Archiv pro štítek: Politici

Miroslav Štěpán

Miroslav Štěpán

Miroslav Štěpán (5. srpna 1945 Louny23. března 2014) byl český a československý politik Komunistické strany Československa, vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze a poslanec České národní rady a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Během sametové revoluce jeden ze symbolů normalizačního režimu. Po roce 1989 generální tajemník ultralevicové Strany československých komunistů.

Život

Původním povoláním byl zemědělský inženýr. Za normalizace v letech 19741977 působil jako tajemník Městského výboru Socialistického svazu mládeže v Praze. Od roku 1977 do roku 1986 vykonával funkci předsedy prorežimní organizace s názvem Mezinárodní svaz studentstva. Od roku 1986 pracoval jakožto tajemník a od dubna 1988 coby vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze. Působil též jako náčelník pražských Lidových milicí.[1][2][3]

9. dubna 1988 byl kooptován za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V období duben–říjen 1988 byl navíc členem sekretariátu ÚV KSČ a od října 1988 do listopadu 1989 členem předsednictva ÚV KSČ.[4]

Ve volbách roku 1976 byl zvolen do České národní rady.[5] Zasedal pak v nejvyšším zákonodárném sboru. Ve volbách roku 1981 usedl za KSČ do Sněmovny lidu (volební obvod č. 8 – Praha 6-jihozápad, hlavní město Praha). Mandát získal i ve volbách roku 1986 (obvod Praha 2Praha 4). Ve Federálním shromáždění setrval do prosince 1989, kdy rezignoval na svůj post v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci.[6][7][8]

Ve funkci vedoucího tajemníka Městského výboru KSČ v Praze se profiloval jako dynamický, reformně orientovaný politik ovlivněný sovětskou perestrojkou, zároveň ale zastánce ostrého kurzu proti politické opozici. Jsou mu připisována rozhodnutí, která vedla k brutálnímu potlačování občanských demonstrací v roce 19881989 včetně té poslední ze dne 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze.[9] Pro českou veřejnost se stal symbolem násilnického způsobu vlády KSČ před listopadem 1989.[1] První prohlášení, které hned po svém vzniku 19. listopadu 1989 přijalo Občanské fórum, obsahovalo v jednom z bodů požadavek odchodu zkompromitovaných politiků a výslovně zmiňovalo Miroslava Štěpána.[10]

Během sametové revoluce se ještě zpočátku pokoušel o politické manévrování. 23. listopadu 1989 navštívil továrnu ČKD v Praze a před zaměstnanci vystoupil s projevem, v němž mimojiné prohlásil: „v žádné zemi, ani v rozvojové ani socialistické a kapitalistické neexistuje to, aby patnáctiletý děti určovaly, kdy má odejít prezident nebo kdy má přijít a kdo jím má být. A to se bohužel stalo“. Posluchači ovšem jeho projev přerušovali skandováním a výkřiky: „my nejsme děti“. Projev musel být po necelých třech minutách ukončen.[1][11]

Koncem listopadu 1989 byl v důsledku politických změn donucen složit všechny své stranické funkce. Dne 7. prosince[10] 1989 byl vyloučen z tehdejší KSČ. Dne 22. prosince roku 1989 byl zatčen a posléze obviněn z trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, kterého se dopustil tím, že v průběhu Palachova týdne nařídil použít proti demonstrantům vodní děla a slzný plyn. Odsouzen byl ke čtyřem letům vězení, tento trest mu byl ale později snížen na dva a půl roku.[12] V říjnu 1991 byl z vězení podmínečně propuštěn na svobodu.

V roce 1993 se vrátil do české politiky tím, že založil málo významné extrémní levicové uskupení Lidová unie národní a sociální záchrany. V roce 1995 se stal generálním tajemníkem ultralevicové extrémistické Strany československých komunistů, která se stále hlásí k ideám marxismu, leninismu a stalinismu. V letech 1996 a 1998 neúspěšně kandidoval do senátu na Bruntálsku.[13][14]

Zemřel ve věku 68 let na rakovinu v pražské Fakultní nemocnici Královské Vinohrady.[15]

Vasil Biľak

Vasil Biľak

Vasil Biľak (11. srpna 1917, Krajná Bystrá6. února 2014, Bratislava) byl slovenský komunistický politik rusínského původu, nechvalně proslulý jako přední neostalinista, kolaborant se sovětskou invazí, normalizátor a ultrakonzervativní ideolog KSČ.

Mládí

Byl rusínského původu (v komunistické éře tak uváděl národnost ukrajinskou,[3] jelikož samostatná rusínská identita byla potlačována). Narodil se v malé obci Krajná Bystrá na severovýchodní hranici Slovenska jako Vasil Gyula.[4] Otec zemřel, když Biľakovi byly tři roky, matka v jedenácti; z jeho sedmi sourozenců přežil jen starší bratr Dimitrij.[5] Po základní škole se vyučil krejčím v Hradci Králové u Františka Rouska;[6] za normalizace o něm kolovala anekdota, že ve výučním listu měl napsáno „na saka nepouštět“ (nebo dokonce slovensky „nepúšťať na saká“), to je ovšem zcela nedoloženo.[zdroj?] Od roku 1936 byl krejčovským dělníkem v Bratislavě.

Uváděl, že se účastnil SNP, i to však bylo někdy popíráno:

Kdysi to v rozhovoru pro Reflex líčil „ekonom pražského jara“ Bohumil Šimon, jeden ze zástupců KSČ, kteří po 21. srpnu jednali v Moskvě: „Brežněv chtěl, abychom Biľaka zviditelnili. Oponoval jsem a tvrdil, že jakmile Biľaka někam delegujeme, na schůzi nikdo nepřijde. Nevěřil a vyprávěl mi legendu: za války v Karpatech našla Rudá armáda vysíleného chlapce, ale pušku držel tak pevně, že mu ji nemohli vyrvat, ale když se zotavil, šel s rudoarmejci až do Prahy. A to byl Vasil Biľak. Geroj! Vše bylo ale jinak, což jsem tehdy nevěděl. Sám Vasil, který tu historku nesnášel, mi později řekl, že za války pracoval jako krejčí u Nehery v Hradci Králové.“[7]

Politická kariéra

Biľak při setkání s Ceauşescem v roce 1977

V roce 1936 Biľak vstoupil do komunistických Rudých odborů, v roce 1945 do KSČ. Od roku 1950 v rámci náboru dělnických kádrů začal dělat rychlou kariéru. Pracoval na krajském výboru KSS v Bratislavě a roku 1953 absolvoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ; později tak používal akademický titul RSDr.. Působil pak jako vedoucí oddělení ÚV KSS, tajemník a vedoucí tajemník KV KSS v Prešově (1953–58). Ve volbách 28. listopadu 1954 (prvních po roce 1948) byl zvolen do Slovenské národní rady[8] a znovu ve volbách roku 1960.[9] V roce 1960 byl zároveň zvolen do Národního shromáždění; po volbách 1964 už působil jen v něm, respektive od r. 1969 ve Federálním shromáždění. Po většinu doby byl i členem předsednictva všech těchto orgánů, pokud právě neměl významnější exekutivní funkce.

X. sjezd KSČ v červnu 1954 zvolil Biľaka členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ), jímž zůstal až do roku 1989; po následujícím sjezdu Komunistické strany Slovenska byl v letech 19551968 a 19691971 členem ÚV KSS.

8. prosince 1958 Biľak ve 12. Sboru pověřenců nahradil předchozího pověřence pro školství a kulturu.[10] Pověřencem zůstal i poté, co ústava ČSSR z července 1960 Sbor pověřenců coby kolektivní orgán zrušila a plně začlenila pověřence do Slovenské národní rady; do července 1963 zastával post pověřence a předsedy komise SNR pro školství a kulturu.[11] Zároveň s tím se stal ministrem (bez portfeje) v československé vládě, a to do přelomu let 1962/3.

V letech 19631968 byl tajemníkem ÚV KSS a od ledna do srpna 1968 prvým tajemníkem; od dubna 1968 do prosince 1988 členem předsednictva ÚV KSČ. Od listopadu 1968 do prosince 1988 byl tajemníkem ÚV KSČ pro otázky zahraniční politiky a ideologie.

Rok 1968 a poté

V událostech Pražského jara, jež vrcholily 21. srpna 1968 invazí do Československa, hrál Vasil Biľak významnou roli. Patřil k vedoucím představitelům konzervativních sil v KSČ. Byl jedním ze signatářů tzv. zvacího dopisu vojskům Varšavské smlouvy. Od začátku vystupoval proti reformnímu proudu v KSČ a podněcoval sovětskou intervenci. Později se významně podílel na likvidaci výsledků „pražského jara“. Podle jeho vlastních slov bylo velkou chybou, že lidé kolem Alexandra Dubčeka nebyli včas izolováni, a že internacionální pomoc byla pro uhájení socialismu nezbytná.[12]

U Mrázovky 1986/17

Vpravo bílá funkcionalistická vila Jaroslava Preisse Na Cihlářce čp. 2575/15, Praha-Smíchov, kterou za normalizace obývali Vasil Biľak a Jan Fojtík[13]

V 70. a 80. letech byl Vasil Biľak hlavním exponentem brežněvovského vedení v Československu. Měl rozhodující vliv na aparát KSČ v zahraničněpolitické a ideologické sféře. Byl reprezentantem neostalinského dogmatismu a posléze odpůrce gorbačovovské přestavby.

Ke jmenování Čalfovy vlády národního usmíření 12. prosince 1989 Biľak rezignoval z předsednictva FS; o týden později, 19., i na mandát.[3][14][15] Mimořádný sjezd XVIII. sjezd KSČ 21. prosince 1989 pozastavil členství 23 normalizátorům[16] a jediného Biľaka vyloučil ze strany[17] „jako představitele sil, které podnítily intervenci cizích armád 21. 8. 1968“ (už předtím byli vyloučeni Milouš Jakeš a Miroslav Štěpán).

Poté žil Biľak v Bratislavěpálffyovské vile, levně koupené od státu, v Timravině ulici spolu se svou dcerou a zetěm Jozefem Ševcem (* 1948), předsedou ultrakonzervativní Komunistickej strany Slovenska v letech 1998–2006. Byl spolu s dalšími autory zvacího dopisu a aktivními kolaboranty se sovětskými vojsky trestně stíhán za vlastizradu, ale svůj podpis na dopisu popřel, k dispozici byla pouze kopie poskytnutá Borisem Jelcinem 1992 a slovenská justice stíhání zahájené r. 2000 zastavila v lednu 2011 s tím, že nelze získat potřebné svědky z ČR. Zemřel 6. února 2014 v Bratislavě ve věku 96 let.[18]

Vzpomínky

Koncem 80. let Biľak napsal vzpomínky, v nichž se podrobně zabýval zejména lety 1967–1970. Přestože tak činil z „pravověrného“ stanoviska a zásadně se neodchýlil od oficiální historie, vyšlo jen několik ukázek časopisecky a vydání celé knihy stranické orgány nepovolily ať proto, že by příliš jitřilo společenskou situaci, nebo kvůli osobním resentimentům ostatních činitelů, že by na sebe Biľak strhl příliš velkou pozornost. Rukopis unikl a začal kolovat mezi lidmi, roku 1988 vydávaly ukázky samizdatové Lidové noviny. Po revoluci jej roku 1991 proti Biľakově vůli, respektive za jeho popření autorství, vydal senzacechtivý bývalý redaktor Rudého práva RSDr. Vlastimil Svoboda (Agentura Cesty; později Ottovo nakladatelství) pod názvem „Miľníky môjho života“, v českém překladu „Paměti Vasila Biľaka (ve dvou brožovaných dílech).

Antonín Kapek

Antonín Kapek

muž, který vyvodil důsledky

(6. června 1922 v Roudnici nad Labem23. května 1990 ve Svinné u Hlohovic) byl český komunistický politik a funkcionář KSČ, jeden z pěti lidí, kteří podepsali roku 1968 tzv. zvací dopis, a jeden ze strůjců následné normalizace, původním povoláním strojní inženýr.

Od roku 1958 až do roku 1989 byl členem Ústředního výboru KSČ, tedy více jak 30 let, od roku 1970 až do roku 1988 byl členem jeho předsednictva. V letech 19651968 vykonával funkci generálního ředitele pražského koncernu ČKD. Od roku 1964 až do roku 1989 působil také jako poslanec, nejprve v Národním shromáždění ČSSR, posléze ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění ČSSR. Působil také ve funkci vedoucího tajemníka městské organizace KSČ v hlavním městě Praze.

V roce 1968 byl jedním z kolaborantů, kteří podepsali a odeslali generálnímu tajemníkovi KSSS Leonidu Brežněvovi jeden z tzv. zvacích dopisů, jednalo se tedy o čin, který by mohl být posuzován jakožto trestný čin vlastizrady, za tento svůj čin nebyl nikdy jakkoliv potrestán.[zdroj?]

V roce 1989 byl nucen odstoupit ze všech svých stranických a veřejných funkcí, v únoru 1990 byl vyloučen z tehdejší KSČ. Svůj život ukončil sebevraždou oběšením na své chalupě.[1]

Zajímavost

  • Byl považován za oblíbence prezidenta ČSSR a zároveň 1. tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného
  • Jakožto vedoucímu tajemníkovi Městské organizace KSČ v Praze je mu připisována přímá odpovědnost za bezdůvodné zbourání budovy nádraží Praha-Těšnov, což byla novorenesanční stavební památka 1. kategorie.[2]
Antonín Kapek - Foto: Archiv Českého rozhlasu

Antonín KapekFoto: Archiv Českého rozhlasu

S blížícím se výročím 21. srpna se naskýtá otázka stejná rok co rok: lze ještě k události, která poznamenala zásadně naše moderní dějiny, něco nového dodávat?

Možná přece jen lze – inspirací k úvahám tentokrát byl také zvukový záznam z pražské Lucerny z 10. listopadu 1970, tedy s odstupem více než dvou a čtvrt roku od osudné okupační noci.

To byla dost dlouhá doba na to, aby se definitivně vybrousily charaktery a ukázalo se, jak se kdo vypořádal s tou takzvanou „bratrskou pomocí“, jak zněl termín, který se už tehdy zcela bez ostychu ve veřejném prostoru objevoval.

Pravidelná oslava okupačního aktu v rámci tzv. Měsíce československo-sovětského přátelství, která se každoročně odehrávala v Lucerně za potlesku té nejhrubší stranické spodiny, ovšem nebyla přece jen na přelomu 60. a 70. let úplným stranickým mainstreamem.

Antonín Kapek při projevu cituje v pražské Lucerně 10. listopadu 1970 starý Gottwaldův výrok o tom, že komunisté se jezdí učit do Moskvy, jak zakroutit buržoazii krk.

Tím spíš udivilo, když se při takové příležitosti na tribuně prezentoval činitel z nejvyššího patra KSČ, a byl dokonce ochoten citovat starý Gottwaldův výrok o tom, že komunisté se jezdí učit do Moskvy, jak zakroutit buržoazii krk.

Řečník se jmenoval Antonín Kapek a v roce 1970 už opět jako předseda pražské stranické organizace patřil ke špičkovým činitelům KSČ. Nebylo to tak vždy, na konci srpna 1968 Kapek totiž nečekaně vyhodnotil svou politickou situaci – byl jedním ze známých konzervativců v nejvyšším patře strany – a rezignoval na všechny své stranické i jiné funkce.

Tato sebereflexe ale neměla dlouhého trvání, už na podzim 1968 se Kapek otřepal a začal se sbližovat s extremistickou levicí v KSČ, tzv. Jodasovci, kteří začali nevybíravě útočit na tehdy ještě legální vedení strany, především Dubčeka a Smrkovského, a na svých schůzích, mj. v sále libeňského hostince Čechie, čím dál ostentativněji oslavovali sovětské okupanty.

Antonín Kapek se po návratu z Moskvy před mikrofonem poeticky rozpovídal na téma metro, sovětská architektura a sovětští spisovatelé. (Čs. rozhlas 20. 3. 1970).

Kapek se stal na čas jedním z patronů tohoto pomstychtivého stranického křídla, které nepostrádalo i komické prvky, viz. náš pořad Archiv Plus na toto téma 1968: ultras nejenom z Libně.

Vyučený zámečník a bývalý generální ředitel ČKD Antonín Kapek byl potom po celá 70. a 80. léta stranickým vládcem Prahy, a pochopitelně řečnil i při otevírání jednotlivých tras pražského metra.

V roce 1970, to ještě metro nebylo zdaleka hotové, se dokonce po návratu z Moskvy poeticky před mikrofonem rozpovídal na téma metro, sovětská architektura a sovětští spisovatelé.

Antonín Kapek ve svém projevu v pražské Lucerně 10. listopadu 1970 šťavnatě popisuje problémy roku 1968.

Vraťme se ale ke Kapkově vystoupení v Lucerně z listopadu téhož roku – problémy roku 68 tam popsal velmi šťavnatě, a vzhledem k tomu, že celý projev se nám do vysílání nevešel, si v přiložených audiích můžete poslechnout jeho nejdůležitější pasáže.

Ve druhé polovině 80. let se Antonín Kapek stal poněkud překvapivě jedním z těch, kdo se stavěli za určité dílčí ekonomické reformy, zařadil se tedy ke křídlu Lubomíra Štrougala i samotného Gustáva Husáka, jejichž polovičaté snahy modernizovat Československo – rozhodně ne politicky – se ovšem setkaly s odporem konzervativců typu Bilaka, Indry a dalších.

A tak se kompromisním kandidátem na generálního tajemníka stal Miloš Jakeš, Lubomíra Štrougala jako premiéra vystřídal Ladislav Adamec a samotný Kapek byl do půl roku po tzv. rozdělení funkcí „odejit“ a ve funkci šéfa pražské stranické organizace ho vystřídal Miroslav Štěpán.

Antonín Kapek ve svém projevu v pražské Lucerně 10. listopadu 1970 šťavnatě popisuje problémy roku 1968.

Závěr Kapkova života byl překvapivě radikální – po tzv. sametové revoluci se už 4. ledna 1990 pokusil o sebevraždu, ale přežil. Jeho vůle odejít ze života musela být ale silná – napodruhé už svůj čin dokonal 23. května 1990.

Velmi zajímavou, byť bohužel nepodloženou a nedokazatelnou hypotézu přinesl ve své knize Československo ve zvláštních službách publicista Karel Pacner – dostal se totiž při svých výzkumech a rozhovorech v 90. letech v USA k informaci, kterou mu ale americká strana odmítla potvrdit.

Kapek mohl být spojkou amerických tajných služeb, protože určitým zdrojem informací v nejvyšších patrech komunistické strany CIA údajně disponovala a členové politbyra jako jedni z mála straníků nesměli být nikým sledováni.

Antonín Kapek ve svém projevu v pražské Lucerně 10. listopadu 1970 šťavnatě popisuje problémy roku 1968.

Pokud by tomu tak bylo, přičemž pravdu se nejspíš hodně dlouho nedovíme, vrhalo by to na Kapkův život ještě další, zcela nečekané světlo. Protože ale nechceme být přáteli konspiračních teorií, musíme opakovat, že jde o pouhý dohad, který na podstatě Kapkových politických činů zvláště v roce 1968 nic podstatného nezmění.

Svým předčasným odchodem ze života se navždy vyhnul palčivým otázkám ohledně vlastizrádných zvacích dopisů, a to, že nakonec bez trestu odešli prakticky všichni tehdejší Brežněvovi signatáři, patři k paradoxům naší popřevratové historie.

Historická souprava metra EČS sovětské výroby. Vyučený zámečník a bývalý generální ředitel ČKD Antonín Kapek byl po celá 70. a 80. léta stranickým vládcem Prahy, a pochopitelně řečnil i při otevírání jednotlivých tras pražského metra - Foto:  Metroweb

Milouš Jakeš

převzato Wikipedia

Milouš Jakeš

(* 12. srpna 1922, České Chalupy), původním jménem Milouš, je bývalý československý státní politik české národnosti a člen KSČ. V letech 1987–1989 působil jako generální tajemník ÚV KSČ.

Život

Mládí a politické začátky

Narodil se 12. srpna 1922 v obci České Chalupy (okres Český Krumlov) do chudé rodiny drobného zemědělce. Od roku 1937 začal pracovat jako montér v Baťových závodech ve Zlíně (v letech 1949–1989 přejmenovaný na Gottwaldov), kde současně navštěvoval vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou.[1] V roce 1944 odmaturoval s vyznamenáním.[2]

Roku 1945 se stal členem KSČ, ve které začínal působit jako funkcionář ČSM. Roku 1947 začal pracovat v národních výborech, přičemž v letech 1950–1952 byl předsedou jednotného národního výboru v Gottwaldově.[2] Od roku 1952 do roku 1955 působil v Praze jako tajemník ÚV ČSM pro ideologii, kulturu a mezinárodní vztahy.[1]

V roce 1955 ho strana vyslala do Moskvy za účelem studia na Vysoké stranické škole při ÚV KSSZ. Ve stejném ročníku s ním studoval i Alexandr Dubček a jiní funkcionáři KSČ.[2]

Po návratu z Moskvy roku 1958 byl zařazen do aparátu ÚV KSČ jako referent v oddělení paliv a energetiky. Odtud byl však brzy přeřazen do oddělení státních orgánu. V roce 1963 se stal prvním náměstkem předsedy Ústřední správy pro rozvoj místního hospodářství. V letech 1966 až 1968 působil jako náměstek ministra vnitra Josefa Kudrny a zároveň jako člen Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Roku 1968 byl zvolen předsedou této komise.[1]

Pražské jaro a události kolem roku 1968

Při událostech Pražského jara 1968 zastával Milouš Jakeš funkci člena Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, kam ho zvolil v roce 1966 XIII. sjezd strany.[3] Tam také poprvé zazněly hlasy požadující reformaci starých přístupů dostávajících se do konfliktu s potřebami doby, zejména se volalo po opuštění administrativně direktivní metody řízení společnosti a ekonomiky. Tato situace spolu se sílícím tlakem Slováků na zvýšení jejich role při řízení státu vyústila v odvolání Novotného z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ.[4]

Jakeš sám byl stoupencem těchto tendencí, i když ho znepokojovala názorová nejednotnost strany a sílící protisocialistické trendy ve společnosti. Ze své funkce se osobně podílel na přípravě některých liberalizačních zákonů, například o lidských právech a svobodách (konkrétně zákon spolčovací a shromažďovací).[3]

Na zasedání ÚV KSČ v dubnu 1968, ke byl schválen akční program „socialismus s lidskou tváří[4], byl poté zvolen 36 hlasy ze 40 předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Jeho pracovní náplní bylo podrobovat revizi stanoviska strany a vyjadřovat se k nim. Do kompetencí komise patřil také dohled nad hospodařením KSČ a řízení práce na ministerstvu státní kontroly. Ve svých vyjádřeních často kritizoval nejednotnost strany a zaměňování liberalizační politiky za návrat před únor 1948.[3] Z této funkce se také účastnil jednání v Čiernej nad Tisou, kde došlo ke konfrontaci reformační politiky s názory ÚV KSSS a Bratislavského setkání, na němž bylo podepsáno prohlášení, že se Československo bude i nadále držet socialismu.[5]

Po intervenci vojsk Varšavské smlouvy 20. 8. 1968 odlétá 24. 8. spolu s ostatními z vedení strany vyjednávat do Moskvy.[4] Podle vlastních slov byl „přesvědčen, že přijetí protokolu je východiskem k řešení složité situace v zemi a předpokladem pro pokračování všeho zdravého z polednové politiky.“ Spolu ze všemi ostatními (s výjimkou na jednání právě nepřítomného Františka Kriegla) ho tedy podepsal.[5]

Po návratu z Moskvy se ze své pozice podílel na plnění tohoto protokolu (obnovení socialistických přístupů v hospodářství, upevnění spolupráce se SSSR), i když osobně vstup vojsk považoval za porážku českého národa a jeho podpis pod tzv. Zvacím dopisem nikdy nebyl.[3]

Normalizace

V roce 1971 byl zvolen členem Sněmovny lidu Federálního shromáždění (1981 – 1989 je členem jejího předsednictva), i nadále však setrvával i ve funkci předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Z této pozice se spolu s dalšími z komise zabýval bývalými členy strany, jež byli vyloučeni po prověřovacích pohovorech v roce 1970 a odvolali se proti tomuto rozhodnutí. Rozhodoval o jejich opětovném přijetí do strany, popřípadě odpovídajícím pracovním zařazení. Dále měl v popisu práce kontrolu placení členských příspěvků. Byl také nadále zastáncem reforem v politice KSČ, zvláště pak změn cenové politiky a omezení těžkého průmyslu, jež mělo spolu s budováním jaderných elektráren zmírnit ekologickou zátěž naší země.[3]

Po odchodu z funkce roku 1977 byl kooptován za člena ÚV KSČ a jmenován jeho tajemníkem pro oblast zemědělství a potravinářství, čemuž se věnoval již v mládí při zakládání jednotných zemědělských družstev.[3] Za doby jeho působení započal proces omezování reglementace zemědělské výroby a hledaly se účinné ekonomické nástroje, které by měly zvýšit produkci tak, aby se vyrovnala té západní (především používání velkých dávek umělých hnojiv, což mělo za následek devastaci životního prostředí).[5] Bylo také zastaveno slučování jednotných zemědělských družstev. Jako dlouhodobý cíl byla vytyčena zemědělská soběstačnost Československa a zkvalitnění života na venkově.[3]

Roku 1981 byl jmenován do předsednictva ÚV KSČ a změnilo se i jeho pracovní zařazení. Jeho nynějším zaměřením byla ekonomická oblast. Snažil se o částečné využití zbožně-peněžních vztahů v centrálně plánovaném socialistickém hospodářství. V této oblasti ale nezaznamenal kvůli odporu části strany valné úspěchy. Funkce od něj také vyžadovala účast na mnoha mezinárodních konferencích a zahraničních delegacích.[3] Roku 1987 se stal generálním tajemníkem ÚV KSČ.

Projev na Červeném Hrádku

Projev[6][7][8][pozn. 1] Miloše Jakeše na Červeném Hrádku, který se posléze stal terčem posměchu celého národa, přispěl svým způsobem ke konci komunismu. Ten byl v té době reprezentován Jakešovou osobou a jeho vystoupení delegitimizovalo celý režim.[10] Projev se uskutečnil 17. července 1989, tedy krátce po zveřejnění petice Několik vět, v kulturním domě v plzeňské části Červený Hrádek.

Jakeš se domníval, že je třeba mobilizovat kádry strany, a chtěl si promluvit s předsedy okresních výborů. Přítomni tehdy byli všichni pravověrní soudruzi z celého Plzeňska.[10] Jakeš dorazil na Červený Hrádek ze zasedání generálních tajemníků v Rumunsku. Podle svých slov ho k burcování stimulovalo chování Gorbačova, který na nic a nikoho neměl čas.[11] Nejdůležitější bylo podle Jakeše dobré plnění ročního plánu a příprava na úspěšný přechod do nových hospodářských podmínek. Během projevu otevíral témata, která byla do té doby tabu, například vztah strany k Dubčekovi, nebo rok 1968.[12] Jakeš se pokusil naznačit, že situace v Československu se musí změnit, jinak je konec nevyhnutelný. Změna však měla zůstat v komunistických rukou. Mluvil o demokratických řešeních i předkládání návrhů zákona všelidové diskuzi. Vyslovil také citát „demokracie je diskuze“ (jeho autora, T. G. Masaryka, však nezmínil). Poukázal také na to, jak se mají mnozí umělci dobře, čímž chtěl vyvolat ve společnosti závist (to bylo ostatně pro komunisty nejen v té době typické). „Ti umělci, kteří to podepsali. Žádnej z nás nebere takový platy, prostě, jako berou oni. Dostávám jednou ročně výpis… seznam těch umělců, kteří berou nad těch 100 tisíc korun.[pozn. 2] No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno… ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další ne 600, milión, dva milióny berou. Jandové a jiní každý rok. Ti náhodou neprotestovali.“[13] Z Jakešova projevu bylo možné vyčíst lítostivé přiznání tristní situace ve vedení strany, která si uvědomuje možný blížící se konec. To potvrzuje i výrok o tom, že strana se cítí „jako kůl v plotě.“[11] Na veřejnost se oficiálně dostaly jen některé citace: „To se neobejde bez řady problémů, které bude třeba za pochodu řešit. Lidé však musí vidět, že v čele tohoto zápasu stojí komunisté, že je to strana, která jako bojová síla orientuje společnost správným směrem. Aktivizace komunistů je také smyslem přípravy a průběhu výročních členských schůzí i celého období před XVIII. sjezdem KSČ. Ne slovy, ale konkrétními činy upevníme socialismus.“[10]

Na rozdíl od jeho předchozích veřejných projevů, které byly vždy připravené, mluvil Jakeš na Červeném Hrádku spatra. Věty postrádaly logiku i správnou větnou stavbu. Velmi chabý projev obsahoval mnoho negramotnosti, nesmyslů, nechtěného humoru a sebelítosti. Na to narážely odkazy na listopadových demonstracích. U občanů Jakešovo vystoupení jen zesílilo pocity zoufalství, bezmoci a studu. Projev měl původně běžet v přímém přenosu Československé televize, nakonec se však cenzoři rozhodli nahradit ho symfonickým orchestrem.[11] Na veřejnosti se však brzy objevil. Záznam se totiž dostal do rukou Alexandra Vondry, který ho odeslal do Svobodné Evropy. Lidi tehdy uslyšeli, že se komunisti cítí jako kůl v plotě. Přestali z nich mít strach, a to bylo pro revoluci blahodárné.[10] Mezi lidmi se šířila také obrovskou rychlosti kopie nahrávky. Pro posluchače to byla příležitost slyšet, jak mezi sebou komunisté mluví, což pro ně bylo osvobozující. Zároveň projev lidem potvrdil to, co si po mnoha letech úmorné normalizace o představitelích KSČ mysleli.[11] Obavy z komunistů rychle opadávaly a lidé se jim začali smát. Lidé si uvědomili, kdo jim vládne a komunisté tak ztratili poslední zbytky respektu.

Z kulturního domu, kde byl tento projev přednesen, se stal pomník totality. Ze sálu byla nejprve diskotéka, dnes je v pronájmu technického družstva. Jakeš se s odstupem času nechal slyšet, že za únikem nahrávky stojí StB. Podle něj vnitřní nepřátelé zneužili projevu ke zdiskreditování komunistické strany a na videonahrávku vybrali to, co se jim hodilo.[10]

Sametová revoluce, listopad 1989

17. listopad odstartoval poslední týden Miloše Jakeše ve funkci nejvýše postaveného komunisty ve státě – generálního tajemníka ÚV KSČ. Večer toho dne odjel Miloš Jakeš do rekreačního střediska na Orlíku. Tam se také za pár hodin dozvěděl o tom, co se stalo na Národní třídě. Nepřikládal tomu ale příliš zvýšenou pozornost, neboť Alojz Lorenc, tehdejší šéf StB[14], kterého dnes Miloš Jakeš označuje za jednoho z hlavních viníků listopadových událostí[15], mluvil tak, že se to jen „trošku zamotalo“ a že „k ničemu vážnému nedošlo“. V následujících dnech také na Orlík dorazila zpráva o dalších nepokojích v Praze a také o smrti Martina Šmída, studenta Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, která se ale ukázala jako nepravdivá.[16]

Na neděli 19. listopadu pak Jakeš na popud Miroslava Štěpána svolal jednání předsednictva, na kterém se diskutovalo o stávkách a shromážděních. Předsednictvo přijalo závěr, že má František Pitra vystoupit v televizi s prohlášením. Zatímco komunisté jednali, vznikalo v Činoherním klubu Občanské fórum, které přijalo své ustavující prohlášení s požadavkem rezignace Miloše Jakeše a spolu s ním i dalších komunistických pohlavárů.[14]

Následujícího dne – v pondělí 20. – publikovalo Rudé právo stanovisko Ústředního výboru: „V posledních dnech se různé skupiny osob snaží za aktivní podpory některých západních sdělovacích prostředků, zejména rozhlasových a televizních stanic, vyvolat konfrontaci se státní mocí, destabilizovat politickou situaci, navodit ovzduší společenského neklidu v naší zemi.“[14]

Ten samý den ale také odešel telegram z americké ambasády do USA. Bylo v něm napsáno, že z Jakeše se stal terč demonstrantů skandujících „Jakeše do koše“ či „Pryč s Jakešem“. Vedení KSČ se snažilo dostat z různých orgánů a organizací rezoluce, které by podporovaly a obhajovali páteční zásah na Národní třídě.[14] Rudolf Hegenbart, vedoucí oddělení státní administrativy (takzvaného 13. oddělení[17]), kterého dnes Jakeš uvádí jako jednoho z hlavních zrádců strany, neboť podle jeho slov požadoval urychlit přestavbu a chtěl proto svrhnout vedení KSČ[15], měl z videozáznamu z Národní třídy udělat sestřih, který by prokazoval útoky ze strany demonstrantů namířené proti příslušníkům SNB. Tento úkol však Hegenbart splnit nemohl, jelikož žádné takové záznamy nenašel.[14]

V úterý 21. listopadu si Miloš Jakeš naplánoval, že vystoupí v televizi, kde chtěl vyzvat národ k podpoře. Od ředitele televize mu však přišel dopis, že jeho projev se vysílat nebude, neboť to zaměstnanci odmítají. V jednání tedy byly různé další alternativy, kdo proslov odvysílá.[14]

V devět hodin večer potom Jakeš opravdu v televizi vystoupil.[14] Jeho proslov trval přibližně šest minut, a zatímco většina lidí od něj očekávala, že padne rozhodné slovo k pátečním událostem na Národní třídě, Jakešův vzkaz byl, že československá vláda bude i nadále socialistická a že pro naši zemi žádná jiná perspektiva neexistuje. Společnost varoval, aby nezapomínala na všechny výdobytky socialismu z minulých desetiletí. Připustil, že jsou potřeba určité reformy, ale že socialismus má zůstat nejvyšším cílem strany, potažmo vlády. Toho, co se stalo v pátek, se generální tajemník dotkl jen v nepatrné části svého mimořádného vystoupení, když pouze v jedné větě zopakoval, že se zásah prošetří. O policejní brutalitě však nemluvil vůbec.[18] Naopak, odsoudil „skupiny, které manipulují s mládeží a zneužívají její upřímný zájem, aby se věci pohnuly dopředu“.[19] Celý jeho proslov byl mimo realitu, neboť revoluce byla v plném proudu.[14]

Ve čtvrtek 23. listopadu se Jakeš sešel s několika horníky z podniku Severočeské hnědouhelné doly, kteří byli jednoznačně proti chystané generální stávce. Při odchodu z jednání totiž podtrhli, že mají strach, že současná situace vyvolá ekonomický chaos. Připustili, že některé stížnosti na páteční události jsou oprávněné, ale nebyli spokojení s tím, že na jejich názor se nikdo neptal. Miloš Jakeš si ze schůzky vyvodil jasnou podporu strany pracujícími.[20]

24. listopadu 1989 – tedy týden po zásahu bezpečnostních sil na pražské Národní třídě – nezbývalo Jakešovi nic jiného než rezignovat na funkci generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Když před desátou hodinou ranní přijel na mimořádné zasedání ÚV KSČ, které se toho dne se konalo v Praze ve Vokovicích v budově Vysoké školy politické, stále doufal, že se situace dá zachránit. Hovořil tehdy o přání, „aby ze sálu odešel ústřední výbor naprosto jednotný,“ nebo o tom, „aby strana získala vážnost a autoritu, kterou zejména v posledních dnech ztrácela“. V ten moment ale byla tato slova naprosto mimo mísu. Jak situaci posléze zhodnotil šéf Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita, v té době již přikloněný na stranu stávkujících studentů: „Celé jednání bylo bezvýchodné a zmatené.“ V sedm hodin večer Jakeš oznámil rezignaci svou i všech dalších členů předsednictva, sekretariátu i tajemníků ÚV KSČ. V osm hodin byl pak novým generálním tajemníkem zvolen Karel Urbánek, ale ani on už neměl šanci zachránit rozpadající se vládní režim.[14]

28. listopadu pak Husák uvolnil Jakeše i z jeho funkce předsedy Rady obrany státu. Následovala Jakešova rezignace z postu předsedy ÚV Národní fronty 3. prosince[14] a 7. prosince byl spolu s Miroslavem Štěpánem zbaven členství ve straně.[21]

Jméno

I přesto, že v občanském průkazu je Jakeš oficiálně Miloušem, sám upřednostňuje jméno Miloš, neboť to mu chtěli dát jeho rodiče a měl ho i celý život na všech vysvědčeních a nejrůznějších legitimacích a používal ho i po celou dobu své politické kariéry. Farář, který ho křtil, ale do křestního listu zapsal Milouš a tvrdil, že je to lepší. Občanský průkaz se pak vystavoval podle rodného listu, a proto je v něm zapsán jako Milouš. Toto křestní jméno se později na veřejnost dostalo skrze bývalého ministra vnitra Sokola, kterému se Jakeš legitimoval při výslechu.[15]

_jakes 345526 1932396_milos-jakes-komunista-smrt-vnuk-praha-petr-jakes 2030296-img-milous-jakes ELE52e9a5_094115_632880 jakes1 SK4ae493_bf2k0053