převzato Wikipedia

Milouš Jakeš

(* 12. srpna 1922, České Chalupy), původním jménem Milouš, je bývalý československý státní politik české národnosti a člen KSČ. V letech 1987–1989 působil jako generální tajemník ÚV KSČ.

Život

Mládí a politické začátky

Narodil se 12. srpna 1922 v obci České Chalupy (okres Český Krumlov) do chudé rodiny drobného zemědělce. Od roku 1937 začal pracovat jako montér v Baťových závodech ve Zlíně (v letech 1949–1989 přejmenovaný na Gottwaldov), kde současně navštěvoval vyšší průmyslovou školu elektrotechnickou.^[1] V roce 1944 odmaturoval s vyznamenáním.^[2]

Roku 1945 se stal členem KSČ, ve které začínal působit jako funkcionář ČSM. Roku 1947 začal pracovat v národních výborech, přičemž v letech 1950–1952 byl předsedou jednotného národního výboru v Gottwaldově.^[2] Od roku 1952 do roku 1955 působil v Praze jako tajemník ÚV ČSM pro ideologii, kulturu a mezinárodní vztahy.^[1]

V roce 1955 ho strana vyslala do Moskvy za účelem studia na Vysoké stranické škole při ÚV KSSZ. Ve stejném ročníku s ním studoval i Alexandr Dubček a jiní funkcionáři KSČ.^[2]

Po návratu z Moskvy roku 1958 byl zařazen do aparátu ÚV KSČ jako referent v oddělení paliv a energetiky. Odtud byl však brzy přeřazen do oddělení státních orgánu. V roce 1963 se stal prvním náměstkem předsedy Ústřední správy pro rozvoj místního hospodářství. V letech 1966 až 1968 působil jako náměstek ministra vnitra Josefa Kudrny a zároveň jako člen Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Roku 1968 byl zvolen předsedou této komise.^[1]

Pražské jaro a události kolem roku 1968

Při událostech Pražského jara 1968 zastával Milouš Jakeš funkci člena Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ, kam ho zvolil v roce 1966 XIII. sjezd strany.^[3] Tam také poprvé zazněly hlasy požadující reformaci starých přístupů dostávajících se do konfliktu s potřebami doby, zejména se volalo po opuštění administrativně direktivní metody řízení společnosti a ekonomiky. Tato situace spolu se sílícím tlakem Slováků na zvýšení jejich role při řízení státu vyústila v odvolání Novotného z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ.^[4]

Jakeš sám byl stoupencem těchto tendencí, i když ho znepokojovala názorová nejednotnost strany a sílící protisocialistické trendy ve společnosti. Ze své funkce se osobně podílel na přípravě některých liberalizačních zákonů, například o lidských právech a svobodách (konkrétně zákon spolčovací a shromažďovací).^[3]

Na zasedání ÚV KSČ v dubnu 1968, ke byl schválen akční program „socialismus s lidskou tváří“^[4], byl poté zvolen 36 hlasy ze 40 předsedou Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Jeho pracovní náplní bylo podrobovat revizi stanoviska strany a vyjadřovat se k nim. Do kompetencí komise patřil také dohled nad hospodařením KSČ a řízení práce na ministerstvu státní kontroly. Ve svých vyjádřeních často kritizoval nejednotnost strany a zaměňování liberalizační politiky za návrat před únor 1948.^[3] Z této funkce se také účastnil jednání v Čiernej nad Tisou, kde došlo ke konfrontaci reformační politiky s názory ÚV KSSS a Bratislavského setkání, na němž bylo podepsáno prohlášení, že se Československo bude i nadále držet socialismu.^[5]

Po intervenci vojsk Varšavské smlouvy 20. 8. 1968 odlétá 24. 8. spolu s ostatními z vedení strany vyjednávat do Moskvy.^[4] Podle vlastních slov byl „přesvědčen, že přijetí protokolu je východiskem k řešení složité situace v zemi a předpokladem pro pokračování všeho zdravého z polednové politiky.“ Spolu ze všemi ostatními (s výjimkou na jednání právě nepřítomného Františka Kriegla) ho tedy podepsal.^[5]

Po návratu z Moskvy se ze své pozice podílel na plnění tohoto protokolu (obnovení socialistických přístupů v hospodářství, upevnění spolupráce se SSSR), i když osobně vstup vojsk považoval za porážku českého národa a jeho podpis pod tzv. Zvacím dopisem nikdy nebyl.^[3]

Normalizace

V roce 1971 byl zvolen členem Sněmovny lidu Federálního shromáždění (1981 – 1989 je členem jejího předsednictva), i nadále však setrvával i ve funkci předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ. Z této pozice se spolu s dalšími z komise zabýval bývalými členy strany, jež byli vyloučeni po prověřovacích pohovorech v roce 1970 a odvolali se proti tomuto rozhodnutí. Rozhodoval o jejich opětovném přijetí do strany, popřípadě odpovídajícím pracovním zařazení. Dále měl v popisu práce kontrolu placení členských příspěvků. Byl také nadále zastáncem reforem v politice KSČ, zvláště pak změn cenové politiky a omezení těžkého průmyslu, jež mělo spolu s budováním jaderných elektráren zmírnit ekologickou zátěž naší země.^[3]

Po odchodu z funkce roku 1977 byl kooptován za člena ÚV KSČ a jmenován jeho tajemníkem pro oblast zemědělství a potravinářství, čemuž se věnoval již v mládí při zakládání jednotných zemědělských družstev.^[3] Za doby jeho působení započal proces omezování reglementace zemědělské výroby a hledaly se účinné ekonomické nástroje, které by měly zvýšit produkci tak, aby se vyrovnala té západní (především používání velkých dávek umělých hnojiv, což mělo za následek devastaci životního prostředí).^[5] Bylo také zastaveno slučování jednotných zemědělských družstev. Jako dlouhodobý cíl byla vytyčena zemědělská soběstačnost Československa a zkvalitnění života na venkově.^[3]

Roku 1981 byl jmenován do předsednictva ÚV KSČ a změnilo se i jeho pracovní zařazení. Jeho nynějším zaměřením byla ekonomická oblast. Snažil se o částečné využití zbožně-peněžních vztahů v centrálně plánovaném socialistickém hospodářství. V této oblasti ale nezaznamenal kvůli odporu části strany valné úspěchy. Funkce od něj také vyžadovala účast na mnoha mezinárodních konferencích a zahraničních delegacích.^[3] Roku 1987 se stal generálním tajemníkem ÚV KSČ.

Projev na Červeném Hrádku

Projev^{[6][7][8][pozn. 1]} Miloše Jakeše na Červeném Hrádku, který se posléze stal terčem posměchu celého národa, přispěl svým způsobem ke konci komunismu. Ten byl v té době reprezentován Jakešovou osobou a jeho vystoupení delegitimizovalo celý režim.^[10] Projev se uskutečnil 17. července 1989, tedy krátce po zveřejnění petice Několik vět, v kulturním domě v plzeňské části Červený Hrádek.

Jakeš se domníval, že je třeba mobilizovat kádry strany, a chtěl si promluvit s předsedy okresních výborů. Přítomni tehdy byli všichni pravověrní soudruzi z celého Plzeňska.^[10] Jakeš dorazil na Červený Hrádek ze zasedání generálních tajemníků v Rumunsku. Podle svých slov ho k burcování stimulovalo chování Gorbačova, který na nic a nikoho neměl čas.^[11] Nejdůležitější bylo podle Jakeše dobré plnění ročního plánu a příprava na úspěšný přechod do nových hospodářských podmínek. Během projevu otevíral témata, která byla do té doby tabu, například vztah strany k Dubčekovi, nebo rok 1968.^[12] Jakeš se pokusil naznačit, že situace v Československu se musí změnit, jinak je konec nevyhnutelný. Změna však měla zůstat v komunistických rukou. Mluvil o demokratických řešeních i předkládání návrhů zákona všelidové diskuzi. Vyslovil také citát „demokracie je diskuze“ (jeho autora, T. G. Masaryka, však nezmínil). Poukázal také na to, jak se mají mnozí umělci dobře, čímž chtěl vyvolat ve společnosti závist (to bylo ostatně pro komunisty nejen v té době typické). „Ti umělci, kteří to podepsali. Žádnej z nás nebere takový platy, prostě, jako berou oni. Dostávám jednou ročně výpis… seznam těch umělců, kteří berou nad těch 100 tisíc korun.^{[pozn. 2]} No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno… ale ona už tři roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další ne 600, milión, dva milióny berou. Jandové a jiní každý rok. Ti náhodou neprotestovali.“^[13] Z Jakešova projevu bylo možné vyčíst lítostivé přiznání tristní situace ve vedení strany, která si uvědomuje možný blížící se konec. To potvrzuje i výrok o tom, že strana se cítí „jako kůl v plotě.“^[11] Na veřejnost se oficiálně dostaly jen některé citace: „To se neobejde bez řady problémů, které bude třeba za pochodu řešit. Lidé však musí vidět, že v čele tohoto zápasu stojí komunisté, že je to strana, která jako bojová síla orientuje společnost správným směrem. Aktivizace komunistů je také smyslem přípravy a průběhu výročních členských schůzí i celého období před XVIII. sjezdem KSČ. Ne slovy, ale konkrétními činy upevníme socialismus.“^[10]

Na rozdíl od jeho předchozích veřejných projevů, které byly vždy připravené, mluvil Jakeš na Červeném Hrádku spatra. Věty postrádaly logiku i správnou větnou stavbu. Velmi chabý projev obsahoval mnoho negramotnosti, nesmyslů, nechtěného humoru a sebelítosti. Na to narážely odkazy na listopadových demonstracích. U občanů Jakešovo vystoupení jen zesílilo pocity zoufalství, bezmoci a studu. Projev měl původně běžet v přímém přenosu Československé televize, nakonec se však cenzoři rozhodli nahradit ho symfonickým orchestrem.^[11] Na veřejnosti se však brzy objevil. Záznam se totiž dostal do rukou Alexandra Vondry, který ho odeslal do Svobodné Evropy. Lidi tehdy uslyšeli, že se komunisti cítí jako kůl v plotě. Přestali z nich mít strach, a to bylo pro revoluci blahodárné.^[10] Mezi lidmi se šířila také obrovskou rychlosti kopie nahrávky. Pro posluchače to byla příležitost slyšet, jak mezi sebou komunisté mluví, což pro ně bylo osvobozující. Zároveň projev lidem potvrdil to, co si po mnoha letech úmorné normalizace o představitelích KSČ mysleli.^[11] Obavy z komunistů rychle opadávaly a lidé se jim začali smát. Lidé si uvědomili, kdo jim vládne a komunisté tak ztratili poslední zbytky respektu.

Z kulturního domu, kde byl tento projev přednesen, se stal pomník totality. Ze sálu byla nejprve diskotéka, dnes je v pronájmu technického družstva. Jakeš se s odstupem času nechal slyšet, že za únikem nahrávky stojí StB. Podle něj vnitřní nepřátelé zneužili projevu ke zdiskreditování komunistické strany a na videonahrávku vybrali to, co se jim hodilo.^[10]

Sametová revoluce, listopad 1989

17. listopad odstartoval poslední týden Miloše Jakeše ve funkci nejvýše postaveného komunisty ve státě – generálního tajemníka ÚV KSČ. Večer toho dne odjel Miloš Jakeš do rekreačního střediska na Orlíku. Tam se také za pár hodin dozvěděl o tom, co se stalo na Národní třídě. Nepřikládal tomu ale příliš zvýšenou pozornost, neboť Alojz Lorenc, tehdejší šéf StB^[14], kterého dnes Miloš Jakeš označuje za jednoho z hlavních viníků listopadových událostí^[15], mluvil tak, že se to jen „trošku zamotalo“ a že „k ničemu vážnému nedošlo“. V následujících dnech také na Orlík dorazila zpráva o dalších nepokojích v Praze a také o smrti Martina Šmída, studenta Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, která se ale ukázala jako nepravdivá.^[16]

Na neděli 19. listopadu pak Jakeš na popud Miroslava Štěpána svolal jednání předsednictva, na kterém se diskutovalo o stávkách a shromážděních. Předsednictvo přijalo závěr, že má František Pitra vystoupit v televizi s prohlášením. Zatímco komunisté jednali, vznikalo v Činoherním klubu Občanské fórum, které přijalo své ustavující prohlášení s požadavkem rezignace Miloše Jakeše a spolu s ním i dalších komunistických pohlavárů.^[14]

Následujícího dne – v pondělí 20. – publikovalo Rudé právo stanovisko Ústředního výboru: „V posledních dnech se různé skupiny osob snaží za aktivní podpory některých západních sdělovacích prostředků, zejména rozhlasových a televizních stanic, vyvolat konfrontaci se státní mocí, destabilizovat politickou situaci, navodit ovzduší společenského neklidu v naší zemi.“^[14]

Ten samý den ale také odešel telegram z americké ambasády do USA. Bylo v něm napsáno, že z Jakeše se stal terč demonstrantů skandujících „Jakeše do koše“ či „Pryč s Jakešem“. Vedení KSČ se snažilo dostat z různých orgánů a organizací rezoluce, které by podporovaly a obhajovali páteční zásah na Národní třídě.^[14] Rudolf Hegenbart, vedoucí oddělení státní administrativy (takzvaného 13. oddělení^[17]), kterého dnes Jakeš uvádí jako jednoho z hlavních zrádců strany, neboť podle jeho slov požadoval urychlit přestavbu a chtěl proto svrhnout vedení KSČ^[15], měl z videozáznamu z Národní třídy udělat sestřih, který by prokazoval útoky ze strany demonstrantů namířené proti příslušníkům SNB. Tento úkol však Hegenbart splnit nemohl, jelikož žádné takové záznamy nenašel.^[14]

V úterý 21. listopadu si Miloš Jakeš naplánoval, že vystoupí v televizi, kde chtěl vyzvat národ k podpoře. Od ředitele televize mu však přišel dopis, že jeho projev se vysílat nebude, neboť to zaměstnanci odmítají. V jednání tedy byly různé další alternativy, kdo proslov odvysílá.^[14]

V devět hodin večer potom Jakeš opravdu v televizi vystoupil.^[14] Jeho proslov trval přibližně šest minut, a zatímco většina lidí od něj očekávala, že padne rozhodné slovo k pátečním událostem na Národní třídě, Jakešův vzkaz byl, že československá vláda bude i nadále socialistická a že pro naši zemi žádná jiná perspektiva neexistuje. Společnost varoval, aby nezapomínala na všechny výdobytky socialismu z minulých desetiletí. Připustil, že jsou potřeba určité reformy, ale že socialismus má zůstat nejvyšším cílem strany, potažmo vlády. Toho, co se stalo v pátek, se generální tajemník dotkl jen v nepatrné části svého mimořádného vystoupení, když pouze v jedné větě zopakoval, že se zásah prošetří. O policejní brutalitě však nemluvil vůbec.^[18] Naopak, odsoudil „skupiny, které manipulují s mládeží a zneužívají její upřímný zájem, aby se věci pohnuly dopředu“.^[19] Celý jeho proslov byl mimo realitu, neboť revoluce byla v plném proudu.^[14]

Ve čtvrtek 23. listopadu se Jakeš sešel s několika horníky z podniku Severočeské hnědouhelné doly, kteří byli jednoznačně proti chystané generální stávce. Při odchodu z jednání totiž podtrhli, že mají strach, že současná situace vyvolá ekonomický chaos. Připustili, že některé stížnosti na páteční události jsou oprávněné, ale nebyli spokojení s tím, že na jejich názor se nikdo neptal. Miloš Jakeš si ze schůzky vyvodil jasnou podporu strany pracujícími.^[20]

24. listopadu 1989 – tedy týden po zásahu bezpečnostních sil na pražské Národní třídě – nezbývalo Jakešovi nic jiného než rezignovat na funkci generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Když před desátou hodinou ranní přijel na mimořádné zasedání ÚV KSČ, které se toho dne se konalo v Praze ve Vokovicích v budově Vysoké školy politické, stále doufal, že se situace dá zachránit. Hovořil tehdy o přání, „aby ze sálu odešel ústřední výbor naprosto jednotný,“ nebo o tom, „aby strana získala vážnost a autoritu, kterou zejména v posledních dnech ztrácela“. V ten moment ale byla tato slova naprosto mimo mísu. Jak situaci posléze zhodnotil šéf Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita, v té době již přikloněný na stranu stávkujících studentů: „Celé jednání bylo bezvýchodné a zmatené.“ V sedm hodin večer Jakeš oznámil rezignaci svou i všech dalších členů předsednictva, sekretariátu i tajemníků ÚV KSČ. V osm hodin byl pak novým generálním tajemníkem zvolen Karel Urbánek, ale ani on už neměl šanci zachránit rozpadající se vládní režim.^[14]

28. listopadu pak Husák uvolnil Jakeše i z jeho funkce předsedy Rady obrany státu. Následovala Jakešova rezignace z postu předsedy ÚV Národní fronty 3. prosince^[14] a 7. prosince byl spolu s Miroslavem Štěpánem zbaven členství ve straně.^[21]

Jméno

I přesto, že v občanském průkazu je Jakeš oficiálně Miloušem, sám upřednostňuje jméno Miloš, neboť to mu chtěli dát jeho rodiče a měl ho i celý život na všech vysvědčeních a nejrůznějších legitimacích a používal ho i po celou dobu své politické kariéry. Farář, který ho křtil, ale do křestního listu zapsal Milouš a tvrdil, že je to lepší. Občanský průkaz se pak vystavoval podle rodného listu, a proto je v něm zapsán jako Milouš. Toto křestní jméno se později na veřejnost dostalo skrze bývalého ministra vnitra Sokola, kterému se Jakeš legitimoval při výslechu.^[15]