Vasil Biľak
Vasil Biľak (11. srpna 1917, Krajná Bystrá – 6. února 2014, Bratislava) byl slovenský komunistický politik rusínského původu, nechvalně proslulý jako přední neostalinista, kolaborant se sovětskou invazí, normalizátor a ultrakonzervativní ideolog KSČ.
Mládí
Byl rusínského původu (v komunistické éře tak uváděl národnost ukrajinskou,[3] jelikož samostatná rusínská identita byla potlačována). Narodil se v malé obci Krajná Bystrá na severovýchodní hranici Slovenska jako Vasil Gyula.[4] Otec zemřel, když Biľakovi byly tři roky, matka v jedenácti; z jeho sedmi sourozenců přežil jen starší bratr Dimitrij.[5] Po základní škole se vyučil krejčím v Hradci Králové u Františka Rouska;[6] za normalizace o něm kolovala anekdota, že ve výučním listu měl napsáno „na saka nepouštět“ (nebo dokonce slovensky „nepúšťať na saká“), to je ovšem zcela nedoloženo.[zdroj?] Od roku 1936 byl krejčovským dělníkem v Bratislavě.
Uváděl, že se účastnil SNP, i to však bylo někdy popíráno:
- Kdysi to v rozhovoru pro Reflex líčil „ekonom pražského jara“ Bohumil Šimon, jeden ze zástupců KSČ, kteří po 21. srpnu jednali v Moskvě: „Brežněv chtěl, abychom Biľaka zviditelnili. Oponoval jsem a tvrdil, že jakmile Biľaka někam delegujeme, na schůzi nikdo nepřijde. Nevěřil a vyprávěl mi legendu: za války v Karpatech našla Rudá armáda vysíleného chlapce, ale pušku držel tak pevně, že mu ji nemohli vyrvat, ale když se zotavil, šel s rudoarmejci až do Prahy. A to byl Vasil Biľak. Geroj! Vše bylo ale jinak, což jsem tehdy nevěděl. Sám Vasil, který tu historku nesnášel, mi později řekl, že za války pracoval jako krejčí u Nehery v Hradci Králové.“[7]
Politická kariéra
V roce 1936 Biľak vstoupil do komunistických Rudých odborů, v roce 1945 do KSČ. Od roku 1950 v rámci náboru dělnických kádrů začal dělat rychlou kariéru. Pracoval na krajském výboru KSS v Bratislavě a roku 1953 absolvoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ; později tak používal akademický titul RSDr.. Působil pak jako vedoucí oddělení ÚV KSS, tajemník a vedoucí tajemník KV KSS v Prešově (1953–58). Ve volbách 28. listopadu 1954 (prvních po roce 1948) byl zvolen do Slovenské národní rady[8] a znovu ve volbách roku 1960.[9] V roce 1960 byl zároveň zvolen do Národního shromáždění; po volbách 1964 už působil jen v něm, respektive od r. 1969 ve Federálním shromáždění. Po většinu doby byl i členem předsednictva všech těchto orgánů, pokud právě neměl významnější exekutivní funkce.
X. sjezd KSČ v červnu 1954 zvolil Biľaka členem Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ), jímž zůstal až do roku 1989; po následujícím sjezdu Komunistické strany Slovenska byl v letech 1955–1968 a 1969–1971 členem ÚV KSS.
8. prosince 1958 Biľak ve 12. Sboru pověřenců nahradil předchozího pověřence pro školství a kulturu.[10] Pověřencem zůstal i poté, co ústava ČSSR z července 1960 Sbor pověřenců coby kolektivní orgán zrušila a plně začlenila pověřence do Slovenské národní rady; do července 1963 zastával post pověřence a předsedy komise SNR pro školství a kulturu.[11] Zároveň s tím se stal ministrem (bez portfeje) v československé vládě, a to do přelomu let 1962/3.
V letech 1963–1968 byl tajemníkem ÚV KSS a od ledna do srpna 1968 prvým tajemníkem; od dubna 1968 do prosince 1988 členem předsednictva ÚV KSČ. Od listopadu 1968 do prosince 1988 byl tajemníkem ÚV KSČ pro otázky zahraniční politiky a ideologie.
Rok 1968 a poté
V událostech Pražského jara, jež vrcholily 21. srpna 1968 invazí do Československa, hrál Vasil Biľak významnou roli. Patřil k vedoucím představitelům konzervativních sil v KSČ. Byl jedním ze signatářů tzv. zvacího dopisu vojskům Varšavské smlouvy. Od začátku vystupoval proti reformnímu proudu v KSČ a podněcoval sovětskou intervenci. Později se významně podílel na likvidaci výsledků „pražského jara“. Podle jeho vlastních slov bylo velkou chybou, že lidé kolem Alexandra Dubčeka nebyli včas izolováni, a že internacionální pomoc byla pro uhájení socialismu nezbytná.[12]
V 70. a 80. letech byl Vasil Biľak hlavním exponentem brežněvovského vedení v Československu. Měl rozhodující vliv na aparát KSČ v zahraničněpolitické a ideologické sféře. Byl reprezentantem neostalinského dogmatismu a posléze odpůrce gorbačovovské přestavby.
Ke jmenování Čalfovy vlády národního usmíření 12. prosince 1989 Biľak rezignoval z předsednictva FS; o týden později, 19., i na mandát.[3][14][15] Mimořádný sjezd XVIII. sjezd KSČ 21. prosince 1989 pozastavil členství 23 normalizátorům[16] a jediného Biľaka vyloučil ze strany[17] „jako představitele sil, které podnítily intervenci cizích armád 21. 8. 1968“ (už předtím byli vyloučeni Milouš Jakeš a Miroslav Štěpán).
Poté žil Biľak v Bratislavě v pálffyovské vile, levně koupené od státu, v Timravině ulici spolu se svou dcerou a zetěm Jozefem Ševcem (* 1948), předsedou ultrakonzervativní Komunistickej strany Slovenska v letech 1998–2006. Byl spolu s dalšími autory zvacího dopisu a aktivními kolaboranty se sovětskými vojsky trestně stíhán za vlastizradu, ale svůj podpis na dopisu popřel, k dispozici byla pouze kopie poskytnutá Borisem Jelcinem 1992 a slovenská justice stíhání zahájené r. 2000 zastavila v lednu 2011 s tím, že nelze získat potřebné svědky z ČR. Zemřel 6. února 2014 v Bratislavě ve věku 96 let.[18]
Vzpomínky
Koncem 80. let Biľak napsal vzpomínky, v nichž se podrobně zabýval zejména lety 1967–1970. Přestože tak činil z „pravověrného“ stanoviska a zásadně se neodchýlil od oficiální historie, vyšlo jen několik ukázek časopisecky a vydání celé knihy stranické orgány nepovolily ať proto, že by příliš jitřilo společenskou situaci, nebo kvůli osobním resentimentům ostatních činitelů, že by na sebe Biľak strhl příliš velkou pozornost. Rukopis unikl a začal kolovat mezi lidmi, roku 1988 vydávaly ukázky samizdatové Lidové noviny. Po revoluci jej roku 1991 proti Biľakově vůli, respektive za jeho popření autorství, vydal senzacechtivý bývalý redaktor Rudého práva RSDr. Vlastimil Svoboda (Agentura Cesty; později Ottovo nakladatelství) pod názvem „Miľníky môjho života“, v českém překladu „Paměti Vasila Biľaka (ve dvou brožovaných dílech).