforem. Upozornil na sebe již v předvečer Pražského jara, když v červnu 1967 na IV. sjezdu československých spisovatelů pronesl kritický projev odsuzující dobové cenzurní praktiky, po kterém byl na příkaz Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) spolu s Ivanem Klímou, Pavlem Kohoutem a Ludvíkem Vaculíkem vyškrtnut z kandidátky vedení Svazu československých spisovatelů.[7]

V březnu 1968 se Václav Havel připojil k otevřenému dopisu sto padesáti spisovatelů a kulturních pracovníků, adresovanému ÚV KSČ. V dubnu téhož roku se stal předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a v časopise Literární listy uveřejnil text, v němž požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ a zavedení systému více politických stran.[7] V témže měsíci se v Divadle Na zábradlí konala premiéra hry Ztížená možnost soustředění.

Na podzim 1968 se Václav Havel stal členem ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, kde zůstal až do rozpuštění svazu roku 1970.[8] Svaz spisovatelů, v jehož čele stál Jaroslav Seifert, ještě v červnu 1969 na svém sjezdu protestoval proti okupační politice a cenzuře, byl však brzy na to komunistickou mocí potlačen a jeho čelní představitelé ztratili možnost publikovat. V únoru 1969 se Václav Havel v časopise Tvář zapojil do polemiky s článkem Milana Kundery Český úděl z prosince předchozího roku a v opozici proti Kunderově odkazu na minulé národní hrdinství nastolil program aktivního, do budoucnosti zaměřeného boje za trvalé humánní a kulturní hodnoty.[9]

Působení v disentu

Po potlačení Pražského jara musel Václav Havel opustit divadlo a jeho díla se v Československu přestala vydávat a hrát. Byl však již autorem uznávaným i v zahraničí – již roku 1968 obdržel Velkou rakouskou státní cenu za evropskou literaturu a dvakrát v New Yorku získal cenu Obie za hry Vyrozumění (1969) a Ztížená možnost soustředění (1970).[10] To pro něho v následujících dvaceti letech normalizace znamenalo jistou finanční nezávislost a podporu světového veřejného mínění, kdykoli byl komunistickým režimem za své názory vězněn.

K prvnímu výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy, 21. srpna 1969, vyšla petice Deset bodů ostře odmítající okupaci a její politické a kulturní důsledky. Václav Havel byl spolu s ostatními prominentními signatáři policií vyšetřován a později obviněn z „podvracení republiky“. Ještě koncem roku 1969 však byl uveřejněn Havlem uspořádaný sborník prací osmnácti autorů Podoby 2.[11]

V roce 1972 Václav Havel podepsal další spisovatelskou petici, požadující propuštění politických vězňů. Roku 1974 devět měsíců pracoval v trutnovském pivovaru jako dělník. V následujícím roce založil samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu Edice Expedice a uveřejnil otevřený dopis prezidentu Husákovi, ve kterém kritizoval stav „normalizované“ společnosti, plné strachu, zbavené svobody a sebereflexe.[12] V listopadu 1975 proběhla premiéra další Havlovy hry Žebrácká opera, kterou bez uvedení jména autora nastudovalo amatérské divadlo Na tahu v režii Andreje Kroba.[13]

V roce 1976 začal komunistický režim pronásledovat hudebníky z nezávislé rockové scény. Čtyři nekonformní umělci z okolí skupiny The Plastic People of the Universe byli uvězněni a Václav Havel se spolu s Jiřím Němcem a dalšími postavil na jejich obranu. Vlna solidarity světové veřejnosti i domácích disidentů, kterou pomohli vyvolat, vedla ke vzniku občanské iniciativy Charta 77, zaměřené na dodržování lidských práv, jež své první prohlášení datovala k 1. lednu 1977. Václav Havel se – spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem – stal jedním z prvních mluvčích Charty. Následkem toho strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na 14 měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978.[14]

V dubnu 1978 se Václav Havel stal spoluzakladatelem a mluvčím Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který v Československu monitoroval případy politických vězňů a zasazoval se o jejich propuštění. Téhož roku uveřejnil esej Moc bezmocných, analýzu fungování komunistického režimu a zároveň program nenásilného odporu vůči němu. Byl tehdy také jedním ze signatářů prohlášení Sto let českého socialismu, podle něhož československý režim, který se označoval jako socialistický, nedostál požadavkům dělnického hnutí formulovaným před sto lety.[15] V květnu 1979 byl Havel spolu s ostatními členy VONS zatčen a strávil následujících pět měsíců ve vazbě. Odtud začal psát své ženě dopisy, které se staly základem knihy Dopisy Olze, vydané roku 1983. V říjnu 1979 se konal proces se skupinou disidentů a Václav Havel byl za podvracení republiky odsouzen na čtyři a půl roku nepodmíněně. Podle biskupa Václava Malého tehdy Havel dostal nabídku vyhnout se vězení a působit jako dramaturg v New Yorku, kterou se ale rozhodl přijmout pouze tehdy, kdyby byli osvobozeni i všichni ostatní

členové skupiny.[16] Od podzimu 1982 trpěl opakovanými zápaly plic. V únoru 1983 mu byl výkon trestu ze zdravotních důvodů přerušen,[17] poté byl ještě v domácím vězení.[18]

Celkem asi pět let pobytu v komunistickém vězení trvale zhoršilo jeho zdraví, zároveň však mezinárodní vlna solidarity zvýšila jeho prestiž doma i v zahraničí. Havlův blízký přítel Ivan Martin Jirous uvítal Havlovo propuštění příležitostnou básní, ve které si povšiml časové shody a přihlásil Havla i sebe k odkazu Jaroslava Haška.[19]

V době normalizace nepřestával Václav Havel psát divadelní hry, které však tehdy mohly být uváděny pouze v západních zemích. Mezi jeho jevištní díla té doby patří například Horský hotel (1976), Largo desolato (1984) a Pokoušení (1985). Nadále aktivně podporoval samizdat; roku 1987 se podílel na vzniku samizdatových Lidových novin a zůstal jejich častým přispěvatelem a členem redakční rady.[20]

V roce 1988 se Václav Havel stal členem Českého helsinského výboru, který sledoval dodržování lidských práv, a 10. prosince 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení v období normalizace, která se u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv konala na pražském Škroupově náměstí. 16. ledna 1989 byl zatčen za účast na demonstraci během Palachova týdne a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení, po odvolání byl trest snížen na osm měsíců; podmíněně propuštěn byl již v květnu. V červnu 1989 stál u zrodu petice Několik vět. V září se stal mluvčím Charty 77 za uvězněného Alexandra Vondru. Naposledy zatčen byl v říjnu 1989, brzy na to však byl propuštěn na svobodu.[21]

Dne 15. října 1989 byla Václavu Havlovi v jeho nepřítomnosti udělena významná Mírová cena německých knihkupců. Slavnostního aktu v bývalém kostele sv. Pavla (Paulskirche) ve Frankfurtu nad Mohanem za účasti nejvyšších představitelů Spolkové republiky Německo se Havel nemohl zúčastnit. Jeho děkovnou řeč za něj přednesl filmový herec Maximilian Schell.

Na podzim 1989 se na oslavách 30. výročí divadla Semafor seznámil s Dagmar Veškrnovou, svou pozdější druhou manželkou. Seznámil je Jiří Suchý.[22]

Sametová revoluce

Podrobnější informace naleznete v článku Sametová revoluce.

21.výročí sametové revoluce – Václav Havel u památníku na Národní třídě (2010)

17. listopadu 1989 začala rozehnáním studentské demonstrace tzv. Sametová revoluce, která ukončila čtyřicet let komunistického režimu v Československu. Václav Havel se 19. listopadu zúčastnil založení Občanského fóra (OF), protitotalitního hnutí sdružujícího reformní a demokratické síly české části federace, a od počátku patřil k jeho nejvlivnějším představitelům. V úterý 21. listopadu pak Václav Havel z balkónu nakladatelství Melantrich poprvé promluvil jménem OF k demonstrantům, shromážděným na zcela zaplněném Václavském náměstí v Praze. O necelý týden později již komunistický režim pod stálým tlakem masových demonstrací zeslábl natolik, že tyto demonstrace a Havlovy projevy na nich mohla přenášet do celé země a do celého světa i Československá televize.

Když padla komunistická vláda Ladislava Adamce a prezident Gustáv Husák přislíbil svou abdikaci, bylo nutno hledat nového prezidenta republiky. Kromě Václava Havla připadal pro OF v úvahu ještě Alexander Dubček. 8. prosince se vedení OF definitivně shodlo na Havlově kandidatuře do funkce československého prezidenta. Pro Havla jako kandidáta OF se vyslovilo 37 členů rozšířeného krizového štábu, šest se zdrželo hlasování.[23] Dubčekovi se dostalo podpory jako budoucímu předsedovi Federálního shromáždění; k jeho následnému zvolení do této funkce bylo ovšem z formálních důvodů nutné prosadit jeho kooptaci jako poslance. Kandidatura Václava Havla na prezidenta republiky byla oznámena veřejnosti 10. prosince 1989. Poté OF zahájilo mohutnou celostátní volební kampaň pod heslem „Havel na Hrad“. Kombinací všelidového nátlaku a vyjednávání v poslaneckých kruzích, v němž se osvědčil zejména Marián Čalfa, se podařilo přesvědčit i komunistické poslance k volbě jejich nedávného úhlavního nepřítele. Tak byl Václav Havel 29. prosince 1989 ve Vladislavském sále Pražského hradu jednomyslně zvolen prezidentem Československé socialistické republiky, což byl stále ještě oficiální název státu.[24] Na volbu navázalo slavnostní Te Deum ve Svatovítské katedrále vedené kardinálem Tomáškem. Po 41 letech tak opět na Hradě zasedl nekomunistický prezident. Tímto symbolickým vítězstvím dosavadní opozice zároveň skončilo období velkých demonstrací, byly odvolány stávky a stávkové pohotovosti a společnost se začala vracet do normálního stavu.

Československý prezident

Milí spoluobčané, čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž: jak naše země vzkvétá, kolik dalších milionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit.
— Novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990[25]

V prvním funkčním období, kdy byl posledním prezidentem komunistického Československa, jež trvalo půl roku, tedy do prvních svobodných voleb, byl Václav Havel na vrcholu své moci; Komunistická strana byla v hluboké defenzivě a nová demokratická politická scéna se ještě neustálila. Některá Havlova rozhodnutí z tohoto období jsou dodnes kontroverzní, například mimořádně rozsáhlá amnestie. Z vězení byla počátkem roku 1990 propuštěna řada zločinců, z nichž mnozí brzy pokračovali v páchání závažné trestné činnosti, a po amnestii následovala také vězeňská vzpoura v Leopoldově.[26] Václav Havel nikdy neprosazoval radikální zúčtování s přisluhovači komunistického režimu.[27] Splnil však svůj hlavní úkol, přípravu svobodných voleb a budování základů demokratické společnosti. Řadou projevů i symbolických aktů dodával občanům sebevědomí a zároveň nezakrýval obtížnost situace. Známým se v tomto smyslu stal jeho první novoroční prezidentský projev z 1. ledna 1990.

Václav Havel (vlevo), princ Charles (vpravo) a Klaus Schwab na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 1992

Podruhé byl Václav Havel zvolen prezidentem 5. července 1990 již svobodně zvoleným Federálním shromážděním, v němž nyní převažovali zástupci Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu.[28] Na politické scéně se objevily nové silné osobnosti, konkurující Havlovi a jeho přívržencům; především Václav Klaus v Česku a Vladimír Mečiar na Slovensku přispěli k formování nového stranického systému a dokázali získat masovou podporu. Tzv. pomlčková válka o pojmenování společného státu ukázala rychle rostoucí napětí mezi oběma republikami federace. To bylo ještě umocňováno jak odlišnou politickou orientací slovenské a české reprezentace, tak i nepružným ústavním rámcem federace, který po odstranění komunistického diktátu vůči parlamentům již nedokázal správně fungovat. Václav Havel se postavil jednoznačně na stranu zachování společného státu. Volební období počínající rokem 1990 bylo koncipováno jako zkrácené; ve volbách 1992 zvítězila v Česku Klausova pravicová Občanská demokratická strana (ODS) a na Slovensku Mečiarovo nacionalistické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), zatímco Havlovi blízké strany, jako Občanské hnutí, propadly. Rozpadu společného státu nezabránilo ani hlasování federálního shromáždění o Československu jako Unii (na popud Miloše Zemana), jehož výsledek byl oběma stranami ignorován. Václav Havel odstoupil z prezidentského úřadu tři měsíce před vypršením mandátu 20. července 1992 poté, co nebyl Federálním shromážděním zvolen na další funkční období a bylo jasné, že konec Československa je nevyhnutelný.[28] Pak se na několik měsíců stáhl z veřejného života.

Přes tento zásadní vnitropolitický neúspěch se Havlovi jako prezidentovi podařilo Československo úspěšně vrátit do mezinárodní politiky a přispět k jeho západní orientaci. Nadstandardní vztahy se Západem ukazují i státní návštěvy z té doby. Již roku 1990 Československo navštívili papež Jan Pavel II. i prezident USA George Bush. Během únorové návštěvy v USA Havel vystoupil s projevem také na zvláštním společném zasedání obou komor Kongresu.[29] Ještě důležitější bylo vymanění se z vlivu Sovětského svazu, symbolizované odchodem sovětských vojenských posádek a zánikem politických struktur sovětského bloku. Stát pod Havlovým vedením pracoval na získání členství v západních organizacích. Sám byl od začátku 90. let členem Římského klubu.[30] Prezident Havel se také podílel na navázání vztahů mezi státy Střední Evropy na novém základě, zejména v rámci Visegrádské skupiny.

Český prezident

Václav Havel (uprostřed) a pozdější německý spolkový prezident Horst Köhler (vlevo) na Pražském hradě, 2000

Po vzniku samostatného českého státu se Václav Havel stal jeho prvním prezidentem a zůstal v této funkci dvě funkční období, tedy maximální ústavou povolenou dobu. Poprvé byl zvolen 26. ledna 1993, podruhé 20. ledna 1998. Svou funkci opustil 2. února 2003 a jeho nástupcem se stal Václav Klaus.

Za jeho prezidentství se Česká republika stala v roce 1999 členem Severoatlantické aliance (NATO) a do závěrečné fáze pokročilo přijímání za člena Evropské unie, kam bylo Česko přijato roku 2004. Tím se v zásadě naplnilo heslo Sametové revoluce „Zpátky do Evropy“ a Česká republika se integrovala do nejdůležitějších politických struktur Západu. Václav Havel mohl díky své prestiži působit na západní veřejné mínění i politické elity, obzvláště ve Spojených státech amerických, ve prospěch zapojení České republiky a ostatních středoevropských států do NATO a dalších organizací. Zvláštní pozornost věnoval česko-německým vztahům, poškozeným druhou světovou válkou a jejími následky. Česko-německá deklarace z roku 1997, v níž se obě strany omluvily za vzájemně způsobené bezpráví a deklarovaly společné demokratické hodnoty, byla vyvrcholením tohoto směru zahraniční politiky.

Václav Havel podporoval politiku NATO včetně vojenských operací jako bylo bombardování Jugoslávie v roce 1999. V této souvislosti je mu připisováno autorství fráze „humanitární bombardování“,[31] Podporoval také Operaci Trvalá svoboda, tedy intervenci USA a jejich spojenců v Afghánistánu od roku 2001.

Vnitropoliticky se Václav Havel opíral o menší středové strany a často se projevovalo napětí mezi ním a ODS vedenou Václavem Klausem. V době vnitropolitické krize a rozštěpení ODS koncem roku 1997 Havel podpořil protiklausovské křídlo ODS, z něhož vzešla Unie svobody. Měl velký podíl na sestavení poloúřednické vlády Josefa Tošovského bez Klausovy účasti. Nesoulad mezi prezidentem a předsedou ODS byl pak zřetelný až do konce Havlových dvou funkčních období.

Od půlky devadesátých let česká veřejnost ostře sledovala i Havlův soukromý život: úmrtí manželky Olgy 27. ledna 1996; vážné nemoci, které prezidenta několikrát ohrožovaly na životě; nový sňatek s herečkou Dagmar Veškrnovou 4. ledna 1997; spory se švagrovou Dagmar o Palác Lucerna a Barrandovské terasy,[32] restituované rodinné dědictví, jehož část Václav Havel prodal společnosti Chemapol Reality, jejímž předsedou představenstva byl Václav Junek.[33][34]

Václav Havel se s podporou obou svých manželek věnoval i charitativní činnosti. Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97, do které vložil 50 milionů korun,[35] působí především v oblasti sociální, zdravotnické, vzdělávací a kulturní. Nadace Forum 2000 pořádá od roku 1997 v Praze každoroční setkání významných osobností z celého světa.

Po prezidentství

Po odchodu z úřadu se Václav Havel stále vyjadřoval k politice a podporoval Stranu zelených.[36][37][38][39] Pro tzv. zelenou politiku se vyslovoval už od 80. let 20. století,[40] kdy podporoval německou stranu Die Grünen.[41]

Po dlouhé přestávce napsal další divadelní hru Odcházení (premiéra 2008), inspirovanou vlastními zkušenostmi z politiky. Po vzoru amerických prezidentů založil Knihovnu Václava Havla, která pro veřejnost i badatele shromažďuje materiály vztahující se k Havlově tvorbě a politickému působení. Byl místopředsedou amerického neokonzervativního think tanku The Committee on the Present Danger.[42]

Ocenění

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam ocenění Václava Havla.

Václav Havel byl nositelem státních vyznamenání řady zemí světa, mnoha cen za uměleckou tvorbu i občanské postoje a desítek čestných doktorátů.[43] 24. května 1997 obdržel na Pražském hradě jako první Čestnou medaili T.G. Masaryka za věrnost jeho odkazu a jeho uskutečňování od Masarykova demokratického hnutí, které v roce 1989 pomáhal založit. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy. Senát ve svém usnesení také schválil formulaci „Václav Havel zasloužil se o stát“ po vzoru zákona o zásluhách T. G. Masaryka.[44][45]

Dne 19. prosince 2011 vláda ČR vypracovala návrh Zákona o zásluhách Václava Havla. Poslanci návrh zákona schválili 1. února 2012, senátoři 29. února 2012. Prezident Václav Klaus zákon podepsal 16. března 2012.

Václav Havel byl několikrát navržen na Nobelovu cenu míru.[46] Byl také čestným členem Římského klubu.[30]

Majetkové poměry

Václav Havel byl od roku 1967 majitelem venkovské usedlosti v Hrádečku u Trutnova, kterou zakoupil přes novinový inzerát.[47] Na počátku 90. let získal na základě restitučního zákona společně s bratrem Ivanem třetinu vily jejich děda Huga Vavrečky ve Zlíně, navržené architektem Vladimírem Karfíkem, a čtyři nemovitosti v Praze: Palác Lucerna na Václavském náměstí, činžovní dům na Rašínově nábřeží, vyhlídkovou restauraci Barrandovské terasy postavenou architektem Maxem Urbanem a vilu Miloše Havla od architekta Vladimíra Grégra.[48] Vilu Miloše Havla v roce 1993 společně s bratrem prodal společnosti Charouz Holding řízené Antonínem Charouzem, která v ní zřídila soukromý klub Playbon.[49] Tentýž rok společně se svou první ženou Olgou koupil vilu v Dělostřelecké ulici poblíž Pražského hradu.[48] Šestinu Vavrečkovy vily v roce 1996 daroval pod podmínkou využití ke vzdělávacím účelům městu Zlín.[47][50] V roce 1997 prodal svou polovinu Paláce Lucerna společnosti Chemapol Reality řízené Václavem Junkem. Svůj podíl v Barrandovských terasách tehdy převedl na svou druhou ženu Dagmar Havlovou, na kterou pak krátce před svou smrtí přepsal velkou část svého majetku, zejména všechny své nemovitosti.[47]

V roce 2000 si Václav Havel pořídil rezidenci v přímořském letovisku Olhos de Água u města Albufeira v Portugalsku,[48][51] kterou pak v roce 2005 prodal.[52] Do nadace Vize 97 při jejím vzniku vložil 50 milionů Kč,[35][53] do předchozích nadací stejného zaměření pak 9 milionů Kč. Celkem daroval v letech 1986–1997 na věci veřejného zájmu 85 milionů Kč.[35]

Úmrtí

Související informace naleznete také v článku Státní pohřeb Václava Havla.

Pietní akce na Václavském náměstí (18. prosince 2011)

Srdce pro Václava Havla, plastika vytvořená ze svíček z pietních míst

Václav Havel zemřel v neděli 18. prosince 2011 v 9:46 hodin po dlouhodobých zdravotních problémech. Zemřel ve spánku na oběhové selhání. Byly u něj jeho manželka Dagmar a jedna ze sester boromejek, které se o Havla v posledních měsících jeho života staraly.[54] Původním údajem pro čas smrti bylo 10:15 hod.,[55] Dagmar Havlová však v rozhovoru pro Lidové noviny dva roky poté upřesnila, že Václav Havel zemřel o téměř půl hodiny dříve, tedy v 9:46 hod.[56][57]

V posledních měsících svého života se Havel v důsledku svých dlouhotrvajících zdravotních komplikací veřejného života již spíše stranil. Odpočíval na své chalupě v Hrádečku u Trutnova a jezdil do lázní. Naposledy veřejně vystoupil týden před smrtí, kdy se setkal s tibetským dalajlámou u příležitosti jeho návštěvy v Praze. Havlovo úplně poslední veřejné vystoupení se odehrálo v pražské Galerii DOX 10. prosince 2011, kde převzal cenu slovenské Nadace Jána Langoše.[58]

Na úmrtí Václava Havla reagovali čeští i světoví politici,[59] ale také běžní lidé. Již v podvečer 18. prosince se lidé začali spontánně scházet, např. na Václavském náměstí v Praze, aby uctili jeho památku. Téhož dne v 18 hodin se také na popud arcibiskupa Dominika Duky rozezněly zvony po celé České republice. Prezident Václav Klaus vyslovil soustrast jeho vdově Dagmar Havlové a dal popud k ustavení výboru pro státní pohřeb Václava Havla.[60] Již od 10. hod. v pondělí 19. prosince 2011 byly v Rotmayerově sále Pražského hradu pod Štursovou mramorovou sochou T. G. Masaryka vystaveny pro veřejnost kondolenční knihy, do nichž zapsali jako první svou kondolenci představitelé státu a metropolita pražský a primas český arcibiskup Dominik Duka. Ve dnech 19. prosince a 20. prosince byla rakev s ostatky vystavena v prostorách odsvěceného kostela sv. Anny (sídlo kulturního centra „Pražská křižovatka“), kde se jí poklonily tisíce lidí.[61] Poté byly ostatky převezeny za účasti desetitisíců lidí v pohřebním průvodu přes Karlův most do Toskánského paláce a odtud na lafetě děla, na níž v úterý 21. září 1937 nastoupil svou poslední cestu T. G. Masaryk, a za doprovodu vojenské hudby do Vladislavského sálu Pražského hradu. Zde se ostatkům Václava Havla během středy a čtvrtka poklonilo 20 až 30 tisíc občanů.[62] Jejich květiny byly ve dnech 31. prosince 2011 až 2. ledna 2012 převezeny na lodích do Děčína, kde byly „odstrojeny“ a vypuštěny do Labe směrem k Severnímu moři. Státní pohřeb za účasti zahraničních hostí byl uspořádán v pátek 23. prosince 2011 v Katedrále Sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. Česká vláda v reakci na úmrtí vyhlásila od 21. prosince třídenní státní smutek a navrhla přijmout zákon oceňující Havlovy zásluhy o svobodu a demokracii.[63] Pietním shromážděním ve velké aule Karolina uctila jeho památku i Univerzita Karlova.[64] Na den pohřbu vyhlásilo státní smutek také Slovensko.

Dílo

Literární dílo Václava Havla patří do tří žánrů. Hlavně z 60. let 20. století pochází poezie, především básně a strojopisné kaligramy (typogramy) ve sbírce Antikódy. Na světovou uměleckou scénu Havel pronikl svou dramatickou tvorbou; první významnou divadelní hru Zahradní slavnost uvedl roku 1963, poslední Odcházení napsal v roce 2006. V roce 2009 režíroval natáčení stejnojmenného filmu dle této hry, podle které napsal i scénář. Po celý tvůrčí život se Václav Havel věnoval esejistice, často politicky motivované; sem patří rovněž jeho epistolární tvorba, literární a divadelní kritika, projevy a další příležitostné texty.

Básně

Havlovy typogramy ze sbírky Antikódy formálně navazovaly na mezinárodní hnutí konkrétní či experimentální poezie 60. let, z českých autorů mají blízko k poezii Jiřího Koláře, jemuž je kniha věnována. Od většiny ostatních autorů tohoto směru se Havel odlišoval tím, že jeho experiment neprotestoval jen proti konvencím dosavadní poetiky, ale byl i „protestem sociálně kritickým a v neposlední řadě i jakousi artikulací absurdity tehdejších politických poměrů.“[65]

Některá čísla sbírky jsou spíše obrazy sestavené ze znaků psacího stroje, jako kříž vytvořený z paragrafů věnovaný Bedřichu Fučíkovi. Většinou však autor pracuje se slovy, která grafickými i gramatickými prostředky uvádí do nečekaných souvislostí. Mimo jiné se mu tím daří demaskovat lživost dobových politických frází, například zneužívání nacionalistického slovníku v básni Vzor lid:[66]

Divadelní hry

Havlovy divadelní hry jsou ovlivněny především tradicí absurdního divadla; mimochodem Samuel Beckett, jeden z jejích zakladatelů, uvězněnému Havlovi věnoval v roce 1982 hru Katastrofa. Není to ovšem jediný inspirační zdroj; například k Čechovovi se Havel sám odkazuje ve hře Odcházení (2007) citací motivu z Višňového sadu.

PERINA: Samozřejmě. Pondělí se v chorukoru řekne ilopagar, úterý ilopager, středa ilopagur, čtvrtek ilopagir, pátek ilopageur, sobota ilopagoor. Jak myslíte, že se řekne neděle? No? (Hlásí se jediný Kalous) Tak Kalous!KALOUS: (vstane) Ilopagor. (Usedne)PERINA: Správně, Kalous! Máte jedničku!
Vyrozumění, 11. obraz

Již první velká Havlova hra, Zahradní slavnost (1963), obsahuje klíčová témata Havlových her, problémy moci, byrokracie a jazyka. Její hrdina Hugo Pludek příslušností k absurdní byrokratické organizaci a přijetím jejího jazyka ztrácí vlastní identitu.[67]

Ve hře Vyrozumění (1965) je hlavním tématem odcizení jazyka. Umělé jazyky ptydepe a chorukor, které mají zpřesnit a usnadnit komunikaci mezi byrokraty, se ve skutečnosti ukazují jako její nepřekonatelná překážka. Byrokratickou aroganci a ničení přirozeného lidského světa kritizuje například hra Asanace (1987).

Některé Havlovy divadelní hry obsahují silný autobiografický prvek. Trojici her Audience, Vernisáž (obě 1975) a Protest (1978), jež jsou asi nejpřístupnější z celého Havlova dramatického díla,[68] spojuje postava disidenta Ferdinanda Vaňka, který pracuje v pivovaru podobně jako v té době sám Havel. Ferdinand Vaněk přitom hraje spíše „roli dramatického principu než postavy“:[69] sám toho dělá a říká málo, děj se spíše točí kolem toho, jak na Vaňkův pravdivý postoj k životu reagují druzí, kteří tak mohou demonstrovat svoji zbabělost, pokrytectví a kariérismus. Largo desolato (1984) je studií strachu pronásledovaného disidentského spisovatele o svou identitu. Hlavní postava Odcházení (2007), které Havel napsal po skončení své prezidentské funkce, prožívá situaci po ztrátě politické funkce a hra se dotýká problémů korupce nebo bulvárního tisku.

Po uvedení zfilmované verze Odcházení (kterou Havel i režíroval), Havel oznámil, že se chystá napsat poslední divadelní hru Sanatorium,[70] kterou rozepsal, ale už nestihl dokončit.[71]

Eseje, kritika, dopisy a projevy

Václav Havel 14. listopadu 2009 v Praze na konferenci Svoboda a její nepřátelé

Václav Havel začal psát literárně a divadelně kritické i úvahové texty již na počátku 60. let. Obecně známými se jeho projevy a eseje staly v době kolem Pražského jara 1968. Nejvýznamnější část jeho esejistického a epistolárního díla vznikla v dobách normalizace: Dopis Gustávu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Dopisy Olze (1983), Slovo o slovu (1989) a mnohé další. Nepřestal však psát esejistickou literaturu ani v době prezidentství, například Letní přemítání (1991).

I když Havel nechtěl být filozof a jeho výklad nepostupoval rigorózní cestou, ve svých textech se dotýkal řady zásadních filozofických témat, jako je svoboda, moc, morálka či transcendence, jakkoliv tak činil spíše eklektickým způsobem, bez snahy o vytvoření samostatné školy či směru. Navazuje na české myslitele, jako Tomáš Garrigue Masaryk, Emanuel Rádl, Josef Šafařík a především Jan Patočka, přes něhož přijal tradici fenomenologické filozofie (Edmund Husserl, Martin Heidegger a další).[72] V rámci tzv. Kampademie spolupracoval s filozofy Zdeňkem Neubauerem, Radimem Paloušem a dalšími;[73] jeho „myšlení o světě“ bylo ovlivněno i ranými texty Václava Bělohradského (Krize eschatologie neosobnosti, 1982). O kritické zhodnocení Havlovy (politické) filozofie se pokoušel v domácím prostředí zejména filozof Petr Rezek (Filosofie a politika kýče, 1991), ze zahraničních autorů pak např. neokonzervativec Aviezer Tucker (The Philosophy and Politics of Czech Dissidence from Patocka to Havel, 2001).

Pojmenování objektů po Václavu Havlovi

Ulička Václava Havla v Brně 18. prosince 2013.

Veřejná prostranství a instituce

Ještě za života Václava Havla byla po vzoru amerických prezidentských knihoven zřízena Knihovna Václava Havla.[74] V den pohřbu Václava Havla byla v Gdaňsku otevřena třída Václava Havla (aleja Vaclava Havla).[75] Od 18. ledna 2012 se Základní škola Na Valech v Poděbradech jmenuje Základní škola Václava Havla.[76]

Dne 21. března 2012 vláda odsouhlasila přejmenování pražského ruzyňského letiště na Letiště Václava Havla Praha,[77] což se uskutečnilo 5. října 2012, v den jeho nedožitých 76. narozenin.[78]

V Brně byla po Václavu Havlovi pojmenována na popud uměleckého ředitele Divadla Husa na provázku Vladimíra Morávka ulička v centru města, jdoucí od tohoto divadla k Petrovu. Jde o starou uličku, která ale dosud neměla žádné jméno.[79]

Lavička Václava Havla

Lavička Václava Havla v areálu Jihočeské univerzity
Podrobnější informace naleznete v článku Lavička Václava Havla.

Na několika místech ve světě i v Česku vznikají Lavičky Václava Havla.[80] Jde o dvě židle (křesílka) pevně spojené se stolečkem, jehož středem prorůstá lípa. Autorem návrhu je Bořek Šípek, cena lavičky se pohybuje okolo 350 000 Kč.[81] Tato díla se v několika městech stala cílem vandalismu.[82][83] Zatím je 9 exemplářů:

Ocenění nesoucí jméno Václava Havla

Cenu Václava Havla za přínos občanské společnosti uděluje od roku 2011 Český filmový a televizní svaz FITES společně s městem Beroun.[84][85][86][87] Cenu Václava Havla za kreativní disent uděluje od roku 2012 Human Rights Foundation.[88][84][89]

Od roku 2013 je Radou Evropy udělována Cena Václava Havla za lidská práva, historicky prvním nositelem se 30. září 2013 běloruský aktivista Ales Bjaljacki.[90][91]

Dne 19. listopadu 2014 byla v budově amerického Kongresu odhalena Havlova busta. Stal se tak čtvrtým Evropanem, kterému se této cti dostalo.[92]

Kontroverze

Kontroverze vyvolal již jeden z prvních kroků, který Václav Havel vykonal v úřadu prezidenta republiky. Bylo jím vyhlášení rozsáhlé amnestie v roce 1990. Došlo k propuštění 23 000 vězňů z celkového počtu 31 000. Jednalo se o osoby odsouzené na maximálně 3 roky. Mezi propuštěnými však byli i pachatelé těžkých zločinů. Lze zmínit případ vraha Jozefa Slováka souzeného za vraždu jugoslávské občanky, který byl podmínečně propuštěn na základě amnestie. Slovák bývá zmiňován jako jedno z největších pochybení amnestie. V roce 1993 se do vězení vrátil, mezitím však zabil další čtyři lidi.[93][94][95] Ostatním vězňům byla odpuštěna třetina až polovina trestu. Taktéž bylo zastaveno stíhání osob, kterým hrozily nanejvýše 3 roky. Sám Havel amnestii hájil slovy: „Znalci říkají, že ta amnestie byla smysluplná. Samozřejmě, že v té pohnuté době vznikl bezpočet rozmanitých bludů – například, že kriminalita vinou této amnestie rapidně stoupla.“ Podle statistik se amnestovaní měli na celkové kriminalitě v roce 1990 podílet 9 %.[96]

Kritiku si vysloužily i některé milosti, které Havel udělil. Kontroverzní je například v roce 2001 udělená milost Zdeňku Růžičkovi, který byl obviněn z dvojnásobné vraždy. Milost byla zdůvodněna „vážným justičním omylem“. Růžička byl v roce 2003 odsouzen za vydírání k 17 letům vězení.[97] Kontroverze vzbudily i milosti udělené známému sportovci Radomíru Šimůnkovi, který způsobil automobilovou nehodu s následkem tří úmrtí či Martinu Odložilovi, který během hádky zabil svého otce. Matkou Odložila je Havlova přítelkyně Věra Čáslavská.[98]

Dalším kontroverzním krokem byla omluva sudetským Němcům v Mnichově v roce 1990. Za tento krok si Havel vysloužil kritiku části veřejnosti. Omluva zaskočila i funkcionáře Sudetoněmeckého krajanského sdružení.[99] Havlův přítel Jan Petránek později o Havlovi řekl: „Já si Havla vážím za obrovskou spoustu věcí, které vykonal, ale on je velmi necitlivý k tomu, co cítí veřejnost.“ Své tvrzení zdůvodnil právě omluvou sudetským Němcům a také Havlovým odporem k Rusku, který dle jeho názoru Česko stál mnoho obchodních příležitostí.[100]

Za kontroverzní také bývá považována[zdroj?] volba Havla prezidentem v roce 1998. Tehdy byl zvolen v druhém kole první volby, když získal 47 z 81 hlasů senátorů a 99 ze 197 hlasů poslanců. Republikánský poslanec Miroslav Sládek se neúspěšně pokusil napadnout[101] volbu u Ústavního soudu, protože byl v době volby ve vazbě a hlasování se nemohl zúčastnit. Při tehdejším rozložení politických sil by v případě Sládkovy účasti na volbě Havel nebyl pravděpodobně zvolen prezidentem již v druhém kole.[zdroj?]

Václav Havel bývá také kritizován za podporu bombardování Jugoslávie, při kterém byl poprvé použit pojem humanitární bombardování. Ten bývá často připisován právě Václavu Havlovi, který však odmítal, že by byl jeho autorem. Tento pojem vznikl na základě Havlova rozhovoru pro deník Le Monde ze dne 29. dubna 1999, ve kterém Havel sdělil, že aktuální nálety a bomby nejsou vyvolány hmotným zájmem, ale jejich povaha je podle Havla vysloveně humanitární. Havel později podpořil i americkou invazi do Iráku v roce 2003. V té době řada politiků, včetně premiéra Špidly, s invazí nesouhlasila.[102][103]

Na Slovensku bývá Václav Havel obviňován z likvidace tamního zbrojního průmyslu, když po sametové revoluci došlo k zastavení zbrojařské výroby na Slovensku. Z toho jej obvinil i slovenský premiér Robert Fico.[104] Tato tvrzení však bývají zpochybňována, protože o útlumu slovenského zbrojního průmyslu bylo údajně rozhodnuto ještě před sametovou revolucí.[105][106][107]

02 274086 301069-original1-y0sq3 314440

V√°clav Havel na tiskov√© konferenci OF  23.11.1989 v Galerii u Ňėeńćick√Ĺch. ---Following a brutal police crackdown on peaceful march of students late November 17,  prominent members of Charter 77 and other dissident organizations, students and actors established the Civic Forum as a mass popular movement for reforms in Prague on November 19, 1989. Vaclav Havel during a press conference of the Civic Forum in Prague on November 21, 1989.   CTK Photo
V√°clav Havel na tiskov√© konferenci OF 23.11.1989 v Galerii u Ňėeńćick√Ĺch. —Following a brutal police crackdown on peaceful march of students late November 17, prominent members of Charter 77 and other dissident organizations, students and actors established the Civic Forum as a mass popular movement for reforms in Prague on November 19, 1989. Vaclav Havel during a press conference of the Civic Forum in Prague on November 21, 1989. CTK Photo

1130114-img-havel coe-havel-2 havel_foto JB3fdd9e_nef KOL3fedaa_Zln premiera_filmu_odchazeni_havel-cz-praha-film_a_tv-2011-03-22_23 ShowImage SPA3e2ca4_havel vaclav-havel vaclav-havel-3

FILE PHOTO: Czech playwright Vaclav Havel in March 1968. Vaclav Havel died on Sunday, Dec. 18, 2011, aged 75. Havel, a dissident playwright jailed by Communists, became Czechoslovak and than Czech president and a symbol of peace and freedom after bringing down communism in Czechoslovakia by leading bloodless "Velvet Revolution".  (CTK Photo/Pavel Vacha) (CTK via AP Images)
FILE PHOTO: Czech playwright Vaclav Havel in March 1968. Vaclav Havel died on Sunday, Dec. 18, 2011, aged 75. Havel, a dissident playwright jailed by Communists, became Czechoslovak and than Czech president and a symbol of peace and freedom after bringing down communism in Czechoslovakia by leading bloodless „Velvet Revolution“. (CTK Photo/Pavel Vacha) (CTK via AP Images)

vácha-ZAHRADNÍ-SLAVNOS_fmt V-clav-Havel--007

Gustáv Husák

převzato Wikipedia

Gustáv Husák

(původním křestním jménem Augustín, 10. ledna 1913 Dúbravka, dnes část Bratislavy18. listopadu 1991 Bratislava) byl československý komunistický politik a posléze prezident republiky.

Životopis

Narodil se do rodiny Nikodéma Husáka (18811962) a jeho manželky Magdalény roz. Fratričové (18821914). Jeho původní křestní jméno bylo Augustín.[2] Jeho otec pracoval jako dělník v kamenolomu a sezonní zemědělský dělník, avšak v první světové válce utrpěl těžší zranění a poté se živil jako rolník; krátce zastával i post starosty Dúbravky. Gustáv Husák svoji matku nepoznal, neboť zemřela na tuberkulózu, když mu byl jeden rok. Jeho otec se znovu oženil. Od roku 1929 pobýval Husák v bratislavských internátech. Během práce ve studentském hnutí poznal v roce 1935 svoji budoucí první manželku Magdu Lokvencovou. 1. září 1938 se s ní oženil. Měli spolu syny Vladimíra (* 23. října 1944 Moskva) a Jána (19462004). Jeho první manželství skončilo rozvodem v roce 1960.[3] Magda Husáková Lokvencová zemřela v roce 1966.

Po smrti své první ženy se Husák seznámil v roce 1966Vierou Millerovou, rozenou Čáslavskou, která byla o deset roků mladší než on. Viera Husáková zahynula 20. října 1977 při havárii vrtulníku na bratislavském letišti.

Studia

V letech 19251933 studoval na Masarykově (dnešním Grösslingově) gymnáziu, kde patřil mezi premianty. Maturoval s vyznamenáním. V roce 1929, jako šestnáctiletý, vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, měl vstoupit do Komunistické strany Československa. V roce 1937 absolvoval s vyznamenáním vysokoškolské studium. V roce 1938 byl promován a získal akademický titul JUDr. (doktor práv). Poté pracoval jako právnický koncipient v advokátní kanceláři Vladimíra Clementise.[3]

Později se uváděl i s titulem CSc. (kandidát věd).[4] Vědecký titul kandidáta věd (CSc.) získal v Ústavu státu a práva československé Akademie věd v Bratislavě.

Válečné období

Za druhé světové války byl Husák odpůrcem Tisova Slovenského státu, byl členem hnutí odporu, aktivně se účastnil Slovenského národního povstání. Stal se místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a významným členem tehdy vzniklého Sboru pověřenců. V 1. Sboru pověřenců2. Sboru pověřenců zastával během povstání post pověřence vnitra (společně s Ivanem Štefánikem).[5] Byl rovněž místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z léta 1944 se zachoval i Husákův dopis, v němž doporučoval, aby Slovensko bylo po válce zařazeno do svazku národů Sovětského svazu. V pozdější době zdůvodňoval Husák dopis tím, že se snažil jen vyvíjet tlak na čs. exilovou vládu v Londýně, aby uznala slovenské národní požadavky, a měl tedy již tenkrát zastávat stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa, byť má mít v  tomto svazku značnou autonomii.[6]

Období 1945 až 1948

Ve vrcholné politice setrval i po druhé světové válce. Ve 4. Sboru pověřenců a v 5. Sboru pověřenců byl opětovně pověřencem vnitra. V 6. Sboru pověřenců ustoupil na post pověřence dopravy a veřejných prací.[7]

V prvních poválečných parlamentních volbách v květnu roku 1946 zvítězila na Slovensku Demokratická strana, na rozdíl od českých zemí, kde zvítězili komunisté. Po podpisu třetí pražské dohody však všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhala schválení celostátní československé vlády. Husák sám se stal předsedou 7. Sboru pověřenců, tedy prakticky slovenské autonomní vlády. Na podzim roku 1947 Husák navíc vytlačil nátlakovými akcemi některé přední nekomunistické pověřence z jejich úřadů (8. Sbor pověřenců) a získal potom přímý vliv na řízení slovenské policie, jak pořádkové policie (Sboru národní bezpečnosti – SNB), tak tajné policie (StB). Po únoru 1948 navíc krátce zastával i post pověřence zemědělství.[8]

Věznění

Po komunistickém převratu v roce 1948 byl Husák zpočátku politicky úspěšný. Zůstal předsedou i poúnorového 9. Sboru pověřenců a zprvu také 10. Sboru pověřenců.[9]

Zlom nastal roku 1950, kdy byl spolu s Vladimírem Clementisem, Lacem Novomeským a mnoha dalšími obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu. V květnu 1950 ztratil post předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v sobotu 24. dubna 1954 byl v tzv. procesu s buržoazními nacionalisty, souzenými za velezradu, sabotáž a vyzvědačství,[10]odsouzen za velezradu[11] k doživotnímu trestu odnětí svobody.[12] Po odsouzení čekal na přesun do věznice v Leopoldově v tajné věznici StB v prostorách bývalého Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči.[13] Byl jedním z mála obžalovaných, kteří při procesu nedoznali žádnou vinu, což mu pravděpodobně zachránilo život. Kvůli tomu, že po každém mučení nakonec odvolal své přiznání, se rovněž protáhla příprava procesu. Rozsudek nad ním byl vynesen až po StalinověGottwaldově smrti, a to možná také přispělo k tomu, že Husák unikl trestu smrti.[14]

Rehabilitace

V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného Husák propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. V průběhu šedesátých let byl Husák zpočátku jednou z význačných osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara 1968 vystupoval jako stoupenec reforem. V dubnu roku 1968 se stal místopředsedou československé vlády, v níž pak byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky.

Husák na návštěvě Rumunska v roce 1977 zachycený společně s diktátorem Ceauşescem.

Gustáv Husák (uprostřed) na státní návštěvě NDR v roce 1971. Zleva: Erich Honecker, Husák a Walter Ulbricht.

Po roce 1968

Na moskevských jednáních v srpnu roku 1968, kterých se zúčastnil jako člen československé delegace pod vedením prezidenta Ludvíka Svobody, zvolil Husák pragmatický přístup a stal se tím mužem, kterému posléze dal sovětský vůdce Leonid Brežněv přednost před ostatními komunistickými politiky v Československu, zvláště před Alexandrem Dubčekem. V dubnu 1969 se Husák dostal do čela KSČ. Do května roku 1971 byl formálně jejím prvním tajemníkem, poté se stal generálním tajemníkem KSČ. V této funkci setrval až do prosince 1987.[15]

Prezident ČSSR

Rovněž Rumunsko, fotografie pořízená během exkurze do továrny na vozy Dacia.

Husák se zapisuje do zlaté knihy návštěvníků Východního Berlína (1987).

Po odstranění prezidenta Ludvíka Svobody z funkce a tzv. volbách nového prezidenta v roce 1975 se Gustáv Husák stal na příštích čtrnáct let prezidentem Československé socialistické republiky (ČSSR).

Za Husákova vedení došlo počátkem sedmdesátých let k tzv. normalizaci ve všech oblastech politiky, kultury a hospodářství. V jejím rámci byly provedeny rozsáhlé personální čistky ve všech odvětvích společenského a hospodářského života. Místo dosavadních elit a odborníků nastoupili do státních a hospodářských funkcí často bezcharakterní kariéristé,[zdroj?] což vedlo k celkovému úpadku většinové společnosti. Hlavním kritériem se často stávala schopnost přetvářky a nedostatek občanské statečnosti.[zdroj?] Většina obyvatelstva již nebyla ochotna cokoliv udělat pro ideály, ke kterým se československá společnost hlásila koncem šedesátých let. Lidé, kteří se snažili proti režimu umírněně protestovat, se dostávali do izolace od většinové společnosti, která jejich úsilí často chápala jen jako zbytečnou provokaci. Naprostá většina obyvatelstva se víceméně „dobrovolně“ zúčastňovala[zdroj?]) naprosto nesvobodných a zmanipulovaných „voleb“. Lidé byli ochotní v rámci zachování svého dosavadního postavení podepsat prakticky jakékoliv prohlášení odsuzující či podporující cokoliv, a to výhradně podle vůle vládnoucí KSČ. Husákova normalizace se projevovala navenek mj. i opětným odstraňováním pomníků prezidenta Masaryka obnovených v letech 19681969.

Husák byl trojnásobným nositelem titulu Hrdina Československé socialistické republiky (Zlatou hvězdou Hrdiny ČSSR vyznamenán v roce 1969, 1973 a 1983) a titulu Hrdina Sovětského svazu.

Na přelomu 70. a 80. let se začal zhoršovat Husákův zdravotní stav. Byl až do smrti velmi silným kuřákem (na veřejnosti se však s cigaretou objevoval sporadicky), což se spolu s předchozím vězněním na jeho zdraví citelně podepsalo. Cukrovka omezovala možnost operovat šedý zákal (komplikovaný celoživotní těžkou krátkozrakostí), který postoupil natolik, že mohl číst jen na čtecím stroji. Přesto operaci (na tehdejší dobu poměrně těžký zákrok) podstoupil a i přes velmi silné brýle, které později nosil, se mu zrak vrátil do přijatelných mezí. V roce 1987 se vzdal funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kdy jej v této funkci vystřídal Milouš Jakeš. Funkci prezidenta republiky však vykonával dál.

Abdikace prezidenta

Po listopadových událostech roku 1989 Husák jmenoval 10. prosince téhož roku Čalfovuvládu národního porozumění“ a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky. V listopadových dnech byl jedním z tehdejších československých politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím[zdroj?], a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu.

Konec života

Dne 18. listopadu 1991 pak Gustáv Husák, jako soukromá, polozapomenutá osoba, zemřel. Jeho pohřbu se zúčastnil i tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský, což vyvolalo kritiku především v českých zemích, kde to bylo vnímáno jako gesto úcty k Husákovým nacionálním postojům. Šlo o součást eskalace problémů mezi Čechy a Slováky v tomto období. Přes proklamovaný ateismus jej krátce před smrtí navštívil římskokatolický kněz a Husák takzvaně „zemřel smířen s Bohem“. [16][17]

61125 120996 304333 898915_gustav-husak-limuzina-gaz-14-crop

1504037_sport-prezidenti-sportovci-gustav-husak 1508651_prezidenti

Generální tajemník ÚV KSČ, prezident ČSSR Gustáv Husák (vpravo) a vůdce libyjské revoluce plukovník Muammar Kaddáfí při přátelském setkání, které se uskutečnilo 8. září na Pražském hradě.

Generální tajemník Všeobecného lidového kongresu Libyjské arabské lidové socialistické džamáhiríje Muammar Kaddáfí (vpravo) a generální tajemník ÚV KSČ, prezident ČSSR Gustáv Husák během rozloučení na ruzyňském letišti.---***FILE PHOTO***Libyan leader Moammar Gadhafi (right) salutes with president of Czechoslovakia Gustav Husak (left) at the Prague Airport on archive picture on June 20, 1978. (CTK Photo/Jiri Karas)
(CTK Photo/Jiri Karas)
ADN-ZB Thieme 14.6.71 Berlin: VIII. Parteitag.  Delegation der KPTsch eingetroffen.  Die Delegation der Kommunistischen Partei der Tschechoslowakei unter der Leitung des Generalsekretärs des ZK, Dr. Gustav Husak (Mitte), traf am 14.6.71 auf dem Zentralflughafen Berlin-Schönefeld ein. Die Abordnung wurde herzlich empfangen von den Mitglidern des Politbüros des ZK der SED Erich Honecker (links), Erster Sekretär des ZK der SED, Walter Ulbricht (r.), Günter Mittag (2. V.r., halbverdeckt) und weiteren Mitgliedern der Parteiführung.
ADN-ZB Thieme 14.6.71 Berlin: VIII. Parteitag.
Delegation der KPTsch eingetroffen.
Die Delegation der Kommunistischen Partei der Tschechoslowakei unter der Leitung des Generalsekretärs des ZK, Dr. Gustav Husak (Mitte), traf am 14.6.71 auf dem Zentralflughafen Berlin-Schönefeld ein. Die Abordnung wurde herzlich empfangen von den Mitglidern des Politbüros des ZK der SED Erich Honecker (links), Erster Sekretär des ZK der SED, Walter Ulbricht (r.), Günter Mittag (2. V.r., halbverdeckt) und weiteren Mitgliedern der Parteiführung.

crop-319204-11 csr_2574_v hqdefault husak husak_g husak-hrob-gustava-husaka-nestandard1 JB2fde14_1989_jiri_krulis JB3d0859_FO00002710 JB487505_husak_sme_x MBB3f2fa5_FO00356051 o_husak-dubcek-tasr OB518e8b_image_gallery

Citáty

Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast… území od Aše až po Vladivostok.
— Gustáv Husák, 1944[18]

Ludvík Svoboda

 převzato Wikipedia

Ludvík Svoboda

(25. listopadu 1895 Hroznatín20. září 1979 Praha) byl československý generál a politik. Během druhé světové války vedl 1. československý armádní sbor na východní frontě. Poválečný ministr národní obrany 1945 až 1950. V letech 19681975 byl prezident Československé socialistické republiky

Mládí

Rodný dům Ludvíka Svobody v Hroznatíně

Narodil se v Hroznatíně, okres Velké Meziříčí, dnes okres Třebíč na Českomoravské vysočině, do staré selské rodiny Jana (18621896) a Františky, roz. Chalupové (* 1868). Otec mu zemřel, když byl Ludvíkovi sotva jeden rok (9. prosince 1896), podle matriky na následky kopnutí „koňskou nohou do břicha“. Matka se v roce 1898 podruhé vdala za Františka Nejedlého (18621913). Ludvík tak vyrůstal se starším bratrem a sestrou z prvního manželství a třemi sourozenci z druhého manželství matky. Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí, kde získal agronomické vzdělání, které si doplnil praxí ve vinařství v Rakousku. V roce 1915 byli oba bratři Josef i Ludvík odvedeni do rakousko-uherské armády. Ludvík jako domobranec k pěšímu pluku č. 81. Starší sestra Marie byla již vdaná. Matka se třemi mladšími sourozenci zůstala po smrti druhého manžela na statku hospodařit sama.

První světová válka

V roce 1915 byl starší bratr Josef poslán na srbskou frontu, mladší Ludvík na ruskou. Ještě téhož roku 18. 9. přešel u Tarnopolu do zajetí. V Rusku nejdříve vstoupil do hasičského sboru města Kyjeva, kde absolvoval odborný výcvik. 5. srpna 1916 se přihlásil do československých legií. Bojoval ve slavných bitvách u Zborova, u Bachmače a zúčastnil se bojů o Sibiřskou magistrálu. V legiích byl jmenován poručíkem 6. 2. 1919, kapitánem 16. 8. 1919 s platností od 1. 5. 1919. Kurz poddůstojnické školy ukončil 26. 12. 1917. Kurz důstojnické školy absolvoval na jaře 1919. Do vlasti se vrátil s jedním z posledních lodních transportů přes Japonsko, Tichý oceán, Panamský průplav a USA. V září 1920 se v hodnosti kapitána vrátil s 3. plukem Jana Žížky z Trocnova do jeho posádky v Kroměříži.

Meziválečné období

Po návratu z války okamžitě demobilizoval a ujal se rodného statku, protože starší bratr Josef, hospodář, byl v rakouské armádě odsouzen za neposlušnost k trestu španglemi („Krutým trestem, který v rakouské armádě přežíval z feudálních časů. Pověsili ho na palčivém slunci na několik hodin za ruce spoutané za zády. Bratr tu trýzeň nevydržel. Na následky překrvení mozku a úžehu zemřel.“[7]). Byl pochován u srbského města Čačaku v bratrské mohyle. V souvislosti s pokusem excísaře Karla zmocnit se v Maďarsku trůnu byl znovu, jako mnozí legionáři, mobilizován. Tehdy byl získán, aby zůstal sloužit v nově se zakládající armádě. Hospodářství předal mladšímu bratru Františku Nejedlému a nastoupil u svého mateřského 3. pluku Jana Žižky z Trocnova v Kroměříži. Zde se také v roce 1923 oženil s Irenou Stratilovou z mlynářské rodiny z nedalekých Cvrčovic.

V roce 1923 v hodnosti štábního kapitána nastoupil službu na Podkarpatské Rusi u 36. pluku. Tam setrval do roku 1931. Absolvoval řadu kurzů ke zvýšení kvalifikace: střelecký kurz v Milovicích (1927), stáž u dělostřeleckého pluku č. 12 v Užhorodě (1928), stáž u leteckého pluku v Piešťanech (1931). Naučil se maďarsky a složil zkoušku z maďarského jazyka a literatury na bratislavské univerzitě J. A. Komenského. Vzhledem k nedostatku pedagogů – důstojníků znalých maďarštiny, byl pověřen její výukou na Vojenské akademii v Hranicích v letech 19311934.

V roce 1934 byl povýšen na podplukovníka a převelen ke svému 3. pluku Jana Žižky v Kroměříži. Prošel řadou velitelských funkcí, byl velitelem náhradního praporu, instrukčních kurzů záložních důstojníků. Jako velitel náhradního praporu, byl v roce 1937 pověřen přípravou mobilizace. V roce 1938 odešel s mobilizovaným praporem do pohraničí – Kounice u Brna. 15. března 1939 musel předat kasárna v Kroměříži rakouskému plukovníkovi z nacistické německé armády, která okupovala Kroměříž.

V Kroměříži si Svobodovi v roce 1933 postavili dům, který jim umožnil, po záboru pohraničí, poskytnout azyl dvěma rodinám vyhnaným z pohraničí.

Druhá světová válka

Pamětní deska na domě ve kterém rodina Svobodových žila

Po rozbití Československa nacistickým Německem a okupací Čech a Moravy se zapojil do organizování vojenské odbojové organizace Obrana národa na Kroměřížsku. Začátkem června 1939 přešel ilegálně do Polska. Důstojníků jeho věku a hodnosti, kteří by zanechali doma rodinu v nejistotě a nebezpečí, nebylo mnoho. V Polsku, jako nejstarší a nejvyšší důstojník, velel vojenské skupině ve vojenském táboře v Krakově – Malých Bronowicích. Přes tento tábor procházely stovky emigrujících mladších důstojníků. Během tří měsíců bylo vypraveno do Francie 1200 letců. Ti vojáci, kteří v Polsku zůstali, měli vytvořit čs. vojenskou jednotku na území Polska.

Polský prezident povolil čs. vojenskou jednotku s nazváním „Legion český a slovenský“ až třetí den (3.9.1939) po napadení Polska Německem. Ten mohl jen málo zasáhnout do bojů. Po porážce Polska v září 1939, převedl L. Svoboda skupinu více než 700 důstojníků a vojáků do azylu do SSSR. Únik skupiny do Rumunska byl vyloučen, hrozilo, že by ji Rumuni předali Němcům. V SSSR se skupina ihned přejmenovala na „Východní skupinu čs. armády“. Skupina přešla beze zbraní a v civilu jako vojenský útvar se souhlasem čs. vyslance v Polsku Juraje Slávika, a po dojednání se sovětskými diplomatickými orgány na území Polska. Aby se jako civilní emigranti nerozptýlili po Sovětském svazu, který měl v té době s Německem dohodu, byli vojáci od veřejnosti izolováni v internačních táborech, v nichž vedli život podle předpisů čs. armády. Tyto internační tábory nebyly ani zajatecké, ani pracovní, ani gulagy.

V době internace „Čs. vojenské skupiny východní“ byla postupně v následujících místech: Kamenec Podolský, Olchovce, Jarmolince, Oranky, Suzdal). Na území SSSR nebylo čs. diplomatické zastoupení a pplk. Ludvík Svoboda vedl po dva roky diplomatická jednání se sovětskými orgány, aby mohla být tato vojenská skupina udržena v celku, aby byla materiálně podporována a aby větší část důstojníků a poddůstojníků této skupiny byla přepravena do zemí, kde se bojovalo proti Německu (do Francie, po jejím pádu do Anglie a později na Střední východ). Celkem bylo vypraveno za pomoci Sovětů 12 transportů, tj. 662 mužů, 12 žen a 6 dětí.[12] V té době, čs. politické vedení v emigraci v čele s prezidentem Benešem, nebylo našimi předmnichovskými spojenci – Anglií a Francií – uznáváno, ještě neprohlásili mnichovskou dohodu a protektorátní hranice za neplatné. Naši letci museli ve Francii až do jejího napadení Německem, sloužit ve francouzské cizinecké legii, jejich hodnosti jim byly sníženy nebo neuznány.

Měsíc po napadení SSSR Německem byla našimi politickými představiteli 18. července 1941 podepsána dohoda se Sovětským svazem o obnově diplomatických styků a vzájemné spolupráci ve válce proti Německu. Dohoda umožňovala organizovat v Sovětském svazu samostatnou československou vojenskou jednotku. Pplk. Ludvík Svoboda se významně podílel na přípravě této vojenské dohody a rovněž na podmínkách pro spolupráci sovětských a československých zpravodajských služeb (plk. Heliodor Píka). Kvůli tomu několikrát opustil SSSR a odjel do Istanbulu. V Moskvě byla již na jaře 1941 ustanovena tajná čs. vojenská mise, jejímž velitelem byl plk. Heliodor Píka a jeho zástupcem pplk. Ludvík Svoboda.

Na přelomu května a června 1941 Ludvík Svoboda, spolu se zpravodajským důstojníkem Hieke-Stojem kontaktovali L. Krna, zástupce vyslance Slovenského státu v Moskvě. Hieke-Stoj přemluvil diplomata ke spolupráci. V souvislosti s touto akcí byl Svoboda zadržen sovětskou kontrarozvědkou a obviněn ze spolčení s nepřítelem Sovětského svazu a ze špionáže. Nedorozumění se vysvětlilo a Svoboda byl obvinění zproštěn. Podle spekulativních úvah některých historiků se tehdy L. Svoboda „zavázal ke spolupráci se sovětskou tajnou službou, v níž pak setrval až do konce svého života. Pro toto tvrzení však nebyly nalezeny důkazy.“ Ve Svobodově deníku se k této záležitosti vztahuje zápis, který objasňuje důvod jeho zadržení a obvinění ze špionáže. Vedoucí mise plk. Píka opomenul oznámit kontakty jeho a dalších členů mise s diplomatem dr. Krnem ze Slovenska. Tímto opomenutím „… přivedl misi, zejména sebe a mě, do velmi nepříjemné situace a tím jeho i moje postavení v SSSR se značně zhoršilo a důvěra byla otřesena. Mám za to, že toto bylo důvodem, že byl od nás požadován šifrovací klíč a byla zostřena kontrola nad radioprovozem.

Činnost L. Svobody po celé další období války byla spojena s organizací čs. vojska v SSSR a jeho velením. Pplk. Svoboda spolu se skupinou 93 důstojníků a poddůstojníků, které během internace připravoval (Oranská skupina), zorganizoval z dobrovolníků – československých občanů, kteří se přihlásili ze všech konců SSSR, samostatný polní prapor. Samostatný polní prapor, který však organizačně mohl být zařazen do struktury sovětského vojska. Do jednotky vstoupili Češi, Slováci i Rusíni z Podkarpatské Rusi, Židé, krajané žijící na území SSSR, ale i němečtí a maďarští antifašisté – čsl. občané.[20] L. Svoboda přijal do armády ženy, i když to bylo proti řádu čs. armády.[21][22] Příchodem dalších dobrovolníků, zejména Rusínů, kteří přišli z gulagů a Slováků, kteří přešli do zajetí se prapor postupně rozrostl na samostatnou smíšenou brigádu a posléze na armádní sbor – největší československou vojenskou jednotku v zahraničí. Československé vojsko v SSSR působilo na frontách druhé světové války nejdéle ze všech jednotek našeho zahraničního vojska.

Generál Svoboda mezi obyvateli východoslovenské obce Vyšný Komárnik, během osvobozování Slovenska (říjen 1944).

Před odchodem na frontu – 30. ledna 1943 – byl Ludvík Svoboda povýšen na plukovníka. Plk. Svoboda velel praporu, který se vyznamenal u Sokolova (v boji proti odvetné operaci německé armády za Stalingrad a Charkov). Velel brigádě, která sehrála významnou úlohu, při osvobození hlavního města Ukrajiny Kyjeva a při bojích o západní Ukrajinu. V prosinci 1943 po osvobození Kyjeva byl jmenován brigádním generálem. Brigáda pod jeho velením osvobozovala města Rudu, Bílou Cerkev, a řadu dalších. U Žaškova se brigáda zúčastnila Korsuň – ševčenkovské operace.

Dne 18.5.1944 byl jmenován velitelem 1.čs. armádního sboru v SSSR brigádní generál Jan Kratochvíl . Pod jeho velením byl Sbor nasazen v Karpatsko-Dukelské operaci. „Dňa 10.9.1944 velenie nad 1.čs.zborom prevzal od brigadneho generala Kratochvíla Jana brigádny generál Svoboda Ludvík (na základe rozkazu veliteľa 1.ukrajinskeho frontu maršála ZSSR Koneva). Zmena veliteľa súvisela s neúspešným začatím operácie dňa 9.10.1944.“ J. Bílek hodnotí odvolání Kratochvíla jako „neoprávněné“. J. Bystrický cituje hodnocení čs. Ministerstva národní obrany v Londýně, které uznalo důvody Koněvova rozhodnutí.

Sbor byl organizován na základě příchodu dalších dobrovolníků, zejména Volyňských Čechů. Sbor se vyznamenal v Karpatsko-Dukelské operaci – největší horské operaci 2. světové války, a největší operaci čs. armády v její historii. Dělostřelci armádního sboru se zúčastnili mohutné dělostřelecké přípravy v Jaselské operaci, směřující k osvobození Krakova a východního Polska. Armádní sbor osvobozoval Slovensko a východní Moravu. Po mobilizaci Slováků a zapojením místních partyzánů vzrostl počet vojáků zhruba na 50 000. 3. dubna 1945 velení nad Sborem převzal generál Karel Klapálek. Ostravsko-opavské operace se zúčastnila čs. tanková brigáda spolu se smíšenou leteckou divizí.

V lednu 1945, po vstupu sboru na slovenské území, na přímou žádost gen. L.Z. Mechlise, člena vojenské rady 4. ukrajinského frontu, který koordinoval činnost zpravodajské služby frontu, L. Svoboda zřídil při armádním sboru vojenské obranné zpravodajství (OBZ). Generál Svoboda původně chtěl vedením OBZ pověřit mjr. Františka Sedláčka. Gen. Mechlis však prosadil npor. B. Reicina.[29][30]

Dne 4. dubna 1945 jmenoval prezident Beneš tzv. Košickou vládu. Ludvík Svoboda byl jmenován jako nestraník ministrem národní obrany a velením armádního sboru pověřil generála Klapálka. Generál Klapálek, spolu s dalšími několika generály a řadou mladších důstojníků přišli na vyžádání z Anglie. Tito důstojníci posílili velitelský sbor jednotky. Někteří přišli již k brigádě před Kyjevem, někteří až ke sboru a zúčastnili se osvobození Slovenska a východní Moravy.

Na divizního generála byl Ludvík Svoboda povýšen 10. května 1945. Armádním generálem se stal 1. srpna 1945.

Osud jeho rodiny v okupované vlasti

Irena Svobodová, po odchodu manžela do emigrace, spolupracovala s Obranou národa a pomohla, mimo jiné, několika skupinám důstojníků a poddůstojníků odejít za hranice. Na podzim roku 1941 poskytla ve svém domě v Kroměříži azyl skupině čs. parašutistů s vysílačkou. Výsadek S1/R byl vyslán čs. vojenskou misí ze SSSR. Irena Svobodová i její rodina spolupracovala s parašutisty do té doby, než gestapo přišlo na jejich stopu a celou skupinu v listopadu 1941 zatklo.

Při bojích na Dukle se Ludvík Svoboda dozvěděl, že jeho syn Miroslav byl ve svých necelých 18 letech zavražděn v koncentračním táboře Mauthausen. Tam byli popraveni i oba bratři Ireny Svobodové Jaroslav a Eduard a synovec Jan Doležal. V koncentračním táboře Ravensbrück byla zavražděna Anežka Stratilová, maminka Ireny Svobodové.

Irena Svobodová s dcerou Zoe unikly zatčení a od listopadu 1941 do května 1945 se skrývaly u statečných a obětavých lidí na Moravě (mimo jiné s jejich ukrýváním pomáhal katolický kněz Jan Dokulil,působící v Uhřínově-švagr katolického básníka a spisovatele Jana Zahradníčka), z toho v l.1943-1945 v obci Džbánice (blízko Moravského Krumlova-VIZ). Dalších 15 členů z obou rodin manželů Svobodových bylo 3 roky vězněno v internačním táboře ve Svatobořicích na Moravě.

Poválečné období

L. Svoboda byl ministrem národní obrany od svého jmenování členem Košické vlády 4. dubna 1945 do odvolání 25. dubna 1950. Funkci převzal po Janu Masarykovi. Armáda se budovala podle Košického vládního programu ze všech složek protinacistického domácího i zahraničního odboje. Již v ustanoveních Košického vládního programu se promítala skutečnost, že velmoci přisoudily Československu místo v sovětské sféře vlivu. Armáda měla být budována podle vzoru a zkušeností sovětské armády. Budování armády bylo poznamenáno bojem o získání politické převahy ve společnosti, který vyústil v únoru 1948 v ustanovení nedílné vlády komunistické strany a nastoupení budování sovětského modelu socialismu. Do armády vstoupila, na rozdíl od předválečné apolitické armády, stranická politika. Důstojníci i vojáci mohli být členy politických stran a zúčastnit se stranického života. Velitelská místa se začala obsazovat nejen podle odbornosti, ale i podle stranické příslušnosti. Politický (stranický) profil armády postupně kopíroval politickou situaci ve společnosti.

Nebyla výzbroj ani výstroj, využívalo se ukořistěného německého materiálu. Armáda se podílela na obnově národního hospodářství. Likvidovala skupiny banderovců přicházející z Ukrajiny přes Polsko, které terorizovaly obyvatelstvo na Slovensku.

Ve volbách 1946 KSČ spolu se sociálními demokraty výrazně vyhráli, samotný Svoboda ztrácel důvěru jak KSČ, tak SSSR. Počátkem roku 1948 se rostoucí politické napětí vyvinulo v otevřenou krizi. Dne 20. února 1948 dvanáct nekomunistických ministrů, členů národně socialistické, lidové a slovenské demokratické strany, podalo demisi, kterou prezident Beneš přijal. Tito ministři spoléhali, že prezident ji nepřijme a že je podpoří vojenské jednotky s nimi sympatizujících velitelů. Do ulic vyšly desetitisíce ozbrojených pracujících podpořených Lidovými milicemi, nelegálními polovojenskými jednotkami, založenými 23. února 1948 jako ozbrojená stráž průmyslových podniků, ovládanými ministerstvem vnitra. Armáda zůstala neutrální v souladu se stanoviskem prezidenta i ministra zahraničí Jana Masaryka. K vystoupení armády by „muselo dát povel armádní velení, konkrétně ministr L. Svoboda a prezident Beneš (…) Oba zastávali princip nevměšování armády do vnitropolitických sporů. K protikomunistickému odporu se tak mohly odhodlat – ať již izolovaně nebo v koordinaci – jen jednotlivé útvary z vlastní iniciativy důstojníků. Armádní velení by pak muselo reagovat na neplnění jeho rozkazu o neplnění neutrality. A konečně je tu ještě jeden, byť hypotetický otazník, jak by odpovědělo komunistické vedení a K. Gottwald jako předseda vlády na Stalinovo doporučení použít pomoci sovětské armády„.

Demokratické strany vyklidily pozice a komunistická strana se přestala dělit o moc s ostatními stranami. Parlamentní demokracie byla nahrazena „vedoucí úlohou strany“. Slibovaná specifická československá cesta socialismu se měnila v kopii sovětského modelu v ekonomice i politice.

Členství v KSČ

Dne 11. 10. 1948 L. Svoboda vstoupil do komunistické strany. Někteří autoři tvrdí, že byl tajným členem KSČ už od roku 1942. Historik Karel Kaplan však uvádí: „V seznamu tajných členů není. Pokud jsem jej měl, tam je několik desítek jmen, ale Svoboda tam není. A také oficiálně vstoupil do KSČ v září, nebo v říjnu 1948.“

Čistky v armádě

Po roce 1948 L. Svoboda dále prosazoval představu, že armáda bude budována s respektováním legionářských tradic, jako národní a lidová armáda. V armádě byli zkušení velitelé ze zahraničního i domácího odboje a legionáři. Boj o armádu gradoval a armáda prošla radikální kádrovou „očistou“.

Jaroslav Procházka, náčelník Hlavní správy výchovy a osvěty, v dopise K. Gottwaldovi již v říjnu 1947 obviňuje generála Svobodu z „politické nespolehlivosti, kolísání a žádá ho, aby neprodleně učinil nápravu“. Hned po únoru byla zatčena řada důstojníků, mezi nimi Jindřich Macháček, plk. Karel Střelka, ing. arch. Jan Jeník, kteří byli vyšetřováni kvůli L. Svobodovi.

Podle některých autorů nesl Ludvík Svoboda politickou zodpovědnost za tehdejší čistky ve velitelském sboru.

Nad „očistou“ armády dohlížel Armádní poradní sbor (APS), jehož členem byl za Ústřední akční výbor Národní Fronty Rudolf Slánský, a z armády generálové Svoboda, Klapálek, Boček, Procházka, Hasal, Drgáč a plk. B. Reicin. „Návrhy na propouštění vypracovávaly orgány OBZ vyšších vojenských velitelství. (…) Konečné návrhy posuzoval plk. Bedřich Reicin a osobně je předkládal na jednáních APS. (…) Při projednávání návrhů v APS se Reicin dostával často do sporu s gen. Svobodou a někdy i s dalšími členy APS, generály Klapálkem, Bočkem a Drgáčem. K tomu (Reicin) uvádí: „Svoboda bral v ochranu nespolehlivé důstojníky, přičemž o jedněch se vyjadřoval, že jsou ještě mladí a že se dají převychovat, o druhých říkal, že jejich reakční výroky nelze brát vážně, další hájil, odvolávaje se na jejich odborné schopnosti a konečně bral systematicky v ochranu různé reakční legionáře a zahraniční vojáky, se kterými byl osobně spřátelen. V jiných případech se stavěli proti propuštění nespolehlivých důstojníků i generálové Klapálek, Boček a později gen. Drgáč.““

Ke dni 15. února 1948(? spíš-1949) bylo celkem propuštěno z armády 2 965 důstojníků z celkového počtu 13 366 vojáků. „Drtivá většina propuštěných se ničím neprovinila a dokonce ani verbálně nevyjádřila nesouhlas s novým režimem.“

„V průběhu „očisty“ na jaře a v létě 1948 dochází k podstatným změnám také na nejvyšších místech v armádě. Na podzim 1948 Slánský prosadil vytvoření funkce náměstka ministra obrany pro věci osobní a zřízení kádrového odboru MNO. Slánský zároveň navrhl gen. Svobodovi, aby tuto funkci vykonával plk. Bedřich Reicin. S tím Svoboda nesouhlasil. „Vznesl jsem námitky proti Reicinovi a žádal, aby mi strana dala na tuto funkci někoho jiného, že Reicin je zapracován v obranném zpravodajství, aby mu toto bylo ponecháno. Znal jsem ho a Slánského jsem upozornil, že nemá dobrý poměr k lidem, že lidé se ho bojí, nemají ho rádi, že je to diktátor a zlý a mstivý člověk. Slánský mi to vymlouval, že Reicina zná, že se mýlím, že takový není, ale že o tom bude ještě uvažovat a že to sdělí ve straně. Asi za dva dny přišel Slánský a sdělil mi, že Reicin bude mým náměstkem, abych neměl obav, že bude vše v pořádku.“[48] Reicin byl ustaven do funkce náměstka ministra NO pro věci osobní dne 15. listopadu 1948. Reicin, s vědomím a podporou Gottwalda a Slánského, tak ve svých rukou soustředil obrovskou, fakticky ničím a nikým nekontrolovatelnou moc. V době působení Reicina na funkci náměstka o personálním obsazení významnějších míst v armádě rozhodovali pouze Bedřich Reicin, Rudolf Slánský, Jaroslav Procházka a Karel Šváb. Gen. Ludvík Svoboda přesto, že zastával funkci ministra národní obrany, musel akceptovat jejich návrhy. „V případech, kdy Ludvík Svoboda vznášel námitky vůči některým návrhům Reicina, odpovídal Reicin, že strana o tom ví, případně, že návrhy již projednal s prezidentem republiky. Ve výjimečných případech telefonoval Svoboda Gottwaldovi, který mu vždy potvrdil, že je o návrhu informován a že s ním souhlasí.“

Někteří historici Svobodovi vyčítají, že se nezastal ani svých spolubojovníků. „Nepostavil se proti čistkám ve velitelském sboru armády ani v případech, kdy se jednalo o jeho dlouholeté bojové druhy a přátele.“ Podle jiných pramenů Svoboda již v roce 1947 zastavil neoprávněné penzionování některých generálů a důstojníků. Intervenoval ve prospěch pplk. Františka Skokana.

Reicin po svém zatčení při výpovědi označil L. Svobodu za „hlavní brzdu“ tzv. očisty armády. „Stejně tak hodnotil Reicin vztah Svobody k dalším opatřením, které prosazovalo vedení KSČ v armádě na doporučení sovětských činitelů. Otevřeně vyjádřil Svoboda pochybnosti v případě zavedení útvarových organizací KSČ do armády. „Svoboda byl velmi znepokojen, když se v armádě začaly ustanovovat první útvarové organizace KSČ. V rozhovoru s námi vyslovoval neustálé obavy, že to bude znamenat úpadek kázně a konec principu vojenské podřízenosti. Každý příklad, kdy se takové zjevy skutečně projevily, neopomenul zaznamenat kritickými připomínkami,“ uvádí Reicin.“

Ve svých výpovědích a rozhovorech z roku 1956 „Svoboda dále uvádí, že mu nebylo nic známo ani o vyšetřování důstojníků ve vězeních OBZ po únoru 1948. Na jednání Armádního poradního sboru se podle jeho slov dozvěděl, že tamtoho nebo onoho zavřeli. „To bylo v r. 1948 až 1950. Jinak (Reicin) říkal, že všichni zatčení jsou předáváni státní bezpečnosti a já neměl ani ponětí, že je u nás někdo vyšetřován.“

Odvolání z funkce ministra národní obrany

Nedůvěra KSČ se obrátila i proti Svobodovi, nepomohlo ani to, že vstoupil v říjnu 1948 do KSČ. Během krátké doby se Reicinovi – s podporou K. Gottwalda (předsedy vlády) a R. Slánského (generální tajemník KSČ) podařilo vyměnit celé vedení ministerstva národní obrany, generálního štábu i jednotlivých útvarů. Do Moskvy šla udání o Svobodově nedůvěryhodnosti. Rudolf Slánský charakterizoval Svobodu v lednu 1951 pro poradu v Moskvě „(…)obklopoval se důstojníky jako Drgač, Drnec, Klapálek, Novák, Bulandr, kteří byli staří legionáři a odchovanci západních vojenských doktrín, neměli kladný poměr k sovětské vojenské doktríně(…) Naší chybou bylo, že jsme Svobodu a jeho chráněnce ponechali tak dlouho na klíčových pozicích v armádě a že teprve na naléhavou radu soudruha Stalina jsme je odstranili.“

Dne 25. dubna 1950 byl odvolán z funkce ministra národní obrany a byl jmenován náměstkem předsedy vlády pověřeného vedením Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Dne 8. září 1951 byl odvolán i z této funkce a byl mu nabídnut „důchod z milosti“, který Svoboda odmítl. Dne 22. listopadu 1952, byl v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským zatčen na základě materiálu, který proti němu připravoval B. Reicin. Dva dny před Svobodou, 20. listopadu, byl zatčen i generál Klapálek. Díky intervenci z Moskvy byl vyslýchán pouze pro sabotáž Košického vládního programu a sabotáže výstavby čs. armády podle sovětského vzoru. Propuštěn byl v prosinci 1952. Do řádného důchodu byl dán začátkem roku 1953.

Jeho zatčení využilo okresní vedení KSČ, aby vysídlilo jeho nevlastního bratra s rodinou i s jeho maminkou z Hroznatína na státní statek v nedaleké Lhotce. JZD, které pomáhal založit a rozvíjet v rodné obci Hroznatín hodnotilo okresní vedení KSČ jako kulacké. Vysídleni byli i další čtyři sedláci – zakládající členové družstva. Všichni se vrátili domů po třech letech.

Svoboda po propuštění z vazby intenzivně pomáhal družstvu, rodáci ho zvolili čestným předsedou JZD. Některé zdroje uvádí, že zde byl zaměstnán ve funkci účetního. Dle jiných zdrojů v JZD zaměstnán nebyl a nepobíral plat ani důchod.

Rehabilitace

Úmrtí Stalina a Gottwalda v roce 1953, odhalení Berii a 20. sjezd KSSS předznamenaly konec politiky padesátých let. Ludvík Svoboda byl rehabilitován v roce 1954, díky Chruščovovi. Do politiky se nevrátil, byť mu to bylo nabízeno. Přijal funkci odbornou, náčelníka Vojenské akademie Klementa Gottwalda, velitelského zaměření, kterou vykonával v letech 19551958.

Od května 1948 až do zvolení prezidentem v r. 1968 byl poslancem Národního shromáždění postupně na Žďársku, Velkomeziříčsku a Třebíčsku. Byl místopředsedou Svazu protifašistických bojovníků a Svazu československo-sovětského přátelství. Věnoval se práci na pamětech ve Vojenském historickém ústavu. Zde napsal své vzpomínkové knihy Z Buzuluku do Prahy a Cestami života. Věnoval se intervencím ve prospěch rehabilitací neprávem perzekvovaných vojáků (generálů K. Klapálka, B. Bočka a jeho syna Zdeňka, F. Nosála, Z. Nováka, Š. Drgáče, V. Drnka, R. Bulandra, A. Ressla, plk. J. Knopa, pplk. Bohumila Pelikána, plk. Ing. A. Holba, plk. F. Hieke-Stoje, revize rozsudku pplk. F. Skokana, studenta J. Procházky z Kroměříže) Absolvoval mnoho projevů a přednášek v českých zemích i na Slovensku, besedoval se školní mládeži a vojáky o druhé světové válce. Byl ochráncem zájmů poddukelského kraje, který dlouho nesl mimořádné důsledky války. Zastával mírové řešení mezinárodních konfliktů a účastnil se mezinárodního mírového hnutí. V letech 1954 až 1964 byl členem předsednictva Národního shromáždění.

Prezidentské období

Podrobnější informace naleznete v článku Pražské jaro 1968.

Dne 30. března 1968 během Pražského jara byl Ludvík Svoboda, po abdikaci Antonína Novotného, na návrh Dubčeka, který se opíral o návrh Svazu protifašistických bojovníků, zvolen prezidentem. Byl prvním z komunistických prezidentů volený tajnou volbou a ne aklamací. Pro L. Svobodu bylo odevzdáno 282 hlasů ze 288. Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů T.G. Masaryka i E. Beneše, tak i na Gottwaldův a Zápotockého. Navštívil Památník osvobození na Vítkově, kde vzdal úctu legionářům 1. světové války i bojovníkům druhé světové války. Dne 6. dubna jmenoval novou vládu, v níž převládali stoupenci reformy. Ludvík Svoboda byl až do svého zvolení poslancem parlamentu a v letech 19681976 byl členem předsednictva ÚV KSČ.

Funkce prezidenta byla bez přímého vlivu na vnitřní politiku. L. Svoboda svou autoritou prezidenta podporoval reformní program Dubčekova vedení komunistické strany směřující k demokratizaci v politice i ekonomice a za odstranění deformací socialismu. Činil tak na četných veřejných vystoupeních a setkáních v závodech a v družstvech. Zasazoval se o rehabilitace neprávem odsouzených v padesátých letech, zejména odbojářů. Navázal tak na své úsilí z druhé poloviny 50. let, kdy se po smrti Stalina a Gottwalda sice s rehabilitacemi začalo, ale velmi liknavě. Měl bohaté kontakty s veřejností. První návštěva prezidenta Svobody vedla na Slovensko a během krátké doby navštívil všechny kraje.

President neměl přímý vliv ani na zahraniční politiku státu. Tak jako vnitřní politika, tak i zahraniční politika byla zcela v režii KSČ. Polednový politický vývoj v Československu vyvolával nedůvěru v zemích Varšavské smlouvy. Na schůzi delegací šesti stran Varšavské smlouvy 23. března v Drážďanech (které se prezident nezúčastnil), zazněla kritika na adresu vedení KSČ, že nečelí kontrarevolučním tendencím, že jejich politika vede k restauraci kapitalismu. Zejména byli v kritice nesmlouvaví delegáti Německa, Polska a Bulharska. Za necelé čtyři měsíce 14. července došlo k dalšímu zasedání představitelů Varšavské smlouvy, kterého se tentokrát naše delegace odmítla zúčastnit s odůvodněním, že dává přednost dvoustranným jednáním. Z tohoto zasedání byl československému vedení zaslán dopis pěti zúčastněných stran s rozsáhlou kritikou politiky československého vedení KSČ. Po dohodě došlo 28-29. července k jednání mezi sovětskou a československou delegací v Čierné při Čopu. Této dvoustranné schůzky se zúčastnil i prezident, nebyl však vedoucím delegace. Podle premiéra SSSR Kosygina varoval Sověty před vojenským zásahem, který by na dlouhá léta narušil dobré vztahy mezi našimi národy. Dne 3. 8. následovala další závažná schůze vedoucích představitelů komunistických stran šesti států Varšavské smlouvy v Bratislavě.

Informace ze všech jednání podával vedoucí tajemník KSČ Alexander Dubček a předseda vlády O.Černík, kteří „založili svá vystoupení na optimistickém hodnocení vývoje vztahů mezi KSČ a pětkou stran. Dávali najevo, že není čeho se bát, že máme před sebou periodu klidu a že hlavní je dokončit přípravy XIV. sjezdu.“

Dne 17. srpna se prezident dověděl od velvyslance SSSR, že v minulých dnech předal A. Dubčekovi závažný dopis k projednání kolektivem předsednictva ÚV KSČ a že na něj nedostal odpověď. Sám ho s obsahem dopisu seznámil. Obsah dopisu zněl jako „závažné varování, které vyžaduje okamžitou reakci, i když ho prezident nepochopil, jako poslední varování před vstupem vojsk, ale spíše, jako úvod k nové politické konfrontaci.“ Dopis do zasedání předsednictva 20. srpna nebyl projednán.

Srpen 1968

Podrobnější informace naleznete v článku Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Prezident Svoboda s další významnou osobností Pražského jara, Josefem Smrkovským.

Reformní proces byl přerušen neohlášeným vstupem vojsk Varšavské smlouvy na naše území v noci na 21. srpna 1968. V ranních hodinách 21. srpna došlo k zadržení československých vedoucích představitelů ústavních, státních a stranických – A. Dubčeka, O. Černíka, J.Smrkovského, F. Kriegela, J.Špačka a B. Šimona, sovětskými orgány a následoval jejich únos a internace v SSSR.

Prezidentovi byl vstup vojsk Varšavské smlouvy oznámen velvyslancem SSSR Červoněnkem, v pozdních hodinách 20. srpna, když letadla již přistávala na Ruzyňském letišti. „President vyjádřil svůj protest, že k akci došlo bezprostředně po dopise sovětské strany, aniž byla dána vedení ČSSR možnost na něj reagovat. Konstatoval, že vojska nepozval, varoval před nebezpečím krveprolití a zdůraznil, že veškerá zodpovědnost je na Sovětském Svazu a ostatních zúčastněných zemí.“ Prezident po té, když došel na zasedající předsednictvo ÚV KSČ, podepsal ještě v noci na 21. srpna spolu s nejvyššími volenými představiteli prohlášení odsuzující vojenskou intervenci, a na druhý den zveřejnil výzvu k občanům. Z vedoucích politických a státních činitelů zůstal prezident sám a podle Ústavy převzal dočasně zodpovědnost za řešení dané situace. Vojenský odpor byl nemyslitelný, vzhledem k obrovské početní převaze vojsk zemí varšavské smlouvy.

Prezident Svoboda odmítl uznat zbytek vlády, bez internovaného předsedy O. Černíka, za funkční. Dále kategoricky odmítl návrh předložený skupinou bývalých stranických funkcionářů, jmenovat novou revoluční dělnicko – rolnickou vládu, která by byla současně společným stranickým i státním orgánem a byla by vedená A. Indrou. Dále odmítl i druhou variantu tohoto návrhu, podle které měl vládu vést prezident. Všechny tyto návrhy by legalizovaly situaci vzniklou po odvlečení čs. politiků.

Prezident místo toho navrhl přímé jednání se sovětskými představiteli v Moskvě a požádal velvyslance o dojednání schůzky. Jeho prvním úsilím bylo navrátit politiky do svých funkcí a v Moskvě podmínil zasednutí za jednací stůl propuštěním zatčených politiků, jedině legitimních představitelů ČSSR a jejich začleněním do delegace. Jeho žádosti bylo vyhověno a postupně se, až na F. Kriegela, všichni internovaní politici připojili k delegaci. „Tak bylo obnoveno legální vedení strany a státu v podobě před 21. srpnem 1968. Svoboda tak dosáhl toho, na čem mu v prvé řadě záleželo. Nechtěl připustit, aby se právě bez tohoto vedení jednalo o čemkoliv při řešení krizové situace a zejména při volbě jakýchkoliv kroků do budoucna. Pak se úsilí delegace soustředilo nad práci nad závěrečným dokumentem, do níž se prezident meritorně nevměšoval. Přenechal ji odpovědnosti příslušných ústavních činitelů.“[77] Sovětští představitelé museli tak jednat ne s vládou „dělnicko-rolnickou“, jak si představovali, ale s původní vládou a původními politiky. Delegace byla doplněna o některé další členy, kteří přiletěli z Prahy. Na závěr jednání byl podepsán tzv. Moskevský protokol. Po skončení jednání se prezident odmítl vrátit do Prahy bez Fr. Kriegla, předsedy Národní fronty, který odmítl podepsat Moskevský protokol. Ten byl pak přiveden přímo do letadla před odletem. L. Svoboda dosáhl svým jednáním toho, že „např. nedošlo již k tomu, aby soudní tribunál dělnicko – rolnické Indrovy vlády postavil před soud Dubčeka, Černíka, Smrkovského, Kriegla, Špačka, Šimona, atd., jak jim bylo oznámeno při jejich násilném odvlečení z Československa do Sovětského svazu.[78] Druhou snahou prezidenta bylo zabránit krveprolití. Na území Československa vstoupilo více než 500.000 vojáků armád zemí Varšavské smlouvy plně vyzbrojených těžkou technikou. Někteří členové delegace se ohrazovali proti tomu, že podepsali na závěr jednání dokument, obsahující ústupky sovětské straně, pod nátlakem prezidenta. „Některé zásahy prezidenta Svobody během jednání v Moskvě nelze označit právě za šťastné. V mnoha okamžicích příliš prosazoval rychlé přijetí podmínek, diktovaných nám vedením KSSS v čele s Brežněvem.“ „Prezident Svoboda argumentoval přitom obavami z krveprolití k němuž mohlo dojít v okupované Praze…V dopise Ludvíku Svobodovi zaslaném do Moskvy Národním shromážděním, vládou a, XIV. vysočanským sjezdem byla pasáž, jež prezidenta opravňovala, žádat rychlé zakončení jednání.“ V tomto dopise z 23.8.1968 bylo „Napětí se neustále stupňuje…jen s krajním vypětím je udržován klid…Za záminku ke střelbě se používá cokoli. Okupačním orgánům se dosud nepodařilo získat nejmenší podporu obyvatelstva. Ta zvyšuje jejich nervozitu…Nebezpečným faktorem je stupňující se únava a nervové vypětí okupačních vojsk a našeho obyvatelstva. Napětí na obou stranách se nyní zvýšilo…(10, V.Šilhán,s. 33-34)“

Ke vstupu vojsk došlo za tichého souhlasů zemí NATO, byť formálně protestovaly, např. na půdě OSN. Z širšího mezinárodního hlediska primárním problémem vztahů USA se SSSR bylo jednání o paritě strategických zbraní (jednání Brežněv – Johnson o základech mírového soužití zemí s různými společenskými zřízeními). USA neměly zájem na eskalaci československého problému v širší vojenský konflikt, ani na intervenci proti invazi vojsk Varšavské smlouvy ve prospěch Československa.

Invaze do Československa tak neměla pouze ideologický důvod, ale i vojensko-strategické aspekty. Sovětské armádní velení již dříve vyvíjelo snahu umístit v rámci Varšavské smlouvy na čs. západní hranice vojska, jako připravený druhý sled, obdobně jak tomu bylo v Německu a v Polsku.

Normalizace

Ludvík Svoboda a Martin Dzúr, Československý ministr obrany, jednají v září roku 1968 s armádními veliteli o řešení okupační situace.

Po přijetí moskevského protokolu byl L. Svoboda přesvědčen, že se mohou, i když ne v plné míře, realizovat představy ozdravění socializmu ve prospěch společnosti. K posílení pracovního kolektivu Kanceláře prezidenta, L. Svoboda přizval jako své poradce proreformní odborníky z oblasti ekonomie, práva, mezinárodních vztahů i kultury, profesory Miroslava Kadlece, Miroslava Tučka, Karla Svobodu, pro kulturu Vladislava Stanovského a diplomata Miloše Parise.

Projev prezidenta k padesátému výročí 28. října byl v duchu Pražského jara, hovořil o vzniku Československa, zhodnotil zásluhy zakladatelů Republiky T.G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika. Připomenul Masarykovo poučení pro politiku státu naší polohy i velikosti. „O naší budoucnosti jak o sudbách všech národu, rozhodují přirozené a historické reality, nikoli fantastické plány a přání nesoudných politik, a proto je úkolem politiků vzdělaných, úkolem státníků, jasně si uvědomit naši situaci a vývoj náš a našich sousedů stále a bedlivě stopovat a podle toho vystupovat. Můžeme si říci, že v řadě národů nejsme v Evropě nejmenší, ale v každém případě naše postavení ve středu Evropy a naše nepočetnost nutí nás k politice bdělé a opatrné: nikoli chytrácké – doby politického chytrákování minuly a nikdy nepřinesly skutečného užitku“

Dne 27. října 1968 Národní shromáždění schválilo zákon o federalizaci. L. Svoboda federalizaci podporoval, vyjádřila vývoj, který dosáhlo Slovensko po 50 letech od založení společného státu. 30. října 1968 prezident ztvrdil federalizaci svým podpisem v Bratislavě na Hradě. Dne 9. ledna 1969, po prvé ve federalizovaném státě, přijal prezident v odděleném slyšení vládu českou a slovenskou. Po plénu ÚV KSČ 14. listopadu 1968 došlo ke změně ve vedení strany i v aparátě. Změna byla ve prospěch protireformních dogmatiků a v neprospěch politiků Pražského jara. Začaly se vytvářet podmínky pro návrat starých praktik. To se dělo pod dohledem Sovětů, ale i pod nepřímým vlivem vzájemných vztahů mezi velmocemi USA a SSSR. V prosinci 1968 navštívil Československo americký kongresman Charles Vanik, který vyjádřil své obavy z neurovnaných vztahů Československa se SSSR a zdůraznil, že prioritou USA je zachování rovnováhy sil se SSSR.

Dne 16. ledna 1969 spáchal student Jan Palach sebevraždu upálením. Žádal zrušit cenzuru a zakázat šíření sovětské tiskoviny „Zprávy“. Žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku. Pokud by nebyly požadavky do 21. ledna 1969 splněny, měly vzplanout „další pochodně“. V rozhlasovém vystoupení k tomuto tragickému činu prezident řekl: „… Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha, jako prezident i občan naší republiky však nemohu skrýt, že nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje. Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk (Josef Hlavatý). Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali,vás žádám, zastavte tyto strašlivé činy. Já už jsem často hleděl smrti do tváře. Za největší povinnost občana, však považuji dát své vlasti každou hodinu, každý den svého života.“

L. Svoboda po srpnu pokračoval ve své prezidentské aktivitě, navštěvoval pracoviště na závodech, setkával se s představiteli různých oborů, a veřejného života. Podporoval řadu projektů ,,které považoval jako impuls pro rozvoj ekonomiky, na př. stavbu metra, rozvoj družstevního bytového stavebnictví, aby se řešila bytová nouze, otevření cesty pro přidruženou výrobu zemědělských družstev. Navštívil řadu míst v celé republice. Zejména věnoval pozornost a účinnou pomoc východnímu Slovensku, které svůj vzájemný vztah s prezidentem vyjádřilo v osmdesátých letech odhalením sochy L. Svobody ve Svidníku. Aby republika neupadla do izolace, vykonal návštěvu Íránu, Finska, Japonska a rovněž přijal návštěvy řady cizích hlav státu.

V přetrvávající rozjitřené situaci byl na Plenárním zasedání ÚV KSČ 17. dubna 1969 odvolán z funkce 1. tajemník A. Dubček a místo něho zvolen G. Husák. L. Svoboda podpořil tuto změnu, viděl v G. Husákovi „ energického člověka, racionálně uvažujícího, zapáleného stoupence nezbytných opatření.“ kromě toho, z hlediska L. Svobody, který měl v živé paměti 50 léta, „bylo pro něho důležité, že G. Husák poznal nezákonnosti padesátých let osobně na vlastní kůži a dalo se předpokládat, že bude mít dosti vůle, aby usiloval, alespoň část reformních snah realizovat, a že bude stoupencem dokončení rehabilitací lidí v padesátých letech nespravedlivě odsouzených.(…) jako bývalý politický vězeň bude zárukou, že nedojde k novým politickým procesům. (…) obava, aby se vývoj nezvrtl tímto nežádoucím směrem, tady v podvědomí stále byla.“

„Brzy se ukázalo, že pro Ludvíka Svobodu přinesla tato změna postupně umrtvení jeho dosavadního politického vlivu a vykázání jeho působení do limitů ústavně vytyčených pravomocí. Vztahy mezi oběma muži postupně ochabovaly, zvláště když Husák začal energicky uplatňovat ústavně zakotvenou vedoucí úlohu strany ve všech směrech. Své ambice hrát v Československu prim prosazoval natolik, že prezident republiky se stal druhořadým, podřízeným partnerem.“ Na pokyn G. Husáka, na začátku roku 1970 byl rozpuštěn dokonce prezidentův poradní sbor, který si ustanovil z předních odborníků. Normalizace „systematicky pohřbívala jednu obrodnou vymoženost za druhou. Když byly počátkem roku 1970 zahájeny stranické a pracovní prověrky, byli již hlavní představitelé demokratizačního programu zbaveni všech funkcí a řídících postavení. Prověrkovým komisím nestačilo potrestat reformní elitu, dokázaly vyloučit, nebo vyškrtnout ze strany přes 400 000 dalších komunistů, politicky angažovaných a odborně vyspělých lidí. Ani Husák si původně takový kádrový masakr nepřál. Také L. Svoboda, dotčený masovou likvidací intelektuálních elit, neuspěl ve snaze někoho z postižených uchránit.“ Podle některých autorů byl L. Svoboda spoluzodpovědným za normalizaci. Dle jiných prezident Svoboda nemohl proces normalizace ovlivnit i když byl formálně přizván do politbyra KSČ. Ideologičtí fundamentalisté opět začali střežit „čistotu“ zveřejňovaných názorů. Neobstály ani paměti prezidenta, bylo zakázáno nové vydání prvního dílu a do stoupy přišel i připravovaný druhý díl Cestami života.

Druhé volební období

Dne 22. března 1973 byl Ludvík Svoboda znovu zvolen do funkce prezidenta. Již předtím, 18. 6. 1972, ho postihla mozková příhoda. Zdravotní potíže se opakovaly a 25. dubna 1974 byl postižen infarktem plic (plicní embolie) a následně měl několik mozkových příhod. Úřad prezidenta vykonávat nemohl. Dle některých historiků a publicistů L. Svoboda lpěl na své funkci a nechtěl rezignovat[95][96] Dle vzpomínek jeho dcery Zoe Klusákové – Svobodové však G. Husák nechtěl přijmout jeho demisi. Zdůvodňoval, že není jasné, kdo by mohl být jeho nástupcem, a že společnost není na změnu prezidenta připravena a přijala by ji s nedůvěrou. Prezidentské funkční období bylo předčasně ukončeno až na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb. v roce 1975.

Prezidentem byl zvolen G. Husák. Funkce hlavy státu byla opět spojena s nejvyšší funkcí v KSČ. „Do té doby bylo v ústavě zakotveno, že „nemůže-li prezident svůj úřad vykonávat, přísluší výkon prezidentských funkcí vládě“, která tím pověří ministerského předsedu a nikoliv generálního tajemníka strany. Došlo tak opět ke kumulaci obou nejvyšších funkcí – stranické a státní, v roce 1968 tolik kritizované.

Důchod

Zbytek svého života žil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v Praze – Břevnově, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Zemřel 20. září 1979. Irena Svobodová ho následovala za deset měsíců 17. července 1980.

Pohřeb byl státní, vojenský, rakev byla vezena na dělové lafetě z Hradu na konec Letenské pláně, kde byla přeložena do pohřebního vozu za zvuku vojenské písně 1. armádního sboru v SSSR „Směr Praha“ a odvezena do krematoria. Na rozdíl od pohřbů předcházejících prezidentů, účast veřejnosti nebyla organizována, přesto L. Svobodu doprovázely tisíce občanů, které se s ním přišly rozloučit.

Vyznamenání

Československé řády a dekorace:

  • Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1965)
  • Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1970)
  • Zlatá hvězda Hrdiny ČSSR (1975)
  • Řád Bílého lva „Za vítězství“ Hvězda 1. třídy (1945)
  • Řád Slovenského národního povstání I. stupně
  • Řád Sokola s meči
  • Řád krále Karla IV.
  • Řád M. R. Štefánika
  • Československý válečný kříž 1914-1918 – čtyři
  • Čs. Revoluční medaile se štítkem Zborov
  • Spojenecká medaile Za vítězství
  • Zborovská pamětní medaile
  • Bachmačská pamětní medaile
  • Pamětní medaile čs. obce dobrovolecké z let 1918–19 ( odznak)
  • Pamětní odznak čs.dobrovolníka 1918–1919 (kříž)
  • Pamětní medaile 3. pěšího pluku Jana Žižky z Trocnova
  • Pamětní medaile 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého
  • Pamětní medaile 5. střeleckého pluku T. G. Masaryka
  • Pamětní medaile 6. střeleckého hanáckého pluku
  • Pamětní medaile 9. střeleckého pluku K.H. Borovského
  • Pamětní medaile 10. střeleckého pluku J. S. Koziny z Hrádku
  • Pamětní medaile 21. střeleckého pluku terronského
  • Pamětní medaile 30. pěšího pluku A. Jiráska
  • Pamětní kříž 1. jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa
  • Pamětní kříž 2. jízdního pluku Ruských legií (Nitranských kozáků-Sibiřského)
  • Pamětní medaile dělostřelectva čs. vojska na Rusi
  • Pamětní medaile strojírenské samostatné roty dopravní vlakové dílny čs. vojska na Rusi
  • Pamětní medaile čs. dobrovoleckého sboru v Itálii 1918–1948
  • Štefánikův pamětní odznak
  • Československý válečný kříž 1939 – tři
  • Čs. medaile „Za chrabrost“ (1945)
  • Čs. medaile „Za zásluhy“ I. stupně
  • Čs. vojenská pamětní medaile se štítkem SSSR (1945)
  • Dukelská pamětní medaile
  • Sokolovská pamětní medaile
  • Čestný odznak polního pilota letce čs. armády
  • Čestný odznak Československého vojenského pilota
  • Odznak čs. partyzána
  • Pamětní medaile II. národního odboje
  • Čestná medaile zasloužilého bojovníka proti fašizmu I. stupně.

Ruské dekorace z 1. světové války

  • Kříž Svatého Jiřího IV. stupeň za statečnost
  • Kříž Svatého Jiřího III. stupeň za statečnost

Sovětské řády a dekorace

  • Zlatá hvězda Hrdiny SSSR (1965)
  • Leninův řád (1943)
  • Suvorovův řád I. třídy
  • Suvorovův řád II. třídy
  • Medaile „Za vítězství nad Německem“ ve Velké vlastenecké válce
  • Medaile „Za osvobození Prahy“

Polské řády a dekorace:

  • Vojenský řád „Virtuti Militari“ – velkokříž na velkostuze a hvězda (1947).
  • Řád „Polonia Restituta“ – velkokříž na velkostuze a hvězda (1969).
  • Řád Grunwaldského kříže I. třídy (1948).
  • Polský válečný kříž – 1944
  • Grunwaldský odznak
  • Medaile za vítězství a svobodu
  • Medaile za Varšavu 1939 – 1945
  • Medaile za Odru a Nisu a Balt

Jugoslávské řády a dekorace:

  • Řád národního hrdiny Jugoslavie (Orden narodnog heroja)
  • Řád zásluhy za národ I. stupně (Orden zasluge za narod)
  • Čestný odznak Jugoslávské armády

Maďarské řády a dekorace:

  • Řád za zásluhy I. třídy – hvězda (1950).
  • Řád praporu I. třídy
  • Kříž za zásluhy 1946

Rumunský řád a dekorace

  • Řád Obrany vlasti I. třídy (1960)
  • Příležitostný odznak veteránů protifašistického odboje

Řád a dekorace Francie:

  • Řád Čestné legie – velkodůstojník (Grand Officier de la Legion d¨Honneur)
  • Válečný kříž 1939–1940

Řád Velké Británie:

  • Lázeňský řád II. třídy – velitelský – (Knight Commander of the Order of the Bath)

Řád USA:

  • Řád Legie cti – velitelský stupeň (Legion of Merit degree of Commander)(1945)

Hodnocení Ludvíka Svobody

Předválečné hodnocení

Kloboučník, pplk.,velitel dělostřeleckého pluku 12. 12. září 1928. Škpt. Ludvík Svoboda, pěšího pluku 36, byl přidělen na zkušené u dělostřeleckého pluku 12 od 21/6 do 31/ 8 1928, k velitelství oddílu 1/12. Prokázal zvýšený zájem a snahu. Své zkušené u dělostřelectva využil plně a správně k důkladnému seznámení se s činností této zbraně. Zvláště jeho pilnost a vytrvalost byla vzorná. Škpt. Svoboda je výborný důstojník, vyspělé čestné povahy, iniciativní, sebevědomý, přesný, velmi inteligentní, bezvadného a vzorného chování ve službě i mimo ní. Celkový výsledek služební činnosti velmi dobrý.[99]

Velitel leteckého pluku 3 v Piešťanech. (podpis nečitelný) 19.července 1931. Ludvík Svoboda „během zkušené (15/6 – 15/7 1931) byl seznámen se zařízeními letky, chodem služby u letky, hlavně pak s taktickou činností letectva. Vykonal celkem 10 letů s krátkými úlohami pěch. a děl. pozorovatele s velmi dobrým výsledkem a během těchto letů natolik seznal let. pozorovatele, takže u své zbraně (části) bude dobrým informátorem, jaké úlohy se mohou od letce požadovati. Výkonnou službu leteckou – pozorovatele – vykonával rád iniciativně – v letounu pracoval klidně, rozvážně, takže docílil velmi dobrých výsledků. Ve službě i mimo službu, jeho chování bylo bezvadné.[100]

B. Beneš, plukovník pěchoty, velitel 3. pluku J. Ž. z Trocnova. Listopad 1938. Závěrečný posudek, kvalifikační listina. „Dobrý psycholog a vychovatel. Snadno si získává oddanost podřízených. Dosáhl po stránce mravní a výcvikové, velmi dobrých výsledků. Pro výchovu pořízených důstojníků velmi dobře způsobilý.“[101]

Josef Zmek, brig. gen., velitel divize. 14. prosince 1938. Závěrečný posudek, kvalifikační listina. „Výborný důstojník, značných vojenských vědomostí, pracovitý spolehlivý, společenský. Stupeň kvalifikace výtečná.[102]

Za války

J. Kratochvíl, brig. gen, velitel 1.čs .sboru v SSSR 1943-1944 Válečná vložka ke kvalifikační listině :„Je to zkušený velitel, který svoji brigádu za všech okolností vede naprosto spolehlivě, inteligentní, má široký všeobecný i vojenský rozhled. Osobně chrabrý, klidný, má velmi dobré vystoupení, a velmi dobrý vzhled. Má velmi dobrý vliv a pro svoji čestnost všeobecně oblíben. Výtečný důstojník a velitel.“[103]

Poválečné

Václav Černý (literární vědec a spisovatel) hodnotí Ludvíka Svobodu ve svých Pamětech přísně: „Na rozdíl od celého národa jsem nikdy ani minimum národní naděje nespojil s osobou generála Svobody, věděl jsem od února, že postrádá mravní přímosti, má myšlenkový obzor a potenciál podřízeného velitele střední vojenské jednotky; národní neinformovanost, žijící z legend, proměnila ho v symbol národní brannosti, a on pouze sám uvěřil kolektivnímu omylu, vzal za bernou minci metály na svém kabátě a funkce, jimiž ho postupem doby ověsili.“[104]

Poválečné vzpomínky spolubojovníků

Ve sborníku vzpomínek mužů a žen, vojáků, kteří se s Ludvíkem Svobodou za války osobně setkali a zažili ho jako velitele a nadřízeného je L. Svoboda hodnocen jako výjimečný velitel, s upřímnou starostí o své vojáky, který se často pohyboval v přední linii.

Generálporučík v.v. MUDr. František Engel

„Podplukovník Svoboda věděl, že prapor musí být na frontu dobře připraven. Proto – přes obrovskou různorodost vojáků – trval na velmi důkladném výcviku. Cvičilo se vše, co v té válečné době, která kladla na vojáky velké nároky, bylo potřeba. Dlouhé denní a noční pochody za každého počasí a s plným zatížením byly na denním pořádku. (…) Když únava byla už nesnesitelná, postavil se velitel do čela, aby vojáky povzbudil svým osobním příkladem. Proto se snažili udržet s ním krok, nechtěli se nechat starým pánem zahanbit. Na něm nikdy nebyla únava znát, tak ji uměl ignorovat. Od samého začátku byl podplukovník Svoboda nesmírně starostlivý velitel. Výtečně znal psychologii vojáka, věděl co mu může – kromě té těžké vojenské služby – život ztěžovat a ztrpčovat. Podle toho jednal. (…) Náš velitel to všechno prodělával se svými vojáky. Nehřál se v teple, nevysvětloval plamennými slovy od zeleného stolu, že vydržet se dá všechno. Ostatní ho pak následovali, vydávali ze sebe skutečně vše. Velel tenkrát na začátku jen malinké jednotce, takže si dnes snad nikdo nedokáže představit, jaké s ní byly obrovské starosti. Byl si plně vědom toho, že zatím existuje jen jeden jediný prapor, prostě jedináček. A jako s jedináčkem se s ním piplal. Málokdo jiný by to byl dokázal.“[105]

Generálmajor v z. Alfréd Ressel, velitel dělostřelectva 1.čs. armádního sboru „Voják pozná velmi rychle, zda jeho velitel má srdce – jestli pro něj představuje člověka, anebo je degradován na pouhý nástroj, součást, která pro něj neznamená nic víc, než prostředek k dosažení určitých cílů. (…) Generál Ludvík Svoboda patřil mezi lidi k nímž jsem získal rychle plnou důvěru pro jeho humanistický přístup k člověku. Všichni vojáci ho proto měli rádi pro jeho přímost, otevřenost a citlivost.“[106] „Je známo, že Svoboda často chodil do předních linií, i tam, kam ani nemusel. (…) Sám nevím, proč to vlastně dělal, ale myslím, že chodíval záměrně tam, kde bylo zle, kde věděl, že lidé trpí. Nebylo to od něho žádné reklamní hrdinství. Myslím, že stále hledal kontakt s člověkem. Věděl, že svou přítomností může člověku pomoci tam, kde mu není dobře. Proto téměř nikdy, kdy k tomu měl možnost, nevynechal návštěvu obvaziště a polních nemocnic, kde mluvil s raněnými (…) Byl jsem mnohokrát jako velitel dělostřelectva sboru přítomen přípravám, (…) „A jak je konkrétně zajištěna pomoc, záloha?“ tázal se tehdy pravidelně Svoboda – jako člověk, hospodář, kterému jde celý souhrn, výsledek i jeho cena k součtu. Znal své lidi a dovedl se jich také zastat.“

78 1306_38_04_1_ 71310 280250 676705_ludvik-svoboda-general-prezident-ceskoslovensko 1585485 BOS2a9ed7_ZJ001390 BRM42fdb1_svoboda2 HM4ac41c_Beznzvu_bmp HM4ac418_Beznzvu_bmp svoboda_l_sibir svobodaprojev Людвіг Свобода

Antonín Novotný

převzato Wikipedia

Antonín Josef Novotný

(10. prosince 1904 Letňany – 28. ledna 1975 Praha) byl třetí československý komunistický prezident a zároveň šestý prezident od vzniku Československa. Úřadoval v letech 1957 až 1968.

Život

Novotný pocházel z chudé rodiny zedníka Antonína Novotného (*1874) z Letňan a Barbory, roz. Hlaváčové (*1882) z Velkých Čakovic. Narodil se v Letňanech, tehdejší č. p. 28 (kde měli bydliště i jeho otec Antonín a děd Antonín) a 13. prosince dostal při křtu v kostele sv. Remigia ve farnosti Čakovice jména „Antonín Josef“.

Vyučil se strojním zámečníkem, poté pracoval jako dělník. V roce 1929 se oženil s Boženou Fridrichovou. Podle zápisu v matrice v únoru 1921 vystoupil z církve a téhož roku vstoupil do KSČ, kde prošel řadou funkcí (v pražské organizaci), v letech 1937–1938 působil jako tajemník KV KSČ v Hodoníně. Po zákazu komunistické strany (1938) pracoval jako dělník ve vysočanské Včele.

Za druhé světové války se podílel na ilegální činnosti KSČ, v r. 1941 byl zatčen a až do r. 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen-Gusen.

V letech 1945–1951 byl vedoucím tajemníkem KV KSČ v Praze. V letech 1946–1968, byl členem ÚV KSČ. V r. 1951 se stal členem předsednictva ÚV KSČ a v r. 1953 se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ.

Jeho celoživotní zálibou byla karetní hra mariáš, kterou provozoval i ve své rezidenci na Orlíku. Značnou pozornost věnoval však i tělovýchovným vystoupením (československá spartakiáda).

Prezident ČSSR

Když zemřel Antonín Zápotocký čekalo se, že novým prezidentem bude Viliam Široký, v Praze už probíhaly přípravy na volbu Širokého, tiskly se dokonce jeho prezidentské obrazy. Československá komunistická reprezentace byla zrovna na návštěvě u Chruščova v Moskvě, ten ale rozhodl jinak. Když dostal zprávu o smrti Zápotockého, osobně doporučil do funkce prezidenta Antonína Novotného. Ústřední výbor KSČ doporučení sovětského vedení akceptoval a navrhl Antonína Novotného jako kandidáta na prezidenta. Dne 19. listopadu 1957 se stal prezidentem Československa, když pro něj hlasovalo všech 353 poslanců. Do prezidentského křesla mu dopomohly pouze Chruščovovy osobní sympatie. Oba muži si totiž byli velmi podobní. Byli to nevzdělanci a ignoranti, kteří nerozuměli ničemu kromě stranické politiky a zákulisních bojů.[zdroj?] Oba se také proslavili více či méně skrytým buranstvím. Novotného jazyková kultura byla zdaleka nejhorší ze všech československých prezidentů. Neuměl vůbec mluvit a hlavně neuměl vyslovovat cizí slova. Běžně je však používal a směšně komolil. Pokud své projevy četl, museli mu všechna cizí slova přepisovat ve fonetické podobě. Sám o sobě a o svých schopnostech pochyboval. Svědectví jeho neteře z konce padesátých let 20.století popisuje, jak Novotný drží hlavu v dlaních a stěžuje si, že na funkci nestačí a nemůže v ní obstát. Styděl se před vzdělanými lidmi, a k inteligenci se proto choval tvrdě a přezíravě.

V době jeho působení v čele státu došlo postupně k značnému uvolnění a k částečné rehabilitaci většiny nespravedlivě odsouzených v 50. letech. Podle historika Jiřího Pernese Novotný trávil v prezidentském úřadě svá dopoledne v pondělí, ve středu a v pátek. Většinu času totiž nadále věnoval své důležitější funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. Novotný byl první hlavou státu, která se nechávala oslovovat „soudruhu prezidente“, a po nástupu do funkce si nechal snížit plat.

V roce 1960 na zasedání tehdejšího ÚV KSČ 13.–14. ledna aktivně prosadil schválení návrhu nové ústavy, tzv. socialistické, nahrazující tzv. „Ústavu 9. května“ z roku 1948 (kterou tehdejší prezident Edvard Beneš odmítl podepsat). Krátce poté se sešlo Národní shromáždění, které 9. dubna 1960 schválilo novou územní organizaci státu, spočívající ve slučování okresů a snížení počtu krajů. 5.–7. července na celostátní konferenci KSČ Novotný v hlavním projevu konstatoval „vítězství socialismu“ (čímž myslel téměř úplnou likvidaci soukromého podnikání a vlastnictví výrobních prostředků) v ČSR a vznik údajně beztřídní společnosti. 11. července 1960 Národní shromáždění schválilo tuto novou, tzv. socialistickou ústavu. Tím byl tradiční název Československá republika změněn na Československá socialistická republika (ČSSR) a byl zaveden i nový státní znak. Pro Antonína Novotného byl slovenský problém hlavně v otázce řízení společnosti. Ve chvíli, kdy byla schválena ústava v roce 1960 a Československo se považovalo za socialistickou zemi, šlo v podstatě o centralistické řízení takzvaného demokratického centralismu. Antonín Novotný a jeho pragocentrický aparát velice silně zastával tuto teorii, ve které pro slovenské národní orgány a vůbec sebeuplatnění slovenského národa jak politicky tak kulturně nebylo žádné místo. Od představitelů Matice odmítl převzít dary, obvinil je z podpory separatismu. Při návštěvě Slovenska a Matice Slovenské zakázal vzít dary i své manželce se slovy: „Božka nic neber.“ Pak odjel do Prahy.

V šedesátých letech se však československá společnost postupně značně zliberalizovala. Byla zavedena tzv. Nová hospodářská soustava, vznikala malá divadla, česká nová vlna ve filmu, začaly být vydávány výrazně svobodomyslné Literární noviny atd.

Novotného se značně dotkly tzv. strahovské události na konci října 1967 a osobně se pokusil na Strahově v menze kolejí neúspěšně hledat se studenty řešení vzniklé nespokojenosti. Masarykovské názory studentů se dostávaly do přímého konfliktu s jeho názory. Studenti hovořili o svobodné vůli člověka, nepotřebnosti Lidových milicí, porušování akademické svobody Státní bezpečností, potlačování studentských nepokojů a také o možnostech drobného soukromého podnikání. Na podzim roku 1967, po pokusu Novotného omezit liberalizaci (bylo zastaveno vydávání oblíbených liberálních Literárních novin, zakázal např. promítání filmu „Bílá paní“, který tehdy zaplňoval československé biografy), vznikla politická krize, které využili jeho odpůrci. Stalinisté Biľak a Kolder a také Hendrych se spojili s reformními komunisty ve snaze odvolat Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ, a to i přesto, že se za něj postavily Lidové milice, které poté při jeho únorovém projevu zcela zaplnily pražské Staroměstské náměstí. Jako řešení vzniklé patové situace on sám navrhl svého oblíbence slovenského komunistu Alexandra Dubčeka jako kompromisního kandidáta na funkci 1. tajemníka ÚV KSČ. Dubček byl 5. ledna 1968 zvolen do této významné funkce. Antonín Novotný byl pak prezidentem až do 22. března 1968,[5] kdy byl přinucen odstoupit i z úřadu prezidenta a zcela odejít z politického života.

Politické postoje

Nový státní znak, prosazený za vlády Antonína Novotného.

Antonín Novotný a rumunský premiér Gheorghe Gheorghiu-Dej. Fotografie z roku 1961.

Antonín Novotný nesouhlasil s umístěním sovětských vojsk na území Československa, nepodporoval nástup Brežněva k moci (přiklonil se na stranu jeho rivala Kosygina), umožnil postupnou liberalizaci. Jeho postoj ke Slovensku je často označován za problematický. Například Matici slovenskou pomluvil (což vyplývalo z jeho nedostatečného nejen historického vzdělání), omezil 5.–7. července 1960 pravomoci Slovenské národní rady a pomocí dalších orgánů zrušil sbor pověřenců – národní orgán moci vládní a výkonné na Slovensku. Tím pádem se Československo stalo de facto unitárním státem. Po krachu III. pětiletého plánu v roce 1963 získal pochybnosti o centrálním řízení československého hospodářství (vystoupení na Letné 9.5.1963). Zejména v roce 1965 připustil význam prezidentů T. G. Masaryka a Beneše na vzniku a obnově Československa. Při rehabilitacích nepřímo odsoudil neblahou roli obou svých bezprostředních předchůdců ve funkci prezidenta republiky. Jeho práva byla daná komunistickou ústavou (9. května, kterou tehdejší prezident Dr. Edvard Beneš však nepodepsal) z r. 1948. Později jeho vlastní ústavou z roku 1960.

73822996_novotny-novotna-moda-crop CZE-1512 fotobanka-ctk,-leonid-iljic-breznev-a-antonin-novotny,-1967-4af168aecbbe6 MTR2b7898_FO02116065 novotny-antonin

převzato Wikipedia

Antonín Zápotocký

Antonín Zápotocký

 

(19. prosince 1884 Zákolany – 13. listopadu 1957 Praha) byl československý komunistický politik a významný odborový předák a později premiér Československa, který se stal druhým československým komunistickým prezidentem po Klementu Gottwaldovi a pátým od vzniku samostatného Československa. K nejkontroverznějším krokům jeho prezidentského úřadování patří měnová reforma z roku 1953.

Život

Mládí

Byl synem Ladislava Zápotockého (1852–1916), krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře, a Barbory, rozené Dolejšové. Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze.[1]

V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku. Během první světové války bojoval jako voják Rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě.[1][2]

První republika

Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v Československé sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku, která do svých požadavků zahrnovala demisi vlády a vytvoření dělnických rad. Za tuto svoji činnost byl odsouzen na 18 měsíců,[3] devět měsíců vězněn a propuštěn byl až amnestií prezidenta Masaryka.

Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny.

Ve třicátých letech byl představitelem komunistických Rudých odborů. Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. Po mnichovské dohodě byla Komunistická strana Československa rozpuštěna.

Zatčení a pobyt v koncentračním táboře

V dubnu 1939 se i s manželkou pokusil o emigraci do SSSR, ale byl zatčen při pokusu o přechod do Polska. Do února 1940 byl vězněn na Pankráci, pak v Drážďanské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen. Podle některých informací tam působil jako „kápo“ a měl tam týrat nizozemské vězně.[4][5] Historik Pavel Kourka uvádí jako prokázané, že byl táborovým funkcionářem. Sachsenhausen však byl, jak Kourka uvádí, specifický podílem komunistických vězňů na správě na tábora, přičemž je zastávaná pozice nechránila před další perzekucí včetně možnosti popravy. Vedle žádosti nizozemské vlády o Zápotockého vydání připomíná také možnou souvislost se snahou Ivana Herbena dehonestovat tehdejšího prezidenta v očích posluchačů Svobodné Evropy, kterou uvádí ve svých vzpomínkách spoluvězeň ze Sachsenhausenu Jiří Hájek.[6]

Poválečné politické působení

Po návratu z koncentračního tábora se stal v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva Ústředního výboru KSČ a poslancem Národního shromáždění. V létě 1946 předsedal Ústavodárnému národnímu shromáždění. 15. června 1948 byl jmenován předsedou vlády ČSR.

Prezident republiky

21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky.

1. června téhož roku provedlo Československo bez souhlasu Mezinárodního měnového fondu a předchozího informování vlastní veřejnosti měnovou reformu. Ta sice odstranila inflaci a šmelinu, avšak znehodnotila většinu úspor obyvatel republiky v poměru 5:1, pokud byly peníze uložené v národní bance. Jinak výměna byla 50:1 pro ty, kteří šetřili peníze doma. Tento vývoj vyvolal odpor obyvatel Československa, také proto, že prezident Zápotocký dva dny před reformou popřel, že se chystá. Tento odpor přerostl v Plzni v povstání, které potlačila Československá armáda spolu s Lidovými milicemi a Pohraniční stráží. Následovaly pochybné hromadné politické soudní procesy.[7][8] Prezident Zápotocký ve svém projevu zareagoval slovy, že „nelze vytvářet kult dělníka, kterému je vše dovoleno.“[9]

V létě 1953 přednesl projev, v němž kritizoval násilnou kolektivizaci a ve kterém mimo jiné slíbil, že se „nikomu nebude bránit, pokud bude chtít z JZD vystoupit“. V důsledku této politiky vystoupilo z Jednotných zemědělských družstev v roce 1954 70 tisíc rolníků.[10] V následujících letech se však režimu podařilo tento trend obrátit a nastolit politiku omezování a zatlačování „kulactva“.[11]

Smrt a pohřeb

13. listopadu 1957 zemřel na infarkt a na jeho místo nastoupil Antonín Novotný.

Jeho tělo bylo v generálské uniformě uloženo do rakve a poté zpopelněno. Urna byla uložena do mramorového sarkofágu v Národním památníku na vrchu Vítkově v Praze 3. Po 17. listopadu 1989 byla urna přenesena do rodinného hrobu na hřbitově v pražských Strašnicích, kde byla již dříve uložena i urna s popelem jeho ženy Marie. Rodinný hrob Zápotockých patří na tomto hřbitově k nejskromnějším.

Hodnocení veřejnosti

Zápotocký v roce 1948, ještě jako premiér, přijímá rumunskou delegaci.

Je též velice zajímavé sledovat jeho roli při přípravě vykonstruovaných procesů se Slánským a spol. – Zápotocký se se Slánským nesnášel již od roku 1929, kdy vrcholil v Komunistické straně Československa proces bolševizace a kdy právě Slánský tvrdě prosazoval jeho vyloučení ze strany[zdroj?].

Jeho role v čele státu bývá často idealizována – bývá označován za tátu dělníků, za člověka z lidu, ale není to tak docela pravda. Události po měnové reformě v roce 1953 ukazují, že dokázal být právě vůči dělníkům, kteří dali najevo nesouhlas s komunistickou vládou, velmi tvrdý a nesmlouvavý. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru[zdroj?]. Fungování StB (státní policejní aparát v rukou strany) v době jeho vlády vykazuje prvky a metody policejních složek hitlerovského státu – mučení, popravy, psychologický teror.

Mezi lidmi měl přezdívku „Ušaté torpédo“.[12] Další přezdívka byla Tonda Zápotonda.[13]

Literární činnost

Vedle politické činnosti se věnoval i literatuře a publicistice. Ve svých dílech se věnoval především rozvoji revolučního dělnického hnutí, často se inspiroval životem svých rodičů – otce líčí jako cílevědomého člověka, který stál na počátku české sociální demokracie, matku jako milující, oddanou ženu, jež se dokázala vyrovnat s nelehkými životními podmínkami.

Díla jsou situována na Kladensko, do okolí Zákolan (kde strávil autor své dětství), popř. do Prahy.

Dvě z jeho děl (Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem) byla v 50. letech za jeho vlády zfilmována.

Díla

  • Rozbřesk, 1960, o zrodu sociální demokracie
  • Rudá záře nad Kladnem, 1953, děj se odehrává na sklonku roku 1917
  • Vstanou noví bojovníci, 1954, počátky „dělnického hnutí“ na Kladně
  • Barunka, 1960, vyprávění pro děti o starých časech a životě chudého lidu
  • Bouřlivý rok 1905, 1953, vliv revolučních událostí na život prostých lidí na Žižkově

Dokumenty ve kterých hrál prezident Antonín Zápotocký

Antonín Zápotocký hrál jen v jednom dokumentu, v režii Zdeňka Kopáče, krátce předtím než zemřel v roce 1957.

  • Týden mezi přáteli – 1957

202324249460002_02 takovi_zapotocky1_galerie-980 RKA3f8a12_zap1 MBB3fef9b_zapot_FO00225826 JB487502_zapotocky_vlcek_x 39934234107_gal_12 1508654_prezidenti 12860s 84

Klement Gottwald – masový vrah

Klement Gottwald

(23. listopadu 1896 Dědice u Vyškova – 14. března 1953 Praha)

byl československý komunistický politik, jenž od roku 1929 zastával úřad poslance Národního shromáždění, po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra ve své první a druhé vládě. Čtyři měsíce po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl zvolen prezidentem Československa. Je přímo odpovědný za smrt mnoha desítek svých odpůrců.

Život

Dětství a mládí

Klement Gottwald přišel na svět v Herolticích u Vyškova jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice Marie Gottwaldové. Jeho narození je ale zapsáno v rodné matrice pro Dědice a jako adresa narození je uvedeno Dědice 102. Před první světovou válkou se vyučil ve Vídni truhlářem, zároveň se zúčastňoval činnosti mezi sociálnědemokratickou mládeží.

Osobní život

Klement Gottwald byl ženatý s Martou Gottwaldovou, která podobně jako Klement Gottwald pocházela z chudé rodiny sedláka a byla také nemanželským dítětem. I když jeho žena při něm stála a byla jeho věrnou společnicí, nikdy nevstoupila do KSČ. Měli spolu dceru Martu, která nesla jméno po matce.

První světová válka

V letech 1915–1918 byl vojákem rakousko-uherské armády. Traduje se, že bojoval v bitvě u Zborova, což by znamenalo, že zde stál i proti budoucímu generálu a prezidentu Ludvíku Svobodovi, který bojoval na straně čs. legií. Podle vojenského historika Aleše Knížka to sice nelze vyloučit, ale ani potvrdit.[1] Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu označil Gottwaldovu účast u Zborova za legendu – Gottwald byl v době bitvy v nemocnici ve Vídni.[2] V létě roku 1918 Gottwald z rakouské armády dezertoval. Po vzniku samostatného Československa sloužil dva roky v Československé armádě. V letech 1920–1921 pracoval v Rousínově jako stolařský dělník.

Funkcionář tělovýchovy

Po roztržce ve Svazu dělnických tělovýchovných jednot (SDTJ) si komunisticky zaměřená část jednot vytvořila v roce 1921 novou organizaci, Federaci dělnických tělovýchovných jednot (FDTJ). Gottwald dokázal získat všechny jednoty svého okresu do nové organizace a byl starostou 20. okresu FDTJ. V červnu 1921 své jednoty přivedl na I. dělnickou spartakiádu v Praze na Maninách. V září 1921 z Rousínova odešel do Banské Bystrice, kde se stal redaktorem komunistického časopisu Hlas ludu. Zároveň začal se zakládáním jednot na okrese Banská Bystrica. V místní jednotě byl zároveň místostarostou. Byl jednatelem 47. okresu FDTJ, na listopadové konferenci slovenské FDTJ byl zvolen jednatelem XIII. župy se sídlem v Žilině a brzy poté se stal vedoucím redaktorem časopisu Spartakus. V roce 1922 se přestěhoval do Vrútek, kam se rozhodnutím ÚV KSČ přestěhovala redakce několika komunistických časopisů. Ve Vrútkách sídlila i župa FDTJ pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, jejíž byl jednatel. V roce 1924 byly redakce přestěhovány do Ostravy, přesídlil tam i Gottwald.

Počátky politické činnosti

Do roku 1926 byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku. V letech 1926–1929 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a podařilo se mu zformovat promoskevskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Kominterny, její exekutivy, tj. její výkonné složky.

V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem dostali do vedení strany.

Ve 2. polovině 30. let provedl v politice KSČ řadu změn podle změn zahraniční politiky Sovětského svazu, konkrétně politiky lidové fronty a obrany proti fašismu určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935. V září a říjnu roku 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.

Emigrace do SSSR

Po zákazu KSČ emigroval v listopadu roku 1938 do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939. Po napadení Sovětského svazu v roce 1941 bral vytváření protihitlerovské koalice jako svoji velkou příležitost prosadit se a začínal promýšlet pozdější převzetí moci v Československu.

V prosinci roku 1943 se dohodl s představitelem londýnské emigrace prezidentem Dr. Edvardem Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Po skončení války se mu pak podařilo zajistit komunistům zásadní vliv na poválečné uspořádání Československa.

Návrat do Československa

Podrobnější informace naleznete v článcích Třetí Československá republika a Únor 1948.

10. května roku 1945 se vrátil do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti byl zároveň předsedou KSČ. Po vítězství KSČ v prvních poválečných volbách roku 1946 byl pověřen sestavením vlády.

Na podzim roku 1947 už je zřejmé, že komunisti jsou hrozbou pro demokracii.[kdo?] V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty. Následně byla 11. března 1948, jeden den po úmrtí nestranického ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda, 9. května přijata nová ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku a 30. května proběhly volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty.

Prezident

14. června roku 1948 byl po abdikaci prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat komunistickou Ústavu 9. května,[4] zvolen do funkce československého prezidenta. V zemi pak začali rozhodovat a fakticky vládnout sovětští poradci.[5] V ekonomice byla prosazena koncepce těžkého průmyslu a násilná kolektivizace zemědělství, byl zaveden monopol komunistické moci na školství, vědu a kulturu. Hlavní zájem poradců byl soustředěn hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu a soudy.

Za jeho vlády došlo na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, byl rozpoután politický teror: bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti,[6] přes sto tisíc občanů bylo odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením.[zdroj?] Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) prošly desítky tisíc „protistátních živlů“.[7] Nakonec poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským.

Okolnosti smrti

11. března 1953 se první dělnický prezident vrátil leteckým speciálem ze Stalinova pohřbu. Po přistání si postěžoval předsedovi vlády Antonínu Zápotockému, že mu není příliš dobře. Myslel si, že má jen chřipku, ale skutečnost byla vážnější. Ačkoliv to bylo přísně tajeno, byl závislý na alkoholu a trpěl syfilidou. Tyto problémy byly zřejmě příčinou aneurysmatu, tedy výdutě srdeční aorty, na jejíž následky o tři dny později, tj. 14. března 1953, zemřel.

Mumifikace

Jeho tělo bylo uloženo v mauzoleu v uzpůsobeném Národním památníku na pražském vrchu Vítkově. Tělo bylo v letech 1953 až 1962 vystavováno návštěvníkům podobně jako Leninovo. Tělo Klementa Gottwalda se na přelomu 50. a 60. let začalo (v důsledku mumifikace provedené příliš pozdě po smrti) pomalu rozpadat.[9] To se zpočátku řešilo výrobou náhražek příliš poškozených částí těla (nohy, ruce, trup) ve filmových ateliérech Barrandov, časem se však ukázalo, že se tělo nepodaří zachovat. Ke zpopelnění těla v roce 1962 vedle rozkladu přispělo i politické rozhodnutí související s kritikou kultu osobnosti v ČSSR.

Po Sametové revoluci byly jeho ostatky uloženy na Olšanských hřbitovech.

Zajímavosti

  • Dne 23. dubna 2007 byl posmrtně zbaven čestného občanství města Vyškova, což odhlasovalo 27členné městské zastupitelstvo. Dne 12. prosince 2012 rozhodlo o odebrání čestného občanství město Strakonice.
  • Klement Gottwald se ve skutečnosti možná narodil v Hošticích – Herolticích.[11] Jeho rodný domek v Dědicích u Vyškova byla naaranžovaná komunistická smyšlenka.
  • Podle Klementa Gottwalda dostalo název několik jednotek československých interbrigád ve Španělsku. Například četa Klementa Gottwalda, což byla první skutečně československá jednotka v interbrigádách.
  • Státní banka československá vydala dnem 1. října 1989 bankovky po 100 Kčs vzoru 1989. Na líci provedeném v odstínech zelené barvy byla podobizna Klementa Gottwalda.
  • Jeho sochy byly rozmístěné po celé republice. Po revoluci 1989 se staly terčem nenásilných negativních projevů. Ruce soch byly často potřeny červenou barvou na připomínku krve nevinných obětí z procesů 50. let, jindy měla socha na zádech velký batoh a na podstavci přibyl nápis „máš už sbaleno“. Gottwaldovy sochy byly postupně odstraněny.
  • KSČM se dodnes hlásí k odkazu Klementa Gottwalda a při shromáždění k výročí založení komunistické strany vedoucí představitelé kladou kytice na jeho hrob.